Upřímně by se mi to líbilo víc obráceně - udělat z prózy poezii, ale tak dobře. Báseň vás nenechám číst, ale rovnou si ji poslechněte ---> zde.
František Gellner seděl v zadní místnosti zapadlé kavárny, kde se lampy věčně pohupovaly, jako by se snažily udržet krok s dobou — marně. Na stole před ním ležely tři věci: zápisník, poloprázdná sklenka a noviny jeho příspěvkem „O nevídaném vzestupu ženské samostatnosti“.
V břiše mu hladově zakručelo, a to byl teprve čtvrtek. Do teplého oběda, který na něj čekal pravidelně každou neděli u jeho matky, bylo daleko. Upil vína.
Rozhlédl se a smutně si povzdechl. Je dopoledne a kolem samý mladý muž, s očima prázdnýma stejně jako sklenky pálenky. Není divu, že duše mužská zahnívá, pomyslel si.
A jako by ji někdo vyvolal jménem, dveře se drobným cinknutím otevřely a vstoupila žena. Nebyla to žádná literární víla ani melancholická múza — spíš praktická mladá dáma v kalhotovém kostýmku a v klobouku, který seděl na hlavě tak sebejistě, až se Gellner musel pousmát.
Zamířila rovnou k němu.
„Jste pan Gellner?“
„Bohužel pro mnohé ano,“ odpověděl a postavil sklenku, jako by se chystal bránit.
„Četla jsem, co o nás ženách píšete… prý jsme nebezpečně emancipované.“
František si ji chvíli mlčky prohlížel. Měla v očích jiskru, která nepatřila pasivitě ani pokoře.
„A vy jste jedna z těch nebezpečných netvorů, slečno?“
K jeho velkému překvapení se rozesmála. „Jsem typ, který staré pány děsí, mladé muže mate a básníky inspiruje.“ Zamrkala.
Gellner vzal do ruky zápisník a naznačil gesto, že může usednout.
„Tak povídejte. Jsem zvědav, co s vámi tenhle svět udělá.“
„Ne se mnou,“ opravila ho. „Co my uděláme se světem.“
To ho přimělo naklonit hlavu. Její hlas byl klidný, jako by už viděla dál, než si dovolil představit.
Vyprávěla o plánech, o studiích, o práci, kterou chce dělat — práci, která byla dosud považována za příliš vážnou pro ženy.
František se pomalu smiřoval s tím, že je odsouzen k záhubě. Už teď si sám látal díry na košili a štupoval fusekle, jak se ženy dají na vědu, bude s ním ámen.
„A co od nás mužů čekáte?“ zeptal se po chvíli.
„Nic zvláštního,“ usmála se. „Jen ať uhnete, když půjdeme kolem.“
František se rozesmál. Upřímně, od srdce.
„Výborně. V tom případě vás musím požádat o laskavost.“
„Jakou?“
„Vezměte si mě, slečno, za muže. Choť budu věrný a pokorný.“
To ji pobavilo. Vstala, narovnala klobouk, jako by ho usazovala na novou dobu, a chystala se odejít.
„Děkuji, pane Gellnere. Ale vzala bych si vás jen v případě, že byste to byl vy, kdo povije děcko.“
„Ale to se může stát,“ mávl rukou.
Žena se znovu rozesmála. „To by byla skutečná revoluce!“
„Já mám rád revoluce. Hlavně ty, které přicházejí v rukavičkách.“
Pak se za ní dveře zavřely. V zápisníku se objevily první poznámky ke kupletu, který přednese v Sedmě. Svět se obrací naruby.
A František se tomu převrácení nijak nebránil.
