Moje články

„Maminka nás měla čtyři, každý z nás měl šupiny v barvě jiného drahokamu – já byla, samozřejmě, nejkrásnější.
Žili jsme v blízkosti paláce, protože maminka v té době létala coby příslušnice vzdušných sil tehdejší královny. Občas pro ni bylo těžké skloubit kariéru s mateřstvím, protože královna měla slabost pro pohraniční šarvátky.
Tehdy nás musela nechávat samotné, jen sloužící nám nosili jídlo. Jednou ale zdejší myslivec dostal chuť si vycpat něco onačejšího než kance. Vsadil na to, že krade bezbranné neohnivé nemluvně, tak přišel jen s pytlem. Zapomněl, že jsme malí, ale masožraví. Dopadlo to dobře. Královna si musela najít nového myslivce!“

„Asi budu muset Alžbětu něčím praštit, aby mě vyslechla.
Chci jí konečně vysvětlit, že jsem musel odjet na jiný kontinent a únavou rýt hubou v zemi, abych zjistil, jak moc ji potřebuju. Že ta zrzka byla mladá a krásná... ale jen mladá krásná! Nic víc!
Jenže když jsem přijel, tak jsme jí s Brandy zachránili život, A ona se tváří, že se to tím smazalo. Vždycky řekne: „Pssst, to je už za námi.“ Jenže není.
Protože jí přes to pssst nesmím říct, že ji miluju.
Nevěří mi.
Ale já si tentokrát věřím. K čertu s tím pssst!
Zaplatím si billboard.

„Proboha Brandy, co se ti stalo? Jsi celá placatá a ty oči! Ha! Žes zase koukala na nějaký diskuzní pořad!“
„Alžběto, to mělo být o ochraně přírody a mě to zajímalo, když jsem taky ta příroda. A když ten člověk řekl: „Příprava generálního plánu byla v průběhu procesu pozastavena z důvodu nečekaných objektivních nejasností“, málem mi vyhasl vnitřní oheň!“
„Chudinko moje malá. Copak nevíš, že zrovna tenhle chlap je doslova supermlátička prázdné slámy? Ten nejspíš neumí bez těch obezliček ani pozdravit.
Pojď, dám ti perníček a půjdeme chrlit oheň na peřeje – dnes se udělá nádherná duha. A bude objektivně jasná!

„Už vím, co je starému panu Macháčkovi!“ oznámila Alžběta, jen vešla do dveří.
„To je ten starej učitel, co si pořád mumlá sám pro sebe a občas vykřikuje: Já za to nemůžu, já je to učil správně?“ zeptala se Brandy.
„Jo, ten. Tak si představ, že ho prý pronásleduje duch češtiny! Jakmile někde v telce nebo v rádiu uslyší prohřešek proti spisovné češtině, už starého pána moří.“
„Nechci, aby ho někdo mořil! Je potrhlej, ale já ho mám ráda. Nešel by ten duch zakousnout? Nebo spálit?“
Alžběta se zamyslela.
„Těžko, obávám se. Ale třeba by pomohlo, kdybychom si procvičily přechodníky!“

„Krucinál, jak to, že zase došel Cif? A Pronto taky. Brandy! O co se to snažíš tentokrát?“
„Nesnáším zimu. Mám matný šupiny a vypadám jak starej strom. Kde je moje pověstné blýskání do zlatova, po kterém mám jméno?“
„Hm, Cifem se leda poškrábeš. Na to musíš vnitřně! No nekoukej takhle... Dej si každý den mrkev, je plná vitamínů!“
„Blééé!“
„Jen se neošklíbej – mrkev v zimě, to jsou karoteny pro zdravé a zlaté šupiny!“
„Blééé!“
„Jak chceš. Suché martini může být cool, ale kdo kdy slyšel o suché brandy?“
„Uauááá... Jsem drak a ne králík. Poslyš, nestačilo by, kdybych sežrala zelináře?“

Alžběta byla konstantou jeho života mnoho spokojených let.
Jenže pak před ním kolegové začali mluvit o důchodu a v něm se něco zlomilo. On přece nebyl na odpis! Je chlap. Doktor. Dobrej. Žádnej důchodce!
Lákalo ho oboje. Afrika s Lékaři bez hranic byla výzva. A ta zrzka... asi taky.
Nikdy to neřekl, ale věděl, že Alžběta ví. Ujel.
Chvíli to byla euforie, šílená práce, adrenalin. Pak rostla únava i bezmoc.
Zjistil, že potřebuje svoji konstantu!
Ale z ní byla najednou proměnná. Zvláštní, neprobádaná.
Drak a plameny byly jen část té změny.
Výzva.
Být si tak jistý, že na ni má!

„Alžběto, kam s Brandy jdete?“
„Do práce.“
„Na jakou práci potřebuješ černou kuklu?“
„Eh... slyšel jsi o rozšlápnutém mobilu Vojty z vedlejší ulice? Nebo o záhadně rozbitém kole malé Veroniky od sousedů. Nebo o postřelené kočce staré paní Boučkové?“
Jakub zamyšleně přikývl.
„Je to banda namakanejch pitomců. Před silnějšíma jsou neviditelní, ale slabší šikanujou. Potřebujou lekci.“
„Lekci. Od tebe a Brandy.“
„Neděláme něco podobného poprvé.“
„Jdu s vámi.“
Krčili se za zídkou.
„Prosím, teď se nedívej...“
Jakub ztuhnul.
„Aspoň seberu zakrvácená těla.“
Alžběta se pousmála.
„Krev tam nebude...“
Brandy za jejím ramenem vyfoukla pobavený plamínek.
„Zato tam bude spousta smradu.“

„Kapesník ne! Alobal!“
„Debudu sbrkat do alobalu! Já chci do loždice, dedávidím koupeldu...“
„Alžbětko, Brandy má pravdu, když hořlavě kašleš a kýcháš, mohla bys v ložnici vzplanout!“
„Dechci chřibku...“
Jakub se podíval na svoji ženu, žalostně ležící v peřinách přikrytých nehořlavou termofólií.
„Musíš aspoň na ORL a rentgen!“
„De!“
Do už tak těsné koupelny se nasunula dračí hlava, a s úšklebkem se otočila k Jakubovi.
„Dovedeš si představit, jak na toho chudáka udělá ááá?“
Dovedl.
Ale možná... kdyby mu donesl svářečskou kuklu a zástěru, třeba by to ten doktor risknul?
Alžběta mu četla myšlenky.
„A plyn v ordinaci vypne kdo?“

„Takže přišel čas se rozloučit. Co máš v plánu dělat, když všechno zase funguje?“
Princezna pokrčila rameny.
„Nevím, asi obluzovat prince... Nuda.“
„A co kdyby ses učila u nějakého mistra něco, co by tě bavilo? Nejsi přece úplně nešikovná...“
„Cože??? Já? Jsem princezna, nezapomeň!“
„Hm. Jak bych mohl.“
Tentokrát pokrčil rameny Artuš.
„Jak chceš. To já se budu mít skvěle. Ženy mě budou zbožňovat a budou se ke mě pravidelně vracet. Jejich manželé na mě budou žárlit a přitom budou platit moje účty. Bezva, ne?“
Princezna vykulila oči: „Ses zbláznil? Co chceš dělat?“
„Jen svoji práci – jsem opravdu skvělý kadeřník!“

Alžběta seděla před krbem a vzdychala. Měla by být ráda, že tahle kapitola jejího života skončila, ne? Prostě je normální žena.
Nelítá už bůhvíkde s dračicí, nebojuje s obludami, neosvobozuje rukojmí, nepronásleduje korupcí prolezlé zadavatele veřejných zakázek. Musí si zvyknout.
Kdyby se aspoň tak zoufale nenudila!
Najednou vztyčila hlavu. Ten stín za oknem měl povědomej tvar! Zubatej! A teď na ni mrklo poťouchle zářící dračí oko.
„Brandy! Ty ses vrátila!!!“
Pocit štěstí byl tak intenzivní, že si těch plamínků na záclonách nejdřív vůbec nevšimla. Automaticky je uhasila.
Jenže pak se podívala na Brandy, zubící se za oknem. Zavřeným!
„A sakra!“

„Alžběto, okamžitě se přestaň smát! To není... slušný.“
Držela jsem v ruce ten dopis a zoufale se snažila přemoct záchvat smíchu. Brandy nesnáší ani podezření, že by se jí někdo mohl smát.
„Promiň, já jen...“
Byl to milostný dopis. Tomu drakovi na Brandy výjimečně záleželo. Napsal to ze srdce. Jen pravopis selhal.
Brandy je však zvyklá brát věci velmi doslovně. Takže tady hrozilo, že by ona drobná chyba mohla zavinit selhání... no, prakticky všech tužeb, které onen ctitel měl. Naštěstí ani ona nevěřila vlastním očím, když četla:
„Má lásko, sněz mi vejce a naše touha se naplní ve společném potomstvu...“

„Brandy, k pumpě s tebou nejedu. Pokaždé, když tě vzruší něco nového, tak chrlíš plameny. Vyletíme do povětří!“
„Mluvím o opravdové pumpě! Na vodu, ne na výbuchy.“
„Kde?“
„U mě... doma.“
Zarazila jsem se. Brandy milovala život v mém domě, zato o svém mluvila nerada.
„Proč?“
„Je tam někdo, kdo zase potřebuje poznat vodu. Ty... mohla bys pomoct.“
Nebyl to vtip. Něco v tom hodně bolelo.
Poznat vodu. Proč? Že by... a její jméno...
„Alkohol? Potíže?“
Zahučel plamen.
„S láskou. Nadějí. Zoufalstvím. Samotou. Pití nefunguje, ale zkouší to dál.“
„Kdo je to?“
„Sdílíte spolu část duše...“
„Brandy!“
„Tvůj dračí bratr.“

„Proč musím riskovat život zrovna kvůli němu? Je to idiot!“
„Je to král,“ zamyslela se Brandy. „Jak říká strýc, idiot, ale legitimní!“
„Jakej strýc? Říkalas, že nemáš žádnou rodinu!“
Plamínky naznačily, že se dračice baví.
„Více toho strýce! Matka říkala, že nás s bratrem koulel ve vejcích a přednášel při tom verše. Věděl všechno, a co nevěděl, to si vymyslel.“
„On znal tohohle krále?“
„Ne, jeho tátu. Ale to se dědí.“
„Idiotismus?“
„Legitimita. Tak kdy vyrazíme?“
„Kam?“
„Zachraňovat!“
Nechci. Tentokrát se opravdu bojím.
„Co by na to řekl strýc?“
„Lepší se podělat strachy v akci než zalezlej v komoře.“
„Brandy!“

Brandy zúžila oči a vyfoukla plamínek na šokovaného muže.
„Tak to jsi ty, kdo radši riskoval krk doktorováním v Africe, než by zůstal se svojí ženou?
...nezdá se ti to, tak tuhle fázi přeskoč.“
Jakub byl příliš unavený a znepokojený, než aby se hádal se snovým drakem.
„Kde je Alžběta?“
Ticho. Ten drak měl uštvanější pohled než on sám.
„V průšvihu. Konečně vím kde. Když pomůžeš, třeba přežije – pokud není pozdě.“
Dělal urgentní medicínu příliš dlouho, aby nepoznal, kdy je zle.
„Zranění?“
„Nevím. Určitě hlad, vyčerpání. Smrtelné.“
Na vteřinu zaváhal. Nezešílel?
Podíval se drakovi do očí... a vzal brašnu.
„Jdeme.“

„Brandy! Není ti něco? Nejsi nemocná?“
Dračice vypadala tak nějak zvadle, dokonce ani perníčky z košíku neubyly.
Ze zubaté tlamy unikl dlouhý povzdech a já automaticky uhasila plamínky olizující sedačku.
„Co se děje?“
„Asi mi tikají hodiny. Volání přírody, chápeš?“
„Jaké hodiny??? Ještě ráno jsi nadšeně strašila sousedovic rotvajlera!“
„Nedělej, že nechápeš. Nikde žádnej pěknej drak, žádná snůška vajec, žádná dráčata...“
Chudinka Brandy vypadala opravdu zkroušeně.
Horečně přemýšlím.
Brandy a chudinka? To není normální. Kdyby o partnera opravdu stála, tak si ho prostě opatří – Brandy se nepáře s ničím, ani s city.
Ha!
„Brandy, že tys zase četla Napsáno životem?!“

Ti dva, žena a muž, tam stáli tak nějak nerozhodně. Chtěli to jablko, to ano, ale něco jim bránilo si ho vzít.
Ze stromu je sledoval had s potměšilostí u plaza většinou nevídanou.
Strom byl ovšem nádherný. Urostlá jabloň v nejlepších letech, právě rodící dokonalá jablka.
Ono to všechno kolem bylo dokonalé.
Rozhlížela jsem se.
Po prvotním úžasu mi ta dokonalost nějak začíná lézt na nervy.
Ti dva pořád toužebně civí na to jablko a vzdychají.
Že by jim ho někdo zakázal?
Slitovala jsem se a šla k nim.
Na hada jsem vyplázla jazyk.
„A co takhle dát si vejce?“

„To snad není možné. Brandy!!!“
Nevěřícně zírám na dračí ocas mizející v kuchyni.
Jak to dokázala???
Zrovna pokládám ovladač, když z kuchyně vykoukne dračí tlama s úsměvem, který má vypadat nevinně, ale ve skutečnosti září vítězoslávou.
Ze všech možných otázek začnu tou nejnepodstatnější.
„Řekni mi, jak vlastně držíš telefon?“
Můj pohled sledoval její. Kde nebyl plast přístroje roztavený, tam prasknul. Ještěže to nebyl mobil!
„Byla akce, zadarmo dva měsíce! Víš co to je nudit se celé století???“
Hm.
Drak si objednal kabelovou televizi. Co na to říct?
„HBO chápu, ale proč to musel být i Horror film a TV Doma?“

Temné postavy tiše obklíčily zříceninu a Alžběta nerada zjistila, jak intenzivní může světlo měsíce být.
Krčila se při zdi s ráčkem, který se zapomněl schovat, a tak se tam klepali strachy dva. Připadala si jako idiot. Se svazkem ohňostrojových rachejtlí má zaútočit na světloplachou obludu!
Byla šílená? Nebo to je odvaha?
Pamatovala si odvahu starého života – jak se bála, když půjčila synovi poprvé klíčky od auta. Nebo když ohlašovala nalezenou zpronevěru.
V obou případech měla strachy průjem a přitom to dokázala.
Teď ví, že bude bojovat.
Existuje vlastně odvaha, když se nemusí překonávat strach?
Jedno je jisté – papírové kapesníčky nezapomněla...

Byl to ten časopis. Na titulu byla dívka a úžasný dort.
Brandy se zamilovala do toho dortu.
Pak ale četla dál.
Dokonalá žena... ach. Není ona vlastně taky žena?
„Sebevědomí!“ Brandy se zazubila, plachostí netrpěla nikdy.
„Kariéra!“ Samolibě si vzpomněla na prodělané boje, které byly většinou vítězné.
„Okouzlující křivky!“ Nejdřív nalétla nad rybník, ale foukal vítr.
Potom se zmenšila před Alžbětino zrcadlo. Kriticky obhlédla půvabnou křivku krku, klenuté boky, silné spáry, elegantně nesený ocas a spokojeně povzdechla – na cestě stát se pravou ženou zjevně neležel ani kamínek.
„Dieta!“
Přečetla si to jednou, podruhé...
Hm.
Rozhodla se.
Být dračicí je lepší!

„Když se zmenšíš, tak se odtud dostaneš! Říkalas, že jsi kouzelná, tak to udělej!“
„Nemůžu!“ kvílela dračice nešťastně. „Nedokážu se zmenšit, když mi hrozí nebezpečí! To je absolutně proti všem mým instinktům!“
„No jo, ale takhle se všema instinktama umřeš, protože to křídlo budeš mít rozmačkaný!“
Alžběta sice úplně nevěděla, jestli se jí to nezdá, ale toho draka jí bylo děsně líto. Byl na tom momentálně ještě hůř než ona. Zoufale se snažila vymyslet nějaké řešení.
„Tak se dohodneme – já odvelím ty kluky a ty se zmenšíš, abys z toho vypadla, platí? A potom tě ochráním.“
A podala dračici ruku...

Tyhle baby by snad dostaly pod stůl i trolla, kdyby s nimi pil dostatečně dlouho.
Proč jsem jim vlastně neřekla, že řídím?
Takhle zle mi snad ještě nebylo. A to si říkají kamarádky!
Spaní nefunguje, musím to rozchodit.
Do tý jeskyně dojdu, i kdybych měla zdechnout.
Hlava mi asi praskne.
Bude tam chládek.
Jen ti kluci dole u potoka, kdyby tak neřvali!
Áááách, konečně.
Hm, uvnitř musela spadnout část stropu, balvany jsou až u vchodu.
Opatrně... co????
Bože, slibuju, že už se nikdy neopiju... mám halucinace!
Že v té hromadě kamení nemůže být zasypaný drak?
Proboha, on na mě mrknul!

Vůbec se v tom nevyznal.
Nevolal domů často, cestovat za internetem bylo nebezpečné. Když už ale na netu byl, obvykle se po skypu ozval.
Poslední dobou však Alžběta nikdy nebyla doma.
Nechtěl vypadat jako pitomec, nechtěl se ptát. Nakonec nevydržel.
Syn řekl, že mamka má psa a tak je často venku. Což znamenalo, že neví nic.
Dcera jedovatě podotkla, že máma má novej účes a courá se po nocích. Což znamenalo, že taky nic neví a zlobí ji to.
Naštvalo ho to. Kde se toulá?
Znepokojilo ho to. Chodí sama?
Něco se děje, věděl to.
Byl překvapen.
Srdce ho bolelo.

Ne a ne! Byly jsme tam včera a ještě teď se červenám!
Jaký nic nestalo? Ten chlap si myslel, že ho ošahávám! Navíc jsi to udělala naschvál. Zneužíváš toho, že tě lidi neviděj.
Jaké zoufalé hladovění? To bylo před sto lety!
Ne, ani perníčky. Dokonce ani dubenecké. Vždyť jsi drak, proboha!
Dobře, tak naposledy. Ale v normálním košíku. Odmítám vozit neviditelného draka v autíčku. Už tak vypadám jako blázen.
Kromě toho je to nebezpečné, protože je tam vždycky plno lidí, děti se hemžej, kam se podíváš, a ty obvykle samým vzrušením neudržíš plameny.
Fakt nechápu, co na tom supermarketu vidíš...

„Brandy, to jsme teda v...“
„Neklej. Nevidíš dobré stránky.“
„Jaké??? Jsme přikované na vrcholu hnusně vysoké maniakálně hlídané věže!“
„No právě. Mohly jsme být v podzemí a ty okovy mohly být železné.“
„No a? Král je blbej, ale vyhrál.“
„Váš svět je inspirativní. I blbej král umí číst. Postupuje přesně podle mého návodu. Olověné kruhy a vrcholek věže.“
„Tvého???“
„Vydrž.“
Dračice zavřela oči a... najednou mě síla moci hodila na zem. Bez pout!
Olověné kruhy se rozplynuly. Brandy labužnicky roztáhla křídla.
„Nasedej. Jsou blbí, ale ne hluší.“
„Tys napsala návod, jak uvěznit draka?“
Brandy se ušklíbla.
„Jo, a velkým písmem!“

Když otevřela počítač, byl po měsících na skypu zmeškaný hovor. On.
Tiše zírala na obrazovku.
„Fajn, Opustil jsi mě, protože jsi chtěl ještě něco zažít. Prý s lékaři bez hranic, ale doopravdy s tou zrzavou čubkou, co tě tam zlanařila.
Dobrá, zachovals dekórum, ale já věděla. A bolelo to. Děsně. Nudná, obyčejná, opuštěná.
Tak jsem si vzala z útulku psa. Potom našla v jeskyni draka.
A teď? Dračí žena. Asi bys nevěřil, co všechno už mám za sebou. Nuda? Někdy po ní toužím.
Ale i po tobě, čert aby tě vzal.
Zase jsi nedostupný.
Smůla. Já už na milosti nečekám.“

„Jé, Brandy, ti chlupáči jsou ale roztomilí! Co to je za tvory?“
„To jsou cibušky. Lidi je nesnášejí, protože jak si hrabou nory, tak prý ničí louky. Ale je s nima sranda. Počkej, až si nás okouknou, budeme moct přijít blíž.“
„Lidí se bojí a draka ne?“
„Já je nežeru! To lidi se k nim chovají jako k pampeliškám. Vydloubnout a zlikvidovat!
„Ale já cibušky viděla i kolem vesnic?“
Brandy pobaveně zafuněla.
„Víš dobře, že umím zastřít svoji podstatu iluzí. No a když pak někdo přijde vydloubnout pampelišku za kterou sedí naprdnutej drak... tak věř, že tam ta pampeliška zůstane!“

"Tak podívej, děvenko, budeš poslouchat, protože já jsem tvůj otec a král a mám toho tvého kvílení po krk.
Říše se mi pomalu sype na hlavu, kde kdo se chová, jako by ho něco posedlo.
Každá trochu mocnější obluda se mi staví na zadní, aniž by se – bohužel – žraly mezi sebou.
Bojovníci se potí jen v tělocvičnách a měří si BMI, ať už je to cokoliv. Když je pošlu na ty obludy, tak žvaněj o enviromentální rovnováze.
A ty, než abys mi ty bojovníky trochu nabudila do boje, chceš tablet. Možná bych zuřil míň, kdybych aspoň věděl, co to je!!!"

„Brandy, tohle křídlama nebude... Řekla bych, že ty těžký starty můžou spíš hamburgery.
A netvař se nevinně! Já dobře viděla, jak jsi jim tuhle v mekáči naschvál dejchla na várku připravenou pro školní autobus! Zatímco ti chudáci zoufale rozebírali termostat, sežralas hamburgery pro třicet dětí a učitele.
Já vím, že taky mlsám! Ale pořád ještě se unesu.
Měla bys častěji zařadit zdravou organickou dračí stravu.
Princezny ne! Třeba srnce, koloucha, zajíce...
Ne, neříkala jsem cvrčky! A určitě tě nechci umořit hladem.
Chci tě bojeschopnou, aby ti nemohli ublížit, víš?
Nejsem nelida.
To víš, že si k tomu můžeš vzít kečup...“

„Bože, Alžběto, co to je???
„Ohnivý démon.“
„A to máme...zničit?“
„Jo.“
„S tímhle?“
„Jo.“
„A sakra...“
„Proč tu není Brandy?“
„Oheň proti ohni nedělá dobrotu. Připrav se...“
Žhnoucí bytost humanoidního tvaru si nás konečně všimla. Zařvala.
„Co chcete, vy ubožáci? Lidi... slabí, hloupí, ubozí skrčkové! Spálím vás na prach!“
Ten plamen nás málem dostal. Cítili jsme se strašně hořlaví. Přitom jsme museli být blízko, paradoxně šlo o přežití.
Démon se opět nadechoval.
„Artuši?“
„Téééď!“
„Áááááúúúúú... sssss, plop, plop.“
Stáli jsme nad dýmající hromadou podivného popela, ruce se nám třásly. Úlevou. Vybrali jsme správně!
Pěnový hasičský přístroj démon skutečně nerozdýchal...

Úplně tomu propadl. Bylo to tak vzrušující, realizovat vlastní nápad! Nejdřív hledal samorosty, pak je s láskou a stoupající zručností čistil a skládal z nich přesně to, co měl už měsíce vypálené v duši.
Nikdo si ho nevšímal. Desetiletí kluci nadělají hloupostí!
Stůl měl plný nákresů, často se chvěl rozčilením i štěstím zároveň – objevil návykovou radost z vlastní tvorby.
„Babi, potřebuju venku nějaké místo pro svůj projekt!“
„Hlavně ať to, Artuši, nikde nepřekáží.“
Snažil se, a bylo to krásné. I květiny nadloubal a vysadil. Sluneční hodiny!
Nevšiml si a nikoho nezajímalo, že do tohoto kouta dvora slunce vlastně nikdy nesvítí...

Brandy strašně ráda jezdila v autě, jen co jí přestala vadit velikost vzrostlého varana. Opírala se předními spáry o palubní desku, jistila se ocasem a moje upozornění na airbag ignorovala.
Milovala předjíždění a neměla moc pochopení pro pravidla, protože – jak říkala – predátor zůstane predátorem. Nechápala, že to vidím jinak.
A pak se to stalo.
„Ty idiote, nevidíš, že pouštím chodce! Vždyť jsi ho mohl zabít! Já tě...“
Nebezpečně předjíždějícímu audi najednou vzplanuly pneumatiky, zavrávoralo a smykem zastavilo na autobusové zastávce. Lidé prchali, arogantní řidič též.
S úžasem jsem pohlédla na dračici. Mrkla na mě.
„Jsme jedné krve, ty a já!“

Na první pohled to bylo legrační.
Bytosti, které znám jako pohádkové, jako by se prolnuly s úlety moderního světa. Zaregistrovala jsem vodníka v kostýmu Spidermana, skupinku ďáblíků se skejťáckým image, a nutrii s čírem, podupávající si do rytmu neslyšené hudby, o které Brandy tvrdila, že je to bludička.
Jenže Brandy se nesmála.
„Světy se ovlivňují. Relativizace dobra a zla ve vašem světě přináší zkázu i nám. Tohle je jen... směšné. Horší je, že ti skutečně zlí a mocní přestávají dodržovat pravidla, za kterých je ti dobří mohli přemoct. Třeba, že lidi se nesmějí žrát v pondělí. Už chápeš, proč bojujeme?“

„Člověk by si myslel, že když je jednou princezna... tak aspoň ví, co je to čest, když už nemá tu slušnost ani poděkovat!“
Artuš plane rozhořčením a trošku i rozpaky. Že by něco nepochopil? Nenávidí fakt, že je mu osmnáct. V osmnácti je život zatraceně těžkej.
„Uklidni se. Je to prostě pubertální holka a navíc rozmazlená. Zachoval ses jako chlap, nemáš se za co stydět.“
Jenže pokoření tak snadno nepřebolí.
Něco mě napadá.
„Drahý Artuši, měl bys vědět, že chystá-li se ti někdo vrazit kudlu do zad, tak je v té nejlepší pozici na to, aby ti mohl políbit prdel!“

Bolest se šíří ve vlnách, zatmívá mi zrak a vzdaluje od reality. Boj o dech a návrat se najednou zdá méně podstatný. Tma vypadá vlídně a měkce, zve k odpočinku, který mi tak zoufale chybí.
Najednou moje ruce sevřou silné mužské dlaně, drsné, živoucí a naléhavé.
„Nesmíš to vzdát! Tam ještě nepatříš! Bojuj!“
Nechci bojovat. Bolí to. Zato ta laskavá, vstřícná tma...
Dlaně mě znova sevřou, hlas je stále naléhavější. Žádá, rozkazuje!
„Vrať se! Hned!“
Slyším i... zoufalství?
Nechci tomu hlasu ublížit!
Chytám se odhodlaných dlaní a zkouším bojovat.
Krůček po krůčku zpátky, k bolesti, k životu.
Čekají na mě.

„To nemyslíš vážně!!! To nedokážu! Bojím se výšek a zvracím, když se na kolotoč jen koukám!“
Brandy se zubatě usmála a po mě přejel mráz. Ona to myslí vážně!
„Lítání je nádherný. Nebe máš nad sebou pořád stejně vysoko. A nesrovnávej mě s kolotočem!“
„Dobrá, bojím se hloubek! A navíc, tvoje šupiny jsou spíš brnění. Sedět na nich... zrovna tam obrněná nejsem!“
„Vezmi si deku. Ze mě nespadneš. Hm... když já nebudu chtít.“
Zase ten potměšilej dračí úsměv.
„Brandy! Já se bojím!“
„Jsi dračí žena.“
„Poletíš... pomalu a nízko?“
„Nasedej!“
„Budu zvracet!“
„Klid... koukej na ten obláček, jo?“
„Jakej? ...Braaandýýýýý!!!“

Pomalu se mě zmocňuje panika. Kde ten pitomej pes může být? Zase se podhrabal, nevděčník.
Člověk ho vytáhne u útulku a... Hárá snad nějaká jeho favoritka?
Ha, mobil!
„Ano, hledám psa, bílého... Jste strašně hodný... hned jedu, děkuju.“
Tak to se dostal daleko. Zvoním. Zdvihám oči – ten kluk je dlouhej jak žebřík.
„Aha, tak v parku... Cože? Z baťohu? KFC? Čím že se dávil? Jste si jist tou kukuřicí??? Ale jistě, zaplatím.“
Zabiju ho! Psa! Ne kluka.
„A kde je Ťapka?“
Panebože. Zabiju ho. Kluka! Nevadí mi, že ho ostříhal, učesal do dokonalé fazóny...
Ale proč to musela být krychle???

Schované v parku naproti městskému úřadu jsme sledovaly muže, sedajícího do limuzíny se zatemněnými skly.
„Je to bezohlednej prolhanej parchant. Nebezpečnej. Nikdo si na něj netroufne. A my ho máme přivést k Dobru.“
„Trochu na něj dejchnu!“
„Brandy! Nemůžeme dělat z lidí škvarky.“
„Tak si na něj nenápadně sednu.“
„Ani placky ne. Bohužel. Ale teď mě něco napadlo. Pomůžeš mi?“
Dračici zasvítily oči – přečetla moje myšlenky. „Není to... kruté?“
„Dokážeš to? Aby to vydrželo aspoň rok?“
„Jak kážeš, Alžběto Ukrutná!“ Brandy se radostně oddala tradiční dračí zlomyslnosti. „Ten bude žasnout, když po celý rok nebude schopen říct jiného, než pravdu!“

„Jak můžeš říct, že chápeš? Ty! S normálním jménem a úspěšným životem. Opustil tě muž, a co? Aspoň to udělal až potom, co jste vychovali děti. Můj táta se nikdy neobtěžoval. Ostatně, máma taky ne. Dala mi debilní jméno, nazvala mě chybou svého mládí a vypařila se. Artuš. Dlouhej, hubenej, neschopnej. Jediný, co opravdu umím, je stříhat vlasy. Bábina mě prosí, abych si doved domů holku, aby si sousedi nemysleli, že jsem teplej. Přijdou, když jim slíbím novej účes. Seru na to. Ještě pořád si myslíš, že mi rozumíš?“
Přikývla jsem. A hodila mu do obličeje ten dort. Sebelítost zabíjí.

„Jak ses opovážila vzít na Nejvyšší radu člověka???“
„Má na to právo – je dračím jezdcem.“
„Je to jen člověk! Ani neprošla Ceremonií!“
„První Ceremonie proběhla dávno po tom, co se první lidé spojili s draky. Smysl dohodnuté smlouvy byl naplněn. Podívej se jí do očí.“
Velmistrovy oči doutnaly vzteky. Co viděl v mých, netuším, ale zarazil se.
Cítila jsem, jak z Brandy vyzařuje potměšilost. Urazit draka není dobrý nápad.
„Nevíme ani, co je zač!“
Brandy chvíli trvalo, než ten termín pochopila. Jenže teď hodlala hodit šrapnel. Zatajila jsem dech.
„Představuju ti Alžbětu, Mistryni finanční analýzy...“
Na následující ticho dlouho nezapomenu.

Modré nebe, chtěla bych ho vidět aspoň kousek! Ne jen vánici a ten zatracenej sníh. Bílá a bílá... jsem k smrti unavená.
„Alžběto, vstávej, musíme jít dál! Brandy řekla, že je absolutně nutné projít do průsmyku před setměním. Je to tu nebezpečné!!"
„Artuši, už jsem ti někdy řekla, že jsi strašně fajn kluk? Byl bys nádhernej vnuk...“
„Alžběto! Tvým vnukům je deset. Vstávej!“
„Tak jdi napřed. Já si jen maličko odpočinu.“
„Ne.“
Umíněně mě zvedá, podpírá a vede dál, sám na kraji vyčerpání.
Je to chlapec, ale teď má oči muže. Rozhodné. Modré jako nebe.
Vrávorám, ale jdu.
„Zazpíváme si?“