Moje články

Kdyby se Ježíš rozhodl k odevzdání svého ducha do rukou Otce už v jesličkách nebo užužnovomanželka tasila prýštivou šavli při slavnostním „Ano!“, byla by to jen o něco málo horší volba okamžiku, než který si Ing. Šedivý vybral pro odhalení Plepotovy záměny dvou e-Náhrobků. Sezval široké příbuzenstvo, včetně adolescentních neteří z Bobrové a tříletého vnoučka ze Všerub, aby seznámil s životem a dílem otce, dědečka a tvého pradědy, Kazíku!
Na koláž černobílých fotografií z dětství navázalo roztřesené svatební video, jež po slovech „až do smrti“ střiženo hodně hejry houmhrobesem.
Dámy omdlévaly, chlapi se probudili, puberťačky votd´fakovaly a Kazimírek volal: „Ma-ma!“

František Plepota rozumu neoslnivého, nikoli mdlého; matněl až se zlatým mokem. Nikdy dřív, dušoval se později vyšetřovatelům, nálev zásadně po práci! Zhrzená zakázka – Lípněte tam jakýhokoli tlustýho plešouna v grupáči se třemi hnuskami, na víc se starej nezmohl! – se však od dosavadních verifikačních melouchů lišila natolik, že udělal výjimku: v pivnici Na Konečné polkl desatero a zvolil svatou čtveřici, přelezl zeď Ďáblického hřbitova, dal se doleva namísto vpravo a zaměnil oddíly VI a VII.
„Hrozná tma, mobil docházel... Koho by napadlo, že kousek od sebe budou ležet dva týpci stejnýho jména?!“
„Vámi napadený zesnulý byl ale o třicet let starší!“

Každý dějinný okamžik je – spějeme k nešťastnému vyústění obou válek hřbitovních, které až pozdější perspektiva shledala šarvátkami – výslednicí ekonomických a ideových zájmů, geograficko-kulturního podnoží, kolektivních slepot a hluchot, individuálních křivd a v neposlední řadě šťastných, byť častěji nešťastných náhod, kterých se však historie pro jejich neuchopitelnost bojí.
Eskalaci 2. VH nepochybně napomohla soda okolností. Ing. Jiří Šedivý chtěl svému otci Jaroslavovi vzdát hold e-Náhrobkem: vybranými audiovizuálními materiály představit jeho vědeckou píli i statečný občanský postoj. Božena Šedivá, atakována v dědickém řízení všemi nemanželskými dětmi zesnulého muže Jardy, stála jen o drobnou korekci posmrtného selfsívíčka toho prasáka. Neangažována, najala Frantu Plepotu.

Verifikace lokálních elektronických náhrobků vtáhly do válečné vřavy třetí generaci pravdobijců. Pěšáci reagující na první rázně nehorázná předposmrtná selfsívíčka spíše černí od sazí, jak jim bouchly, než krvelační; husité i křižáci, sešikovaní již do komand, lesknoocí, rudého pohledu: svatá válka nehodna zkoumání, kdože z ní tyje; žoldáci Druhé války hřbitovní, přesunuvší se do nee-terénu, modrošedí a šedomodří, aby jednoduše měnili strany: dobrodruhům nešlo o vyhlazení nepřítele, ale podojení zadavatele.
Obsloužit nicméně třeba i bytostně terciumdaturovou klientelu, která se hrozila spojení s buď, nebo s nebo: čtvrtá armáda duhová, bez uniforem; nezávislí příštipkáři, jednou a dost adrenalinisté a nesmrtelní pankáči, bordelmilci.

Kultura nejvyšší prioritou, pravil homo scienticus napříč nově vládnoucími logy, její fyzické sdílení však přežitkem přede-časů. Co nevyplela První velká epidemie, dovymýtily Druhá, Třetí: bia, tyátry, rudolfina, vše veteš, nehygienické vši v kožichu. Pozůstalé hřbitovy oproti kamenným památníkům jiných dob ve výhodě: chráněny novými ekonomickými, ba i ideovými zájmy: šáhni na pravdonosnou válku, přijdeš o prsty.
Kostnaté dějiště obměnilo herecký ansámbl: Cíťa, v posvátném tichu vzpomínající předků, upozaděn jak láska v e-zpracováních Romea a Julie, Obrazoborec ze Záhrobního komanda pravdy, nebo ten ještě pravdoučnější hlavními hvězdami. Před jedině povolenými hledišti nemohl chybět Obnažovač, ať už svého těla, nebo uměleckého nitra.

Co svět světem stojí, respektive od počátku e-historie a dob přípravných, se rychlost budování veřejných statků odvíjí od určení, jaká část realizace maňáskově nejperspektivnější; někdy nutno protáhnout řasy i záda, mazlivou fázi přípravy, aby stačily na vyšších výrobních číslech ztvrdnout materiály, jindy kopáčskou práci, by přes vícenáklady saturovány všechny zúčastněné strany, a konečně občas závodit s větrem, když cíl příslibem ještě zajímavějších zisků.
Blažej Neposta ošetřil monopol svých lokálních elektronických náhrobků legislativně, technickými, poslancům nesrozumitelnými specifikacemi, nicméně svou zlatou žílu pojistil i nízkou pořizovací cenou; fakticky však lokeny jen pronajímal, nechav si cálovat za povinné aktualizace jejich bezpečnosti a provozuschopnosti.

Mokří, a. s., se vylévali z břehů, až říční žraloci a suchozemští tygři usoudili, že přes kopy žvanců smetaných při povodni ze stolu nutno zasáhnout. Závist jest prsatou nabíječkou činu, ale teprve strach postaví do latě i dosavadní měkkýše.
Monopol krásná věc, ba i prachy si za něj koupíš, ale musíš být jeho subjektem.
Jednotná fronta svobody trhu a zisků pozvedla hlas ku povinným plazmovým obrazovkám na nezvirtuálněných náhrobcích, pokud o ně pozůstalí požádají. Mokré zájmy zchladí Blažej Neposta, držitel licencí jedině použitelných produktů.
„Máme se bát?“ ptal se Treska Ohaře.
„Když můžeš, tak musíš. Nakonec je bude chtít každý.“

Druhá válka hřbitovní začala, aniž by ta první skončila. V e-prostoru se to mydlilo jedna soap opera, ale obě válčící strany poněkud zneklidněny lhostejnou neangažovaností těch, kdo měli zakoupené hroby na uchráněných, církvemi nebo místními patrioty privatizovaných hřbitovech. Pomohla poptávka, jak již zmíněno: argumentu teta, syn nebo snacha mají nové boty a já – jenom proto, že jsem z této díry ještě nevypadl/a! – mám poslouchat jehojí povýšené řečičky? nebylo lze odporovat. Situaci majitelů zachovaných míst posledního odpočinku ostatně neusnadnil ani konečně schválený zákon o právu na digitální hrob, jako obvykle ušitý tak horkou jehlou, že pln děr, nesplnitelných příslibů a nároků.

Sto roků v hrobě hnil, mlčel jsem,
sto roků žrali mě červi,
za sto let v rameni bezmasém
kosti se prstí staly.

Prach jsi a v zemi se navrátíš,
pamatuj, faráři křtili nás,
neřekli, sotva švec vyslovíš,
v rovu jsi, nad sebou hlínu máš.

Třicet let v Ostravě makal jsem,
bídu třel s nouzí a dřinou,
divíš se, rychle byl zapomněn,
řekni mi, čí je to vinou?

Sto roků na Horách Marie
lížu si rány a lebedím,
klídek mám, nikdo mě nebije,
málokdy zavržou sousedi.

Kmen jsi vzal, kořen nech,
vnuku ty žravý baronů,
já měl pech,
ty otrokem mamonu.

Smrtelné oběti První války hřbitovní pro její e-charakter obtížně podchytitelné, nepočítáme-li pacifistu Jana Lapacha, který se na protest proti úpadku mravů upálil, bohužel pár minut po zveřejnění katastrofického varování předního světového něcologa, že na obzoru, tentokrát kubánském, nová epidemie (zpráva později decementována), tudíž sebevražedný čin zcela zapadl, a mediálně trochu ošetřenějšího faráře Josefa Fartoura, zahájivšího hladovku proti vybagrování hřbitova v severočeském Hrobu: vycepován posty skonal v přímém přenosu až po čtyřiceti dnech. Údaj o nápadném nárůstu infarktů u majitelů verifikovaných e-Náhrobků ze statistických zpráv ministerstva zdravotnictví, epidemií a hygieny na příkaz shora vypuštěn s poněkud krkolomným odvoláním na ochranu soukromí.

Neválčí-li se dlouho, zapomene se, jaká to hrůza.
Pychne-li rozum, stává se svěrací kazajkou: tlačí jak kamínek v botě, vytřepat i s nohou!
Ergo, usoudil Samuel Ohař, soudě z deníků inteligentní, byť poněkud technokratický mileniál, ježto válku už nepamatují jen ti nejstarší a racionalita jak lítá dračice, netřeba se zneklidňovat hlasy odpůrců e-Hrobů.
Apokalyptická ultimáta papeženců i husitů, pozdní vzpamatování se zlopověstných památkářů i zuřivý řev slušnou společností zapovězených muzikantů nehodno vrásek, ba dláždí cestu úspěchu. Nadechne-li se emoce našince či staromilské stáří, zdvořile zdušena: nemáš patent a nechť mladí rebudují svět!
Bít se třeba na šachovnici vykolíkované Mokrými zájmy.

Plán rýžování obou válčících a potenciálně zlatonosných řek První války hřbitovní narazil na nečekaný brod v okamžiku, kdy se Ohař dobral donátora a skutečného pasáka Záhrobního komanda pravdy. Radim Sýkora žádným divokým ideologem (natožpak pravdomilem), nýbrž politickým podnikatelem: tahaných nitek se nehodlal vzdát, investiční argumentaci přístupen.
„Chápu, že s každým naším útokem stoupají akcie pojištění e-Náhrobku,“ zorientoval se, „ale co z toho budu mít já?“
„Pole působnosti ZAKOMPRA můžete rozšířit a verifikovat nejen selfsívíčka celebritek a šmejdů, ale zinkasovat i pastičky na šedé myšky!“
„Kdo by stál o výjeb nicek?“
„Vždycky se najde zhrzená milenka, odložené dítě nebo ukřivděný vyděděnec.“

První klientela e-Hrobů sestávala z novozbohatlíků, do jejichž mozkoven snesena kukaččí vejce (neboli nakukáno jim), že vymazlané posmrtné selfsívíčko signifikantním příznakem (pleonasmus!) společenské prestiže, a mrtvých schránek hasnoucích hvězdiček a komet, které se v posledním vzepření pádu do Léthé upnuly na záři srdceryvného příběhu, skandálu nebo provokace. Možná neoplývali rozumem, ale podezíravější podváděné manželky, grešle držící jak Moliérův lakomec. Proč u všech mých krvavých ambicí primitivní sebevražednost motýlích křídel, chránící e-Náhrobky před zásahy zvnějšku, násobně dražší než dříve?!
Protože výjimka. Autorizovaná úprava.
Nepotřebuji ji! Nenechám se napálit!
„A jak předem určíte rok úmrtí?“ ptal se Ohař, svíraje delší konec provazu.

Ing. Záboj Treska, jediný akcionář Mokrých, byl ze staré žraločí školy, která své nevěsty spíše polykala, než aby jim pěkně zpívala.
„Lovím-li ženicha, vím, co je respekt!, buď ho přitlačím ke zdi, nebo rovnou rozdrtím!“ pravil, „Ale proč ukazovat své slabé místo, ten váš autorizovaný zásah do e-Náhrobku?“
„Svým způsobem si budeme brát sami sebe,“ odvětil Ohař, „blázny ze Záhrobního komanda pravdy popasou naše dcery. Hřbitovní šarvátka odkryla potenciál odporu k drzým čelům i hrůzy ze šprochů, na nichž pravdy jen ždibec. Každá pořádná emoce voní maňásky, co si budeme povídat.“
„Čímže?“
„Po vašem asi chechtáky!“
Záboj se upřímně rozesmál.

Atak na pražského filantropa a kmotra odkryl v plné nahotě zastaralost bezpečnostních systémů e-Náhrobků, kterýžto necudný akt otřásl akciemi CGI AppliedAnimation. Záchranné lano hodili okamžitě Mokří, a. s., držitelé licence na tzv. motýlí křídla, mechanismu spouštějícího sebedestrukci chráněného produktu, je-li do něj neautorizovaně zasahováno, nikoli však z nezištné lásky k tonoucímu: než vylovili, sjednali spolknutí.
Bezprostřední nebezpečí nezájmu o e-Epitafy, které by inkviziční bojůvky snadno proměňovaly v e-Autodafé, sice zažehnáno, nikoli však propukající První válka hřbitovní: JUDr. Samuel Ohař svým novým Mokrým šéfům srozumitelně sesumarizoval, že při efektivním rozprostření svého portfolia do vzájemně zdánlivě konkurujících firem na ni nemohou tratit.

Vážené ústředí Zakompra!
Velmi si vážím Vaší záslužné práce na poli verifikace selfCV papalášů, korupčníků a sexuálních predátorů. Chtěl bych Vám tímto nabídnout své služby.
Myslím, že odhalování nekalostí mám v krvi. Dědeček pracoval na odboru prověrky korespondence VI. správy Sboru národní bezpečnosti, vytáhl to až na staršího referenta specialistu. Já sám jsem ve třetí třídě ZŠ odkryl velké tahákové spiknutí svých spolužáků. Prověřovat cizí údaje mě baví. Jsem flexibilní, rychle bych se zaučil.
Umím dobře číst a jsem gramotný.
Můj zdravotní stav je bezvadný.
Zásadám konspirace rozumím, nepodepisuji se a psaní posílám po spolehlivém kurýrovi.
Čest pravdě!
Váš Pravdomil

První hackerský útok Záhrobního komanda pravdy veden na filantropa, budovatele státu, milujícího manžela a otce tří dětí J. S., z něhož vyklubán kmotr (nikoli novokřtěnce, ale svých konexí a zájmů), tunelář a neplodný kurevník. S. se rozvedl a rozmnožil majetek, neb na zpracovateli pojištěného e-Náhrobku, CGI AppliedAnimation, vysoudil doživotní rentu za způsobenou újmu. Verze ZAKOMPRA se nicméně přes soudní zákazy dala nadále veřejně dohledat.
Ústavní soud dal za pravdu stěžovateli, že má právo být zapomenut (disentní stanoviska řešila otázku, zda nechtěl být naopak vzpomínán), ale na exekutivě nechala, aby toto vymohla.
Nastal čas na založení ZAKOMPRAPRA, Záhrobního komanda pravdy pravdoucí.

Chceme-li se, spolubojovníci, dobrat toho, co vyvolalo První válku hřbitovní, neomezujme se na prvotní výstřely; nepochybně vzešly ze Záhrobního komanda pravdy, které všichni známe jako ZAKOMPRO. Rozčilení není program, ba sekulární mravní idealismus dříve nebo později sám sebe topí v krvi, ale zkusme nahlédnout: nadáte-li nešlechetné burany – ba lapky, piráty a podobnou sebranku – mocí a penězi, jimiž se nakupují čest a pověst, to jediné, co jim nikdy nepřísluší, jednoho to nashvězdičkare.
Samuel Ohař, právník CGI AppliedAnimation, naprosto přesně odhadl, že výnosy tkví v přítomné sebeprojekci budoucích zesnulých, nedokázal však přesvědčit grázly, ať svá nehorázně pokřivená selfsívíčka poustují až v hlíně.

Včerejší-li výstřelky dnešní normou a krvavě dobytá zkušenost odhazována jako zteřelá veteš, kvete býlí a plevel. Všechno narušené ukrutně rychle realizováno, zatímco vychovat dítě, vypěstovat strom a postavit dům nelze prakticky za lidský život stihnout. Vstávej každé ráno do nového světa, a než se rozkoukáš, je tma.
Z budování posmrtného obrazu se stal hit. Nevybagrované hřbitovy, které se nejrůznějšími právními kličkami ubránily znárodnění, čelily náporu zákazníků: u vás to nejde proč?
Nejhorší na rakovinně se šířící zhůvěřilosti je, jak stahuje ohrnutý nos nebo vytrčenou bradu odpůrců do hanby; než se nadějí, skloní tvář, z ponížení stud a nakonec pokrčení ramen.

Sub specie praesentiae Ohařův odhad jasnozřivý, neb dekonstrukční emoce v kardiu kolébky civilizace sice plnokrevné, nikoli však zlatonosné. Z řízených úniků betatestrů nejvíce zarezonovalo nadšené vyznání Pauliny Seberádové, celebritky s celospolečenským akčním rádiem, neb oč méně dokázala, o to více odhalila; pohrdána, nebo zkoumána napříč beztřídním i vzdělanostním spektrem.
„e-Hrob zázrakem techniky, čágokámové! Žádný narozen, umřel, ale selfíčka, videjka, vymazlaný sívíčka! A až do skonání můžete přebírat pousty, zda nejlepší nepřilípnete!“
Blýskalo se na světlé zítřky budoucích mrtvol.
Tudy cesta vede, usoudilo vedení CGI AppliedAnimation, jen třeba najmout šlapky, co vystraší heknutím: bez pojištění abyste se i po smrti třásli!

nonRudovi-UOVI se nedá upřít tah na branku, pokud jde o vlastní góly: schopnost vyhmátnout pro klienty přesně to, co nepotřebují, bez čeho se posléze neobejdou a za co nakonec mastně zasolí. Po nápadu na editace náhrobních nápisů skočil jak slepice po flusu, vzorový příklad, představený na poradě, nicméně vycucal z wiki:
„František Palacký, historik, politik a Otec národa? Jediným autorizovaným kliknutím brepta!“
Vyvalené bulvy vracel zpět až právník Samuel Ohař; linie přímá u dinosaurů obtížně doložitelná, nadto logorea vlastní až e-Době, nikoli časům tesacím.
„Finanční potenciál vidím spíše v pojištění produktu, že vám nápis na e-Hrobu nikdo nebude moci změnit.“

Nastínit hrobní pečovatelce Máchové, že virtuální náhrobní desky netřeba rozbíjet, pokud by pozůstalý chtěl změnit znění epitafu, trvalo o bambilión pikosekund kratší dobu než vysvětlit, že pravidlo Jenjá je u appek těžko realizovatelné, ba nedává smysl.
„Podívejte, já tomu svýmu opilci nikdy nezanášela, a to jsem měla, mladíku, desítky příležitostí, jen tak tak že jsem nezabřezla! Co kdyby chtěl někdo sahat do mého I po smrti věrná a milující vnučka, dcera, manželka, matka a babička? To je patová situace!“
„Vás nikdo nepřežije!“ uklidňoval nonRuda-UA, „A můžeme to omezit jen na příbuzné v linii přímé.“
„Bez manželů! Ty kecaj jak Palacký!“

Ráz krajiny neurčuje jen podnebí (blátivo), fauna (červy) či flóra (pažit nad hlavou), ale také domorodci, v mém případě domomřelci. Na utopence a bezradníky První republiky jsem zvědav, bezhlavě odvážným a dekapitovaným parašutistům i zápecnickým milencům vlasti, jejichž věrnost změnila Protektorát v Protentokrát, se pokloním, stejně jako Sokolům a dalším filolibertům s vytrhanými nehty a zlámanými údy, na které dopadla kladiva, srpy, třídní pěsti. O počasí si popovídám s gestapáky, novými pákami starého gesta zakousnutého plodu (Stanete se bohy, začnete-li sami rozlišovat mezi dobrým a zlým!), a kolaboranty, kolabujícími rodáky, jejichž páteře přes svou ohebnost zlomeny při velkém poválečném účtování.

Do určení spoluviny Jarmily Máchové, shodou konspiračně těhotných okolností určujícího poradce bildapu e-Hrobů, na rozpoutání první i druhé války hřbitovní, se nikomu ani po letech nechce, neb stará dáma prostá, virtuálně bezestopá, s jedinou veřejnou šlápotou v interním měsíčníku CGI AppliedAnimation:
„Po letech dřiny jsem čekala, že se o můj hrob někdo postará jako já. Ale všichni pomřeli. V novém kolektivu snad najdu někoho, kdo se toho ujme!“
Neujal, ale to vem anděl, každopádně vývojáře přivedla na ideu korektury náhrobních nápisů:
„Náhodou jsem zjistila, že můj starej měl v Teplicích milenku! Věrný manžel a milující otec? Desku bych nejradši rozbila!“

Zájem o pozici odborné konzultantky Interactive Applications of the Care of e-Graves předčil očekávání, byť ne širokodeché: filtrující název a podmínka čtyřicetileté praxe měly tlumit chutě prácechtivých seniorek. První vlna důchodkyň zaplavila přijímací salonek i přilehlé chodby, druhá se rozlila konferenčním sálem CGI AppliedAnimation, že praskal v rozích. Pomocnou ruku podalo předběžné rozhodnutí Nejvyššího antidiskriminačního úřadu, které na podnět uraženého hrobníka nechalo konkurs za použití mírnějších donucovacích prostředků vlastních represivních složek rozpustit.
Vývojář nonRuda-UA stačil odchytit vrásčitou mistryni, dušující se, že pečovala o hrob dědečka, táty, manžela, syna i vnuka.
„Hřbitovní péče zocelí, víte? Proto jsem na světě tak dlouho!“

Kdyby si dal někdo tu práci, jakože nedá, neb houba houbě hlavu nehryže, a prostudoval tehdejší zápisy z porad vedení CGI AppliedAnimation, objevil by, že je živelný vývoj výkupu pozemků a před hody mlaskající investoři upřímně znepokojili, ba že považovalo spojení s již provalenými chamtivci za krajně toxické. Pravidlo 3P (počáteční provozní problémy) seznáno lehkým, propočet, že budoucí klienti e-Hřbitovů se budou rekrutovat především z řad jejich současných odpůrců, naopak navýsost závažným.
„Chceš-li vyhladit veverku, nabídni jí antikoncepci,“ zklidnil pohlaváry vývojář nonRuda-UA a představil byznys plán slev, věrnostních programů a termínovaných bonusů, na které jednou nohou v hrobě nepochybně uslyší.

Jakub Nýra hrdinou Soumraku, padouchem Úsvitu půl roku, Sváťa Somr jediný den. Předseda až po volbách poražené formace na obranu památky zesnulých snědl na protest živou ropuchu, otrávil se a zhynul, ale toho si nevšiml vůbec nikdo (krom náhradníka v Poslanecké sněmovně), ba – už očkován – ani statisticky nezaznamenán. Veřejný prostor pohltil sykot rozpálené jehly, která na ministerstvu místního rozvoje šila zákon o právu na digitální hrob, a halas arabských tržišť, v něž se proměnily obce a města: starostové se rozhodli nečekat na znárodnění a podle svého svědomí a výše nabídky prodávali hřbitovy tu církvím a filantropům, tu spekulantům či developerům.

Velké obracení v hrobech na dušičky nenastalo, neb souboj Úsvitu památky zesnulých se Soumrakem soumarů skončil plichtou; svízel tkvěla v tom, že e-ekoapodeveloperská koalice nainvestovalo příliš mnoho sil a papírků, aby se nechala odstavit vůlí lidu. Osloveno bylo samozřejmě vícero poslanců, nejrychleji se však upamatoval Sváťa Somr, který po nabídce, která šla odmítnout, seznal, že vlastně není úsviťák, nýbrž soumračník.
„Podívej se do svého srdce,“ vyzvali jej biskupové.
„Já se dívám zásadně jen do zrcadla,“ nenechal se rozhodit přeběhlík, „a stále tam vidím starého dobrého sebe. Podobá se mi jako vejce vejci.“

Projekt e-Hřbitovů měl zelenou; z mrtvol krev neteče.

Dílo zkázy dokonal odpor, který do jednoho protie-Hřbitovního šiku semkl nesourodou, o to podezřelejší skvadru: katolickou církev, památkáře (s trubadúry z řad Klubu za starou Prahu), neoekoretrosatanisty a poněkud blekotající blekmetalové riffaře.
Než se politická scéna zprava doleva probrala, natožpak aby zformulovala jakékoli ano, ano, ne, ne, smetla ji ve volbách dvě nová po(st)hnutí. Soumrak soumarů upozornil na otrockou práci hrobníků, ale nejvíce bodoval s hesly „Když bez matury, aspoň s bytem!“ a „Konec nadvlády mrtvol!“. Úsvit památky zesnulých se chvilku hledal, „Zastavme migraci digitalizace – spolu!“ vyděsilo požadavkem zapojení, ale „Po životech nám ukradnou i smrt!“ už trefou do černého.

„Ťuky, buchy, buch,“ tichý-li, nerveš pačesy, usoudili ajťáci, „s naším fištrónem nabízíme ukázkově hygienické, bezkontaktní 3D prohlídky krypt, hrobek, sarkofágů a náhrobků, vše ve vysokém HD rozlišení! I interaktivitu za mastné vícenáklady naprogramujeme: pozůstalý si za pár šupů položí k předkovi pěknou CGI kytičku.“
Rosničky strnuly. Na hřbitovech klid, stromy, neřku-li, komu se přihrají maňásci. Halas utnul nesmlouvavý povel krokodýla z kapitánského můstku: „Ticho tam v podpalubí, handlujeme!“
Odpor zažehnán sekret dýlem, že veleúrodná, na červy a jinou faunu bohatá půda z pohřebišť poputuje na revitalizaci hnědouhelných pánví, přičemž na esteticko-komunitní plastiky vrásčitých klínů dohlédnou za načechranou vatu zelené neziskovky.

Jakub Nýra zřejmě vůbec nepředpokládal, co může provokace nazvaná e-Hřbitovy vyvolat, ostatně jeho předepidemické veřejné vystupování se zmohlo toliko na háro padající mu vpravo z čela a vlevo z temene, zatímco zbytek hlavy vyholen („můj zdivočelý mullet!“), komentované i příznivci poměrně lakonicky („WTF? Ty krávo, vypadáš jak vůl!“). Jenže omamnou vůni vejvaru nabraly do nozder developerské společnosti a realitky. Svědci Kovidovi chmurně přitakali, že celý svět stejně bude muset být v boji s viry dříve nebo později zvirtuálněn, nemluvě o tom, že pohřebnictví jen den dva před kolapsem a kapacity hřbitovů na hraně, ba vyčerpány.
Na dřevěné dveře zaťukali ajťáci.

Těžko soudit, co si původně pod e-Hřbitovy Jakub Nýra představoval (jeho pozdější výpovědi se měnily jak barva chameleóna pobíhajícího po duze), ba nejpravděpodobněji mu šlo v rozjitřené době První světové epidemie jen o rozfoukání doutnajícího mezigeneračního konfliktu, když svůj nápad obratem spojil s perspektivou impozantní výstavby bytů pro mladé rodiny.
Nikdy nikdo zřejmě nerozklíčuje, zda a jaký byl podíl vyslovené idey na strmém vzrůstu úmrtí naočkovaných seniorů, posbíraná svědectví byla později – když už digitalizace míst posledního odpočinku posbírala politickou a mediální podporu a dostávala jasnější kontury – označena za neprůkazná, subjektivní a kýčovitá.
„Jestli už tam budem, tak nás přece nevyhrabou!“

Zpětně viděno, akty Jakuba Nýra a jeho přítelkyně z údajně banánového háje v Egyptě byly vypuštěným pokusným balonkem, legií vyslanou na výzvědy. Nafotil je bůhvíkdy (byť nikoli pradávno, neb milenky střídal jak odpovědný občan respirátory), na Instagram však zavěsil uprostřed nejtvrdší všeobecné karantény (ach, ty oxymórony!). Reakce pobouřené, ba všechny velké zpravodajské servery Nounejma, jímž tímto nejmovaly, odsoudily. Vlna rozhořčení Jakuba nezajímala, pečlivě počítal příznivce.
Tady leží moc na ulici, jen zvednout.
Krátce poté přišel s ideou e-Hřbitovů, digitalizací míst posledního odpočinku.

Většina šílených šlamastyk zplozena z cynických nápadů malých čertíků, kteří vystrčí růžky v nepravý čas na nepravém místě.

„Kucí, co se stalo?“ přikluše s očima navrch hlavy k bráně závodu ČKD Slaný Václav, „Prej něco s mámou?!“
„Ty seš, vole, marnej,“ obrátí ty své vzhůru Robert.
„Musíme tě přeci pod nějakou záminkou vytáhnout,“ šeptá Milan, „s matkou nic není!“
„Z práce? A proč?“
„Vašku,“ drtí mezi zuby Robert, „utíkáme na Západ!“
„Dyť jo,“ klepne se do čela zapomětlivý, včerejšek trochu zamlžen, „počkejte chvilku!“

„Co teď?“ zeptá se kompliců, když se vmáčkne dozadu do trabantu.
„Potřebujeme zbraně.“
„Aby měly dobrý hlavně!“
„Hlavně levně,“ uzavře ping-pong předních sedadel Milan. „Zadarmo.“
„Vím o dobrý hájence u Zbrašína!“ pochopí i nedovtipný Václav.

„Jsme tam!“ zavýskne Václav, jakmile projedou pod zabezpečovací závorou, „Dokázali jsme to, kucíí!“
„Porazili jsme komouše!“ řehní se Milan, „Svoboda, volové, i pro cikány!“
„Před námi je tank!“ vřískne Robert.
S prvními výstřely se všichni tři únosci vrhnou pod sedačky. Řidič sebou trhne a zhroutí se na volant. Autobus jede dál, proti proudu hvízdající řeky.
Prudký náraz do transportéru na okamžik zastaví štěkání samopalů.
Z pneumatik probodených hřebíky uniká vzduch, sype se sklo. Práskne výfuk.
Jako na povel spustí kanonáda, zběsile mačkají spouště, dokud není i ten poslední z nejposlednějších zásobníků prázdný. Přes tisíc nábojů.
Zákeřní teroristé nevypálí ani jednou.

„Vstaňte, odsouzený Bareši,“ velí bachař, „konečně se dostavil pan soudruh prokurátor.“
„Chtěl bych… chtěl bych kněze,“ vysouká ze sebe vězeň.
„Moc koukáš na zápaďácký filmy, vrahoune,“ odsekne vrchní obsluha oprátky, „tady nejsme na nějakym kapitalistickym tržišti, co nabízí pozlátka!“
„Je svatýho Mikuláše,“ hlesne Robert.
„Dyť právě! Moc se necukej, ať se mi neutrhneš a já jdu někdy domů za dětmi!“

Prezident ČSSR udělil in memoriam státní vyznamenání Za statečnost při ochraně života studentů říčanského gymnázia řidiči Janu Novákovi, který byl zákeřně zavražděn teroristy. Vyznamenání odevzdali manželce zástupci politické správy Pohraniční stráže a správy SNB hlavního města Prahy a Středočeského kraje.

„Neobvyklost projednávané věci je v tom, že naše socialistická společnost už nezná takový projev nejbrutálnějšího vyjádření občanů ke společnosti,“ deklamuje prokurátor.
„Odsuzují se… Robert Bareš k trestu smrti a… Václav Bareš k 25 letům odnětí svobody nepodmíněně,“ vynáší rozsudek soudce.
„To je omyl! To je… podvod!“ křičí šokovaný Robert.

„… na obranu nespravedlivě stíhaných,“ řekne v bytě na Karlově náměstí Otka. „Musíme hledět i na všechny ty, kterých se zastáváme! Barešovi jsou na rozdíl od nich vinni, jen trest je nepřiměřený!“
„Aby z nás nebyli ohleduplní sobci!“ rozčílí se Věra, „nezapomínejme, že ti pitomí kluci se jen chtěli dostat za hranice!“

„Podívejte se, Roberte,“ začne vyšetřovatel kolegiálně, „vy stále vypovídáte, že jste vůbec nezačali střílet… Řidič byl ale zabit kulí z kulobrokovnice!“
„To není možný!“ vyrazí obviněný.
„Rozmyslete si,“ nasadí ostřejší tón Kurvát, „co je a co není možné… Milan si svou verzi může vykládat leda v pekle, ale vy asi nechcete špagát, co? My máme pochopení, uvěříme, že střílel cikán, své si už odpykal! Vy se z toho vysekáte, recidivista vás navedl, že?, my taky, všichni budou spokojení! Změníme výpověď, rozumíme?“
„Že nedostanu trest smrti?“
„Je to jediná vaše šance!“

Tahal za kratší konec provazu, na kterém ho jednou oběsí.

„Dost, stop!“ vykřikne nesmyslně velitel clony Komárek, když utichne poslední samopal. Došly náboje. „Vzdejte se, vyjděte s rukama nad hlavou!“
Autobus vklíněn pravým předkem do transportéru. Vysklený, s unikajícími dušemi. Když otevřou dveře na straně řidiče, vypadne jak cedník děravý Jan Novák. Po silnici od českého celniště se blíží tmavý vůz, až po něm sanitka.
„Přežil někdo?“ ptá se důstojník Státní bezpečnosti.
„Dva z nich. Ale to cikánské prase už si nezatancuje!“ snaží se Komárek.
„A řidič?“
„Toho museli zastřelit únosci!“
„Samozřejmě,“ stačí tajnému jediný pohled na dílo zkázy, „přebíráme v plném rozsahu vyšetřování! Pod naším dozorem proběhnou i pitvy!“

„V krimu se musíš naučit všemu,“ machruje Milan, „ bejt ženská i chlap, mejt hajzly, makat na dílně, čórkovat výběrově, do knihovny zajít pro papírky na cíga! Úplnej Ferda mravenec, bílé tváře! A hlavně mít čich na svině! Šádek je svině skvrnitá!“
„Já tam byl taky, vole,“ odporuje Robert. „Věřil bych mu, když nám nechává řidiče!“
„Já chci spát,“ rozhodne většinu Václav.

Za ta léta už zfunkcionatěl, pocit kulky zaměřené do týla nepoznal nikdy. Kráčel rozhodně, autobus doprovodil až k zabezpečovací závoře. Zkontroloval, že jsou děcka venku, když přiběhl velitel brigády, že volali Němci. Únosce standardně vydají.
Jenže jde o prestiž.