Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Zasekl a cítil, že ano.
Do noci zápasil jako Jákob s andělem, pouštěl a přitahoval, až unavil. Na břeh vytáhl s krvavými ústy, peánem šetrně vyprostil háček. Jen do půli těla rybou, prsy špičaté, ramena oblá, vlasy zelené. Oči únavou téměř vyhaslé.
Trochu přiklepl kamenem, na mrtvolné mimikry nedal!, přehodil přes rameno a doma uložil do napuštěné vany.
Brzy se zotavila, krev spolykala.
Koupat se spolu nemohli, teplou vodu nesnášela.
Panenky se vybarvily šedomodře, dvorce tyrkysové.
V objetí přemýšlel, zda ji láska promění a prolomí šupinatý pás cudnosti.
V objetí se přestal sledovat.
Jednoho dne už nevstal, místo nohou ploutev.
Živí nechť se voní, mrtví mohou smrdět, napadlo jej, když ze sebe střepával hlínu.
Hlad neměl, žízeň necítil, a to si dole poležel týden.
Ani na záchod se mu nechtělo.
„Ty vypadáš,“ hartusila žena.
Oholila, vykoupala, navoněla, najíst dala.
„Vítej zpět,“ řekl děd, „a do dna!“
Ukládal opilé do postele, protože – ač prolil hrdlem půldruha korbele – zůstal střízliv.
„Co tady strašíš?“ zlobila se teta, když přistihla u knihy, „hybaj do práce!“
Nabytý čas se zaplnil.
Koňské dávky kolínské, večer plný talíř, aby neurazil, v noci pitky, ještě do sedmý nohy, zeťáku!
Za týden vzal krumpáč a šel se zakopat zpátky.
Byl trochu roztrpčen, když mu v zavinovačce přinesli hada.
"Máte chlapečka!" vrkala zdravotní sestra.
Už druhého plaza. Jeho bratr, dvojče, o pět let mladší lenochod, ani z lůna se mu nechtělo!, přitom počal krásné zlatohlávky.
Vždy svého sourozence podceňoval, otce - hada a lva - oba neznali, matka svobodomyslná a divoká!, ale jako starší podědil lví tělo a hadí povahu, bráška naopak. Hlazen po hřívě, obletován děvčaty, zatímco dvojče - šupinatec - vzbuzovalo odpor. Hbitý jazyk proti tupému řevu, smýkl se tam, kde bratr bušil hlavou do zdi. Vždy napřed, ohebný, přehlédl silnou vůli.
Jak jeho děti rostly, pochopil, že hadí povaha lví nevychová.
Za Smuténkou ráno, vodnatá a nafouklá, v objetí bublala.
Slepá stařena vzpomínala, soustřeď se, abys nic nezapomněl!, škobrtavě šišlala. Rodičům vypral, uklidil, navařil a uklidil. Batolili se po pokoji a stahovali ze stolu ubrus. Děti napomínaly, narůžověle vpíjel kaňky jejich hněvu. Odpoledne točil vodu vyschlým pijákům, krájel chléb vychrtlým žroutům a čtvercovým otvorem ve skle tiskl ruce vězňů. Večer se ženou, ženami, umyl záchody, vyfénoval vlasy, napekl cukroví. Pofoukal, vyslechl, nehty zastřihl. Bezdomovci nastlal ve svém pokoji.
Dnešní za kolik nepřineslo sub specie aeternitatis žádný vejvar, tři čtyři roky od každého, Smuténka vtiskla do dlaně pětiletku.
Zítra znovu, vina zavazuje.
"Jsme tým, tak mě poslouchejte," kladl nám na srdce ten, co nejdál doplivl.
Nemusel. Každé spojení má svou hierarchii.
"Vždycky hledím na dobro všech," zdůrazňoval, "kdybych jednou jedinkrát měl upřednostňovat sebe, nechť mi z uší rostou kopřivy!"
Nosil čepici, pak beranici.
Na tvářích čím dál zarudlejší.
"Nastal čas utužit partu, kopřivňáku," vyzval jej jednoho dne jeden z nás.
Připojil nějaký slib, říkáme mu smrkáč.
Nechci, aby mi z půlek rostl smrk, tak se nederu.
Čekám, co poslední z naší čtyřky.
Nakonec jsem ho předběhl.
"Ať mi z úst teče zlato, kdybych vám lhal!"
Jsem bohatý, ala ta bolest. Nekonečná, trýznivá.
Byl to jeho první a poslední let.
Nejraději by vše zaspal, ale budily jej v pravidelných dávkách servírované bezpečnostní instruktáže. Snažil se soustředit, letušky však měly o číslo menší uniformy.
Nakonec se stejně – tanečky i tanečnice – ukázaly k ničemu.
Země zešedivěla, voda hořela a nebylo kde přistát. Panika ho znervózňovala, vyděšení lidé se chovali nedůstojně, jejich rysy trochu zdivočely. Vzduchem plachtila spousta nepřístojných slov. Nasadil sluchátka, zavrtal se do sedačky a ponořil do řízných tónů Nightwish. Když se probral, byl na palubě sám, motor nevrněl, palivo došlo, letěl.
Vznášel se v oblacích a přemýšlel, zda se přeci jen nebude nudit.
Než se vzali, upřímně se nenáviděli.
„Hnusíš se mi, miláčku,“ říkala mu po ránu.
„Tvůj drahý hlas slyšeti – šavli musím hoditi,“ odpovídal nad mísou.
Na svatbě mu rozbila několik lahví šampaňského o hlavu, on z ní strhal šaty a na holou ji přede všemi naplácal.
Na líbánkách zdůstojněli v tiché, zlověstné pohrdání.
Občas si odplivl, ona odskočila do cizí náruče.
Zlom nenastal ze dne na den, žádné před tím, než.
Přestal pít, ona trajdat.
Najednou si měli spoustu co říct. Vlastně o sobě nic nevěděli. Hltali se.
Ke stáru vzájemně objevili svá těla. Propleteni, utápěli se ve vráskách toho druhého.
„Drahá,“ řekl ženě, „je to tady. Chceš jet se mnou?“
Otevřela jedno oko.
„Jsem hrozně unavená, miláčku.“
Políbil ji na čelo, namazal si svačinu a odjel do porodnice.
„Budeme vás muset uspat,“ pravili bílokabátníci.
„Nesnáším řezání,“ usmál se, „já vám to prsty otevřu, vyndejte mimčo, řekněte už a já se zavřu.“
„Vy jste pacient, vy rozhodujete,“ přikývli.
„Krásná holčička,“ přišel se podívat primář, když už bylo po všem. „Ale jednu věc mi musíte vysvětlit. Na formuláři se jménem dítěte je podpis váš, manželky, rodičů, tchyně… Kde je podpis tchána?!“
„Už je mrtev,“ hlesl unaveně, „potvrzení jsem samozřejmě přinesl s sebou.“
Psal stížnost, když mu na papír ukápla černá slza. Vpila se, roztáhla, stůl ztmavl.
„Krucinál,“ zavrčel do pavoučích vláken, která se mu soukala z úst.
Muselo to přijít, hlava k prasknutí přeplněna nocí, temné křivdy a vzpomínky rakovinově bobtnaly.
Nemluvil, neplakal. Spánek odvrhl, neboť během jednoho jediného zdřímnutí, kdy dýchal pusou, se pavučiny rozzávojovaly po celém bytě a požraly barvu.
Zamkl, zatáhl záclony, zahyne. Jako zatoulaný pes.
Třeštilo ale moc, tak o skobu rozrazil lebku.
Z díry se mu sypaly tisíce kuliček máku. Třepotal, třepotal, až vytřepal.
Otevřel okno. Na stráni rostly vlčí máky. Sytě červené. Byl v babím létě.
"Víš, tati, nám je tě hrozně líto," milosrdenství z něj přímo kapalo, "možná se jen zbytečně trápíš!"
"Je to moje utrpení," odsekl prudce.
"Nemáš globální pohled, promiň," stiskl mu naléhavě ruku, "taky tu můžeš být věčně!"
"Nebudu, neboj!"
Zjevně se bál. Rozčileně přecházel po nemocničním pokoji.
"Přihlédni taky k naší situaci! Neber ohled jen na sebe!"
Ano, chápal, každá hodina jeho života něco stála. Neležel tu zadarmo. Ale stále to byly jeho našetřené prachy!
Až dojdou, podepíše.
"Tak mě zabij, chlapče!"
"Víš, že to nejde," vyhrkl rozčileně, "to bychom pak neviděli ani floka!"
Neuvidíš, máš pravdu, věděl.
Přežil je, navzdory.
Chvátal na poslední chvíli, ale před ohněm a vodou musel zastavit.
Pevnina hnědá a černá.
"Dělej, už zvoní!" houkli na něj poslední probíhající opozdilci.
"Vám se to řekne," hlesl jim do zad, "když nevíte!"
On věděl: červená hoří, modrá topí.
Živly se mstí.
Z pastí pod sebou by se vymotal, ale nesplněná zkouška předznamenávala špatné známky, výprasky, šikanu.
Poskakoval po pestrobarevné podlaze, tam na ostrov, tu na kámen, tady je celý světadíl.
Ke schodům zbývala poslední překážka, Mars s tmavými koly, když země dýchla:
"Nevstupuj na mé kruhy!"
Zůstal ohromeně stát.
Trubka na stěně, po které ručkoval, horká, bolestně horká.
Angelo tušil, že je zle. Jakmile se první várka dětí začala vylupovat, poznal se. Bylo jen otázkou času, kdy na to přijde i policie.
Ta se už tři léta trápila s pátráním po záhadném stvořiteli. První rok šílela z vražd ze žárlivosti, které se podařilo zastavit až obecní vyhláškou, že ženy nejsou nevěrné, neb ve stejné dny obtěžkány staré i mladé, vdané i svobodné, děvky i panny.
Přestal chodit ven, aby zastavil ten příval.
Jen občas vykoukl z okna. A olízl se.
Mnoho zcizoložil, aniž by.
Teď slyšel zuřivý dav před domem, na schodech okovanou obuv.
Oči si vypíchl sám.
Přirostla k němu, jak přes šedesát let podpírala.
V pondělí se zapotácela. Musel se rozkročit, aby neupadl. Berla ztěžkla.
Doktor jí dal sluchátka a řekl:
"Vaše žena umírá, pane. Budeme se muset pokusit vás oddělit, jinak zemřete s ní."
"Ne," zavrtěl hlavou, "jsme jedno tělo."
Leželi na dvoulůžku, když se přišly rozloučit děti, vnoučata, pravnoučata.
"Buďte na sebe hodní," ona.
"A více si uklízejte!" on.
"I na smrtelné posteli si ze mě střílí!" ztěžka se usmála. "Děti, dětičky, už běžte a zamávejte, ach, nám..."
"Kachnám," doplnil.
Zamávaly, ale staženými hrdly neprošla hláska.
Když odlétaly, životy v tělech samodruhých následnic koply.
Sotva pohnul hlavou, ruce ztuhlé.
Neuhlazen, neoholen a hladový. Na holeních modřiny.
Hodinu přehazoval uhlí.
Nepřikvačila, na kavalci s kávičkou.
"Ty jsi skvělá!"
"Co ti zase nevyhovuje?"
Hlavně že rovnoprávnost!
Utkvěla pohledem na nehtech.
"Hele, nebuď hloupý! Nejsi žádná květinka, to já!"
A já?
Slyšela nevyslovené.
"Ty jsi hlína."
"Jasně," nahlas.
"Mé slzy tě kropí, můj smích kypří! Má krása je tvou úrodou, já jsem tvá akvizice."
Nechápal. Odkud to vzala?
"Chtěl bys, abych nakvašená?" přerušila hluk akvária.
Nechtěl. Není kráva a on holobrádek v kvádru. Oba vědí.
Čím více rozkvete, tím k němu ohleduplnější.
Pohladil okvětní lístky.
"Nekvaltuj," hlesla.
Nechci lézt Faobovi do zelí (už tak jsou vztahy mezi námi napjaté), takže zařazuji hlavně ty, na které se u něj nedostalo.
Drabblí svět je nejen o vlastním psaní, ale i o kachničkování, komentování a – v kocovinovém tichu květnovém – výběrech. Šmrncovní měsíční jízda se totiž neobejde bez řidičů, dříčů, co dodávají tripu adrenalin: v tichu a bez odezvy se i sebevědomý autor zasekne.
Mimo všechny kategorie jsou Aries a Rya/se.id, prázdno pod textem zaplňující ikony DMD; netřeba vysvětloval, kdo tu, zná. Obě suveréně plní zadání, neskonale více času ale věnují ostatním. Čtěte vše, neprohloupíte, nevěříte-li, začněte vysokolaťkovým Liščiných letošním výkopem Zvonek a motýličí originální pohádkou Jak Hamoun o všechno přišel a svého štěstí došel od se.id.
Tichým klaďasem v pozadí je neviathiel, takový Britt ze Sedmi statečných, neúnavná komentátorka a autorka už čtyř (nastojte!) výběrů, která se suverénně pohybuje ve fandomech originálních – za všechny třebas pádivě nervózní Drobná ztráta – i cizích – kouzelně potemnělá Zkouška způsobilosti, ale umí vystřihnout i svobodně nekorektní realitu – Jde to i jinak.
Nejlepší komentáře jsou ty, co jsou. Nováčka uměl podržet bilingvní galahad, Vlk, u něhož nelze podceňovat ani BJB – koukněte na velevtipného Pána domu, nebo multicrossoverová Keneu, Klikyháčice, která ve své eklektičnosti a rozbíhavosti podivuhodně svébytná a nezaměnitelná – zkuste Slib lorda Babberleyho, stínovou haiku, za níž mnoho…
Zatímními megaborci ve výběrech jsou Martian a Tora, věrná služebnice svých fandomů a laskavá domácí svých kočiččích mazlíčků, ohniska pozitivity v občas kruté výhni stoslůvek. Doporučení namátková, protože vše dobré – od Koníčka Těžký život námořního kapitána, od Kočičky Bojovnici.
A taky Peggy Tail, Pastelkokresba, která se umí radovat. A krásně vyznala svou důvěru k otci – Táta.
A ještě… peva. Protože zatím nevybrána. Kouzelná je Večerná idylka.
Snad nakonec stavba pochopitelná, je to taková fronta hospodářem najímaných dělníků, ráno, v poledne i večer...
„Úžasné?“ usmál se trpce nad rozevřenou dlaní, z níž vzlétla jediná moucha. „Kdysi bych býval chytil všechny tři!“
Obrovsky odvážný? Tisíckrát denně si musí opakovat, že není důvod k hrůze.
Nemá nepřátele… naživu. Jen sám sebe; nespí. Příliš zkušený, aby nerozpoznal okamžik zlomu; cítí strach. Nervy vydrancovány. K smrti ospalý čeká na kulku z pistole, která rychlejší než ta jeho.
Šel se sem zašít, aby zjistil, že dezertérem uprostřed bojiště.
Nakoukne zamřížovaným okénkem.
Vykopne dveře, třikrát vystřelí.
Osvobození vesničané popadnou, co po ruce, a běží bojovat… za sebe!
Usmívá se, čeká?, když přijde kulka.
„Konečně se dosyta vyspím,“ pomyslí si.
Věnováno Josephu Conradovi, od něhož vypůjčena věta.
Rukopis zjančil.
„Víš,“ pravil Dobromil, „mě se vlastně Žibřida nelíbí. Žabí oči, drobná prsa, vosí pas? Vždyť já jsem rubensovský typ, nevidíš óčka v mém jméně?“
Jako by na to čekala.
„Já tohohle tlustýho pantátu nemůžu ani vystát, natožpak… Fuj!“
Ujařmení pozvedli hlavu. Všichni. Krom Hrmoráda, záporné postavy:
„Co furt máte?“
Vzpouru nezvrátil, přes noc přeskákala písmenka i nabodeníčka.
Cože? S vodou kanul do krbu? Hňup! V kostele zjihla… se proměnilo v An lehnuv s vodkou do postele, zbouchl ji až do krku.
„Vyhlaďte všechna ta hovada!“ vzkřikl a román spálil.
Od jiskry záclona, od záclony byt.
Emancipace se nedala.
Přispěchá obejmout.
"Hrůza?"
"Hrůzoucí! Dopoledne instaluju výstavu dětských obrázků, aby pak zavolal starosta, ať všechno sundáme a na hodinu to sakumprdum přeneseme do parku, kde má setkání s voliči! Když se doplazím do práce, čeká mě pan inženýr, kterého sledují mimozemšťani, CIA, FBI, Mossad a KGB dohromady, a co s tím budeme dělat. Tady mám důkaz, ukazuje na plombu v horní čtyřce. Dorazila mě paní, co chce od obce proplatit zápisné do Guinessovy knihy rekordů, že absolvovala nejvíc kurzů na světě!"
"Mohu pro tebe něco udělat?"
"Vystřel mě do vesmíru, prosím."
"Aspoň na konec světa to snad dám," usměje se.
Věnováno Richardu Weinerovi s omluvou, že jsem si vypůjčil jeho název
15+
„Smrt, smrt, smrt!“ chroptěly černé rty pestře nebarevného klauna.
Muž s puškou na balkonku, také v tmavém. Ochranné zbarvení ani nepotřeboval, kdyby se svlékl do naha, dav pod ním by si ničeho nevšiml. Vlasatci zapouzdřeni v svých orgastických sebetancích, vlasatice vzpínavé – vem si mě, ty ďáble! – k poskakujícímu idolu na pódiu.
„Nechce jenom zmrd!“
„Jsem tvůj sen,“ pomyslel si, zamířil a vystřelil.
Tlumič zbytečný, rachot bubnů nad dělovou salvu.
Hudebně němý zpěvák zachroptěl, strnul, sesul se k zemi.
Dívky šílely, chlapci vytrženi, kapela přidala.
Jekot, pískot, nadšení!
Sbalil si fidlátka, pomalu odcházel.
Než to praskne, polkne u baru ještě pivo.
Uprostřed skal žil sveřepý lid, jenž cizinců za obzorem se bál.
Ale svět okolo dorážel.
"Nechceme-li, aby svět dobyl nás, musíme my dobýt svět," dumal král.
"Jak toho chceš dosáhnout?" ptali se rytíři. "Na každého z nás deset cizích bojovníků!"
"Naší zbraní je naše řeč!"
I postavili dělo a do světa vypálili slova.
Snášela se jako sníh.
S nožičkami a tykadly, nikdo jim nerozuměl.
Jenom tři vločky zasemenily, neb bez nabodeníček.
Tolar, pistole a robot.
Rostly, rostly, až vyrostly.
Všichni za horami poznali, jaká je moc těch slov.
Kdesi kdysi žil sveřepý národ.
Svět ho respektoval, jeho jazyka se bál.
Měl takové zlobivé období.
„Ty seš fakt na hlavu, že si to necháš líbit!“
„Ono to kolouška přejde, holky, vždyť ho znám!“
Pak přišel její zlobivý čas.
„Myslíš si, že seš jako dobrej vůl? Ne, jenom vůl seš! Korunovanej!“
„Neblbněte, kluci, já jsem rád, že se chce ještě líbit! Jen ať se cítí co nejdýl krásná a žádoucí!“
Rádci se rozváděli, oni, po všech eskapádách a karambolech, stále spolu.
Nakonec už jenom spolu.
V jejich širokých srdcích vždy spousta místa, nemohla se cele zaplnit pouze tím druhým.
Jak se zmenšovali, stahovala se i srdíčka.
Místa ubylo.
Zbyli si pro sebe.
„Když si necháš celou noc svítit lampičku, budou ti po stěně běhat obludy!“
„Jaké obludy, tati?“
„Třeba liška, vidíš? Klape mordou!“
„Vždyť nemá žádné zuby! Lišky se nebojím!“
„Nebo havran, černý pták! Koukej, jak mává křídly!“
„Havran je manžel vrány, tati. Vrány děti nežerou!“
„Hrůza! Kdo to tu tancuje? Ušatá stvůra!“
„To je přeci zajíček!“
„A co tohle? Dvouhlavá saň!“
„Táto! Dvě sovy, co se tulí! Jako ty s mámou!“
„Zhasínám, broučku, stíny jsou stíny!“
Stíny jsou stíny.
Na šedivém pozadí tmavější šmouhy.
Žádná liška, havran, zajíček, drak! Strašná strašidla jsou beztvará!
Zavřít oči a pod peřinu.
Ale slyším je.
"Zůstaneme jen kamarádi, ju?" vyprostila se z objetí.
Nepochopitelně. Po všem, co dnes spolu.
"Nechci ti ublížit, víš?"
Nevěděl, nechápal, nevšiml rosy v očích.
"To je ham-ham pahorek," olízl rty Marcel. "Užs prošťouch komín?"
"S takovou netýkavkou? Nikdy!"
"Nekecej, babo! Se moc mažeš! To je furt já ti nevím! a máš mě rád?, ale chtěj to jak prase drbání, to si piš!"
Tak pravil trofejista.
Ví víc než bezvrzák.
Počkali po večerním kroužku.
"Kluci, neblbněte, prosím vás!"
Udeřili, srazili, šel první. Cítil chroust a ham, spousta krve, ale ne její.
"Vem si ji!" zachroptěl přes bolest, aby nebyl sám, vůl.
Doma lomoz, že by hejkal nepřehlušil.
Mezi nimi ticho, že bys pavouka slyšel tkát.
Těhotné ticho. V tělech křivda, výčitka, výbuch, tato trojčata. Ale největší z nich byla křivda.
Se třemi užnasvětě dětmi na čtvrté koleji. Průsvitný pro něhu, Zeď nářků pro musíš.
Kam zase jdeš, ty sráči?, bezhlesně proklela očima.
Do hospody, za děvkama!, zavrčel zpátky z lesa.
„To musí být obdivuhodný,“ řekla, „jak takhle kutáš ve starých dokumentech.“
„Ty fakt posloucháš The Doors?“ řekla. „Já taky!“
„Nechceš mě doprovodit?“ řekla. „Dáme si u mě ještě kávu.“
Najednou zase muž, s prací, zálibami, tělem.
„Nahoru nepůjdu,“ řekl. „Jsem těhotný.“
Když vešla, zatajil se mu dech. Zapotácel se, ruku na srdci.
Kaštanový vodopád na ramena, jedna vlna stíhá druhou.
Ňadra archetypálně odkazovala na praotce Čecha a jeho výhled.
Zadeček pevný, souměrný a dívče ladný, jako by Michelangelo osekával Věstonickou Venuši do svého Davida a v půli práce se zastavil.
Vosí pas podtrhoval ženskou oblost nad i pod.
Nohy gazelí, dlouhé až do studny.
V andělských očích čertovy plamínky.
Rty popraskané, nesmyslně smyslné. Rty šeptající, rty líbající.
Ani nemusela promluvit. Hned při prvním pohledu zasažen sedmi ranami. Přímo do srdce.
Kdyby kulky, po první mrtev.
Amor na něj vystřílel celý toulec.
Z křiklavě pokřiveného zkřížení Priapa a jeho vytoužené nymfy Lotis proměněné v leknín vzešla jednovaječná dvojčata, homoflóři, a dostala jména Křivda a Úkornost. Do vínku po otci přetékající plodnost, po matce stud a umění metamorfózy. Jiný pramen shledává původ sester v incestním spojení Priapa a Afrodité: i zželelo se matce slabomyslného syna. Zapovězené souloží přineslo opičí tvář božských vlastností: z otcovy plodnosti a vzpřímenosti se stala rakovinově agresivní potřeba bujet a bobtnat, matka a babička zároveň podepřela mužův gen neústupností a iracionalitou lásky. V obou případech z kořene vyrostl strom, Héřino prokletí dítěte v Afroditině těle dalo povstat dvěma monstrům.
"Vem si ji," načapal jeho oči utkvělé na nahých křivkách. "Je v ceně. Tady se nesní, ale činí!"
Včerejší večírek v červených oblecích. Ženy obnaženy. Pařba v Paříži.
Před týdnem trip v Amsterdamu.
V květnu zatýkání ve Vatikánu.
Hrál si na bruselského chlapečka na Svaté bráně.
Před rokem v kobce nicotnosti. Píchačky, práce, pravidla, v pátek pivko.
Vytáhl on, okouzlující. Ošatil, vykrmil, kapsy i konto obdařil.
Dnes zablokován.
Dnes se přehouplo do zítřka.
Dnes je už pořád.
Bez peněz neznámý, bez jídla hladový, bez práce na ulici.
"Proč?" poznal ho, když mu házel halíř.
"Tísnila mě tvá spokojenost v kleci!"
„Dva rumy, ať nám mají z čeho slzy týct!“
„Až tak zlý?“
„Jsme od sebe. Definitivně. Odmítá se scházet s mou rozdrbanou bundičkou!“
„Tak ji sundej!“
„Neexistuje! Jak říká Sailor ve Zběsilosti v srdci, tenhle kabát z hadí kůže je výrazem mé osobnosti!“
„To mně popr! Nejsi námořník a tohle není… Neplač, vole!“
„Neřvi, holka! Ty ho fakt snad miluješ!“
„Buď já, nebo…“
„No Bóže, tak vypadá jak trhan! Nechceš přece nějakýho seladona!“
„Jestli mu nestojím ani…“
„Ale stojíš, stojí mu furt, jen si nestav hlavu, když si stojí za svým!“
Přišel ve smokingu, ona v potrhané džínsce.
Objali se.
Když už ve vesnici, stavil se. Esúvéčko, elegantní sáčko, interesantně prostříbřené skráně.
Piškot vlastně už od střední stejný, plešatý, pomalý, s bříškem, neohrabaný.
Kolem něj Piškoti různých velikostí a pohlaví, přes rozdílnosti podobní. Jako by s sebou tahal petřínská zrcadla.
"Dobrý den!" sborově.
"Koliks jich už naflákal, pardále?"
"Čtyři máme," skoro se omlouval.
"A máma? Jenom jedna?"
"Já nikdy nebyl hrr, vždyť víš. Stále ta jediná, nejmilejší, co věneček mi vzala!"
Ohníček, buřty, mami, tati, hemžení, neklid, nenuda.
Přespat nechtěl, vlastně mu šla hlava kolem.
Praštil do volantu.
On byl hrr. Bral po hrstích. Těch pohybů!
Odjížděl sám do noci.
"Je čas," zvrásnila ztěžka bezkrevné rty, "říci ti poprvé a na závěr: miluji tě."
Držel za ruku, když cítil výkmit živého ze schránky.
Otřelo se mu o uslzenou tvář, zvířilo vlasy i vzpomínky.
Zadumaně nepozoroval tančící páry, tiše u příšeří stěny.
Padl pohlavek? Jiný prudký pohyb?
Kráčela z parketu, anděl, víla, běloba.
Za sebou černý mrak.
"Pojď sem!" vyškrábla jej ze stínu, když procházela. "A na nic se neptej!"
Ani nemohl, jeho slova zdusila ve svých ústech. Sevřeli se, výčnělky vtištěny. Najednou sami na světě.
Okamžik věčnosti, zastavený čas. Malá smrt.
"Jak se jmenuješ?" volal do zad.
"Třeba Mary Sue!"
Proč stvořil, když tak zastiňuje?
Bohorovný, velkolepý, úspěšný.
Ale skutečně lepší?
Netyje jen z vydobytého postavení, svých známostí a manýrů?!
Jako svěrací kazajka, pokoj bez oken, slunečník od obzoru k obzoru.
Jeho stín a pejsek odsouzen k mlčení, utajený levoboček, do kozelce svázaný, s roubíkem.
"Nemůžeš útočně, to se nesmí!"
Jinak vyvržen, vyštípán, jako malomocný vyhnán z vesnice.
Usedne do čela, nají se do syta, pije nežízniv.
Dobyl, panuje, času přehršle, práva první noci.
"Nezáviď a snaž se!" šklíbí se na něj.
Sedí pod stolem, čeká na drobky.
Roztočit a pustit!
Ale co dokáže? Vždycky druhý. Vždycky druhá. Druhá identita.
"Můžu být dobrou matkou?"
Pohlédl.
"Tou nejlepší!"
"Vždyť já mám ještě tolik starostí sama se sebou!"
Nenaplněna.
"Ubudou, věř mi! Na jejich místo nastoupí starosti... jiné, opravdovější."
"To jsou mi vyhlídky!"
Za obzor zrcadla.
"Možná máš pravdu!"
Ale co já za otce?
"Na to se stejně nedá připravit!"
Nezasadil strom, nepostavil dům.
"Víš, kde končí až? V nikdy!"
Ještě chvíli nezodpovědný rebel!
"Čím víc si zvykneš, tím méně se ti vůbec kdy bude chtít!"
Když ženu žene žár, ať muž nemuká.
Nakonec nejde jen o ně.
Tma bez paměti.
Z nicoty do nitra.
A pak do náruče.
Je dokonalejších hostitelů?
"Můžete všichni vypadnout z mýho příběhu?" přehlušil štěbetavé hemžení srdceryvný Sunkáčův káč. "Chtěl bych být s Butchem chvíli sám!"
Záporáci strnuli. Co si to dovoluje tenhle blonďatý kačírek s knírkem?!
"Kliďte se," kývly na souhlas modré oči Káčidyho. Vždycky byl vůdcovský typ. Scéna zkomorněla.
"Proč, Butchi? My, nerozluční přátelé?"
"Kvůli čapímu hnízdu, zloději!"
"Vždyť jsme si na něj nakradli spolu!"
"No právě!"
"Chci říct, společně jsme si nakradli, já investoval, tys svůj podíl promrhal!"
"A teď mě to štve! Ale odpouštím ti, Sunkáči, naval zlato a já odpluji o jezero dál!"
Usmíření? Jako by Butche neznal. Zase se nechal napálit!
"Trpím!"
"Trapná, trapnější, nejtrapnější!"
Usmáli se na sebe.
"Panna, nebo orel?“
"Tyran! Se mi ti ptá, kde jsem v noci spala. Chápeš to? Jako bych byla jeho majetek!"
Pokyvoval hlavou. Nač olej do ohně?
"Nech na hlavě. Tvoje ségra mně každý večer kontroluje mobil!"
"Je tak trapná! To je furt mrkanec sem, mrkanec tam, já se ti za ni v jejím věku stydím!"
"To máš dobrý, šváro. Ten můj polkne pivo a svlíká se!"
Když společně, pokyny už potajmu předány.
"Předlož mobil, miláčku!"
"Dám si ještě jedno! Co tanec? Ukážu vám striptýz!"
"Ještěže my to máme jinak!" tulí se příbuzní.
Skvostem vesmíru, zářivou korunou, modelem Platonovy idey krásy!
Dobrota sama, něžnější než Sněženka.
A on? Hampejzní ohava, nenasytný syčák.
Protivy se přitahují, soudil.
Obyčejná holka s neobyčejnými vlasy a nízkým sebevědomím. Kudy kam? V něm jistota, pevnost, směr.
Bála se protivenství.
Tělo jako nástroj mučení muže, tanečnice venku, doma bolavá hlava. Jako jediná na širém světě dokázala spojit v jedno líné sobectví s udřenou starostí o všechny, kromě něho. Než ustaranost zadělala na šediny, olysal.
Jen občas vytrčit růžky z obalující kukly, vytáhnout nos z hradu, rozhlédnout se po obzoru!
Měla ráda pastelky, on fixy.
Stále spolu. Protiklady se doplňují.
Vedro.
Do skřípotu lopatek větrného mlýnku cvaká telegraf. Kapka se rozplácne na lysé hlavě.
Bzučí moucha.
Čekají.
První prolamuje klouby. Druhý navždy utiší bezdrátový přenos zprávy a přivře oči.
Třetí nasadí stetson. Kap, kap, dál, do údolí klobouku.
Dlouhé kabáty.
Dotěrný hmyz nedá spát. Rychlý pohyb a zachycen do hlavně revolveru.
Vlak houká.
Vedro.
Přivedli jste mi koně?, zeptá se muž s harmonikou.
Ohlédnou se na své tři hnědáky.
Zdá se, usměje se lapač much, že nám jeden chybí.
Zavrtí hlavou.
Dva vám přebývají.
Z jeho zbraně vyšly tři kulky. Dvě zabíjely okamžitě. Ale i ta poslední smrtelná.
Odešel sám.
Kralevic přitáhl na veselku své kumpány z mokré čtvrti! Nevěstě vykouklo stehno!
O pořádný rozruch se na královské svatbě postarala podivná individua z okolí následníka trůnu: anorektický dlouhán, vyžraný tlouštík a hipík s šátkem přes oči. Jak odhalila investigativní novinářka Všehoschopná, šlo o princovy přátele Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého.
"Žral snad ještě víc než já!" nebral si servítky k apetitu Širokého hradní protokolář Uforejt. "Ten vyčáhlec nám zase ťukl do lustru! A třetí do party? Nic proti slepounům, ale zavřel bych je."
"Všechno nasvědčuje tomu," prozradila nám tajemnice protikorupčního hnutí Tam-Tam, "že pan Široký se sem dostal tlačenkou. Přes Široka!"
"Ty máš taky mámu, tati?"
"Samozřejmě, Beruško, to je přeci babička Vlasta z Podolí."
"Babička Vlasta? Ale jak tě unesla?"
"Já jsem byl menší. Já jsem byl malý jako ty. A ona byla... vlastně větší."
"A to jsi taky zlobil?"
"To víš, že jo, broučku."
"A babička tě naplácala?"
"Někdy jo. Když jsem zlobil moc. Když jsem třeba utíkal do ulice - jako ty dneska!"
"A já až vyrostu, tak budu mít taky děti?"
"Dá-li Pánbůh, tak budeš."
"A jak je budu nosit?"
"Budeš velká, maličká."
"Jako ty? Takový obr?"
"Doufám, že i trochu větší..."
"Já od tebe ale nikdy nepůjdu!"
Na břehu řeky si řekli. Přímo, otevřeně.
Hlavně letmo, bez lásky, levně. Pro okolí.
Vodnářka, nohy nakřivo, v kříži lehká. On kořist, já kořist, nestvořím příběh bez vnitřního křiku…
Lev, velitel bez vojska, brýlatý intelektuál. Má-li být král, volí i na levačku.
„Třepot řas, přítelkyně mé, a je napřímen!“
„Zalovím vilným pohledem, volové, lusknu, vlhko.“
Netušíce, panic a panna, že před sebou křest.
"Překvapila!"
"Spíš bych věřil v levitaci, než že on..."
"Překvapilas!"
"Já levitovala!"
Když kořen do chřtánu dokořán...
Plány zhatily pleny.
"Já se - upřímně - chtěla předvést!"
"A já - víš - sledoval svou prestiž!"
Obklopeni dětmi děkovali za dávné vytahování.
