Moje články

Nemáš ponětí, že Velký bratr ví o tobě úplně všechno. Signál tvého mobilního telefonu mu hlásí, kudy jdeš. Fotky z bezpečnostních kamer mu ráno potvrdily, že zase míříš do práce. Kamery v práci spokojeně konstatovaly, že jsi pilná jako včelka a děláš jen to, co máš. Platební terminál poslal přehled tvých nákupů cestou domů.
Tvoje večerní stopa na sociálních sítích je sice banální, ale taky pečlivě zanesená. I tvoje dětinské maily jdou přes síto.
Pak je tu svodka, tam se sečte a vyhodnotí tvůj den. Zase jsi byla neškodná, zase jsi nevyčnívala z řady.
Zatím není třeba se ti věnovat.

Devítikilometrový okruh, dvouhodinová procházka. My strávíme v lese skoro celý den. Jednak jsem trochu z formy, ale hlavně je tu krásně... tedy, je zima a poprchává, ale taky zpívají ptáci, ostře zeleně svítí nové listí na bucích.
Drápeme se na Děvín. Ti Přemyslovci ale dokázali stavět, něco tak obrovského nepotkáte často. Monumentální zříceninou prorůstají neméně monumentální stromy.
Stoupáme k Divadlu a obdivujeme jeho skalní bránu.
Už trochu uhnaně vylézáme po příkrém schodišti na Stohánek a měříme očima obrovskou skalní stěnu Titaniku.
Tyhle končiny nejsou moc známé, ještě nedávno tu sídlily ruské posádky a přírodu huntovala těžba uranu.
Přesvědčte se sami.

"Děkuji, že jste přijel, mistře. Vaše komnata je tady, na jídlo doporučuji "Misku iluzí" a nejlepší oddechové služby poskytují dámy tady naproti, ptejte se po Růži."
O pár hodin později měl vybaleno, byl po večeři, líně se procházel parkem a přemýšlel, jestli zajít za tou Růží, když zaslechl tiché vzlyky, občas proložené neelegantním posmrknutím. Pak zahlédl drobnou postavičku mezi rododendrony.
"Co je ti?", zeptal se a cítil se trochu hloupě. Dítě se otočilo a přikrčilo, když sebou cukl při pohledu na obličejík zarostlý dlouhými chlupy.
"Tak co je?" zkusil znovu.
"Růže," pobrekl klučík, "zase pracuje a nemá na mne čas."

Skokanům hnědým nastává lásky čas dřív než Karlu Hynkovi. Pojímají ho docela energicky a - vzhledem k tomu, že kluků je o dost víc než holek a žabáci s žabákama chodit nechtějí - vypadá jejich namlouvání jako nekompromisní gruppensex.
Trvá to jen chvilku. Po nějakém čase člověk rozezná ve vodě girlandy průsvitných vajíček. Pak se vylíhnou pulci.
Je jich neuvěřitelně moc. Rybníček je plný pulcové polévky.
Dají se krmit houskou, to pak vytvářejí hrozny, jako když se rojí včely.
Ubývá jich - zpráva o pulcové polévce se rozkřikla.
Rostou jim nožičky.
A pak poslední přeživší jednoho dne zmizí.
Za rok začne nové kolo.

Stefan se culil. Já lítala po místnosti, rozhazovala rukama a snažila se mu vysvětlit, že takhle brzo prásknout mojí matce, kdy a kde přesně se budu vdávat, nebyl dobrý nápad.
Vlastně ji mám docela ráda, jenže ji znám. A znám její šílené nápady, na které takhle bude mít spoustu času. Chtěla jsem ji pozvat až na poslední chvíli, aby akorát stihla koupit kytku a přijet. Už vidím, jak plánuje vypouštění holubic. Nebo dětský pěvecký sbor...
A Stefan se tím zřejmě baví. "To ti teda děkuju! Já věděla, že není nad dobré kamarády. Sakra, zabít málo!"
Fakt málo. Stefan je upír.

V červenci většinou v Krkonoších nebývá pět stupňů nad nulou. Když jsem vykoukla z okna ve druhém patře, nedohlédla jsem na zem. Ticho, jen občas bylo slyšet, jak kapička dopadne na list, bílá tma.
Vyrazili jsme stejně, v létě tu ještě žádný zimou a hlady neumřel. Šli jsme sami opuštěnou krajinou, jen občas někde pípnul pták. Najednou se v mlze objevilo... něco. Temná hmota, něco velkého.
Roste to a obrysy se zaostřují. Bouda, strašlivě sešlá. Že chybí kusy střechy... chybí i balvany v podezdívce.
A takové to tu bývalo krásné. Smutně postojíme, poslední ohlédnutí.
Týden nato Petrova bouda "záhadně" vyhořela.

Věřte, že na Vás myslím stále, ale příležitost napsat alespoň krátký dopis je vzácná. Vlastně je problém i sehnat papír.
Teď, když jsme dorazili do CENZUROVÁNO, jsou přestřelky častější. Prý to skutečný boj ještě není - neumím si představit, jaké to bude.
Ptala jste se mne na známé. Pepa Vrchota je v nemocnici, Jakub Vele taky. Ten na tom nebyl dobře, chudák, snad dá Bůh a uzdraví se. Václav Klika je nezvěstný, ale to už asi víte.
Jinak jsme všichni celkem v pořádku, jen se nám stýská po našich drahých.
Prosím, že jste na mne nezapomněla?
Pozdrav rodičům a napište brzy!

Ráno bylo nepříjemné. Včerejší nádherné, výstavné město, plné přepychu, exotických obyvatel, života a barev bylo dnes jen ruina, prázdná jako dlaň žebráka, a podobně bezútěšná.
Lidé, které jsem včera potkával, hlasy, které jsem slyšel, a bohužel i jídlo, které vonělo na tržišti, to všechno byla jen jakási podivná vzpomínka, kterou jsem v šedých kamenech ulic probouzel.
Bál jsem se. Co když se nedokážu vrátit... Nechápal jsem mechanismus, který mne sem přenesl. Opatrně jsem obcházel kovový sloup, který mne tu včera zkrouceného v křeči vysypal. Jestli jsem to chápal správně, symboly na něm označovaly místa, kam lze cestovat.
Bylo jich čtrnáct.

"Ty sis myslela, že se o tebe nezajímám, ale podívej se, kdo se ti může rovnat?" S těmi slovy se Sintara vymrštila z písečné lázně a roztáhla křídla. Thymara v náhlém popudu stáhla halenu a podívala se na vlastní křídla, tu podivnou věc, co jí dračice způsobila. Byla... stejná, nádherně proměnlivě modrá.
Thymara byla zmatená jako vždycky, když se Sintaře zachtělo se s ní bavit, ale chápala, že tohle je nejspíš myšleno upřímně.
"Samozřejmě že to tak myslím," blahosklonně utrousila Sintara, "prostě jsem si vybrala nejvhodnější osobu, aby o mne pečovala a stala se Ederlingem. Vždycky si vybírám to nejlepší."

Kurik se na malého žebráka zaraženě díval. "Co tu, sakra, děláš, Talene? Poslal jsem tě přece do školy."
Chlapec se ušklíbl: "To byla ohromná škola. Samý nudný knihy, nauč se to nazpaměť od strany jedna do strany padesát... Tohle nepotřebuju, víš? A taky jsem tam furt měl hlad. Tady si vyžebrám a ukradnu dost na jídlo a ještě mi zbyde. A nikdo mě nehoní, co musím a nesmím. Neboj se, táto, poradím si."
Sparhawk trochu zvedl obočí. "Opravdu jsem slyšel slovo "táto", Kuriku? Myslel jsem, že před sebou nemáme tajemství."
Kurik se bolestně ušklíbl. "Hodláš to ze mne vytáhnout, co?"

Nádraží Praha - Vyšehrad už dlouho není oficiálně nádražím. Secesní budova se rozpadá, zarůstá křovím a nesečenou trávou. Vlaky tudy jenom projíždějí.
Ale někdy se stane, že vlak zastaví - třeba proto, že před ním není volná kolej. Většinou se pak zase rozjede a smutné opuštěné nádraží mine.
Výhybka na konci nádraží je ale někdy přehozená. Stává se to jenom zřídka, ale v tom případě vlak sjede z hlavní trati a zamíří na vedlejší kolej. Zmizí za nádražní budovou a pomalu jede dál mezi omšelé činžáky, kde nikdo nebydlí.
Takový vlak se už nikdy nevrátí. Jeho cestující přestoupili do seznamu pohřešovaných osob.

Od karoserie se zajiskřilo. Držel očištěné plechy oběma rukama a sledoval, jak začínají červenat.. Když byly rozžhavené do běla, stiskl je k sobě a zmáčkl.
Jako obvykle jsem fascinovaně koukala a byla jsem ráda, že jsem na něj počkala. Některé věci prostě gremlin udělá lépe než člověk.
Vrátil dodávku na hever. "Kde máš ten zámek?", zeptal se netrpělivě. Chvíli v něm šťoural šroubovákem, pak přivřel oči, trochu to luplo a... přivařil ho zpátky, zase jen tak rukou.
Siebold Adelbertsmiter, můj kamarád Zee, jeden z nejmocnějších fae. Majitel autodílny v důchodu. Typický postarší chlápek s bříškem, řídnoucími vlasy a tuctovou tváří.

PRAVDĚPODOBNOST, že se vám stane něco nečekaného a nepříjemného, něco, co přitom
INSTINKTIVNĚ čekáte a obáváte se toho, něco, co je sice z hlediska zákonů
FYZIKY skoro nemožné, a zřejmě si to osud, nebo ten, kdo bdí (eventuálně klimbá) nad vaším životem
KREATIVNĚ připravil speciálně pro vás, něco, co je
ANALOGIÍ všech průšvihů a malérů - tak tomu se, přátelé, říká P.I.F.K.A.
Tahle zkratka vystihuje okamžik, kdy se vám všechno daří, venku je hezky, kluci (případně holky) se na vás smějou... a vy přesto víte, že to nedopadne dobře.
Většinou se to píše bez teček. Prostě osud má na vás pifku.

Křup, křup... prý dělá tavený sýr s tyčinkami. No, když si přečtete, co všechno obsahuje, budou vám nejspíš křupat i oči...
Pak si můžete koupit jogurt Fantasia křupy křup s čokofleky. To mi není moc jasné, ty fleky budu mít k jídlu nebo od jídla? No dobře, křup.
Pak tu máme křupky pro hlodavce, přímo vidím morče nebo křečka, jak spokojeně křupou. Těm asi bude chutnat nejvíc. Křup, křup, křup, křup!
Na víc křupavých reklam jsem nenarazila. Ale strýček Google vydal skvost - na prvním místě všeho křupání se stkví firma KRUPS (slyšíte, jak to křupe?) s kafostroji, tedy espressy.
Křup.

Jo tření. To bylo tenkrát, jak jsme vyrazili na lyže do Itálie. Začátkem dubna, takže lacinej zájezd, jenom nám nedošlo, že si moc nezajezdíme.
Dole v městečku bylo prostě jaro, kytky kvetly, motýli poletovali a tak.
Nahoře na sjezdovce teda ležel sníh, jenže v deset začínal tát, odpoledne z něj byla břečka a přes noc to zase zmrzlo.
No a na tuhle ledovou plotnu jsem se první den brzo ráno natěšeně postavila, v tu ránu ztratila balanc a půlku sjezdovky sjela po břiše hlavou napřed.
Nevěřili byste, jak blbě se z takový pozice vstává.
Některý druhy tření jsou dost bolavý.

"Toníčku...ale sakra, jak ty se to... Rudolfe, nech toho!" Kukačka si stíral pot kostkovaným kapesníkem.
"To ti nestačí ta šlamastika, co sis přivodil loni? Vždyť ty jsi vlastně mrtvej! Ty jseš svůj vlastní bratr, co má mít příští týden ohlášky s vlastní ženou... chci říct švagrovou...fujtajksl, tys to zamotal! A jestli si teď nedáš pokoj a znova něco ztropíš, tak už do tý basy půjdeš doopravdy. A na dlouho."
Jenže Anton už měl upito a Kukačkova litanie mu připomněla, jak ke všem těm potížím došlo. "Když oni mi", jazyk měl už dost neohebný "když oni mi opřeli... upřeli... tu medaili!"

Marco si poposedl, pryčny v janovském vězení byly tvrdé a nepohodlné. Rustichello chvíli čekal a - když se nic nedělo - zavrtěl se taky: "No a jak to bylo dál? "
Povzdechl si. Ty vzpomínky byly tak úžasné... a tak neuvěřitelné. Většina lidí je přesně řečeno považovala za bohapustý výmysl. Vracel se k nim, když mu bylo těžko, vždycky ho zahřály a potěšily. Nebyl si jistý, jestli vyprávět je zrovna Rustichellovi byl nápad skvělý nebo mizerný. Ten chlap byl jako pijavice.
"Tak povídej už!"
Marco znova vzdychl, přivřel oči a v duchu se vrátil do těch podivných let: "Předstoupili jsme před velkého chána..."

"Paní Vomáčková, to se nemůžete divit, že vás bolí záda, když se takhle hrbíte. Postavte se rovně! Tohle není rovně, máte kulatá záda a vystrkujete břicho."
Pokusila se postavit nějak jinak.
"Počkejte, takhle ne. Nohy víc od sebe. Kolena tolik nenapínat. A pánev, musíte podsadit pánev:"
Teď už z toho byla docela jelen. "Co mám udělat ... s pánví?"
Podsadit, jste prolomená v kříži".
Rehabilitační sestra ji mordovala, dokud ji výsledek nějakým neznámým způsobem neuspokojil. "Jo, teď by to šlo. Posaďte se. A vstaňte a zkuste to znova."
Po páté už to trefila skoro sama.
"Tak - a ještě hlavu pěkně vzhůru!"

"Mrázku, Bouše, dojděte tam!"
Pan vrchní policejní rada Vacátko netrpělivě přecházel po kanceláři.
Tančírna U Muchomůrky mizela v oblacích cigaretového dýmu, pražští Pepíci a jejich Karličky se pohupovali v rytmu poněkud utahané harmoniky. Když detektivové vstoupili, bylo vidět, jak všichni přítomní zpozorněli. V rohu kdosi vstal a opatrně se vmísil mezi tanečníky. Nenápadně se mezi nimi protahoval k zadnímu východu.
Jenže ani Mrázek, ani Bouše tu nebyli poprvé a zadní východ byl samozřejmě to první místo, kam se dívali.
"Stát! Stůjte, Busbabo! Okamžitě stůjte!" Recidivista Busbaba se mrzutě ohlédl, uznal, že to nemá smysl a pro klepeta si došel dobrovolně.

Vypadalo to jako ptačí pera, svazek kovových ptačích per. Některá velká jako kohoutí, jiná maličká jako peříčka pěnkavy. Držela je v ruce a nerozhodně se mračila. Nakonec pokrčila rameny, jedno z nich vytáhla a zarazila do země.
Polkl.
Sluncem ozářená paseka, na které ještě před chvílí stáli, zmizela. Místo ní se ocitli v podmračeném ránu, za hradbami úplně prázdného města.
Vyrazila tak rychle, že ji málem ztratil, kličkovala uličkami, až se zastavila u vily s malou zahradou. Rezolutně otevřela dveře a vstoupila.
"Co to... kde to...?", koktal.
"Je to jen iluze, otisk města, kde jsme kdysi žili", odpověděla. "Jen iluze".

Tenhle březen byl nejstudenější za posledních sto let. Tolik dnů s mrazivými nocemi. Tolik dnů, kdy se rtuť přes všechnu snahu nepřehoupla přes nulu. Dnů jak šedivá deka, jako kdyby žít nemělo smysl. Jen pár chvilek, kdy zubaté sluníčko vykouklo, nezahřálo, jen připomnělo, jaké by to mohlo být. Kdyby bylo jaro.
Ještě začátkem dubna příroda spala, nikde ani lísteček, ani kvítek, trávníky šedivé... jen nezdolní ptáci stavěli hnízda a já se bála, že na nich zmrznou.
A pak se to zlomilo!
Jaro přichází opatrně, sem tam raší keř, občas v trávě kvítek.
Nejvíc ho připomínají zahrádky ozdobené zadnicemi natěšených zahrádkářů.

Uskočil, zavířil v nízké piruetě. Potvora se o něj otřela a drápy mu natrhla rukáv. Udeřil. Zapotácela se trochu, ale rovnou znova zaútočila, zuby mu sklaply kousek od krku. A už se zase blížila, cenila zuby a slintala.
Bodl, čepel zaskřípala, obluda se chvíli kroutila a byl konec. Geralt se ztuha narovnal, cvičně zahýbal rameny, usoudil, že je celý, a vydal se na cestu zpátky ven.
Horké parsky slunce stojícího přímo nad hlavou ho bodaly do zátylku. Přímo před sebou měl starostu a jeho tři pohůnky, právě si dělili jeho věci. Skutečnost, že z jeskyně vyšel živý, je ošklivě zaskočila.

Hm, lednice. Že bych? Je tam ten zbytek koláče…
Ale ne, přece hubnu. Teda ještě nehubnu, ale už jsem se rozhodla, že jo. A včera jsem kvůli tomu nevečeřela – aha, takže mě vzbudil hlad, ne?
Aspoň se napiju.
Třeba je tam i něco dietního.
Vrz. Fuj, co ta lednice – ty dvířka nikdy nevrzaly. Kousek čokolády!
Vrz. Hele, ten koláč. Člověk se s tím peče a oni tu to nechají.
Vrz. Povidla – namažeme kousek chleba máslem a povidla navrch, to je lahoda!
Vrz. Kousek sejra, abych neměla tak sladko v puse.
Vrz.
Vrz.
K týhle váze bych měla měřit tři metry…

Opatrně zavírá dveře dětského pokoje a s úsměvem ji k sobě otáčí.
„Už usnuly. Dáme si skleničku?“
Nalévání a cinkání, pomalu pijí.
O chvíli později: „Chceš?“
Pohled skrz ofinu, úsměv: „Chci. “
Trochu zadýchané: „Tak pojď „
Vrznutí postele, šustění. Šmátrání. Vrtění a vzdychání.
„Můj miláčku…“
„Aaaach..“
„Pepooo!“
Spermie se vydávají k cíli. S ohledem na jejich velikost je ta cesta strašlivě dlouhá. Spermie, která by mohla být Pepíčkem, se blíží k cíli velice rychle. Ale tenhle maratón má desítky milionů závodníků. Cesta je náročná, spermie by sice byla ráda Pepíčkem, ale sil jí ubývá.
Nestihla to.
Novákovi budou mít třetí holčičku.

Vypadala, jako by proplakala pár kapesníků. Pod okem měla obrovskou tmavě červenou skvrnu; jak ji pozoroval, černala a zvětšovala se, oko samo bylo zarudlé, taky nos se zdál poněkud oteklý - byl by přísahal, že na špičce vidí kapičku.
Jak proti němu šla, lehce vrávorala.
Ale co se jí mohlo stát? Tohle není žádná opuštěná krajina a je krátce po poledni.
„Slečno, co se… můžu vám nějak… pomoct třeba?“ Opatrně popotáhla a bezděky rukou zalovila směrem k podlitině. „Nee, já jsem…“
Trvalo chvíli, než to z ní vytáhl. Při kurzu „Nadojte si mléko vlastníma rukama“ v místní ekofarmě měli bezpečnostní incident.

„Tak, to bychom měli. Dívejte se dobře.“
„Ke strojům“, zavelel a oba muži dosedli k řídícím pultům. Jejich ruce se rozběhly po desítkách páček a knoflíků; rozsvítily se kontrolky, nejprve červené, pak žluté a nakonec zelené.
Armáda robotů se dala do pohybu, každý z nich uchopil nástroj. Ozval se rachot, vrtání, odstřely. Další roboti obsluhují rypadla a dopravníky. Rozjíždějí se první vlaky s vyrubaným materiálem.
Ohlušující rámus, záblesky, prach.
Stařec to pozoruje s viditelným uspokojením. „Tady těžíme obyčejnou rudu, ale máme i naleziště vzácných kovů. Ještě jste neviděli výrobní jednotky. Věřím, že raketu pro mezihvězdné lety dokážeme sestrojit do roka“.

Na nádvoří tály zbytky sněhu. V šesti letech jsem byl drobný a skoro jsem se nebořil, ale Burrich, chlap jak hora, měl nohy obalené koulemi bahna. Na náladě mu to nepřidalo. Pevně svíral moji ruku v pěsti a napůl mne vedl, napůl táhl, loužemi, blátem a kluzkými zmrazky.
Konečně jsme dorazili k budově. Rozrazil dveře a postrčil mne ke krbu. Báječné teplo! U krbu ležela fena s klubkem štěňat. Moc jsem nepřemýšlel a zalehl k nim. „Hlídej mi ho“, broukl Burrich a odešel. Přitulil jsem se k nejbližšímu štěněti a vklouzl do jeho snů. Bylo v nich teplo a útěšno.

Netušili, proč to Tintaglia chce. Ale slíbila jim pomoc za pomoc. Splavnit Deštnou řeku pro mořské hady nebylo vůbec jednoduché. Voda byla dost žíravá na to, aby práce s ní bolela a nářadí dlouho nevydrželo. Tintaglia je popoháněla tak nevozně, až z toho byli vyděšení.
Pak připlavali. Z dálky vypadali … fantasticky. Obrovští, exoticky barevní. Když se z moře probíjeli proti proudu už několikátý den, všimli si konečně lidé, jak mizerně vypadají. Otrhané ploutve, matné a odchlíplé šupiny…
Ti vpředu ještě jakžtakž plavali. Vzadu už byl jejich pohyb proti proudu spíš taková křeč.
Tintaglia létala sem a tam a povzbuzovala je.

„Půjdu do světa a budu námořník. Budu mít náušnici v uchu a šátek na hlavě a…“ Trochu mu došel dech, ale Kačenka byla stejně tak okouzlená, že si toho ani nevšimla. Jasně viděla před očima ty dálky a ty vlny a statečného Filípka, jak přes ně klouže ve svém korábu.
„Vezmi mě sebou, prosím!“
Filípek se na ni nerozhodně kouknul. „To nejde, jseš holka. Nemůžeš bejt námořník, máš dlouhý vlasy.“
„Já nechci mít dlouhý vlasy, já chci být námořník“, rozbrečela se.
„Hm. A nůžky máš?“ Zeptal se energicky Filípek.
Maminka téměř omdlela, když viděla svou pětiletou princeznu ostříhanou na námořníka.

„Chceš říct, že máš kamaráda upíra? To myslíš vážně?“
Je docela neobvyklé, když takhle hysterčí gremlin, a taky jsem mu to řekla. Jenže Stefan není tradiční upír. Když ho vidíte v tom otahaném tričku, v tom směšném autě, prostě vám jako hrozba nepřijde.
I když tehdy, když se ráno nestihl vrátit a musel přespat u mě v šatně… Přesně vzato, on tam nepřespával, on tam byl mrtvý, že.
Viděla jsem ho zabít.
Ale když s Warrenem vysedávají u bedny a ryčí smíchy u duchařských seriálů, tak na to zapomínám. Warren je vlkodlak, jako můj snoubenec. Že bych byla nějak netradiční?