Moje články

„Já se přizpůsobím, což o to,“ vysvětluje Bodrý-Mácha, „ale jen pocamcaď. Už Pánbu jako každej papaláš, co mu stoupne moc do hlavy, se zalek svobody, co dal Adamovi, převlík se za Evu, svedl ho a vyhodil z Ráje.“
„Nahatý Hospodin? Vykázal je oba, ne?“ nechápe Vilém.
„Oni,“ cvakne si Hynek, „maj naturismus v rodině. Šak synáček taky umíral navostro, jak zákon káže… A s pramáti to ještě nemám úplně zanalyzovaný, jestli do ní jenom vlez, jakože na chvilku, nebo se vtělil a pak už zůstal. Ale uznej sám, ženská z žebra? A něco božskýho v nich je, co si budem.“

Než dozněl řev zvonců a šmytce dohladily struny, chtěl vědět trojí, dvojí seznal: Zhynul Daniel z vlastní vůle, nebo pomocnou ruku podala drahá polovička? Byl on, Vilém, pro Helenu kořistí, kratochvílí, příležitostným povyražením? Žije ještě Dahua Serpens?
Madam Šťastnou zradil houslista, kterého si nabrnkla; za výmaz superpotkana zazpíval, až drbny bledly závistí. Ptáček v hrsti poslušným nástrojem spravedlnosti, utopiv milou v mlýně u Božího Daru.
Helena tvrdší oříšek, ale i ten rozlouskl: vzal si ji, k vráně usednuv.
Jak blahobytněl, zaprodán, chcípl i šváb na mozku a brouk v hlavě, alias Dahua.
A tehdy v dálce zahoukalo a Vilém zakopl.

Není hrdinou, ani hrdlořezem.
Jen víc ví, uvědomělý.
Povýšil Vilém, jako vedoucí odboru hromadně dopravní hygienické ohleduplnosti bobříkuje a potkanuje, až se libovonní vznášejí a ze smraďochů kouří. Nové poupě dobře kvete, nezná bratra, přímý jak rovnoběžka, rozšafný jak nedbalky, padni komu padni jak slepý krejčí, svůj jak svéhlavý.
Vlastně naplněný sen, kdyby.
Stojí-li před ležérní lží, zpozorní: zasvěceným není sám, ba možná jsme už menšinou; poplužní dvůr páchne pádem následujícím pýchu, ale dokud není bližní rozplácnut na dně, jeden ať vyčká; rytmus neudává sám, ba pozorován; ale trochu si polaškovat s mladou naivitou, toť jeho úkol; Helena výborná učitelka.

„Nechci se bít!“ křičí Vilém uprostřed rohaté arény; v helmě zapouzdřený soupeř doráží zprava zleva, bolí a dav šílí.
Okopávej kotníky, i kokta kontaktní a netaktní.
Pravým hákem rubne, až se mu, útočníku!, hlava málem rozskočí.
Druhý je já.
„Sejmi mě,“ prosí se zoufale, „není tu vítěze!“
Knokautuj sám sebe.
Tancují kolem sebe, každý sot solí v otevřené ráně.
Svalí se, počítej, rozhodčí!, jedna, dva, tři, slzy setři, šeptá Dahua, obrana marná, čtyři, pět, šest, žádná lest, jen na srdci šelest, sedm, osm, devět, není nad větu vět, deset, vzdávám se!
„A o tom to je,“ usmívá se bůh, ošetřuje.

„Věrnost sama, ne?“ rozhlíží se po Vilémově domově virtuál Dahua Serpense, „Zlatý moje ručičky!“
„Hodiny mi obyčejně visí nakřivo,“ opisuje VR helma půlkruh jako hlavy diváků tenisového utkání, „židle mám pohodlnější než to vaše zpropadené elektrické křeslo a v posteli mi zřídkakdy leží někdo cizí!“
„Cizí? Tvoje mrtvá matka, bajdvej, už se trochu rozpadává…“
„Ale moje maminka ještě žije!“
„Tísnivá představa, že? Vlastně jsem geniálně zvrhlý, všechna čest mě! Dávám ti tak tři dny, než…“
„Než co?!“ zajíkne se zajatec jak lapený zajíc.
„Než seznáš, že ruplá bedna a zašplouchaný maják stojí za starou bačkoru. Že bude možná lepší spolupracovat.“

Kolovrátek dopředl, tentononc vřeteno tatam.
„Ale pochopili co?“ nezbývá než se zeptat.
Kolkolem poušť, aby se neřeklo.
„Zabili-li jste boha,“ dí Dahua, dalek toho vyjevit, zda tím, kým virtuálně jest, „musíš jít k pramenům: bez věčnosti neinspiruješ nic.“
„Ale nesmrtelnost ve skutečnosti není!“
„Ne v našich možnostech.“
„Chcete mi říci,“ ošívá se Vilém jak širokoúhlý objektiv před úzkoprsou štěrbinou, „že čím poplužnější lež, tím – žel – velkolepější líp! Kdo se bojí, nezlobí, bažíš-li po nebi, stáváš se božským…“
„A o to přeci nakonec jde. Idea zásluh je správná, tvoje slova.“
„Ale… Moment, to jsem vám nikdy neřekl!“
„Heleně ano.“
„Ta potvora!“

„Nesmysl! Lež jako věž! Vyloučeno!“ čelí tvrzení zatvrzele Vilém, „Každý nebetyčný podvod se dřív než švec provalí! Má lidské stádo své svéhlavce, bílé vrány, co neskočí na špek a nenechají se opít rohlíkem…“
„Však se taky tací našli,“ zná pappenheimské z celého světa Dahua Serpens, či kýho čerta kdo to je, „ostatně tys sám byl na nejhorší cestě prokutat se k jádru pudla…“
„Hahaha,“ nesměje se zajatec, „a vy jste je umlčeli bez špetky podezření! Nenechte se vysmát!“
„Nenechám,“ chlámal by se Dahua, zachovávaje pokerovou tvář, „ale pochopili…“
„Nesmysl, lež, vyloučeno, mlčte!“
„Až to zopakujete po sto prvé, budeme pokračovat.“

„Pravdou je,“ pokračuje virtuál ve znění Dahua Serpense, „že program posmrtného uchovávání mozků od začátku kolaboval, aneb duše bez těla je jak tělo bez duše! Smutné mysli hasly... Jenže bez podmínky věčnosti nedávalo nebe ani peklo smysl.“
„V hrdlo lžete!“ oponuje opanovavší se Vilém, „Mám svědky mezi pozůstalými, co mluvili s pochovanými!“
„Koho?“
„Nedonáším!“
„Podepisují závazek mlčenlivosti! Ale víme, že v užvaněné společnosti se utají lautr lejno. Naštěstí projekt mezibřehové komunikace šlape jak běhna na stojáka, v rámci nutných psychotestů, aby klienti vydrželi ten šok, že!, se napíchneme do jejich hlaviček a za mrtvého odpovídáme přesně to, co chtějí slyšet.“

Kolkolem půlkruhová, asi Oválná pracovna, vpravo mahagon a francouzská okna, před ním na sofa Dahua s notovou osnovou na čele.
„Překvapení?“ zašveholí švihák s holí.
„Vy jste kdo?“ ohmatává terén Vilém.
„Tvůj bůh! Jsem, který byl, je a – dají-li kyčle – ještě nějaký pátek bude! Sám…“
„Nejste pan Serpens,“ přeruší virtuála zajatec, „nedělejte ze mě pitomce!“
„Šůr,“ nenechá se vykolejit mašinka, „já tu v noci za tebou osobně byl, co? Jako kající, taky vězněný hříšník…“
Mlčí oslovený, ustrnut.
„Liška podšitá jsem,“ vedou dál svou ústa Dahua, „ale nepomlouvám se za zády! Na vše kašlající šakal, potomek barona Prášila a šeredné Šeherezád!“

Probudí ho dotek.
„Neotvírej oči,“ zašeptá někdo zpoza helmy, „probral by ses do morny plné černočerných můr! To je jejich specialitka, noční chlebíček pro zákazníky…“
„Kdo jste?“ vydechne Vilém.
„Ten, v něhož věříš,“ praví hlas, „a kdo je zdrcen svým dílem!“
„Dahua Serpens? Jste to vy?!“
„Ano, já osobně…“
„Pak mě ale můžete zachránit a zastavit nedorozumění! Bojím se, že bych další den nevydržel podobný psychický nátlak… Vždyť vy víte, že o vás jsem nikdy nepochyboval!“
„Jestli to nebyla tvá největší chyba,“ hlesne sotva slyšitelně, „nejsem bez viny, chlapče!“
„Hlavně mě odsud dostaňte!“
„Rád bych, ale jsem tu také zajatcem...“

S příštím zvednutím víček v ledovém iglú, vedro jak na Sahaře.
„Slaďte obraz s teplotou!“ zahučí, než zmerčí nahatou nohatou Eskymačku. „A ty seš co zač?!“
„Pokušení!“ zaševelí, „Co si pán ráčí přát?“
„Nechám si zajít chuť…“
„Horňák?“ naváže prsatice na kozu vozem, zatočí se a – od pasu dolů horní půlka, na zádech předek, zkrátka dvouhlavá, čtyřruká a osmiprsá, „nebo…“
„Nebo nic! Stop!“ zavyje.
„Že by,“ pronesou dokonale sladěná čtyři ústa, „zadničkář?“
„Vy jste se zbláznili,“ zahalí se rychle do tmy, „nelidská stvůra mi tep těžko zvedne…“
„Neboj, měříme ho,“ hlásí sluchátka, „a stoupá, kámo! Nezapomeň, že seš v pekle.“

Když opět otevřel oči, stál (ale pořád sedím, to poznám!) ve výtahu, za zády ramenatého muže.
„Kam jedeme?“ vyhrkl.
„Nahoru,“ poznal hlas svého otce ještě dříve, než ten se otočil, „zase tě tahám z bryndy, synu! Prolomovat se do cizích profilů?! A ještě šéfové… Nemístná zvědavost zahubila kdekterého osla, Viléme, kdo moc šťourá, vyškrábe si oči. Slepá důvěra je základem vidoucího žití, pochybami akorát otravuješ mysl. Ale pomůžu, nejsem krkavčí otec, jen mi musíš všechno přiznat…“
„Chyba v matrixu, pitomci,“ dí podrážděně Vilém, „táta byl zpopelněn před deseti lety!“
„Ale podobu jsme chytli dobře, ne?“ zachrčí mu ve VR helmě.

Kolem kobka tulící se k tělu jak svěrací kazajka, všechny čtyři stěny na dosah a s jizvami zanechanými v omítce nehty, močí a krví, strop s prskající žárovkou v nedohlednu; jako by byl Vilém spuštěn do hranatého tubusu.
Chčíc nechčíc zapomeň tu na chtíč, čte žlutavý nápis vlevo, Přiznej barvu!, vyzývá rudá před ním, Byl jsem tu je vyrýpáno vpravo. Detaily perfektní, rozlišení na té nejvyšší úrovni.
Sám ze sebe vidí jen bimbase, an s hlavou skloněnou levituje v prostoru.
Zavrtí sebou, by zkontroloval cítěné: sedí na křesle, ruce i nohy pevně zafixovány, hlavu zakutou do VR helmy.
Zavře oči.

„Strniště a hříva půjdou dolů,“ vražedně vraští obočí ředitelka, „a to teď hned!“
„Ale, Heleno,“ prohrábne si vlasy Vilém, „já do práce holicí strojek nenosím…“
„Zajdi si ke kadeřnicím,“ odfoukne si ofinu Horká-Hlavín, „poslední dveře vlevo na konci chodby!“
„My tu máme…?“
„Příležitostně!“

Jak beránek vedený na porážku poslušně putuje na určené místo.
„Á, další pán na holení!“ uvítají ho dvě zarostlé gorily u křesla s popruhy, „jak to bude, vašnosto?“
„Mám si to nechat zkrátit,“ mumlá zmatený Vilém.
„Dokud jsi mohl volit,“ vystoupí zpoza paravánu vysoká plavá vyšetřovatelka, „vybírals špatně! Teď už svůj osud i sestřih nech na nás!“

„Ruce pryč od podsvětí,“ zkomisní Vratislav Novák-Starý, jako by spolkl razítko, „tvůj dotaz jsem neslyšel a už ho nikdy nepoložíš. Ostatně soudím, že seš v průseru, takže mi podepiš účast na konzultaci k hygienicko-sociálním standardům v hromadné dopravě, ať jsem krytý.“
Vilém zkoprní jako opařený a politý studenou vodou; rozhorlené mlčení přítele z dětství zasazuje brouka do hlavy a v játrech zahlodá jako červ, že v odpovědi z hlubin skryto jádro pudla. Chladně vypoklonkován, trhá podstrčený lísteček: ZOO 62/11–12.
Na příslušné straně a řádcích jejich staré šifrovací knihy čte jediné nové přikázání a ustrne; znamená snad RMR rovnější mezi rovnými?!

Jistě, Helena šikovná v šik oblékání, jako šéfová si nadto hlídala, zda nějaká drzá žabka neskáče moc vysoko a řádová sestra nepřerůstá matku představenou: přijď si třeba v průhledné haleně, když ti to postava nedovoluje, ale běda ženám, co s málem nití roznítí niterně titánský zájem trubců, nejsme tu na pláži, dámo!; voněly-li hadry příliš chechtáky, zdvořile podotkla, že tady makáme hlavou, slečinko, ne nohama, módní molo jsou dveře vedle.
Potkany v kandidátském profilu HH-H ale těžko vybílil vyhrocený odpor k černé, soudí konsternovaný Vilém, nýbrž daleko spíše skutečnost skrytá za tajemnou zkratkou RMR s odkazem na neřádsky zaheslovaný proklik.

Stmelovačka rozklížila, že by se čivava ustrnula: láska šveholila ostošest s kdekým, jen milenci se vyhýbala jak čert kříži, až mu blýsklo v palici, zda nebyl jen povyražením. Zhrzená láska mocnější chtíče, překroč mez, a zapovězené novým domovem: tiše se vytratil do horních pater, a zatímco v konferenčním sále s opojením stoupala nálada i ledaco jiného, Vilém se prolamoval do profilu Heleny Horké-Hlavín. Dopravně gramotná, kádrově gravidní, environmentálně uvědomělá a ideově ideální kandidátka nebe, ba i v hygieně nabobrovaná (sprcha třikrát denně vodou dále alokovanou do hydrologicky vyloučených lokalit), jen sexuální interakce hemží se potkany jak stoka v pekle.
Vybělenými.

Jako ideální příležitost pro tajnou demonstraci svých citů vybral Vilém desáté výročí skonu Věnceslava Chorého, prvního zvěčnělého mozku, kdy v levo- i pravopobočkách koncernu Dahua Serpense vyhlášena týmová stmelovačka. Plácl se přes kapsu a všem pracovníkům sekce nakoupil květinu o třech růžích, své vyvolené o pěti.
„Nejseš padlej na hlavu? Co my chlapi s tím?“ ucedí Hynek při kyselém culení, jak přebírá pugét.
Viléma nerozhodí, neb celý krycí manévr směřuje k jediné, šeptem vyslovené větě:
„Pro tebe největší, Helenko! Ty víš proč…“
„Kdybys dal všechny ty růže mě!“ sekne nadřízená, „Ale takhle?! O dvě víc než ostatní? Není to málo?“

Můj milý deníčku bonzáčku, je po půlnoci, Vilém vedle pochrupuje, přišla jsem popít sklenku ke krbu, abych ti to sesumírovala. Rezidenční chatka rajcovní i romantická zároveň, ale ta dálka (btw: potřebuji výkaz služební cesty pro starýho)! Akt? Jakože jo, na panice si potrpím, mě znáš (v sekundě v ká, ve vteřině řine; ale ještě se zmátořil), jen to jeho „Heleno, Helenko!“ mi lezlo na nervy.
Ale k věci: objekt jako pravověrný absolutně nestabilní, stačilo mé a kolegy HBM naťuknutí a zmatený jak panna v hampejzu. Pořád má pifku na tu pipku MŠN, asi stojí za prověření. K náboru rozhodně nedoporučuji.

Když před lety Dahua Serpens představil objev posmrtného uchovávání mozků a vizi zásluhového nebe a trestajícího pekla, nebylo pochyb, co myslí svými bobříky a potkany. Máte-li nápad přetavit ve skutek, co neuteče, potřebujete nadšence a dobrovolníky jako žrádlo pro revoluci; zabetonování nových pořádků se neobejde bez byrokracie, pravidel, norem, kontrolorů, dozorců, vzorců a tabulek, jedné každé nepostradatelné; zkrátka s precizací blahoslavenství a zatracení nestačila intuice, ale bez bdělosti šlápneš vedle jak ta jedle.

Zda květiny zapovězeným pozůstatkem věznění rozkvětu větší poloviny lidstva, nebo akceptovatelným projevem náklonosti k osobě, vyhledává Vilém ve zněních nejpozdějších předpisů. Tak kdepak jste?, projíždí prstem seznamy.

„Kombinace bezedné pravověrnosti,“ praví ředitelka sekce dopravních bobříků a potkanů, „s nebetyčnou naivitou je, Viléme, vždycky smrtící. Asi jsem tvou největší fanynkou, protože jedinou.“
Výskal by si, když jej víská ve vlasech v zastrčené vísce někde vysoko v horách, kam oko kamery ještě nedohlédne, jenže příliš zaujat bolestným poznáním.
„Idea zásluh je velkolepá,“ odmítá zříci se všeho dosavadního, „ale podvádíte-li všichni, tak ji przníte!“
„Což mi připomíná…“ nadechnou se ústa nad ním.
Drže slovo, vyčkává vypravěč, co na to jeho hrdina.
Až když není pochyb, nechá ho zašeptat: „Heleno!“
Manžel Horký-Hlavín doma dumá, kde se drahá polovička tak dlouho toulá.

Sám s lehkostí, jako když pampeliška svléká chmýří, překročiv hranici, za níž již zločincem (nebo minimálně správním delikventem), viděl Vilém náhle své bližní ve svitu svíce vosku černého: má-li vdova Šťastná-Neduha alibi jak hrom, které od kosti smrdí pojistkou smrti (kdyby aspoň s jedním z milenců, jež dle manžela střídala jak spodní prádlo!), a konečně též motiv (Neduha úlohu zmizíku superpotkana už sehrál), pak nabíledni, že vinna.
Ale – domýšlí Vilém na hraně propasti – pak nejen ona, ale i program Dahua Serpense, který ji k strašlivému činu dovedl.
Každý pokus o nebe bez Boha, uzavírá zoufale, zkazí lidi. Oni i je.

Máte-li liščí oči, zrzavý ohon a bobra rezavce, seberostlejší němkyně vás nerozhází, zvláště řekl-li sám velký Dahua, že zatímco kaťáci se pouze trapně kají (z toho se africké děti nenajedí!), my pochybení napravujeme, anulujeme dobrem. Svůj kloní odpad madam ještě jen Šťastná sice ze dna řeky nevylovila, ba ani adopce syrského sirotka jí nevoněla, ale když potkala postiženého, vzala rozum do hrsti, uchopila příležitost za pačesy a vozíčkáři popletla hlavu.
Jedním vrzem vyrazila dech svým amantům, bobříkem z nejušlechtilejších knokautovala černočerného potkana a ke Štěstí přidala Neduhu.
Spekuluješ, napomene se Vilém, ale nenaznačoval tuto možnost jeho přítel při posledním setkání?

Překročíš-li Rubikon, neradno ohlížet se zpět: dokáže pohltit žár kuráže řeka včerejší. Vilém vrhl kostkami, porušil předpisy a přes dopravní gramotnost kandidátů nebe se prolustroval až do lastury madam Šťastné-Neduhy, totiž intimního profilu jejích bobříků a potkanů. Kdo rozkvétá, nezlobí, a komu není shůry dáno, ten si pomůže, velela její nebojácná vůle i pomohla si mladá dáma k vnadám cestou klonovací. Vyladila se do veledíla, ale zanechala za sebou spoušť: tři sebe navíc, odpad dokonalosti. Neposkytnuvši jej transplantačním střediskům ani zdravotnického výzkumu, dopustila se správního přestupku, znečistivši jím vody Vltavy, vysloužila si potkana jako prase.
Bez obrbobra skončí v pekle.

V hloubi ledví věděl, že se s ředitelkou, která narušila jeho kruhy, jednou vyspí, ale ještě nepřišla jeho hodina. Zatím hovorem s Hynkem doputoval dál, než by si kdy přál: v krátké době již třetí hlas zpochybnil Vilémovu bezmeznou víru v Dahua Serpense a jím vyhlášený program obrody lidstva. Pokud jej silní (Daniel) považují za podvod a slabí (krásná nadřízená, s jejímž jménem vypravěč seznámí až při té příležitosti, a Hynek) obcházejí, něco nevoní. Stojí na křižovatce: hodí za hlavu zlovolnou náhodu, co kálí na jednu hromadu, nebo se vrhne do víru chaosu, jímž vždycky je verifikace víry v člověka?

„Já se přizpůsobím, což o to,“ vysvětluje Bodrý-Mácha, „ale jen pocamcaď. Už Pánbu jako každej papaláš, co mu stoupne moc do hlavy, se zalek svobody, co dal Adamovi, převlík se za Evu, svedl ho a vyhodil z Ráje.“
„Nahatý Hospodin? Vykázal je oba, ne?“ nechápe Vilém.
„Oni,“ cvakne si Hynek, „maj naturismus v rodině. Šak synáček taky umíral navostro, jak zákon káže… A s pramáti to ještě nemám úplně zanalyzovaný, jestli do ní jenom vlez, jakože na chvilku, nebo se vtělil a pak už zůstal. Ale uznej sám, ženská z žebra? A něco božskýho v nich je, co si budem.“

Ředitelčina slova nasadila Vilémovi brouka do hlavy, až mu v ní mravenčilo, a tak když kolega Hynek Bodrý-Mácha dva dny poté zahlásil po celodenní tvrdé šichtě, že jde vyvenčit mravy, vyběhl za ním na chodbu.
„Já vždycky myslel,“ kdyby měl čepici, žmoulal by ji v ruce, „že máš psa s praštěným jménem…“
„Já? Proč?“ vyhrkl Hynek, než mu původ omylu došel a nahlas se rozesmál.
„Tak kam jdeš?“
„Tady ne.“
Mlčeli až do parku na Parukářce, kde se Hynek rozhlédl, vklouzl do křoví a vytáhl placatku.
„Chceš zunka?“
„Ty máš dneska narozeniny? Nebo ti někdo umřel?“
„Slavím i jindy, víš.“

„Au, ty seš aut, Viléme,“ lamentuje mentorka, „si udělám výlet do lesa, ne do prstence, tam je kamera na každým druhým stromě, a zbytky hodím zvířátkům, ju?“
„Zkažený? To se smí?“
„Nesmí, ale nikdo tě neuvidí.“
„To přece na věci nic nemění…“
„Mění, nemění, nebudeš zanesenej.“
Kdyby mlčel, nebylo by proč vyprávět náš příběh.
„Ty to tak děláš? Jakože… co se Dahua nedozví, jako by nebylo?“
„Odstup, satane pomatený,“ vyjekne jak kejklíř, co mu skřípnou prsty, „pana Serpense bych nikdy nezradila! A ven, dej si dva dny háó, ať se srovnáš!“
Zneklidněn klidí se, vida v jejích očích pobavený smích.

Vilémův nauzeální incident měl dahužel příliš mnoho svědků, aby se obešel bez koberečku.
„Jako zaměstnanci pana Serpense jdeme příkladem,“ vysvětlovala ředitelka sekce, „takže posílám půl potkana na hygienu a tři čtvrtě na environmentální výživu. Přeci jen nemůžu vyloučit ani znevažující motiv, snad chápeš.“
„Děkuji uctivě,“ zasténal zelený Vilém, „teď jen abych se v příštích pěti letech neprobudil v márnici.“
„To seš tak vypotkanovanej? Kde?“
„Na évéčku. Osm černých bodíků. Bydlel jsem v nájmu, majitel se mě chtěl zbavit, tak mi prohrabával popelnici a posílal jedno udání za druhým.“
„Nedojídals?“
„Ani ne. Spíš se mi žrádlo kazilo. Předpotopní lednice, samá plíseň.“

Bylo-li lze vyhnout se nejzlejšímu dobrodružství svého života, náhoda tomu nechtěla. Ráno po bujaré smuteční slavnosti, v níž Vilém stržen nakažlivým veselím pozůstalých pojedl a popil krapet bezuzdně, se na svém pracovišti, totiž odboru dobro bobříků, dozvěděl, že matka, Úřad dopravní gramotnosti kandidátů nebe, vyhlásila další ze dnů potravinové soběstačnosti: k obědu podávána polévka z dubové kůry.
„Aspoň se nemusíme bát požahané tlamy,“ podotkl kolega od zlo potkanů, narážeje na vyhlášený kopřivový nákyp.
„Určitě mi nezaskočí,“ připustil Vilém, „ale plavou mi tam červi.“
Zvedli se, žaludek i Vilém, skoro současně.
„Jeden šetří přírodu,“ zhodnotila dílo nadřízená, „a ty tady zvracíš.“

„Vystošestkoval jsem ti to,“ praví Vratislav Novák-Starý, „a všechno sedí, Tomáši!“
„Jmenuji se Vilém,“ stojí si na vedení pochybovač.
„Jasně, kámo,“ mávne rukou Vráťa, „předně David ten večer přebral.“
„Zásilku?“
„Popil.“
„Alkoholu se jaktěživo vyhýbal!“
„Tím spíš. První okolnost. Druhá: choť nebyla doma. Po celý inkriminovaný čas balila léky pro africké souchotináře. Charita, rozumíš, body plus.“
„Vzorná dáma.“
„Za třetí: pouštěl si zakázanou hudbu, temnou, negativní.“
„Asi žalmy. Fakt věřil, věděls to?“
„Žádné náboženství neochrání před depresemi… Čtvrtá sloka exit skoku. Trpěl jimi v poslední době stále častěji.“
„Tvrdí madam Šťastná. Alibi jak beton. Chlast a úpadková kultura. Příliš vyfutrované.“

Byla-li svatba velkolepá, tryzna si s ní nezadá.
Vdova štká, až se hory zelenají, smuteční hosté truchlí, že by se kámen ustrnul. Všechno je, jak má být, nejsou v komiksu, aby jim nad hlavami vznášely bubliny myšleného: Jenom aby si nám, herečka, oči nevyplakala! Ještě chvíli to natahuj a doženeš k sebevraždě i nás… Černá jí sekne ještě víc než bílá!
Před prostřeným stolem srdce unisono zaplesají: kar jak víno!
Vilém Kovář jako jediný prodchnut ničím neředěným zoufalstvím nad koncem ochrnutého přítele, lkaje, jak hloupě práskl dveřmi, a pochybuje, že smrtí osvobozená nevěsta dočista nevinná a zesnulý ženich skutečně samovrahem.

„Já pro pana Serpense pracuju,“ kaboní se Vilém, „a pokládám ho za nejosvícenějšího člověka na planetě!“
„Už nepamatujeme lepší časy,“ nehledí na jeho rozladěnost Daniel, „kdy tu nebyl, ale ještě za našeho mládí existovaly vážné pochybnosti, zda není normální hochštapler.“
„Všechny vyvrácené!“
„Přesněji vytěsněné.“
„Bereš mi nesmrtelnost!“
„Která neexistuje.“
„Vždyť…“ Vilém vyskočí, obkrouží vozíček, až stane tváří v tvář, shlížeje, „ale co s tebou! Každopádně dělá lidstvo lepším, to nepopřeš.“
„Nejsem si jist. Pochybuji. Bojím se, že vůbec ne. Ale tobě to nevnucuji!“
Domluví do zad a prásknutí dveří.

Viděli se tehdy naposledy, žehrá o pár dní později Vilém Kovář.

„Počkej,“ tápe Vilém, „on se může někdo nezapojit?!“
„Oficiálně je to stále dobrovolné,“ ušklíbne se Daniel, „nicméně ztrácíš občanská práva, že.“
„A ty snad…“
„Ne, nejsem v Serpensově chovu. Nemohou tam být všichni, kde by všechny ty mrtvé mozky uskladnili?“
„Ale měls přece svatbu!“
„Jako povolená výjimka. Věřím totiž v přirozený, pro tebe asi nepřirozený posmrtný život. Jim je to ve výsledku jedno, jen nesmíš kecat. Proklepli si mě, příteli, si piš. Křížové výslechy, IQ testy, detektory lži. Zda jako fakt.“
„Já myslel, že kaťáci už zázraky opustili.“
„Ne všichni.“
„A doopravdy?“
„Jsou pravděpodobnější, než že Dahua Serpens není podvodník.“

„Žárlím,“ svěří se Daniel Šťastný-Neduha Vilémovi krátce poté, co se z novo- stává už jen manželem, „přirozeně. Vzhledem k mé indispozici mě může akorát tak pohladit po hlavě. Rád se dívám, což o to, i ruku k dílu bych přiložil, vrací se však domů unavená a uspokojená.“
„Myslíš jako…“
„Nemyslím, vím,“ mávne rukou muž na vozíčku, „čert to vem. Počítal jsem s tím, nejsem padlý na hlavu. Ale když cítím, jak jí překážím, přemýšlím, proč si mě vlastně vzala.“
„Protože tě miluje, příteli!“ povzbuzuje Vilém.
„Anebo taky ne,“ tká trpce trpící, „zjistil jsem, že se přihlásila do programu Dahua Serpense.“

Pod baldachýnem hendikep a kost kyprá, až oči přecházejí, kolkolem plejáda plytkých úsměvů, horkotěžko zdvihající spadlé čelisti a stahující povytažená obočí. Nad svatebčany kouřový oblak z protáčejících se mozkových závitů, kdyby pochyby a dohady bzučely, v úlu by bylo tišeji.
„Já si sním tebe,“ září novomanželka nad marcipánovými figurkami na náhorní plošině dortu, „a ty zas mě!“
„I s vozíčkem?“ zdráhá se věřit svému štěstí čerstvě ochomoutěný, „aby se ti nezajedl…“

Vilém Kovář asi jako jediný ze všech přítomných prodchnut ničím nekalenou nadějí v nastávající osud svého ochrnutého přítele, netuše, že nevěsta nevěstí nic dobrého, ženich žene se do záhuby.