Tenkrát poprvé

První cesta je vlastně hrůzostrašná, protože...
Protože holka ve vorvanym svetru jede autem a najednou bez jedinýho škubnutí je jindy a jinde. Kočár se kolejbá, jako by se nechumelilo. Chumelí. Na šatech se leskne blankytná stuha.
Zmatkuje jenom chvíli. Ví přesně, kde kdy je. Ví taky, že neusnula, nezabila se, ani neprojela modrým kruhem náhodně umístěným v prostoru. A zatraceně přemýšlí, kdo teď ten kočár řídí. A jak se dostane domů.
Čirá hrůza ale začíná jinde. Budiž, má teď život minulý. Možná na něco takového věřila. Ale má taky život budoucí? Věří tam na ni někdo? Věří na ni budoucnost?