Moje články

Jak se Brandy původně mateřství bránila, ze svých prvních vajec byla unešená.
Dvě byla šedomodrá, třetí do žluta a čtvrté, menší než ostatní, bylo nazelenalé.
Nikdo nikdy neměl krásnější vejce!
Norgard, její druh, hrdostí povyrostl. Díky tomu menšímu věděl, že už v první snůšce budou mít dračinku!
Brandy se nemohla dočkat. Vejce zahřívala různobarevnými plameny, broukala jim, zpívala.
Když ji ovšem její matka Arinbjorg už potřetí nachytala, jak do vajec opatrně, ale s jasným úmyslem spárem dloube, neudržela se.
„Brandy… eh… Gullveig! Nech ta ubožátka na pokoji. Nemohou se vylíhnout, dokud nedorostou!“
Ledva odešla, zkusila Brandy duhový plamen. Co kdyby?

Byl poslední den měsíce, čas zúčtování.
„Nezhublas, jak jsi slíbila!“ zahřměl hlas shůry. „Přiznej se, čím jsi hřešila tentokrát?“
„Jedla jsem jen samé zdravé věci,“ pípla jsem zkroušeně. „A každý den ušla pět kilometrů!“ dodala pevnějším hlasem.
Shůry zašustily papíry.
„Vidím tu čokoládu…“ zavrčelo to.
„Jednu tabulku jsem jedla tři týdny!“ namítla jsem odbojně.
Ticho a papíry.
„Pořád jíš chleba…“
„Chleba musím! Křupavou houstičku jsem neměla už celé měsíce…“
Víc papírů, rozpaky. Nakonec vítězosláva.
„Ha! Tady to mám! Akta nelžou!“
„Co?“ znejistím.
„Hřešíš každý den.“
„Jím zdravě!“
„Kdo hubne, nemlsá banány. Vyměň je za ředkvičky!“
Kruci, udal mě banánový les!

Artuš se rozhořčeně podíval na Brandy. Se svou výškou a napnutými svaly připomínal hladového geparda.
„Proč nemůžu jít s vámi?“
„Protože někdo se musí postarat o princeznu.“
„Proč zrovna já? Zatímco vy budete bojovat, já ji mám vzít na pizzu a do kina? To není fér!“
Brandy si plamenně povzdychla.
„Artuši, v boji je každý důležitý. I ten, kdo jde jako úplně poslední – kryje totiž záda ostatním, víš? Princeznina bezpečnost je absolutně klíčová. Komu jinému můžeme věřit?“
„Proč zrovna já mám mít to nejsnazší? Alžběto, řekni něco!“
Alžběta se vědoucně pousmála.
„Nejsnazší? Uvidíme, co řekneš po několika hodinách princeznina nakupování!“

„Maminko, ta paní má draka, kterej jí tureckej med!“
Dětský hlásek donutil Alžbětu se ohlédnout. Mezi nakupujícími stála paní s malou holčičkou, která fascinovaně sledovala Brandy – pro ostatní lidi neviditelnou.
„Ale Haničko…“
Alžběta si dřepla, usmála se a zeptala se: „Co dělá teď?“
„Směje se na mě! A má zalepený zuby!“ zaznělo šťastně.
Alžběta se podívala na Brandy. Obě si všimly šátku na holé hlavičce a bolesti v matčiných očích.
„Teď plazí jazyk a mává ocasem!“ jásala holčička.
„Líbíš se jí,“ přikývla Alžběta.
Matka se pousmála.
„Děkuju...“
Když odcházely, malá se otočila a radostně zamávala.
Brandy s Alžbětou mávaly také.

Tvářil se jako ctitel.
Na pohled ušel.
Byl opravdu veliký, na opalizující šedomodrou barvu jeho šupin se dalo dívat.
Plamenem ji však neokouzlil, tím by vejce pořádně nezahřál!
Zato mluvil:
„Drahá Brandy, tvé šupiny se lesknou zlatem a smaragdy tvých očí mě nenechávají touhou spát. Tvá spanilá postava a vražedné spáry nemají mezi dračicemi konkurenci. Původ tě řadí mezi nejvznešenější z nejvznešenějších!“
Nervózní nádech:
"Eh… mohu se zeptat, zda se mezi tvými četnými nadáními nachází i schopnosti tvé ctěné matky?“
Brandy konečně pochopila a rozesmála se.
„Gudmundure, že tě zase vzala záda? Můžeš mi říct, proč nezajdeš za mamkou rovnou?“

Gandalf stál na vrcholu nevelkého kopce a přemýšlel. Zítra vypukne rozhodující bitva o budoucnost Středozemě. Jenže jeho myšlenky se stále vracely k tomu vzkazu.
Nemohl tomu uvěřit.
Lidé mají rádi představu bezpohlavních čarodějů – sex prý ničí magii.
Pche!
Problémem jsou spíš nekonečné roky života, jednoho pak ledacos přestane bavit.
Navíc… dlouhověké partnerky mívají tendence po pár stoletích pomlouvat, když jeden potřebuje změnu.
Zjistil, že dokáže být atraktivní pro lidské ženy – a občas byl hluboce zaujat i on.
Tahle byla výjimečná.
Jenže…
Zítřejší bitva v porovnání s tímhle průšvihem vypadala skoro… lákavě.
Bitvy uměl.
Ale vůbec, absolutně se necítil být… otcem!

Brandy se snažila navštěvovat svoji matku pravidelně.
Po několika desetiletích maximální snahy pochopila, že nikdy to nebude tak často, aby byla Arinbjörg skutečně spokojená, takže se přestala trápit.
Arkan s ní létal jen někdy. Pravil, že vlastní tchýně mu stačí.
Tentokrát to bylo horší než jindy – letěla s matkou na každoroční slet dračic. Brandy v životě čelila mnoha nebezpečím, ale tohle bylo málem nad její síly.
Ztracená mezi mocnými osobnostmi v různobarevných šupinách poslouchala plamenné historky z podsvětí a najednou zatoužila po Alžbětě. A Arkanovi.
Po měkkém gauči, nákupech v supermaketu a společném smíchu.
Jak mohou žít draci bez lidí?

Když Brandy viděla, jak Artuš kouzlí s barvami v Alžbětiných vlasech, zasnila se. Taky by chtěla proužky!
Jenže… draci vlasy nemají. Nemají ani srst.
Ach jo.
Jak krásně zářily rezaté proužky v Alžbětiných hnědých vlasech! Nějak to jít přece musí?
Zhlédla se v jezeře.
Zlaté šupiny zazářily a pak odzrcadlily okolní krajinu a Brandy na okamžik zmizela.
Opticky, ne doopravdy.
Optické… magické… proužky?
Kdyby se některé šupiny nahnuly takhle… a ty v druhé řadě zase takhle…
Ach!
Proužky!
Zablýskla se černá a zlatá.
Teď honem k Alžbětě.
Brandy! Že tys zase četla módní časopisy! Tygří pruhy jsou letos jednoznačně in…

Brandy pozorovala Arkana, jak vytahuje ze skříně svůj černostříbrný společenský oděv, aby k němu po chvíli vztekle přihodil i slavnostní zbroj. Nedávalo jí to smysl.
Zvědavě se zeptala:
„Kam se chystáš, že kombinuješ hedvábí s ocelí?“
„Ples!“ zavrčel Arkan.
„Náš král přece plesy nepořádá?“
„Však víš, kdo dnes jedná jeho jménem!“
„Calina si zve dvořany a ty musíš jít taky?“
„Nemám na vybranou. Ale klanět se jí nebudu! Nebudu dělat poslušné prase a chrochtat u jejích nohou.“
„Jdu s tebou!“
„Ne. Buď ráda, že nejsi pozvaná.“
„Neboj, neobjevím se tam jako tanečnice. Někdo ale jídlo z kuchyně nosit musí, ne?“

„Arkan si myslí, že nám Alžběta o tom přepadení něco důležitého neřekla. Nemám důvod tomu nevěřit.
Žádné velké zranění nemá, přestože zbitá je pořádně. Něco mi uniká.
Už vím! Bez těch modřin by byly kruhy pod jejíma očima podstatně viditelnější.
Hrůza, kterou tají?
Noční můry?
Jo!
Tak to bude snadné.“
Brandy úspěšně bojovala v královské letce, občas se odvážila odporovat vlastní matce, orientovala se ve Světě za světem a navíc… uměla zahánět noční můry. Arkan je statečný, ale i on zažil věci, se kterými se jeho duše neuměla vyrovnat.
Výborně! V noci naučí Alžbětu, jak spálit strach v osvobozujícím ohni…

Je to nutné a přitom nevím, jak to udělat. Určitě s tím nebude souhlasit. A právě v tom je, milá Brandy, zakopaný pes.
Alžběto! Tys zakopala Piškota? Proč? Vždyť se po tom útoku přece uzdravil?
Ale Brandy! Jasně, že ne. Chci říct, že právě v tom je jádro pudla.
Alžběto… varuju tě… pudla jsi nikdy neměla! A jaderného už vůbec ne! Mluv rozumně!
Dobrá. Klíčové je…
Kde se tam zase vzaly klíče?
Brandy… prostě chci říct, že než začneme jakkoliv bojovat s tou čarodějnicí, musíme někam schovat princeznu a Kaitlyn. Chápeš?
Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč jsi to neřekla rovnou?

Karneval!
Brandy nejdřív musela zjistit, co to je.
Pak přemluvit Arkana.
Potom vymyslet masku. To bylo extrémně těžké!
Viděli jste někdy dračí hlavu? Dobrá… koňskou? Jediné, co by tvarově sedělo, byl krokodýl!
Nesnáší krokodýly. Jsou prohnaní a nedá se jim věřit.
Hm.
Má to!
Alžběta bude vědět, lidé se maskují rádi a často. Bude mít pochopení a nebude se Brandy smát.
Maskovat se za jiného draka? Brandy??? Neexistuje.
Druhý nápad je skvělý. Sopka!
Oheň zvládne sama.
A dobře ví, kde je uskladněný stan, který král používá na válečných taženích.
Pokud se Arkan nepřestane mračit, může jít za zničující proud lávy…

Máš nejvyšší čas, abys měla konečně děti.
Mami, ty prostě nic nechápeš! Jsi tu zalezlá v jeskyni a netušíš, o čem je život. Mám kariéru!
Lítat z maléru do maléru, tomu říkáš kariéra?
To nejsou maléry! To jsou bojové a špionážní akce. A jsme nejlepší!
A nechce se takhle náhodou ženit i ten tvůj chlap?
I kdyby. Co to má společného se mnou?
Dáte si rozmnožovací pauzu. Mladej Blær tě chce, snaž se, aby ho to nepřešlo.
Ten zelenej debil?
Tak si vyber jiného! Brandy, z téhle jeskyně nevylezeš, dokud nebudu mít tvůj závazný slib. Z toho se už nevykroutíš!

Tak tohle téma mě nejdřív vůbec neoslovilo.
Nic. Vyhozený pojistky. Zkrat v hlavě.
Proč vlastně musím pořád psát?
Proč musím pořád něco vymýšlet?
Vždyť píše tolik jiných lidí.
Taky mi chybí čas na čtení – trpělivé, zkoumavé, prožité.
V šíleném spěchu čtu zlomky textů tu i tady, abych aspoň držela v dohledu svět posedlý informacemi.
Informacemi, které nemají čas vyzrát do myšlenek.
Nemůžete přemýšlet, když vám to v mozku jiskří a vybuchuje stálými novinkami!
Nebo ano?
Tak občas zatáhnu roletu.
Odpojím se a oddám se tichu.
Tichu, ve kterém jsou moje myšlenky schopné se narodit.
A právě proto dnes nic nenapíšu:))

Trhnul s sebou, když se otevřely dveře. Ordinační hodiny přece dávno skončily?
A pak vstoupila ona.
Zrzavá kráska, doktorka, která byla takovým lákadlem, když před dvěma lety utekl z domu s Lékaři bez hranic. Dlouho se neviděli. Vypadala... nespokojeně.
Jakub rozpačitě přešlápl.
„Ahoj!“
„Hm, tak tady se schováváš! Druhořadej doktor na malým městě... Tos tedy dopadl. Hlavně, že jsi utekl zpátky pod sukně své ženy a na mě ses vykašlal! Dlužíš mi přinejmenším omluvu!“
Jakub se narovnal a trochu lítostivě se usmál.
„Ano, musím se ti omluvit. Za víc, než si myslíš. Já jsem ji totiž ve skutečnosti nikdy neopustil.“

„Jakube, netrhej partu a pojď s náma do města! Do baru zajdeme, skleničku si dáme... však ta tvoje to pochopí.
Páni, tam je rušno! Živé představení - prý Duo Dracos: „Pravdivý příběh o princezně, která, by otce svého zachránila, svoji čest všanc dala.“ Hele chlapi, to musíme vidět! Jakube, co tam zkoumáš?“
„Tady je ještě dovětek: „A království následně na buben přivedla.“ Vypadá to, že to bude ze života!“
V baru hustý dav, těžký vzduch, jiskřivé emoce, světelné efekty.
Na podiu dvě lesknoucí se postavy, jedna s šaty pošitými na rub otočenými dévédéčky, druhá spíš šupinatá. Dav řve nadšením refrén rozverné písně. Podlaha duní rytmickým dupáním.
„Byla divá,
zpívala,
byla chytrá,
sebrala
od ženicha tučnou kost.
Kéž by toho měla dost!“
Obě zpívající postavy tančí cosi divokého, obecenstvo řve nadšením. Nad kouřovými efekty občas vyšlehne plamínek.
Trapně střízlivý Jakub bledne. Vzadu zaslechne stejně střízlivého hasiče nadávajícího na nebezpečnou produkci.
Píseň končí v bouři potlesku a nadšeného pískání. Jakub si je jistý, že slyší šustot šupin na prknech pódia a oblévá ho studený pot.
Nenápadně couvá do zákulisí, aby slyšel známý hlas.
„Alžběto, jupíí! Tu sázku jsme vyhrály!“
Jakub se opírá o stěnu a bezmocně se směje.
Duo Dracos.
„Já vám dám!“

„Alžběto, proč odtud Jakub tak rychle vypadnul?“
„Hm..., uviděl moji tabulku.“
„Cože?“
„Udělala jsem si soupis prací, které musím před Vánocema udělat. Chci mít dokonalé Vánoce!“
„Ukaž... Co???“
„Brandy, pochop, že tahle domácnost je kapku... zanedbaná!“
„Ale tohle... tys tam nezapsala snad jen přestavbu komína! Já si myslela, že Vánoce jsou svátky!“
„No..“
„Kolik si myslíš, že máš na ten úklid k dispozici životů?“
„Já...“
„Takhle jich nebude stačit ani třináct!“
„Když...“
„Hele, potřebujeme kvanta dobrýho jídla, ozdobenej strom a plno pití, abychom si mohli pořádně zpívat. To zmákneme za dva dny. Tak co?“
„Co cukroví?“
„Dobrá, tři dny.“
„Jo!“

„Brandy, ty se usmíváš! Na co myslíš?“
„Ále, píšou tu o výbuchu sopky a já si vzpomněla na svoji první snůšku... Vulkán, Výbuch a Láva, tak jsem pojmenovala kluky. Nomen omen, řekla bys. Ti do sebe třískali už ve vejcích. A mezi nimi moje rudozlatošupinatá holčička, Ohnivý Červánek. Nejněžnější dračinka, jakou jsi mohla vidět!“
„A?“
No, ti tři sígři úspěšně lítají v královské útočné letce. Jo, něco bořit a podpalovat, to jim odjakživa šlo.“
„A tvoje malá Červánek?“
„Ehmnm.“
„Prosím?“
„Víš, kluci jí odjakživa říkali Sopouch.“
„Oh...“
„Dělá jim v letce seržanta.“
„Ach...“
„A všichni říkají, že je celá já!“

„Kruci, tohle je blbá hodina na probuzení. Ve tři ráno spí dokonce i Brandy.
Jak mám zase usnout, když mám hlavu plnou myšlenek?
Blbých myšlenek! Ozbrojených zuby a drápy. Zákeřných. Těch, které přes den snadno zaplaším. Noc jim dá krumpáč, kterým se probijí do mého vědomí.
V tuhle hodinu bývá člověk bezbranný.
Netušila jsem, kolik různých obav a strachů před sebou ve dne úspěšně skrývám.
Jako třeba tuhle.
Chjo. Musím to udělat. Jsou ženy, které to dokonce mají rády!
Nenávidím to.
Třeba to nepůjde? Někdy i příroda pomůže?
...
Kruci, ráno je překrásné, obloha bez jediného mráčku.
Mytí oken mě nemine!“

„Těžko jde o rozšíření nabídky uzenin. Jestliže existují záměrně plesnivé sýry, o šunce se to tvrdit nedá!“
„Milá dámo, moje šunka je rozhodně čerstvější, než vy, tak se laskavě odeberte jinam. Na rozdíl od vás mám práci.“
Alžběta se snažila zůstat klidná.
„V tlačence našel pan Macháček šroub i s podložkou a v hotové sekané, kterou si koupila paní Brabcová, byly piliny. Bukové. Zneužíváte toho, že staří lidé nemají na vybranou a musejí u vás nakupovat. Českou obchodní inspekci budou vaše praktiky zajímat.“
„Čoiku si strč za klobouk, ty rachejtle plesnivá!“
„Ach ano. K právu existuje i rychlejší cesta. Brandy?“

Draci jsou složití tvorové. Na světě není nic tak dobrého ani zlého, aby toho nebyli schopni. Jednou vám nezištně darují poklad, aby vám příště podrazili nohy, protože se chtějí zasmát. Ale nikdy vám neukousnou hlavu, pokud vás považují za svého přítele. V podstatě jsou velmi lidští.
Škodolibý osud však rád reinkarnuje sebevědomé a nezávislé draky do podoby psů. Věrných, milujících.
Až se vám pes podívá do očí a udělá si z vás legraci, věřte, že se ozvalo dědictví draka, které mu, přestože vás miluje, nedovolí být pouhým otrokem.
Draci proto radši v reinkarnaci nevěří. Je jim to však houby platné:))

„Ahoj holky, tak už jsem doma!
Eh, mám dojem, že na zaskakování na dětské pohotovosti už nějak nemám ten správnej švunk. Ještě jednou uslyším „Já nežeknu ááááá!!“ tak budu... no, možná i netrpělivej.
Alžběto? Brandy?
Co to???
Oh... tady asi byla bitva.
Alžběto? Tys učila draka hrát karty?
Poker??
Tak to jsem opravdu rád, že jsme nevyhořeli.
A ty talíře všude... kelímky... Holky, to od vás není ani trochu hezký. Vyjedly jste lednici a já umírám hlady! To jste mi vážně nemohly něco nechat?
Jogurt??? Já nechci bejt zdravej, já mám hlad!
Alžběto, můžeš mi k tomu něco říct?!“
„Áááá?“

„Tedy Brandy, tys tomu zase dala!!“
„Čemu?“
„Cos prosím tě vyváděla na louce za fotbalovým hřištěm?“
„Ééé... nic?“
„Já jen že tam pobíhají děti i s paní učitelkou, všichni jsou oblemcaní sádrou a srší nadšením nad tím, že našli dinosauří stopy...“
„Jakej dinosaurus? To jsem byla já!!“
„Hm, to víme my dvě. Ovšem děti jsou na stopě pořádné záhady. Ostatně, paní učitelka taky. To může být pěknej malér!“
„Páni, bude senzace! Otisk mého elegantního spáru zaplní YouTube a světovej tisk! Budu slavná!“
„A nemáš náhodou zůstat inkognito?“
„A sakra...“
„No vidíš.“
„Chjo... Ale budeš mi aspoň chvíli říkat Nessie, viď?“

Alžběta si v zoufalství přetáhla peřinu přes hlavu, byť věděla, že to nepomůže. Ten zvuk jí pronikal až do kostí a měnil jí mozek na misku čokoládového pudinku.
Znělo to jako divoký hvizd radostné vichřice, jako zvony s živým srdcem, jako dunění rozechvělých bubnů. Brandy zpívá.
Přemýšlela, jak to asi vnímají normální lidé.
Určitě ne tak, jako ona, protože to by jim házeli kameny do oken a žádali, aby si vypnula draka... jako by to šlo!
Krev jí v žilách zrovna začínala bublat, když se Jakub vedle ní zavrtěl a rozespale podotkl:
„To je milý, když si Brandy brouká, viď?“

„Alžběto, co to vidím??? Ty v šatech? A lodičky na vysokém podpatku? Hodláš Jakuba svést definitivně na scestí?“
„Ne. Mám jednání na městském úřadě.“
„Koho chceš svádět tam?!“
„Nikoho. Tohle oblečení je něco... jako zbroj, chápeš? Předveď v teplákách nebo legínách špičkové znalosti a něco žádej, a nikdo tě nevezme vážně. A já chci, aby mě vážně vzali. Co myslíš, vypadám nebezpečně inteligentně a sexy?“
„Tím sexy si nejsem jistá, ale stejně si myslím, že trocha plamenů by to zvládla líp!“
„Brandy! Nejdřív musím jednat, chápeš? Slušně. S úsměvem. S argumenty.
A plamen? Hm... kdo ví, co bude posledním argumentem?“

„Brandy, opravdu musíš každou chvíli loudit v pekařství koláče? Už zase máš šupiny od povidel!“
„Nevím, proč ti to vadí. Beztak by sis ten koláč dala taky!“
„Dala, nedala, to laskavě neřeš. Ostatně, jako co tě mladá Alice vidí?“
„Jako mouratou kočku. Jenže nejde o mě, ale o Alici.“
„Prosím?“
„Když ona tu práci nemá ráda, nudí se tam. Takže možnost potají něco podstrčit chudákovi číče jí na chvíli rozsvítí den. Vždyť ona na mě čeká!“
„Hm, jenže z tebe bude za chvíli kulatej drak. Povidlovej. Co takhle jí darovat kočku?“
„Proč? Mám lepší nápad. Pojď zítra žebrat se mnou!“

„Alžběto! Ty a whisky? Neříkalas, že nepiješ?“
„Potřebovala jsem se... otupit?“
„Že tys zase koukala na zprávy!“
„Brandy, mě z toho všeho jímá beznaděj. Svět se zbláznil, jakoby nic normálního neplatilo. Vraždu klidně nazvou popravou a z vrahů jsou extrémisti. Když ty svoje extrémní hrátky natočej na video, tak jim to jiný debilové ještě vysílají po celým světě. Jak můžeme s tímhle žít?“
„Hele, nelituj se. U nás se taky občas někteří draci utrhnou do anarchie. Ovšem uznávám, že pak je kolem nich takové divné ticho...“
„Brandy, co takhle ještě jednoho panáka?“
„Ne, šupinko. Pojď, radši půjdeme vyděsit sprejerskej gang!“

„Sláva Jakube, zaškrcení funguje, už to nekrvácí. Můžeš pokračovat.“
„Brandy! Nezkoumám, jak jsem se ocitnul v tvém světě, ale uvědom si, že mám jen holé ruce!“
„Improvizuj! Copak jsi nebyl v Africe?“
„Vždycky jsem měl minimálně svoji brašnu, takže desinfekci a šití. Tady nemám vůbec nic!!“
„Jakube! Tady nejsou záchranáři, nemocnice... co neuděláš, nebude. Přemýšlej!“
„Přemýšlím!“
„Tvůj děda byl krejčí – copak jsi nic nepochytil??“
„Cože?“
„Jo!“
„Bude to příšerná jizva a bolest taky...“
„Ale přežije.“
„Bože... Dobrá. Brandy zapal oheň, já najdu šití a zkusím všechno potřebné sterilizovat...“
„Uáááuuáá, budeš vyšívat?“
„Jasně, vyšiju mu tam kytičky. Neškleb se a sterilizuj!!!“

„Brandy, jak můžeš být takhle nezodpovědná? Zmizíš si do reálného světa a na nás se vykašleš!“
„Uklidni se, Drakene, a laskavě se zmenši, nebo zničíš Alžbětě obývák. Chovej se slušně, když už jsi sem bez pozvání vtrhnul.“
„JÁ..!!!“
„Bacha na tu televizi. Ok, poslouchám.“
„Máš povinnosti v našem světě!“
„Tak předně – sloužila jsem v našem světě věrně několik století. Při řešení posledního průšvihu zahynul můj partner Tarkan, a Alžběta, která jeho vazbu na mě získala, málem umřela taky. Já svoji budoucnost naplnila. Teď jsem tady.“
„Já...“
„Mám novou zodpovědnost. A taky se skvěle bavím.“
„Já...“
„Prima. Chápeš. Co takhle hamburger?“
„???“

„Proboha, Brandy!“
To byla rána. Vypadá, že je v bezvědomí.
„Brandy, holčičko moje, slyšíš mě? Podívej se na mě!“
Proč jí jde dým z uší? Nejspíš má otřes mozku a mozky draků jsou nevyzpytatelné. Zvlášť ty otřesené. Ale dýchá... Sláva, přichází k sobě.
„Brandy... jak ti je? A cos to dělala?“
„Auauauauu! Vsadila jsem se...“
„O co? A s kým?“
„S Jakubem. Že umím lítat se zavřenýma očima. Samozřejmě jsem trochu podváděla a řídila se podle elektrických drátů. A pak tam byl ten blbej transformátor!“
„Promiň Brandy, ale ty nemáš otřes mozku. Nemůžeš mít. Protože tys mu dnes dala volno!

„Brandy, co sis to špitala se starým panem Sedláčkem?“
„Ále... řešila jsem kriminální čin. Ztratil salám. Šunkovej!“
„Poslouchej, nesežralas mu ho, že ne?“
„Ale kde, snědl ho sám, Ale nepamatoval si to a byl nešťastnej. K čemu je deset deka salámu v žaludku, když o tom hlava neví?“
„Jak to, že tě viděl???“
„Ehm, viděl jen malou holku. Jedno ti povím – na to, že už je prakticky mimo, bylo hodně těžký se před ním skrýt!“
„Brandy! A cos udělala ty?“
„Hmhmh.“
„Prosím?“
„Chtěla jsem, aby si svých deset deka pořádně užil.“
„A?“
„Prostě těch dvacet deka šunky v lednici nehledej!“

„Jedna, dva... Brandy, teď házíš ty. Zkus tu kostku nerozdrtit, je poslední!“
„Áááá! ...Počkej, já ji vydloubnu.“
„Probůh, nedloubej! Ještě jedna díra a nebude to gauč, ale ementál.“
„Ve spárech se mi kostka blbě drží. A bylas to ty, kdo mi ji zakázal házet jazykem!“
„Kde nebyla oslintaná, tam doutnala. Takhle se hrát nedalo. Jakube, máš ji?“
„Mám. Jsi na řadě.“
„Alžběto, ty máš zase šestku. Ty podvádíš!“
„Nepodvádím. Jsem prostě šikovná... čtyři, pět, šest – a vracíš se do domečku!“
„Áááá!“
„Krucinál! Zase jste podpálily hrací desku. Koukejte se uklidnit, vy dvě. Zpátky na start a máte tisíce trestných bodů!

Brandy ležela ve tmě a přemýšlela.
Alžbětu zajímalo, jestli jí nechybí její svět. Brandy si tedy dělala malou inventuru.
Musím být malá, nesmím být vidět a mám míň magie.
Jenže! Je tu legrace.
Mají televizi a supermarkety. Miluju ježdění v nákupním vozíku!
Vymysleli hamburgery. U nás nikoho nenapadlo dát krávu do housky...
Jsou nádherně přesvědčení, že magie neexistuje, což znamená bezvadnou zábavu pro někoho, kdo ji ovládá.
A my, draci, se smějeme rádi. Hlavně někomu.
Brandy vyfoukla plamínek, který rozjasnil temnotu.
Pak je tu Alžběta.
Brandy vzdychla. Nesnášela city!
Nikomu to nepřizná.
Draci jsou nezávislí.
Ale Alžběta je Alžběta!
Její.

„Brandy, otevři, prosím, zapomněla jsem si klíče!“
„Tak řekni heslo!“
„K čertu s heslem! Znáš mě a já strašně potřebuju na záchod.“
„Domluvili jsme se na heslu poté, co se tě zase pokusili zabít. Mnohé zlo se k tobě nedostane, dokud ho nepozveš. Takže, jaké je heslo?“
„Brandy!!! Co když mě někdo zabije teď, když nemůžu domů?“
„Nikdo cizí tam není. Řekni heslo!“
„Tak můžu domů, ne? Já MUSÍM!“
„Výjimky jsou nebezpečné. Vzpomínej!“
„Vypraný prádlo!“
„Eh, vymyslelas to ty a ty nebýváš tak přízemní.“
„Tak vypraná kočka! Brandýýý!“
„Ještě přidej!
„Vůně vyprané kočky?!!“
„Skvěle Alžběto! Takže tři... dva... jedna... Teď!“

„Alžběto?“
„Ano, Jakube?“
„Já jen... rád bych se tě zeptal...“
„Co?“
„Víš, naše původní ložnice... tedy, jestli bys nechtěla... zase, se mnou... No nedívej se na mě takhle!“
„Jakhle?“
„Já si nedělám legraci. Toužím... ale nic.“
„Počkej! Nechtěla jsem tě urazit. Vlastně... ani odmítnout. Já bych i ráda. Ale víš, ten můj dračí problém...“
„Alžběto! Opravdu souhlasíš? Já... jsem tak strašně rád! A ten problém jsem vyřešil. Vážně! Stačil takový forichtung, jmenuje se to automatický hasicí systém a dá se to napojit i na... proč se směješ teď?“
„Eh, víš, takovou pozvánku do společného lože nejspíš nikdy žádná žena nedostala!“

„Brandy, co se ti stalo? Vypadáš úplně vybledlá!“
„Alžběto, tady píšou, že prý jsou draci zlí. Že co nesežerou, to spálí!“
„Eh...“
„Nesměj se! Nikdy jsem nesežehla nikoho, kdo si to nezasloužil. A lidi nežeru, je to nehygienický.“
„Eh...“
„Jakube, řekni aspoň ty něco!“
„Ne Brandy, nejsi zlá. Já jsem zlo viděl. V Africe. Nesmyslné násilí, mrzačení, smrt. A děsivá lhostejnost, jako by lidi byli nějaký plevel, nebo co... Jako by hrůza byla úplně normální. Nedalo se to snést.“
„Ach Jakube... Brandy, promiň. Nějak mi došel vtip. A klidně potvrdím, že většina toho, cos v mojí přítomnosti spálila, chytlo omylem!“

„Vodu! Ještě! Klidně na to čůrej, když ti to udělá radost, ale hodně! Dělej Brandy, jestli to nezastavíme, shoří celé pole a ten průšvih si neumíš ani představit.
Sláva, dokázaly jsme to. Ani neslyším, že by jeli hasiči.
Ale bylo to o fous.
Tedy Brandy, tys tomu ale dala. Chudák, je úplně po ní.“
„Nemůžu za to, kýchla jsem! Ta sláma je plná čmelíků, fuj!“
„Čmelíci nečmelíci, je začátek srpna a všechno je vyschlé na troud. Kýchání mimo koupelnu je přísně zakázáno. A neplaz na mě jazyk.“
„Takže tu zbyl jen ten jeden a ještě ožehlej. Bude mu smutno, strašákovi.“

Pochybnosti jsou nejsilnější před úsvitem, kdy je obrana proti zlověstným myšlenkám nejslabší. Zkoumám svoje nitro, myšlenky, i způsob, jakým o svých myšlenkách přemýšlím.
Co ze mě udělala dračí krev? Jsem člověk s nezvyklými schopnostmi, nebo jen jako člověk vypadám? Jsem silnější a znepokojuje mě, jak málo se bojím. Místo obav se obvykle rozzlobím. Občas se kolem mne dějí podivné věci, které úplně neovládám.
Zoufale to tajím. Ani nevím, jak to vnímá Jakub. Vidí ve mě příšeru? Co budu dělat, jestli ano?
Moc se bojím, že už nejsem člověk! Že jsem překročila tu strašně důležitou hranici.
Ach... já se bojím?
Výborně!

Hledá se hrdina!
Určeno jen pro ty nejodvážnější.
Zaručujeme přísun nebezpečných dobrodružství, příšer mnoha druhů, možností zachraňovat panny všech barev i velikostí, stejně jako nehynoucí slávu jednoho okamžiku!
Ti nejlepší pak budou vystaveni i nevděčnosti, závisti, pomluvám a byrokratickým průtahům.
Zkuste a již nikdy nebudete nadávat na nudu všedního dne!