Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Alžběta neměla žádnou výdrž, pokud šlo o konzumaci alkoholu, takže když pila na kuráž, aby se dokázala své nejlepší kamarádce svěřit s manželovou nevěrou, vypila mnohem víc, než snesla. Ranní kocovina byla strašlivá. Po první snaze udělat ze sebe znovu člověka si Alžběta vyšla na procházku kolem řeky, kde byla celá řada jeskyní. Tepající bolest v hlavě ji donutila hledat stín a vodu. Následně jí alkoholem zmučený mozek ukázal něco, co by za normálních okolností neviděla… :)
Alžběta zatočila do jedné z jeskyní, kde bylo jezírko s ledovou vodou. Třeba jí pomůže s bolestí třeštící hlavou.
Obklopil ji vítaný chlad. Než se její oči stačily přizpůsobit tmě, klopýtla o kámen, který tu neměl být. Rozhlédla se – kamení bylo všude kolem. Že by sesuv?
Ale ona nutně potřebovala tu studenou vodu! Posvítila si pod nohy mobilem a opatrně šla dál.
Najednou na ni pod kamením něco mrklo.
Zamrkala také.
Oko?
Světlo z mobilu se odrazilo ve výmluvných očích plných rozhořčení, bolesti a inteligence. Velké smaragdové oči s dlouhými řasami.
Opět zamrkala.
Zpod kamení se na ni díval drak.
Pokud to téma aspoň trochu dá, pokusím se příště pokračovat:))
Brandy a Norgard s jistou beznadějí sledovali bitvu odehrávající se před jeskyní.
Jekot, plameny a občasný dým, pokud se dráčatům podařilo něco opravdu zapálit.
„Myslíš, že dnes aspoň půjdou dřív spát?“ zadoufala Brandy.
„Pokud i usnou, vzbudí se okamžitě, jak se spolu… no, víš co,“ odpověděl Norgard pochmurně.
„Tiché štěstí mateřství… pche!“ vyprskla Brandy.
Najednou se Norgard rozzářil.
„Mám nápad! Co takhle použít řetězy? Pěkné, pevné, ocelové řetězy… Když je, až jednou usnou, spoutáme všechny… kolik myslíš, že získáme času?“
Naděje! Brandy v duchu rychle počítala.
„Mohli bychom se i v klidu najíst!“
Norgard vychrlil radostný plamen.
„A nejen to!“
Pokud draky vybraní adepti na dračí jezdce přežijí rituály prvního i druhého stupně, dostávají královský medailon. Kromě jiného tento magický šperk zajišťuje naprostou poslušnost dračího jezdce vůči svému králi. Nikdo jiný jim však velet nesmí. Takový šperk si pochopitelně dračí jezdec nesmí sundat, takže pevný silný řetízek, na kterém visí, je právě tak dlouhý, aby jezdce neškrtil, ale ne tak dlouhý, aby se dal přetáhnout přes hlavu. Zapínání pochopitelně nemá:))
Ve chvíli, kdy se odehrává drabble, pořádala Alžběta Arkana, aby jí svůj medailon ukázal.
„Pokud si ho chceš prohlédnout, musíš přijít sem.“
Alžběta vzhlédla.
Pevný řetízek, na kterém medailon visel, byl zapečetěn dračím ohněm poté, co přísahal věrnost svému králi.
Získal tak postavení na úrovni nejvyšší šlechty, významnou samostatnost v rozhodování i jednání. Ovšem s podmínkou absolutní poslušnosti vůči svému vládci.
Pro jeho matku byl stvrzením řádné smlouvy. Pro jeho ženu byl symbolem jeho vysokého postavení.
Sledoval, jak se v Alžbětiných očích objevuje pochopení a… soucit.
Jako jediná okamžitě pochopila podstatu medailonu – byl to řetěz, které definoval míru jeho svobody.
Evidentně ji to zjištění zasáhlo.
Kdo by řekl, že si svobodu cení tak vysoko?
Vzhledem k tomu, že Alžběta prošla dračím rituálem prvního stupně v podstatě omylem, žádný královský medailon nemá. Je tak vlastně neautorizovaným dračím jezdcem, král nad ní nemá žádnou moc. Což znamená, že se Brandy s Arkanem snaží dělat cokoliv, aby se v Království o její existenci pokud možno nikdo nedozvěděl.
Někdy si Alžběta stěžovala, že na svých akcích v Království vypadá jako komiksová postava. V zásadě totiž vždy nosila jen Magdalenin* jezdecký oděv přizpůsobený ročnímu období. Když měla výjimečně příležitost, oblékla si i jiné z Magdaleniných šatů – bylo to pro ni něco jako poněkud opožděná hra na princeznu. Tentokrát se ale musí převléct za služebnou z Paláce a vlastně poprvé narazí na realitu šatů, u kterých je pohodlí až na posledním místě:))
*Magdalena – Arkanova matka
Podívala se na šaty rozložené na posteli a vzdychla si.
Doteď při dobrodružstvích v Království nosila šaty Arkanovy matky Magdaleny, bohem nadané švadleny, která na sebe nevzala nic, co by nebylo prvotřídní. Proti zimě to občas doplnila moderním termoprádlem, takže měla vše: styl, kvalitu i pohodlí.
O oděvu služebné z Paláce se nic takového nedalo říct. Látka svrchního šatu byla hrubá, košile i prádlo kousaly. Podivná hnědá určitě nepatřila mezi Alžbětiny preferované barvy.
Nejdřív si myslela, že nejhorší je plátěný čepec – už jen proto, že v něm vypadala jako idiot.
To však ještě neviděla boty.
Tak tohle ani šněrování nezachrání…
Když Brandy poprvé donesla Magdaleniny šaty, Alžběta se bála, jestli jí půjdou. Brandy tehdy velkoryse odvětila: „Neboj, na všem je šněrování, to si přizpůsobíš!“ A bylo… dokonce i na botách. A dělalo doslova kouzla. Pro Alžbětu tak vzniklo nové úsloví: Když nic jiného, zachrání to šněrování! :D Ovšem zajistit pohodlí v botách pro služebnou přece jen nedokázalo:))
Z cestopisu „Království draků“. Autor neznámý, nalezený rukopis byl zčásti sežehlý :P
Vede tam jen málo cest, kraj je to divoký, nehostinný. Je třeba kráčet po cestách prašných i do skal se zakusujících a teprve po týdnech namáhavého pochodu vaše oči spočinou na kraji, který zove dračí.
Mohutné horstvo rozděleno jest do pásů, jenž rozdílné podmínky nabízejí.
Hluboká horská údolí jsou hojně zalesněna, podél řek plných ryb táhnou se žírné lučiny, kde zvěř lesní nalézá dostatek stravy své. Lesy jsou divoké, padlé tlející kmeny živočichům úkryty poskytují, ale lidským poutníkům v cestě brání.
Nad lesy stepi leží, opět životem bohaté, a teprve nad nimi, v pásu ostrých skalnatých štítů, žijí prý draci…
NESOUTĚŽNÍ!
Mluví Alžběta a mluví o Arkanovi… muži, které ho si z dobrých důvodů… zakázala:))
Být v jeho přítomnosti a držet se zpátky začínala být docela výzva.
Z velmi dobrých důvodů se rozhodla, že musí zůstat jen přátelé. Pochopil to. Výsledkem bylo, že to nechal jen na ní, jestli překročí onu… hranici.
To bylo ovšem kruté. Vždyť na to, aby se jí zrychlil tep, stačila jeho polorozhalená košile. Upnuté kožené kalhoty. Rozesmátý pohled tmavých očí.
Neměla by už mít ve svém věku rozum?
Potíž byla, že ho měla. Ten rozum. Kdyby neuvažovala… kdyby nechala touhu prostě planout a myslela až potom… Tak moc ho chtěla.
Kdyby ji tak konečně svedl! Tenhle půst je k nevydržení.
Co byla dráčata větší, byl lov pro rodinu tvrdá dřina pro oba rodiče. Navíc často na lačný žaludek, protože dráčata vypadala, že snědí naprosto cokoliv a v jakémkoliv množství.
Brandy konečně úplně přesně došlo, proč jsou v dračích snůškách dračí holčičky tak vzácné! Být víc samiček a dráčat, svět skončí bez života, protože by ho draci všechen snědli.
Když jednou večer viděla ty jejich hladové plameny jen chvíli poté, co mláďata sežrala urostlého jelena, měla toho právě dost.
Není jen matka! Je i dračice toužící po troše něhy se svým druhem! Rozhodla se.
„Držte si pro jednou půst, vy holoto!“
Poslouchala to celé roky – mantru, kterou ONI prohlásili za jediný recept.
V syrové podobě ho s váhou bojujícím ženám rádi servírovali hrubí muži. Bylo zajímavé, že ho takřka nikdy nevztahovali na sebe, i kdyby vypadali jako v posledním trimestru těhotenství.
V časopisech pro ženy se pak ona mantra přednášela ve zjemněné, ale o nic milosrdnější podobě.
Opravdu se to snažila dodržet, ale nešlo to – její tělo chtělo žít. Oč víc tlačila, o to horší byly relapsy, když vyhrál pud sebezáchovy. Kterému nedokázala poručit. Naštěstí… jak zjistila později.
Trvalo dlouhá léta než přišla na to, že je to celé nesmysl.
Nežer.
O sérii krádeží v okolí městečka, kde teď bydlela, se Alžběta dozvěděla vlastně až poté, co byli ošklivým způsobem okradeni přátelé její maminky. Když viděla oba stařečky vystrašené a nešťastné, Alžběta se opravdu naštvala. Rozhodla se tedy udělat všechno proto, aby byli zloději dopadeni. Se svojí snahou se nijak netajila, takže to zločinecké partě pochopitelně neušlo.
Varování - mírně expresivní jazyk :)
Nejvyšší čas ji umlčet.
Sakra, když si ty dva staříky vyhlídli, nikdo o ně nedbal! A najednou se do toho sere tahle ženská.
Však oni ji poučí. Vyberou jí barák, a ještě si to poučení trochu… užijou.
Baba hnusná, u policajtů je jak doma. Kdo mohl vědět, že má tu podělanou sbírku nafocenou? Teď s tím nemůžou ven a nechávat si to není bezpečný.
Zastavili v noci před jejím domem. Byli čtyři, dva zloději, dva násilníci.
Alžběta naštěstí ještě nespala. Získala pár minut na přípravu.
Oni měli fyzickou sílu a zatím neselhávající plán. Ona mozek a technologie.
Neváhala je použít.
Doufám, že se dá (zatím) neselhávající plán považovat za patent na rozum:))
Nebyla doopravdy tlustá. Byla spíš sošná… svým typem patřila mezi valkýry. Naprosto nemoderní ve světě patřícím vychrtlým ženám!
V posilovně byla třikrát týdně. Matku, hovořící o popírání svého krásného já, ignorovala.
Záviděla dívkám, kterým ve stoji spatném mohl proskočit mezi stehny zajíc. Ona vypadala, že by strhla levou rukou vola. S něžným úsměvem.
Nevěřila si.
Ten den byl v tělocvičně známý borec. Urostlý svalnatý rošťák.
Hubená děvčata na něj uspořádala štvanici.
Ona zjistila zajímavou věc… držel se pořád jen za ní!
Nechápala.
Potom se otočila, když usilovně šlapala na spinningovém kole.
Zíral na ni… a přes klín měl hozený ručník.
Doufám, že jsou zde síly pozadí dostatečně jasné :D
Když se Alžběta s Artušem seznámila, najala si ho jako pomocníka pro práce na zahradě. Velmi brzy jí došlo, jak napjatý mají Artuš s babičkou domácí rozpočet, takže si zvykla vymýšlet nejrůznější práce tak, aby si u ní Artuš dokázal vydělat na většinu nezbytných věcí, na které mu jinak nezbývalo – jako byl třeba oblek na závěrečné zkoušky ve škole. Jenže jak čas šel, Artuš s touto praxí stále víc nesouhlasil. Až přišla ta chvíle…:))
Moc dobře věděl, co Alžběta zkusí. U kohokoliv jiného by se bouřil, ale Alžběta byla ve svých manipulacích tak zaměřená na jeho dobro, že ho to až dojímalo. Jenže tentokrát se nedá.
Nejen to, řekne jí, co si o tom doopravdy myslí.
Nemusel čekat ani pět minut.
„Artuši, víš, že bez tvé pomoci to nezvládnu, vidíš, že ani s vozíkem nezacouvám. Co myslíš…“
Nenechal ji domluvit.
„Alžběto, rád ti pomůžu, ale ne tak, jak myslíš. Říkala jsi… někdy říkáš, že mě bereš jako člena rodiny…“
Kývla. Pro ni to bylo jasné.
„…a v rodině si lidé za pomoc navzájem neplatí.“
Doufám, že se dají Alžbětiny pokusy o manipulaci považovat za síly v pozadí:))
Kristina se kdysi omylem dostala do Království a tahle náhoda jí naprosto převrátila život. Setkání s mocným arogantním mužem, Assanim, který v ní – k její smůle – našel mnohem víc než jen zalíbení, prakticky zničilo její možnosti volby. Napoprvé se jí sice podařilo utéct, ale ne na dlouho. Nakonec skončila v Království, navenek jako vznešená paní, manželka předního šlechtice, ve skutečnosti však jako vězeň. Podmínkou jejího odchodu bylo, že Assani nechá jejich syna Artuše na pokoji, v jejím světě, s jejími rodiči. Věřila, že udělala dobře, ale…
Stála u okna své komnaty, ruku položenou na ozdobné schránce plné dopisů.
Psala je celé roky stýskání a bolesti, aniž by měla šanci je odeslat.
Její syn. Opustila ho, aby ho zachránila. Nechtěla pro něj život otroka na hradě jeho otce. Otroka, jakým byla zpočátku i ona.
Když si stýskala tak, že málem umřela, naléhal, aby ho zprostila slibu, že jí kluka přiveze.
Vždy odmítla. Chtěla, aby vyrůstal v bezpečí u babičky, v normálním světě.
Království pro ni dlouho nebyl normální svět.
Vyprávěla o něm Darenovi a Kaitlyn, aby věděli o svém bratrovi.
Artuši, chlapečku… Poznám tě někdy?
Odpustíš mi?
Doufám, že je tam ta mrtvá schránka zřetelná :) Nikdy neodeslané dopisy...
Navazuje na drabble http://diskuse.sosaci.net/node/45589
Všechna dráčata dostala od Arinbjorg, matky a kronikářky rodu, tak vznešená a složitá jména, že si je Brandy ani Norgard nedokázali zapamatovat. Dráčkům tak říkali v zásadě podle převažující barvy. Jména Modřínek, Šedík a Zlatíčko sice postrádala vznešenost, ale dráčata na ně slyšela. Dračinka… Říkali jí Malenka, ale jen když spala. Jinak to byla spíš Malá Katastrofa… s potenciálem růstu.
Co dráčata začala chrlit své první plamínky, byla z Malenky rázem Velká Katastrofa. Hlavně poté, co babičce – jistě omylem – podpálila sušené léčivé byliny. Pergameny s rodovými záznamy se nakonec podařilo zachránit skoro všechny.
Arinbjorg vůbec nebyla… ráda.
Doma v jeskyni byla dráčata zpátky pod matčinými křídly, když se dračinka zeptala: „Co to říkala babička, když jsme odlétali?“
Brandy odbroukla: „Že si budeš muset jednou ženicha ulovit, protože před tebou všichni utečou!“
„K čemu je takový ženich?“
„Abys měla jednou rodinu…“
Brandy zaplašila představu čtyř Malých Katastrof.
Dračinka vydechla spokojený plamínek.
„To já si jich radši chytím víc. Co kdyby nevydrželi?“
Alžběta ve světě za sprchovým koutem nenašla jen dračici, se kterou sdílí část své duše, ale také muže, se kterým by se radši neměla zaplést:)
Vyšla zpoza vodopádu a uviděla ho před sebou.
Vysoký, tmavý, hříšně pohledný… s aurou nebezpečného muže.
Ve svém světě by se na takového ráda podívala a pak by ho opatrně obešla.
Jenže tohle je Arkan… muž, který jí nabídl své srdce a nic za to nežádá. Jen aby byla sama sebou.
Jí se pod jeho pohledem zrychluje tep, zpívá v ní radost. Kdyby jen chvění motýlích křídel, touží naplno, jako by jí bylo znovu dvacet.
Je tak těžké držet se zdravého rozumu!
Ta láska… a ona je to láska… je ve skutečnosti obrovská komplikace.
Ona ji však bere jako dar.
Děj navazuje na drabble Přepadení http://diskuse.sosaci.net/node/46838
Mluvčím je šéf sebranky, která přepadla Alžbětu a Artuše u nich ve Větrném Újezdě a odvlekli je do Království za účelem zatím neznámým. Únos si objednal zjevně nepříjemný týpek jménem Sorin – a pobuda se mu bude muset zodpovídat ze svého neúspěchu.
Upozornění – expresivní jazyk. Pobuda není zrovna salónní typ:))
Prej Sorin dobře platí.
Hajzl, nemoh‘ aspoň říct, že kluk umí s mečem?
Jak se zbavili pout?
Chlapi jsou zrasovaný a vězni pryč.
Kdy se to vlastně celý posralo?
Kde se teď vzalo tolik komárů? Jak dávat pozor, když tě svědí i prdel!
Kluk byl rychlej, ale blbej – šermoval jak na divadle. Uštvali bysme ho, kdyby ho Zrzek neškráb‘. Teprve pak se naštval… a dva chlapi v háji. Stejně bych ho sejmul, kdyby mu nepomoh‘ ten fracek z velkýho domu. Hajzl!
Ta ženská! Courala se, divná byla.
Měl jsem ji zabít rovnou.
Sorin nám to asi nezapomene… ale měl by!
Koho napadne, kde se vzali ve městě komáři – v říjnu, kdy se odehrává tento děj? :) Možná měl ten pobuda aspoň v jedné ze svých úvah pravdu… :P
Téma snad vidět je:))
Jak se Alžbětin a Artušův příběh zaplétá a komplikuje, přestává být bezpečno i v jejich světě. Tahle scéna se odehrává ve chvíli, kdy Alžběta přijela na kole do pekárny, kde Artuš pracoval – měli spolu jet na výlet. Alžběta si stačila odložit kolo do stojanu na pekárenském dvoře a rozhodla se na Artuše počkat v protějším parčíku. Nedávala pozor… a pak už nemohla dělat vůbec nic. Útok z Království na ulici ve Větrném Újezdě prostě nečekala.
Artuš vyšel z brány a ztuhl.
Vedle Alžběty stáli dva pobudové. Až moc těsně! A na tričku měla čerstvou krev.
Kruci! Zrzek vpravo má určitě u jejího krku nůž. Ten druhý beze zbraně také nebude. Alžbětina tvář byla bez výrazu, ale oči mu říkaly „uteč!“
Najednou vystoupil zpoza rohu třetí pobuda. Postrčil ho k ostatním a zavrčel: „Půjdeš s námi, nebo to matinka odnese…“
Zrzek udělal nepatrný pohyb, Alžběta zasykla a do trička se vsákly další kapky krve.
Šel.
Po prvotním záchvěvu strachu přišel vztek.
Arkan by to zvládl, takže on také něco vymyslí. Alžběta nepanikařila… budou na to dva.
Alžběta má v Paláci (v Království) tajnou schůzku s princeznou. Jde tam převlečená za služebnou, přesvědčená, že starší žena s vědrem a koštětem nikoho zajímat nebude. Potíž je v tom, že čarodějnice Calina, která ovládla krále a s ním i Palác, se málokdy chová, jak by ostatní předvídali. Má tak tendenci narušovat pečlivě připravené plány…:))
Na tuhle situaci byla připravená, i když doufala, že k ní nedojde.
Proti ní přicházela nádherná žena – s půvabem kobry, ale horší povahou. Calina.
Alžběta v hnědých šatech služebné, klopila oči k zemi, zatímco se v duchu ujišťovala:
„Máš plán, nepanikař!“
„Co jsi zač? Tebe jsem tu ještě neviděla!“
Arogance, zatím ještě neosobní.
„Jsem tu nová, poslali mě uklidit půdu…“
Najednou ucítila útok, ta žena se jí bezohledně cpala do vědomí!
Jenže v tomhle byla Alžběta lepší.
Ukázala jí půdu, prach a pavouky. Spousty pavouků, spolu s děsem, který z nich cítila jako malá.
Čarodějnice se prudce nadechla.
„Můžeš jít!“
Dračice Brandy milovala Alžbětin svět – dalo se tam podnikat tolik zajímavých věcí! Zmenšená do aktuálně výhodné velikosti se snažila vyzkoušet cokoliv ji zaujalo. Pravda, spáry na jejích… rukách… sice dokonale rozpáraly kořist nebo nepřítele, ale brát do nich předměty nebylo nejsnazší. Navíc… v hlubokém soustředění jí obvykle utíkaly plamínky, což ve světě plném plastů dopadalo všelijak.
„Samozřejmě si to zkus!“
Alžběta se snažila znít přesvědčivě. Ten kávovar měla ráda…
Brandy, zmenšená do pohodlné varaní velikosti, nadšeně začala.
Zapnout to dračici šlo.
Spáry na hrníčku nebezpečně zaskřípaly, ale nakonec byl pod tryskami.
Brandy radostí vyfoukla plamínek, ale pak se zarazila – černé je snadné. Udělá cappuccino!
Zvládnout plastovou nádobu na mléko byla výzva, ale spáry nespáry, byla tam! Pravda, trochu očouzená a kvádr to už také nebyl.
To potěšení, když stroj bublal a vyfukoval páru!
Ta vůně! Ta pěna! Ach…
Spáry sklouzly po porcelánu…
Křáp!
Alžběta objala nešťastnou Brandy.
„To nic, stejně po kávě vždycky chrlíš modré plameny!“
Je neděle odpoledne, Ona skládá čisté prádlo a myšlenky jí běží na volnoběh…
Páni, to ta neděle nějak utekla. A hele, začíná mi kvést fialka! Hodná holka. Dnes mi to krásně klape. S bílkovinama a zeleninou jsem tak akorát, krajíček chleba se ráno snese.
Krucinál, kdo hodil do koše na prádlo tu botu? A žvejkací kost! Já toho psa přetrhnu, určitě si zase zahrabal špinavé prádlo do gauče. Ten šílenej trapas, když v něm minule návštěva našla Jendovo boxerky! Chichi, ale zase…mohla to být i moje podprsenka.
Neděle je den odpočinku. Potěšení. Co třeba ten novej zmrzlinář? Byla jsem vzorná. Běhám! Aspoň jednu malou… čokoládovou…
„Jendo?“
„Hm?“
„Co kdybychom si zašli na zmrzlinu?“
Alžběta se narodila poměrně pozdě po svých bratrech, jako takové trochu nečekané překvapení. Klukům tehdy bylo osm a šest, takže pro ně byla malá sestra objektem četných výzkumů. A pokusů. Někdy se to holčičce líbilo, jindy ne. Každopádně to nebylo nijak klidné soužití a rodiče se postupně dopracovávali k trpělivosti hraničící s jistou rezignací.
„Neééé!“
Jekot z dětského pokoje neustával, takže tam matka musela nahlédnout.
Tříletá holčička s tvářičkami zrudlými vztekem a se slzami v očích křičela na své starší bratry:
„Nejsem žádná Běta! Ne a ne!“
Povzdech, uklidňující hlas, ostrý pohled na kluky.
„Ale no tak, jsi naše Bětuška, ne?“
„Ne! Jsem Alžbětka!“
Chlácholení.
„To je snad totéž, ne?“
„Není! Alžbětka jsem, tatínek to žíkal. Alžbětka!
„Ale jdi ty brepto, Bětuška je taky hezký, ne?“
„Není! Alžbětka jsem!“
Povzdech.
„Dobrá, jsi Alžbětka. Tak se už nezlob.“
Od stolu, kde seděli kluci, se ozvalo potměšilé zašeptání: „Bětulinka breptá, breptá…“
„Nééééé! Jsem Alžbětka! A nebleptám!“
Od této chvíle v tom měla Alžběta jasno – nikdy neslyšela na nic jiného než na Alžbětu, ať ji už oslovoval kdokoliv:))
Seděla u počítače a bez pohnutí se dívala na monitor, ztracená v myšlenkách.
Ten kontakt jí dal manžel v dobré víře, že jí pomáhá.
Nutriční poradkyně.
Dobrá. Cvičí, jí zdravě, byť pořád o něco víc, než by měla. Nemá zdravotní trable, jen ty psychické. Ty ovšem stojí za to – jsou dny, kdy se na sebe vůbec nechce podívat. Hledá cesty.
Ovšem, jít k cizímu člověku, nechat se vážit, měřit a prozradit mu víc důvěrných věcí, než kolik si je občas ochotná přiznat sama sobě? Připadalo jí to pokořující. Ale prý to funguje.
Ztratí tam poslední zbytky sebeúcty?
Nedokázala se rozhodnout.
Byla to náhoda, že se Artuš dostal do domu svého donedávna neznámého otce zrovna v době, kdy Assani umíral pod vlivem velmi kruté kletby. V ten den také konečně poznal svoji matku, kterou jeho otec kdysi vydíráním přinutil odejít z jeho světa do Království, zatímco on, jako dvouletý, tak zůstal bez ní jen s babičkou. Měl všechny důvody toho muže nenávidět, a zároveň se dostal do situace, kdy bylo jen na něm, jestli ho Alžbětě pomůže zachránit. Zatraceně těžká volba pro osmnáctiletého kluka!
Artuš popadl Alžbětu za ruku a vyvlekl ji z ložnice.
V chodbě hlasem plným zlosti zasyčel: „Ne! Nedovolím, abys takhle riskovala – kvůli němu! Má co si zasloužil!“
„Artuši... já vím, kdo je tvůj otec a co udělal. Ale věř mi, že teď prožívá strašlivé a nekončící mučení. Pokud je naděje, musíme mu pomoct. A bez tebe to nezvládnu.
Pustil ji a otočil se k ní zády. Viděla, jak bolestně bojuje sám se sebou.
Byla to těžká zkouška, mohl se dokonale pomstít!
Alžběta ho měla ráda a věřila v něj. Nechala mu čas se rozhodnout.
„Je na tobě, jakou cestou půjdeš.“
Věděla, že ve středním věku jen s běháním a pokusy o vhodné stravování nevystačí. Takže se rozhodla pro jógu.
Klasickou. Se všemi těmi divnými slovy kolem.
Byla přesvědčená, že když najde vnitřní souznění se svým tělem, bude hubnutí lehčí.
Snažila se ze všech sil. Hlas hubnutí výjimečně mlčel.
Jenže pak přišlo to rozdvojení. Zatímco se její tělo snažilo uvolňovat v ásánách, část její mysli se bezuzdě smála občasným plynovým projevům dokumentujícím uvolnění zúčastněných dam.
Zatímco se tělo snažilo relaxovat, odbojná mysl pobaveně hlídala, kdy se ozve první zachrápání.
Vypadalo to beznadějně.
Dokud první záchrápání nebylo její.
Byla na správné cestě!
Když se záležitosti v Království začaly komplikovat a Alžběta dala najevo, že z toho nehodlá vycouvat, měla Brandy jasno. Alžběta musí trénovat, a ne svoji magii akorát skrývat!
Alžbětě začaly těžké časy. Zatímco Artuš se s každým cvičením zlepšoval, jí to nešlo.
Tedy… útok jí nešel! Čím víc se snažila, tím chaotičtější měla výsledky.
Zatímco obranu zvládala stále lépe, její aktivní použití magie bylo nevypočitatelné. Na rozkaz „zastav útok“ jednou poslala na Brandy takovou škytavku, že překvapená dračice málem zapálila les. Podruhé způsobila Arkanovi akutní průjem, čímž narušila časový plán tréninku.
Brandy říkávala, že Alžbětina magie je jako sopka. Většinou se nijak neprojevuje. Sem tam se ukáže gejzír. Ale končí to výbuchem!
Pro systematickou Alžbětu to bylo pokořující.
Ale nevzdávala se. Však najde způsob, jak být ostatním užitečná!
Poté, co se Alžbětin život spojil s dračicí, otevřela Brandy v jejím domě průchod do svého světa známého jako Království. Vzhledem k tomu, že existence průchodu vyžadovala přítomnost vody, otevřela ho Brandy ve sprchovém koutě v Alžbětině prádelně... NESOUTĚŽNÍ
Z pohledu svých sousedů žila Alžběta velmi nudný život. Často celé hodiny nevyšla z domu.
Jenže nikdo netušil, že má průchod… jinam. Že díky časové anomálii tam může strávit až čtyři dny, zatímco v jejím světě plynou jen hodiny.
I díky tomu se mohla s Brandy a Arkanem jedno odpoledne vypravit pro medailon až do vzdálených hor Království, kde bydlela Brandina matka. V jeskyni u Domácího jezera prošla první zkouškou. Zvládla ji. Přežila i dračí… požehnání.
Velmistr sídlil ještě dál, tam, kde žulu nahradil vápenec.
Byla to dlouhá dramatická cesta, ale když nakonec doma vyšla před dům, byl teprve podvečer.
Arkan se stal dračím jezdcem navzdory tomu, že nebyl čistokrevný člověk, jeho otec byl elf. Sám žádnou zvláštní magií nevládl, takže ve spojení s drakem nedošlo k žádným… nehodám, ale rodové dědictví mu zajistilo nelidsky dlouhý život. Který byl nakonec k neunesení.
(Dokud nepotkal Alžbětu – pro ty, které by to zajímalo:))
Brandy letěla nad průsmykem a hledala stopy pašeráků. Měla tu být s Arkanem, ale…
Vychrlila frustrovaný plamen a opět se pokusila rozdýchat hrůzu, která jí svírala srdce.
Včera o něj málem přišla. Byli vysoko a byla tma, když náhle spadl ze sedla. On!
Sloužili spolu bezmála dvě století. V krizích fungovali na záblesk myšlenky, měli všechny myslitelné zkušenosti. Stáli spolu proti nepřátelským vojskům i ničivé magii. Hlídali hranice, vyšetřovali zločiny, dělali vše, co jejich králové potřebovali.
Zachránila ho, protože byla skvělý letec.
Teprve později jí došlo, že se chtěl zabít.
S tím zkušenosti neměla.
Zachránila ho… ale na jak dlouho?
Vídala je, když běhala kolem. Zdravily se.
Dvě blahobytné staré dámy. Sedávaly před domem, bystrýma očima sledovaly dění a s potutelnými úsměvy ho komentovaly.
Vypadaly šťastně, jako by jim svět nic nedlužil.
Toužila pochopit, kde se bere jejich spokojenost a zjevný nadhled.
Nabídly jí bábovku.
Odmítla.
„To snadno vyběháte!“ zahlaholila ta první.
Snadno? Ona to věděla přesně.
„Jen si, děvenko, jeden kousek vezměte. Pro radost. Za spokojenou ženskou se chlapi rádi otočí a jí pak jde všechno líp od ruky.“ To byla ta druhá
Zaváhala.
Hlas hubnutí řval.
Vlídné oči na ni mrkly.
Radost? Vážně?
Natáhla ruku…
Ach, ta byla!
Eliška byla její hubnoucí kamarádka. Spolu studovaly metody, experimentovaly, stavěly cíle a dobývaly je.
Když se ten den setkaly, byla obvykle veselá Eliška celá dozelena a oči měla plné slz.
Ona se lekla: „Co se stalo?“
„Jsem těhotná! Zase! Takhle nikdy nezhubnu!“
Co na tohle říct?
„Uvidíš, že budeš nakonec ráda! Budeš mít miminko!“
„Bude mi čtyřicet a už mám dva kluky…“
„Třeba to bude tentokrát holčička!“ snaží se Ona.
„Nebo další kluk!“
„Už to manžel ví?“
„Ne.“
Ona bezmocně pokrčila rameny. Pak ji něco napadlo.
„Copak nemáš antikoncepci?“
„Mám! Pilule… ale nejspíš jsou akorát pro veverky. Na mě nefungovaly!“
Dračice to mají s dětmi jasně dané – aspoň co do termínů. Je jedno, kdy je dračice oplodněná, vždy klade vejce začátkem zimy a mláďata se po měsíčním intenzivním zahřívání klubou začátkem jara. Takže pokud si dračice přes rok od poslední snůšky nedá pozor, výsledek zjistí až pozdě na podzim.
Systém má za cíl zajistit, aby měla mláďata ideální podmínky. Aby matka byla silná a dobře živená v době snůšky, ale mláďata se klubala až tehdy, kdy po zimě začne být zase víc potravy. Jenže… co když si dračice výjimečně ráda užívá pozorností svého druha, ale o snůšku nestojí?
Musí existovat řešení, jinak by se svět topil v dracích. Kdo ho asi bude znát? :)
Norgard letěl na lov a Brandy mu záviděla – také by se chtěla flinkat po horských údolích!
Místo toho vede vysilující boj s vlastními potomky. Malí dráčci neposedí. Jsou všude a většinou křičí. Buď hlady nebo v nekonečných tahanicích a rvačkách.
Tohle má být mateřství???
Jenže je tak krásné se k Norgardovi… přitulit!
Představí si další várku dráčat.
Brr.
Zoufalá situace žádá zoufalé činy – jde se poradit s matkou.
Arinbjorg vědoucně přikývne a donese Brandy nádobku s malinkatými kuličkami.
Antikoncepce… až do podzimu!
Brandy žasne nad tou titěrností.
„Mami, jsi si jistá, že je to pro mě a ně pro… veverky?“
Co je pro jednoho jednoduchým potěšením, je pro druhého vnitřní bitva. Je skvělé, když ji občas dokáže vyhrát:))
Byl to velmi významný den!
Dopoledne si koupila šaty, které ji slušely – zvládla i zrcadlo ve zkušební kabince.
Když se strojila do divadla, dokázala se pochválit. Nové šaty, elegantní lodičky, dokonale upravené vlasy, perfektní make-up.
V divadle si to užila. Představení i přestávku… Její muž kráčel hrdě vedle ní, koupili si šampaňské.
Večer…
Políbil Ji už ve výtahu, doma pak pokračoval. Když ji pomalu a nápaditě svlékal, když ji hýčkal rukama i ústy, nemyslela na to, že by měla zatáhnout břicho.
Laskala ho a věřila mu, že chce právě ji a žádnou jinou. Hubenější.
Hlas hubnutí ten den neměl šanci.
Cituji: Jestli draci posílali do královských služeb obtížněji vychovatelnou mládež, u lidí to bylo jiné. Být dračím jezdcem byla velká čest a skvělá kariéra, ale iniciační rituál byl pro člověka hodně riskantní. Úmrtnost adeptů byla vysoká a nikdo z lidí netušil, čím se vlastně úspěšní liší od těch mrtvých. Takže na jezdce byli obvykle přihlašováni zbytní synové aristokracie a šikovní mládenci neurozeného původu.
Arkan patřil do druhé kategorie. Kromě původu mu v přijatelné kariéře kdekoliv jinde bránil chybějící otec. Tedy, kdyby byl jeho otec manželem jeho matky a prostě umřel, tak by s tím potíž nebyla. Ale Arkanova matka Magdalena nikomu neřekla, kdo je otcem jejího syna, a navíc se nikdy nevdala. Arkan by na tom byl hůř, kdyby Magdalena nebyla od boha nadaná švadlena, která šila šaty pro královskou rodinu i nejvyšší šlechtu. Znala tolik tajemství, že představovala svébytnou figuru na šachovnici palácových intrik.
Byla to právě ona, kdo se rozhodl, že by z Arkana měl být dračí jezdec. Uvažovala jednoduše. Pokud věci půjdou běžným způsobem, stane se z Arkana s největší pravděpodobností voják. Vlohy na to měl, a u řemesla – učil se u zbrojíře – ho popravdě držela jen pohrůžkami. Takže voják. Ať bude jakkoliv dobrý, nikdy se kvůli svému původu nestane důstojníkem a nejspíš ho zabijí v nějaké hloupě vedené bitvě, protože voják si svého velitele nevolí. Dračí jezdec, to je jiná. Jenže, jak vyzrát na ten rituál?
Tedy… on problémem nebyl jen ten rituál, ale o tom druhém věděla jen Magdalena. Platilo pravidlo, že dračím jezdcem musí být vždy jen člověk. Kdokoliv, kdo měl v krvi nějakou magii, byl předem vyloučen, protože nikdo nechtěl riskovat následky, jaké by mohlo mít spojení draka s jinou magií. Stačilo se podívat do historie.
Nikdo ovšem neměl tušení, že Arkanovým otcem byl elf. Hlupák mladý horkokrevný elf, který mohl být nesmrtelný, kdyby si při nesmyslné šarvátce nenechal vystřelit šípem mozek z hlavy. Elfové sice trpěli svým mladým lidské milence, ale nechovali se k nim nijak vstřícně.
Takže jakmile Eldar umřel, sbalila si Magdalena své věci včetně hromady nákresů úžasných oděvů pro dámy i pány a vrátila se mezi lidi. Když předvedla své mistrovství, dostala práci v Paláci takřka okamžitě a na dítě se nikdo neptal. Syna vychovávala s láskou, ale intenzivně v něm pěstovala důslednou sebekontrolu a racionální myšlení. Nechtěla, aby dopadl jako jeho otec. Naopak. Chtěla pro něj pořádnou kariéru a úctu z ní plynoucí. Dračí jezdec, uvažovala. Kdo by mohl znát tajemství úspěšného rituálu? A kdo by byl ochoten o něm promluvit?
Magdalena se vrátila od Joselyna, dračího jezdce dožívajícího v Paláci po ztrátě svého draka, s mírami na dvoje šaty a jedním cenným tajemstvím, které vlastně tajemstvím nebylo. Jen se lidé neuměli ptát.
Už věděla, jak vyzrát na iniciační rituál. Věděla, že když to Arkan zkusí, pravděpodobně přežije. Věřila mu.
Ale… co když posílá své jediné dítě na smrt?
Vojenská kariéra však znamenala smrt mnohem pravděpodobnější. A navíc drsný život v bezduchém drilu. Bez úcty.
Milovala Arkana celou svojí duší.
Pokud mu to řekne, určitě do toho půjde.
Na smrt?
Kdyby mohla obětovat sebe!
Říct? Neříct?
Nikdy nestála před těžší volbou.
Ona dnes zjišťuje, že Hlas hubnutí – zdá se! – není univerzální záležitost.
Maruška byla její kolegyně.
O něco starší než Ona, její křivky byly o něco… velkorysejší, ale vzhledem si byly hodně podobné.
Ne však v duši – Maruška se totiž odmítla hubnutím zabývat.
Pravila, že má co dělat i bez počítání kalorií. Honička kolem práce a domácnosti obsazené nedůtklivými puberťáky vyžaduje sílu a odolnost, kterou nemůže mít bez dostatečného přísunu živin. A kávy. A čokolády. A občasného frťana. Z toho nemůže slevit, pokud nemá někoho zabít.
Maruška dokonce ráda nakupovala oblečení! Nebála se barev…
Neměla hlas hubnutí? Dokázala ho vypnout?
Ona měla svůj tajný sen.
Až jednou opravdu… vyroste, bude jako Maruška!
Vracíme se do časů „rozmnožovací pauzy“, kdy Brandy i Arkan na nějaký čas opustili službu v královské dračí letce, aby se věnovali svým rodinám. Brandy a její druh Norgard čekají na klubání jejich čtyř společných vajec. Čeká však i… eh… babička, nepřehlédnutelná a nepřeslechnutelná Brandina matka, tyrkysová dračice Arinbjörg…
Navazuje na drabble „V očekávání, aneb do vajec se nedloube“ http://diskuse.sosaci.net/node/45015
Arinbjörg nepotřebovala kalendář, aby věděla, kdy je správný čas.
Znala však Brandy, takže se ukryla nedaleko jejího obydlí a čekala. Brandy bydlela v krasové jeskyni, díky dutinám bylo dobře slyšet, co se děje uvnitř.
Najednou plamen a bujarý křik: „Gerýýý, pojď honem, už se klubou!“
Gery… Arkan její dceru úplně zkazil. Kde je cit pro vznešeno? Norgard to je!
Soustředěně naslouchala.
Pop!
„Gery, koukej, chlapeček! Je celý ty!“
Pop!
„Brandy, tenhle je taky celý já!“
Pop!
„Tenhle je zlatej po mně!“
Ticho.
Arinbjörg je neklidná – co čtvrté vejce?
Prásk!
Z praskliny ve skále stoupá dým, rodiče jásají.
Vyklubala se holčička!
Hlas hubnutí je nezničitelný, protože je její součástí. Ví všechno, umí zraňovat tam, kde to bolí. Někdy však přijde čas na vzpouru…
Byl to typický den.
Neustále jí v hlavě vřískal hlas hubnutí: Nežer! Ani se na to nedívej! Však se znáš!
Odpoledne už nemohla – stojí za to vléct se životem jako neustálou vinou obtížený soumar?
Zlostný křik v hlavě, který ji kritizuje prakticky neustále, protože zná i její nejtajnější myšlenky… to se už nedá snést.
Od zítra začne jinak a radostněji. Vždyť přece není tlustá – má jen trochu nadváhu!
Večer se odhodlaně usmála do zrcadla, použila kapku parfému a rozhodla se svést manžela.
Konečně začíná zase žít!
Hlas hubnutí se nevzrušoval. Věděl, že nejpozději do dvou dní bude mít zase navrch.
Dračice Brandy milovala návštěvy v Alžbětině světě. Bylo tam dobré jídlo, bezpečný spánek a dobrodružství ve světě technologií. Některé věci však zůstávaly stejné…
Když Alžběta vzala Brandy poprvé do auta, byla napjatá – jak bude drak fungovat s moderními technologiemi?
Brandy byla nadšená – tolik se toho uveze, aniž by si jeden namáhal hřbet!
Hledaly způsob, jak pohodlně cestovat. Nakonec Brandy seděla na předním sedadle, spáry se opírala o palubní desku, a s chutí sledovala provoz. Alžbětino upozornění na airbag ignorovala.
Potíž byla s dračím ocasem – když jím Brandy vzrušeně mávla směrem ke středu vozu, přehazovala řadicí páku na neutrál. Řešení našly v krizové komunikaci.
Zádrhel byl jinde. Brandy milovala předjíždění a neměla pochopení pro pravidla, což vedlo k vzrušeným diskuzím.
Zbytečným.
Predátor zůstane predátorem.
Hlas hubnutí rozkazuje rád – bez ohledu na realitu. Otázkou zůstává, proč ho Ona pořád poslouchá:))
Rozkaz zněl jasně – aspoň jeden… (jeden!) den žít podle pravidel.
Ona se fakt snažila.
Snídat do půl hodiny po probuzení.
Žaludek protestoval – touto dobou byl zvyklý maximálně na trochu vody, ne na blbej nízkotučněj jogurt s ovsem.
Hlad!
Svačinové jablko už chtěla sníst i se stopkou.
Hlad!
Obědová ryba s dušenou zeleninou by neměla chybu – kdyby k ní byly ještě hranolky.
Hlad!
Proteinová tyčinka přece může být odpolední svačinou, ne?
Hlad!
Večerní salát s mozzarellou by neměl chybu, kdyby ho doprovázel biftek.
„Vidíš, dokázala jsi to!“ zajásal Hlas hubnutí.
Minutu po půlnoci snědla všechno, co si přes den musela odepřít.
Dnešní příběh je služební. Bojová dvojice – jezdec Arkan a dračice Brandy – plní královský rozkaz.
Brandy s Arkanem stáli na vrcholu skalní stěny a dívali se do údolí, kde se plazil konvoj těžce naložených vozů doprovázený neuspořádaným chumlem lidí. Nešlo o vojáky, vedle mužů tam byly i ženy a děti.
„Jsi si jistý, že král měl na mysli zrovna tohle?“ zeptala se Brandy.
„Rozkaz zněl zničit přistěhovaleckou kolonii,“ pokrčil rameny Arkan. „Rozhodl jsem se nevěřit, že by po mě král chtěl pozabíjet celé rodiny… i když jsou to cizinci.
„Takže jsi povel… zničit… nahradil čím?“ Brandin plamen olízl skálu a tažní volové na okamžik zrychlili krok.
Arkan se nepatrně pousmál.
„Odstranit. Nakonec… výsledek bude stejný.“
Snaha hubnout pomocí běhu je jedna z těch, které často přinášejí zklamání. Ano, zlepšuje se kondice, sílí svaly, ale pokud se jen běhá, váha obvykle moc dolů nejde. Jenže… co dělat, když je číslo to, co se počítá?
Bylo to sesterství v bolesti a touze.
Každý den vybíhaly na svoji trasu. S jediným cílem – do háje zelenýho (úlitba konvencím, jinak tam patří ku-va:)) konečně zhubnout!
Neběhaly už jako laňky. V jejich letech to byl spíš klus unavených svěřenců pivovarských kočí.
Nevzdávaly se.
Ten den se Ona pozorněji zadívala na svoji družku. Vlasy se jí na hlavě nepořádně ježily, mnohem kratší než posledně.
„Co se ti stalo?“ vydechla zděšeně. Tohle nemohlo být pro krásu – určitě ne s těmi canfrňousy visícími na krk.
Druhá rezignovaně pokrčila rameny.
„Včera mi do cílové váhy chybělo pár gramů. Tak jsem to vzala nůžkama.“
Brandin druh Norgard nepocházel z Království, s Brandy se seznámil na jedné z jejích služebních cest, kterou podnikla se svým jezdcem Arkanem. Brandy byla z jeho zájmu nadšená, ale jakmile to začalo vypadat vážně, měla zásadní obavy – jak onen nádherný mohutný mocný šedomodrý drak vydýchá její nepřehlédnutelnou (a nepřeslechnutelnou) matku?
Pokud s ním o ní mluvila, pak pouze se vztahu k jejím mimořádným léčitelským schopnostem – Brandy o nápadníka nechtěla přijít! Jenže jak šel čas, realita vycházela najevo… :)
Světlo vchodu do jeskyně zastínila mohutná silueta.
Brandy se usmála a vyfoukla uvítací plamínek.
Patří jí nádherný drak!
„Už toho mám dost, co si o sobě myslí?“ zahřmělo a jeskyni osvítil zlostný plamen.
„Kdo?“ Brandy zalila beznaděj. Věděla!
„Tvoje matka!“
Norgard rozčileně zdvihl ostny a Brandy zahlédla jeho pýchu – speciálně poskládané šupiny, tvořící jakousi… hm, trochu podivnou… optickou pokrývku jeho vznešené hlavy. Všimla si, že mu to už leze po krku dolů. Chjo, tohle Arinbjorg přehlédnout nemohla.
„Šlo o tvoji… hlavu?“ zeptala se se špatnou předtuchou. „Kritizovala?“
Norgard vztekle zařval a vychrlil další plamen.
„Řekla, že mi to může vyléčit!“
Nový fandom „Hlas hubnutí“ obsahuje v zásadě jen dvě postavy. Tou první je Ona, reprezentující jakoukoliv ženu na světě, jejíž křivky jsou… velkorysejší, než současný ideál krásy připouští, a ona se s tím nechce tak úplně smířit. Hlas hubnutí je pak onen dráb, kterého si tyto ženy nosí v hlavě:))
Pršelo. Bude muset do posilovny.
Zkusila se těšit – na strojích je cvičení mnohem elegantnější, než trapné sedy lehy!
Ale těch lidí…
Bylo narváno.
Když přišel čas na kardio, byly všechny běžecké pásy plné. Začínala však organizovaná hodina spinningu. Na kole jezdí ráda, ne?
Velel charismatický kluk, dával do toho všechno. Všichni přítomní také.
Šlapala ze všech sil – na tom vypotí aspoň třicet deka!
A pak začal kanout chlapík vlevo. Brzy se přidal kluk vpravo vepředu. Pot v krůpějích, potůčcích, kalužinkách.
Fuj! Jak vysoká je cena hubnutí?
Zpomalovala. Musí pryč!
„Okamžitě začni zase šlapat!“
Hlas je neústupný.
„Hubnutí není pro sraby!“
