Moje články

Žurnalistka NASADILA ŽIVOT pro informace! K dostání pouze ve třech vydáních!
Nejnovější zprávy od Vaší oblíbené redaktorky RITY HOLOUBKOVÉ pouze a jedině v DENNÍM VĚŠTCI!

• Přiznání: Lucius Malfoy není otcem vlastního dítěte!
• TEST Kam Vás zařadí Moudrý klobouk a Šála sexuálních preferencí?
• Autorem populárních knih o HARRYM POTTEROVI není ve skutečnosti nikdo jiný, než Zlatoslav Lockhart!
• Mluvící lev ředitelem: Nejnovější informace o ŠKOLE ČAR A KOUZEL NA MARSU.
• Zakázané ovoce chutná nejlépe! Tom Raddle (čtenářům možná známější jako LORD VOLDEMORT) a Quirinus Quirrell – víc než jen přátelé?

Tohle a MNOHEM VÍC se dočtete v nejnovějším vydání Denního věštce. KUPUJTE NYNÍ!

19 Slovní úlohy

19. 1 Úlohy o směsích
1. Cena za 1 kg dražších bonbónů je 125 Kč. Cena za 1 kg levnějších bonbónů je 100 Kč. Obchodník z obou druhů bonbónů namíchal dvě různé směsi.

a) První směs se skládá z 2 kilogramů dražších a půl kilogramu levnějších bonbónů. Jaká by byla cena za 1 kilogram této směsi?
b) Druhá směs se skládá z 2 kilogramů dražších bonbónů a neznámého počtu levnějších bonbónů. Jeden kilogram této směsi stojí 110 Kč. Kolik kilogramů levnějších bonbónů obsahuje druhá směs?

Zapište, která směs je levnější a která směs obsahuje více levnějších bonbónů.

„Se satyrama jsem skončila,“ zamumlala nymfa, ruce vzdorně založené na prsou.
„Zas na tebe nějakej kozel zkoušel ten trik se stromem?“ zeptala se druhá chápavě.
„Mhm…“
„To je prostě náš úděl, snášet je.“
„Třeba nejsou všichni stejní,“ namítla nymfa nadějně. Druhá se ušklíbla.
„Myslíš někoho konkrétního?“
„Echo říkala, že se na mě ptal Apollón,“ řekla nevinně a namotala si na prst pramínek vlasů.
Druhá nymfa se zarazila. „Počkej, Dafne, to není dobrej nápad. Apollón-“
„A proč by ne? Je to přece bůh!“
„No to sice je, ale my jsme v Řecku, drahá,“ odvětil Thetis suše. „Tady je to samej idiot.“

„Ta nymfa mě prostě nechala!“ vyprávěl překvapeně faun. „To je třetí jenom tenhle tejden!“
„Nymfy poslední dobou nemají žádnej vkus,“ přisvědčil satyr. „To je samý ‚Znáš se s Apollónem?‘, ‚Zahraješ mi na syrinx?‘, ‚Když jsi říkal, že jsi úplný zvíře, představovala jsem si to jinak…‘“
„Přesně.“
„Počkej,“ zarazil se satyr. „Nezkoušel jsi na ni zase ten starej trik s převtělením se do stromu, že ne?“
„No, je to přece klasika…“ uhnul faun pohledem.
„To je samý ‚mrk mrk‘, nenápadnost jak smrk v zahradě Hesperidek, a čekáš, že na to sbalíš nymfu?“ satyr složil hlavu do dlaní. „Ty seš ale kozel…“

„Tohle je to obrovský překvapení, Hagride?“ zeptal se Harry nejistě. Všichni tři pozorovali koš, vystlaný kusy barevné látky.
„Sou ouplně rozkošný, viď? Zrovinka včera sem ten pelech dodělal,“ rozplýval se obr nad prázdným košem.
„Krásný,“ potvrdil Ron a hlasitě polknul. „Čím… čím je vlastně krmíš?“
„Pampeliškovým vínem, sou po něm celý divý! Musim ho mít v těch vysokejch sklinkách, co sou za váma. No aby se tam dostaly sosákama.“
Harry vypadal lehce znepokojeně.
„Sosákama?“
„Jo, maj je stočený, jak motýli. Ale jinak vypadaj spíš jako přerostlí netopejři.“
„Hagride,“ zaúpěla Hermiona a promnula si spánky. „Proč ses vlastně rozhodl chovat škrkny?“

Na obraze byl namalován muž, který ani vzdáleně nepřipomínal Doriana Graye. Oči měl prázdné, výraz hrubý. Spálený vášněmi života.
„Gladys, drahoušku, podala byste mi šálek?“ zašveholila lady Windermerová. Zábava byla v plném proudu.
„Zajisté, milá přítelkyně. Slyšela jste, že lady Cheveleyová se bude vdávat?“
„Opravdu?“
„Dozajista. Zlé jazyky tvrdí, že pro peníze.“
„A ty nejhorší, že z lásky,“ dodal mladý muž.
„Ale pane Grayi,“ zasmála se lady Markbyová. „Nejhorší mluví jen o vás a vašem portrétu.“
„Stál mě duši!“ usmál se Dorian. Paniku skrýval dokonale. „Ukazuje všechny mé hříchy.“
„Úžasně půvabná historka, pane Grayi. Škoda, že není pravdivá,“ povzdychla si.

"V TĚŽKÉ DOBĚ JE POTŘEBA ZŮSTAT POZITIVNÍ!" hlásal zpola rozcupovaný transparent na podlaze.

Kolíčky na věšení vypraných roušek se ztratily hned první týden a Vlk už čtrnáct dní nevylezl z pokoje ("Lidi na Wattpadu jsou hrozně nenažraný!"), ale jinak jsme tu karanténu celkem zvládali.
"Luku," zafuněl Voldemort přes roušku od televize a Otesánek z něho dostal záchvat kašle. "Jsem tvůj otec!"
"Perníček, šéfe?" mrkla na mě Ježibaba zarudlým okem. "Jsou hrozně zdravý!"
V perníku byla zapečená dezinfekce.
"Tohle je přepadení!" ozvalo se zvenku a do dveří vtrhl Santer v roušce a s revolverem v ruce.
Aspoň někdo si karanténu užívá.

Stíny se prodlužovaly, jak se slunce blížilo k obzoru. Sirius se opřel o okenní rám a zamyšleně pozoroval krajinu.
„Nechce se mi odjíždět,“ přerušil ticho po chvíli.
„To říkáš každej rok,“ pousmál se Remus, ale přestal s balením věcí a přešel k oknu taky.
„A každej rok je to pravda.“ Všude vládl nezvyklý klid. Hezky se na to dívalo.
„Dáš si čokoládu?“
„Čokoláda, řešení všech problémů,“ ušklíbl se Sirius.
„A ne, snad?“ opáčil Remus. Naposled se podíval ven. „Taky mi to tu bude chybět.“
Dole na nádvoří se začaly ozývat hlasy.
Zůstali u okna. Jenom o chvilku, malinkou chvilinku dýl.

U černého lesa (někde u černého lesa) stála Perníková chaloupka. Nebydlelo tam sedm trpaslíků. Bydleli jsme tam my.
Pořád tu bydlíme. Pořád-ně.
Pečeme pořádně přepepřený perník. Pitomost.
Ježibaba se chechtá. Máme víc druhů perníku.
Voldemort a Santer mají jeden druhého.
Chodí Sauron okolo, nedívej se na něho. Kdo se na něj koukne, toho Sauron bouchne dveřma. Ať je to ten, nebo ten, klaďas musí z kola ven!
Pistole nestřílí. Těsnicí kroužek netěsní. Lopata… Lo-pata? Pata?
Patová situace. Situace bez peněz. Asociace jsou škrti.
Vlk škrtá taky. Píše. Přepisuje. Opravuje. Tohle nežeru.
Neteče voda. Teče vodka.
Mám to tady. Vlastně rád.

Kočka se na sluníčku líně protáhla. Bylo odpoledne. Letní odpoledne, jako stvořené k šálku čaje se starými přáteli. Což kočka samozřejmě vědět nemohla.
„Minervo?“ O zídku, na které zvíře sedělo, se opřel mladý muž. Kočka zvědavě naklonila hlavu na stranu, ale zůstávala na svém místě. Albus Brumbál se na to mourovaté stvoření usmál. Zvíře mrklo a protahovalo se dál. „Docela pěkné odpoledne, že?“ Skoro to vypadalo, že přikývla.
Gellert se vyklonil z okna kuchyně. „Je tady Minerva. Dáš si taky čaj?“
Albus přikývl a tázavě se obrátil na kočku. Tentokrát odpověď na nevyřčenou otázku dostal.
„Mňau.“ Kočky jsou prostě kouzelné.

Nikdy jsem si nemyslel, že skončíme zrovna takhle. Všichni říkají, že to bylo jasný, ale já jsem si nikdy nevšiml (ona láska je prý slepá, že?). A vlastně ani nevím, co a kdy se změnilo.
Usmíval ses. A měls víc pochopení než ostatní. Chtěl jsi pochopit.
Možná to bylo tím, jak zářily hvězdy. Anebo slunce? Tys stejně zářil vždycky.
Teď se červenám, jen když na tebe myslím. Letmé dotyky, plaché úsměvy a radost.
Usmíváš se. Nevím, co se děje. Ale teď máme všechen čas světa to zjistit.
A asi… asi je to něco víc, něž přátelství.
Jsi moje záhada vesmíru.

„Já s Potterem vážně nic nemám!“ zařval Voldemort zoufale. Ráno začalo prostě krásně.
Nejdřív bylo slyšet hádku, pak Santer zařval, že ‚tohle ani omylem‘ a naštvaně zamířil někam ven. Voldemort vypadal, že se každou chvilku rozbrečí.
„Tak lidi na Wattpadu tohle žrát nebudou,“ zavrčel Vlk, když překonal mírnou srdeční krizi. Ježibaba zas pořád mlela něco o vztahové poradně.
Večer se Santer objevil ve dveřích. V ruce měl kytku a jen pár kroků od vchodu stál mladej Potter.
„Možná jsem se trochu unáhlil,“ připustil nesměle.
Začínám si tu připadat jak v nějaké telenovele. Ale co. Amundsen je lék na všechny problémy.

“Evansová!“
James Potter je prostě idiot. Alespoň podle Lily určitě.
Přál jí k narozeninám a k výročí, kdy se poznali. Na Valentýna ji zval na rande, na Halloween navrhoval kostým pro páry. Nevynechal jedinou příležitost pronést blbou poznámku a objevit se vždy v tu nejnevhodnější dobu. Kytky a čokoláda už byly vyloženě otravné.
“Lily?
A pak… asi se změnil. Najednou byl zodpovědnější, milejší. Dalo by se s ním ztratit slovo. Možná trochu dospěl (ale spíš ho navedl Black, nedělejme si iluze). Nebo se změnila ona?
Úsměv schovala za zrzavými vlasy. James Potter rozhodně idiot byl. Svým vlastním, naprosto neodolatelným způsobem.

Sibyla Trelawneyová si zasněně upravila brýle a ze záhybu hedvábného šátku vytáhla druhé. Nenosila je, samozřejmě! To nosí smůlu. Ale talismany jsou důležité - obzvlášť, když kolem obchází Smrtonoš.

Za sklem křišťálové koule, obklopen neproniknutelnou mlhou tajemství, existuje jasnovidecký svět. Všichni v něm pijí čaj a z jeho lístků určují spletité linie osudu.
Na obloze tam svítí slunce; to znamená radost a štěstí. Opodál stojí křivý kříž na znamení těžkostí.
"Máš krásné dlaně," říká mladík usměvavé dívce. "Vidím v nich celou budoucnost!"
Je to svět bez náhod a nejistoty, plný radosti a barevného porcelánu. Svět, kde by Sibyla strašně chtěla žít.

„Frede!“ Máš tady věci!“ zavolala Molly na syna. Celá rodina pobíhala po domě a sháněla poslední drobnosti. Prázdniny se blížily ke konci a věcí přibývalo. Mikina támhle, čepice zase tady, na stole krabice, schody plné papírů… uprostřed všeho gumová kachnička.
„Já jsem Georg,“ zvedl s úsměvem hromadu věcí.
„Ale já vím, pořád,“ mávla rukou. Jinak to v téhle domácnosti snad už ani nešlo. „Radši tohle odnes nahoru.“
„Mám zavolat i Ginnyho, Perorge a Charcy?“ zeptal se důležitě Georg.
„Jestli nechceš fackhlavek, tak to není nutné,“ ubezpečila ho, ale zacukaly jí koutky úst.
Když je nemůžeš porazit, přidej se k nim.

Bylo jí šest, když koště vzala do ruky poprvé. Stálo ji to spoustu pádů, ale nakonec přece jen vzlétla. V jedenácti ji vzali do týmu.
I ‚sladkých šestnáct‘ znamenalo famfrpál. Před sebou slibnou kariéru, za sebou podporu skvělého týmu. S koštětem jí to šlo stejně líp než s podpatky a sladkými slůvky.
Přišly další pády. Bolavější. Tehdy zjistila, že koštětem se dá i zametat.
O dva roky později se dala na učení – to byla úplně jiná jízda.
Minerva s láskou pohladila tvrdé dřevo. Na zlatém plíšku stálo ozdobným písmem Pro Minnie, k narozeninám. Usmála se. Na staré přátele se nezapomíná.

Mám toho jara vážně už plný zuby. Furt jenom samý vzdychání a snění. Začal s tím Otesánek - že prej chce čokoládu.
„Sám sis vo to řek!“ uchechtla se Ježibaba a už se hnala s tácem perníku. Cestou si o Voldemortovu nohu od židle skopla palec (takhle nadávat jsem snad ještě nikoho neslyšel).
Pak zase Sauron. Sedí pořád u dveří, tak chytil vlka. Vlk zas vzdychá nad těma svejma povídkama. Od té doby, co zjistil heslo na wifi, s ním není k vydržení. A Santer s Voldemortem- no radši nic.

Já žiju o rohlíkách a vodce. Asi už bylo i hůř.

„Siriusi, jdem udělat ten úkol se zakreslováním hvězd?“ zeptal se Remus. Začínalo se ochlazovat a na Astronomické věži bude jen chladněji.
„Tyhle úkoly jsou zbytečný. Tu nejzářivější hvězdu máš tady,“ usmál se, ale přece jen si začal balit pomůcky.
„Myslím, že to mi jako řešení úkolu neprojde.“
*
Seděli v Astronomické věži a pozorovali hvězdy. Bylo dávno po večerce, ale nic je nemohlo zajímat míň. Mapy hvězdné oblohy ležely zapomenuty kdesi na schodech; ve skutečném světě, který se tomu jejich ani trochu nepodobal. Světu, kde nebyli žádní vlkodlaci a krvezrádci. Kde čas plynul pomaleji a prostor byl omezen na spojené ruce.

Voda mlátila do oken, až se celej barák třásl. Doufám, že ten perník ještě něco vydrží… Ona „nejničivější bouře na Krkonošsku za posledních sto let“ není každej den.
Nejhůř na to byl Santer. Jasný, Sauron ho neměl provokovat, ale jak jsme, prokrakonoše, měli vědět, že se tak hrozně bojí bouřky?
Chtěl jsem být dobrák a nabídnout mu vodku. Nakonec to vyřešil Voldemort. Nevím, co Santerovi vykládal, ale asi něco hezkýho. Každopádně pak spolu u okna seděli celý odpoledne. Ježibaba se tlemila a pořád mlela, jak jim to spolu sluší.
Vlk se dal na psaní fanfiction.
Tu vodku jsem vypil sám.

Misa, Matt&Mello, Near, L

„Ne, Siriusi. Vážně nechci tetování,“ zopakoval Remus nejméně posté.
„Připadáš si málo jako ovce v davu?“
„Rád bych ti připomněl, že mluvíš s vlkodlakem.“
„Však jistě, vlk v rouše beránčím,“ usmál se James.
„Rád bych ti připomněl, že mluvíš s největším krvezrádcem v Británii, Reme. Každej máme něco,“ mávl rukou.
„Náhodou, já jsem v pohodě,“ ohradil se James.
„Vidíš? Třeba James,“ ignoroval kamaráda Sirius. „Ten je úplně mimo…“
„Hej!“
„Výborně, tak to máme celkem tři blázny,“ poznamenal Remus sarkasticky. „Hned je mi líp.“
„Náhodou, blázni jsou nejlepší společnost. Člověk se aspoň nenudí…“
„A navíc,“ připomněl James důležitě. „Tři jsou dav.“

Poslední dobou to u nás jde z kopce. Velikonoce na krku, počasí se furt střídá… a takový jaro, co letos vlezlo na vlka, jsem snad ještě neviděl.
Začalo to tím, že Otesánek sežral Voldyho oblíbenou nohu od židle. No nic, že prej si teda uplete pomlázku.
„Zkusíš to jenom jednou,“ zavrčela Ježibaba a vytáhla si rukávy, až se jí blýskaly bicáky. Velikonoční perník (mazanec je plývání) mezitím začal kouřit. Hořet. Santer neuměl vypnout troubu a tak sklo rozstřílel. Než jsem zasáhl, dala Ježibaba Voldemortovi válečky a Sauron si skřípl palec do dveří. Vlastně nic novýho.

A pak mi vylili vodku.

„Takže, kdo začne?“ zaburácel podrážděný hlas. Harry Potter a dalších devět členů zácvikového týmu stálo v nepravidelné řadě. Některým chyběly části uniformy, jiní ‚nadšení‘ vyjádřili pouze úšklebkem.
„Někdo musí jít první,“ oznámil Alastor Moody stroze skupince budoucích bystozorů. „A já to nebudu, takže se koukejte rychle domluvit.“
Deset párů očí jako na povel prozkoumávalo texturu podlahy. Opakovací testy nepatřily mezi studenty k nejoblíbenějším. Zlatý služby v kuchyni, tam se šlo aspoň trochu najíst…
„Nemůžem prostě losovat?“ zašeptal Harry otráveně. „Copak se někdy někdo přihlásí dobrovolně?“
„Nikdo?“ zakoulel Moody kouzelným okem a přejel skupinku pohledem. „Dobře, budeme losovat. Pottere, můžete začít.“

Nesmělé paprsky podzimního slunce na stole tvořily dlouhé stíny. Porcelánový hrníček i talíř sušenek ležely netknuty vedle krabičky. Petunie dlouho jen seděla, než se odhodlala sáhnout dovnitř. Nechtěla na to vzpomínat.
Dudley se v pokoji díval na televizi a Vernonovi řekla, že jí není dobře. Tyhle chvíle byly jen její.
Jeden paprsek zabloudil i na roh černobílé fotky. Petunie ji zvedla a něžně si ji ve zlatavém světle prohlédla. Ruka se jí roztřásla, když na ni dívka z fotky šťastně zamávala. Musela zavřít oči a několikrát se zhluboka nadechnout, než obrázek uložila zpět. Úsmála se a nevšímala si žádných slz.

Na ministerstvu kouzel začal další obyčejný den. Cizinec v kanceláři ministryně měl černý kabát a zrcadlovky. Nemohlo mu být přes třicet.
„Předáte mi to tu dobrovolně, nebo budou problémy?“ nasadil okouzlující úsměv a položil si nohy na stůl. Takhle by rozhovor neměl začínat.
„Kdo si myslíte, že jste?!“ vydechla ministryně. Cizincovy zuby se zaleskly v úšklebku. Z kapsy vytáhl malinkou věc. Ne větší než potlouk nebo trpaslenka.
„Kdo ví… Jsem nový vládce zla? Možná prostě terorista. Nebo Voldemortův synáček?“ cynicky se usmál a jeho slova doprovodil výstřel. Na pořádnou zbraň hůlky nikdy mít nebudou. „Já jsem revoluce,“ zaznělo do ticha.

Celý svět zářil barvami. Venku slabě svítilo podzimní slunce a vítr proháněl po zemi chomáče spadaného listí. V krbu plápolal oheň, ale okno bylo chladem zamlžené.
„Je tady krásně, ale zima,“ poznamenal Remus, když vyšli před hradní bránu, a přitáhl si svetr blíž k tělu. Studený vítr mu pocuchával vlasy, ale kupodivu to bylo docela příjemné. Vzduch voněl deštěm a jablky.
„Mám být gentleman a nabídnout ti bundu?“ povzdechl si Sirius s úsměvem.
„Znám lepší způsob, jak se zahřát,“ navrhl Remus tiše a tváře mu zrůžověly nejen chladným vzduchem. A o tom vlastně byl podzim. Spojené ruce a plaché úsměvy…

Měsíční světlo zářilo krajinou a probouzelo příběhy. Za pár dní bude úplněk. V tuhle dobu je svět plný kouzel a kdeco se může stát. Obličej malého chlapce se odrážel ve studeném okenním skle, tváří se mu táhla jizva a posmutnělý úsměv. Jeho příběh už se přece odehrál, a žádná padající hvězda na tom nemohla nic změnit.
Na poličce ležel stříbrný řetízek, pokrytý vrstvou prachu. Svým způsobem za to mohl měsíc, ale chlapec mu vinu nedával. Když všichni ostatní odešli, on jediný zůstával s ním.
„My asi budem navždycky spolu, co?“ zeptal se měsíce. Místo odpovědi dostal jen trochu stříbrného svitu.

"Máš chvilku?“ ozvalo se tichý zaklepání na futra dveří. Trochu zbytečná otázka, bylo otevřeno a ložnice pro jejich ročník společná.
"Jeslti se mnou po tom všem chceš ještě mluvit," odpověděl Remus po chvíli.
"Ale prosím tě... Je to jen škrábnutí," usmál se Sirius a na důkaz svých slov obvázanou rukou zamával.
"Škrábnutí od vlkodlaka!" zamumlal Remus nešťastně.
"Tím líp o tom můžu vykládat. Už jsme zažili horší úplňky," podotkl Sirius a přisedl si na postel. "Pojďme na to zapomenout," řekl o poznání tišeji. "Vymyslíme svět bez problémů..."
"Kéž by to šlo takhle snadně,"
Sirius se povzbudivě usmál. "Možná to jde."

„Reme, to snad nemyslíš vážně,“ zeptal se šokovaně Sirius. „Že PAVOUK je těžší než OVCE?“
„Myslím,“ ubezpečil ho Remus. „Copak se to ‚Přímo Abnormálně Vysilující Ozkoušení Ubohých Kouzelníků‘ jmenuje jen tak?“
„To ale nemůžeš srovnávat!" namítl Sirius. "Zkus se nad tím zamyslet trochu prakticky. Co je těžší, ovce nebo pavouk?"
„Tyhle tvoje argumenty,“ zavrtěl Remus pobaveně hlavou.
„Říkej si, co chceš,“ pronesl s bohorovným klidem Sirius. „Já mám svědky.“
„Pěkní svědci. Být tebou to radši nepřipomínám,“ odbyl ho Remus suše. „Byly to mudlové. A spíš mám pocit, že z toho tvýho ‚je ovce těžší než pavouk?“ budou mít nadosmrti trauma.“

Poslední den školy skončil a všichni se připravovali na cestu. Tedy, skoro všichni. Sirius ležel v trávě u jezera a mhouřil oči před sluníčkem.
„Není to nemožný? Že příští rok tu takhle budem naposled?“ zeptal se zamyšleně Remus s pohledem upřeným na stříbrnou hladinu.
„Tak tady zůstanem,“ zasmál se Sirius. „Nezní to krásně?“
„Asi bysme měli jít… Za chvilku jede vlak,“ řekl Remus neochotně a pomalu vstal.
Sirius ho chytil za ruku a stáhl ho zpátky do trávy. „Já jsem doma tady,“ dodal s úsměvem.
Slunce svítilo, ptáci zpívali a nikomu nevadilo, že jejich dlaně zůstaly spojeny mnohem, mnohem dýl.

„Evansová,“ přisedl si Sirius na lavičku vedle Lily. „Budeš té dobroty a věnuješ mi trochu svého drahocenného času?“
„Jde o to na co,“ podotkla.
„Popovídat si…“ nasadil zářivý úsměv. „Mezi námi děvčaty, nebo jak se to říká.“
Lily překvapeně nazdvihla obočí.
„James je vlastně hrozně super člověk, víš?“ pokračoval Sirius. „I když to tak občas nevypadá, je inteligentní, zábavnej… a hraje famfrpál – to je dobrý na bicepsy!“
Z určitého úhlu to opravdu nebyl vůbec špatný pohled… „Nehraj si na dohazovačku, Blacku,“ zpražila ho Lily, aby zakryla rozpaky.
„Jak bych mohl?“ usmál se Sirius nevinně. „Mimochodem, Lily? Zíráš trochu moc okatě.“

Ve sklepení bylo vlhko a zima. Profesor Snape přejel pohledem lahvičky lektvarů, srovnané do úhledné řady. Tři rudé, čtyři bílé a několik neurčitě smíchaných.
První vzal do rukou Bezesný spánek. ‚Studenti jsou rok od roku hloupější,‘ pomyslel si a prázdná lahvička tiše cinkla o hromádku neopravených esejí. ‚Dokonce i ta Grangerová‘, napadlo ho, když zahazoval zátku Elixíru Euforie.
Musí se večer zastavit u Brumbála. Znamení zla na levém předloktí začínalo nepříjemně pálit. Kdyby mu jenom všichni dali pokoj… Amorův šíp chutnal zvláštně. Že by… pelyněk?
*
Když dopíjel Doušek živé smrti, spokojeně se ušklíbl. Aspoň na alkohol mu studenti ještě nepřišli.

„Myslíte, že se jí ty kytky budou líbit?“ zvedl James svazek pelyňků. Nakonec tedy přišla na řadu i květomluva.
„Ne,“ ubezpečil ho Remus suše.
„Co se stalo s tvou romantickou duší?“ zasmál se Sirius.
„Myslíš třeba procházky při měsíčku?“ ušklíbl se Remus. „To mě nikdy moc nebralo…“
„Kdo mluví o procházkách?“ řekl Sirius a znělo to skoro nevinně. Skoro. Remus se začervenal, ale k odpovědi se nedostal.
„Vážně je ten pelyněk tak špatnej?“ přerušil je James. „Je za tím myšlenka…“
„Jednou jí to určitě dojde, brácho,“ ujistil ho s povzdechem Sirius. „Jenom nevím, kdo z vás toho bude litovat víc…“

Do stěn hradu se opíraly paprsky zapadajícího slunce a jaro se probouzelo ze zimního spánku. Na to, jak mizerně se Sirius cítil, bylo snad až moc hezky.
„Co se děje?“ nadhodil Remus konečně. Bylo zbytečné ptát se, jestli je něco špatně. Ono se vždycky něco najde, a člověk ani nemusí být teenager s milionem problémů.
Poprvé to znělo hrozně divně. To „Pojď si o tom promluvit“. Nejistě. Nedůvěřivě. Postupně bylo lehčí tyhle slova vyslovit i přijmout. A říct, co bylo potřeba.
„Je ti líp?“ zeptal se Remus potichu.
„Asi jo,“ Sirius se pousmál. „Díky.“

Problémy nemizí. Učíme se je řešit.

„Můžete mi říct, kdo zase rozbil to okno?!“ řval jsem, až mi vyskakovala cévka na čele. Sauron ji docela pobaveně sledoval, ale neodpověděl mi nikdo.
„Jestli mi to hned neřeknete,“ pohrozil jsem. Vlk hodil po ostatních nervózním pohledem. Zabavil jsem perník, Santerovy pistole, Voldemortovu nohu od židle i Sauronův těsnicí kroužek. Když mi ho dával, brečel. Nezabíralo nic.
Zhluboka jsem se nadechl. „Zavolám klaďase,“ řekl jsem smrtelně vážně. Otesánek na místě omdlel a Voldemort mě proklel. Nakonec se přiznala Ježibaba. A že je jí to líto.
Ale copak jsem se mohl zlobit? Takovou soudržnost jsem u nich ještě nikdy neviděl…

„Tohle není dobrej nápad,“ zašeptal Remus toho večera snad posté.
„Celou dobu budu s tebou. Nic to není!“ usmál se Sirius. „Spousta mudlů na motorkách jezdí taky.“
„Jejich motorky nelítaj,“ podotkl Remus suše a zhluboka se nadechl. „Bude to jenom na zkoušku…“
„Motorky nejsou kouzla… Žádná zkouška tady neexistuje,“ oponoval Sirius. Po tváři mu přelétl hravý úsměv. „Tohle je úplně jinej druh magie.“ Remus nevypadal moc přesvědčeně.
„Pojď, Moony,“ poklepal Sirius povzbudivě na místo před sebou. „Bude to zábava!“
„Tohle byl tak špatnej nápad,“ zopakoval Remus.
„Bude se ti to líbit!“ řekl Sirius a Remus nesměle přikývl.
„Hlavně mě nepouštěj.“

„Myslíš, že půjdu do Zmijozelu?“ zeptal se Regulus potichu a prohlížel se medailonek na bratrově stole. „Ne, že by mi to vadilo,“ dodal nejistě.
„Nevím. Záleží na tom vůbec?“ usmál se Sirius trpce.
„Jestli na tom záleží?“ zamrkal Regulus. „Byl bych Smrtijed! Všechno by se změnilo…“
Sirius si povzdechl a přešel ke stolu. Po chvíli váhání vtiskl bratrovi medailon do ruky. „Všechno ne.“
*
Znamení zla se vzpíralo. Když Regulus z kapsy vytahoval bratrův medailonek, třásly se mu ruce napětím. Na tváři se mu objevil smutný úsměv. Nahradit pravý viteál zabralo jen pár vteřin.
„Změnil jsem se?“ zeptal se do ticha.

Co mě k téhle básni váže?
Jsi pro mě důvod ke vstávání
Jsi moje světlo, jasná záře,
paprsky slunce za svítání.

Tvá vůně mé srdce rozbuší,
tvá přítomnost je pro mě vším.
Nic jiného se snad nesluší
Nevím už, zda bdím či sním…

Je-li to ale přece sen,
Pak chci ho takhle navždy snít.
Nemůžu bez tebe být ani den
a nechci tě nikdy opustit.

Nic nepřekoná tvou krásu zdejší,
miluji tě, jak nejlíp svedu.
Jsi pro mě hvězdou nejjasnější,
vídám Tě v zrcadle z Erisedu.

Jsi lepší než vše, co zatím znám.
Kakao, jsem tak rád, že tě mám!

Moje srdce po něm touží,
užívám si, dokud mohu.
Vždyť voní snad líp než plátky růží
a chutná jako nektar bohů.

Je tím, co mě drží při zemi,
i tím, co mě zvedá do nebes.
Chutě už sbíhají se mi,
stejně jak včera, tak i dnes.

Otesánek perník snědl,
Vlk sežral, co zbylo na stole.
Sauron ke dveřím si sedl
Santer už pozvedá pistole.

Morálka se nám rozpadá
byť sveřepý výraz mám na líci.
Takhle to prostě vypadá
v naší záchranné stanici.

Vypadnout pryč od trápení,
občas zní to jako sen…
Pro střízlivý tohle není
a tak je tu – Amundsen!