Moje články

Murilo Rubião mi snad odpustí.
Pořád jsem koukal na tu židli. Byla… goticky krásná. Vysoká, útlá, lehce prohnutá. Byla taky jediným nábytkem v mém novém podnájmu, spacák jsem měl vlastní a šaty na hromadě v rohu. Ale ta židle byla nádherná.
Zvykl jsem si s ní po večerech vykládat. Mluvil jsem tedy hlavně já, ale ona poslouchala úžasně.
Vlastně mě povídání s Eleonorou bavilo ze všeho nejvíc. Řekl jsem vám, že se jmenovala Eleonora? Jediná chápala, jak mi je. Občas jsem s ní tančil, normálně jsem ji držel v náručí a tančili jsme.
Snažil jsem se ji ukrást, když jsem z toho podnájmu musel vypadnout…

„Babi, neboj. Teď je celej byt pod dohledem. Kdyby se ti třeba udělalo špatně, stačí, když zavoláš. Hlídají tě.
Osaměla. Kouká – ano, u stropu vedou nějaké nové dráty. „Haló, je tam někdo?“ Škrkavý zvuk jak na nádraží. „“Paní Jarolímová, jste v pořádku?“
„Aano, já jenom … “
„Prima, kdyby vám nebylo dobře, tak se takhle ozvěte.“
Zase sama. Pomalu se šourá zalít kytku. Utřít prach. Ohřát guláš, co jí tu mladá nechala. Přečíst časopisy z minulého měsíce. Ty jí přivezl vnuk.
Pustit televizi. Vypnout televizi. Vzít od sousedky nákup. Moc hodná ženská, ale taky nemá čas.
Aspoň že ji sledujou ty dráty.

Práce v podzemí byla strašlivá - dřeli v pološeru, často zapadlí do bahna, když někde podlaha povolila, stále s obavou, že povolí i strop. Bojovali s halucinacemi. Ale poklady podzemního města se dole po proudu vyvažovaly zlatem, často mnohonásobně.
Ignorovali lehké otřesy. Opravdové zemětřesení ještě nezažili.
I kouzlo Elderlingů se léty vyčerpá a světla v chodbách bylo dneska obzvlášť málo. Mechanicky počítal značky na stěně, u šedesáté zpomalil. Tyto dveře. Odolávaly, stejně jako minule. Proto si taky donesl páčidlo.
Zabral. Zároveň se země pohnula. Dveře se otevřely a z místnosti se vyvalila směs bahna, vody, zlámaných trámů a pokladů nevyčíslitelné hodnoty.

Ivory je celkem vzato zaostalá planeta. Moderní technologie tu skoro nenajdete. Na druhé straně je to jediná známá planeta, kde fungují kouzla.
Ach ano, čarovat je na Ivory zakázané. Ne že by si z toho někdo něco dělal.
Prozatím jsem zůstávala u Cormallonů, opuštěná a omrzelá; všichni měli spoustu práce a já nevěděla, čím ubít čas. To odpoledne jsem se zkusmo zeptala, kde mají knihovnu. Velká, světlá místnost s policemi, nikde ani list papíru, jen porůznu roztroušené všelijaké předměty, hlavně kameny. Jeden jsem mimoděk vzala do ruky. Najednou na mne začala mluvit babička.
Černé kameny jsou pro uchování vzpomínek ideální.

… byla jsem nervózní. Najednou prudký pohyb zachycený jen koutkem oka. Jako kdyby se zavlnil vzduch - a proti mně stál Dan a tvářil se zmateně. „Co tady děláš, všude tě hledám“ natahoval ke mně obě ruce.
Když se mne dotkl, bylo to jako slabý výboj statické elektřiny. Zatočila se mi hlava a...
… byla jsem nervózní. Najednou prudký pohyb zachycený jen koutkem oka. Jako kdyby se zavlnil vzduch - a proti mně stál Dan a tvářil se zmateně. „Co tady děláš, všude tě hledám“ natahoval ke mně obě ruce.
Když se mne dotkl, bylo to jako slabý výboj statické elektřiny. Zatočila se mi…

Tímto se zkroušeně omlouvám Poezii.
Za oknem něžná tvář.
Ze všech žen nejkrásnější na tomhle světě holém.
Jsi nádherná, jsi čistá, jsi ideál všem forem.
Jsi vrchol mého žití
vzato kolem a kolem.
Však málo si mne všímáš.
Jak bys mne neviděla. Jsem v světě tvém netvorem?
Přehlížíš mě jak kámen ležící za obzorem
(a pak je tu tvůj bratr, co nazývá mne volem).
Já málo se mu divím,
vzato kolem a kolem.
Nu dobrá, jsou i jiné ženy nádherných forem.
A já se učit umím, přijdu s novým názorem.
Co nedokáže obdiv, to zvládnu alkoholem.
I to je přece láska.
Vzato kolem a kolem.

„Fitzi, dávej pozor! Nástup účinku těchhle jedů se zásadně liší a podle toho je musíš umět použít. Když chceš, aby se oběť skácela okamžitě k zemi, tak nejlepší je tenhle. Je to dost teatrální, ale občas to smysl má.
Co si vybereš, když má jed působit až dlouho po aplikaci a celé to musí vypadat jako nějaká divná žaludeční choroba? Nevíš, co? Lítat po hradě, otravovat v psinci, to jsou věci, které ti jdou náramně.“
Bylo mi šest a můj prastrýc, králův nemanželský bratr, mě učil nenápadně naslouchat a používat jedy. Královský levoboček může být buď mrtvý, nebo užitečný koruně.

„Provuch, co to je?“ Raff byl lovcem krátce a o moc víc než poniky za bariérou neznal. Ve vlhkém šeru se skrz hejna much jen s obtížemi soustřeďoval na pohled před sebou. Bylo tam… něco živého. Leželo to schoulené do klubíčka a tiše to vrnělo.
Nedalo se nic dělat, nemohl zase přijít s prázdnou, to už by ho veřejné mrskání neminulo. Opatrně se protáhl blíž.
Zblízka to bylo jasné. Zase nějaké zpotvořené děcko; divné jenom je, že živé. Opatrně couval, když ho hlasité dupání poslalo okamžitě k zemi. Ženská! Co dělá za bariérou?
Co asi? Popadla dítě a rozbrečela se.

Terramorfizace se daří jednou lépe a podruhé, potřetí až po padesáté hůře. Kupodivu dobře to šlo s rostlinami jako pšenice, kukuřice, brambory. Už dávno nejsme odkázaní jen na syntetické potraviny. Horší to je se stromy a květinami, zatím nám vyrostlo jen pár bříz a několik borovic (duby zřejmě nezvládneme vůbec).
S živočichy to bylo jednoduché, ty jsme přivezli v Arše. Ze začátku bylo nutné je trochu hlídat, aby se správně rozmnožovali a navzájem se nesnědli. Ale třeba ptáci byli vyložený úspěch a krávy dojí jak divé.
Za nic na světě tu nerostou prvosenky. Poslední petrklíč jsem viděla ještě na Zemi.

Nemohl jsem odejít bez rozloučení. Musel jsem je vidět ještě jednou.
Magičtí draci, kteří zachránili vévodství, se vrátili do Kamenné zahrady. Chodil jsem mezi nimi dorůstajícím lesem, občas se jich dotýkal a hledal svého krále. Když jsem ho našel, byl Verity-coby-drak nádherný, velkolepý a němý. Prostě další socha z toho podivného kamene. Zoufale jsem v něm hledal záblesk vědomí, stopu člověka, který dal víc než život pro záchranu svojí země. Nebyl tam. Chvilku se mi zdálo, že ho cítím… a pak to přešlo.
Věděl jsem, že pár kapek krve by ho probudilo. Ale k čemu by to bylo?

Moc dobře věděla, jak to zařídit, aby všichni hleděli jen na ni. Velké zelené oči, černé řasy, pěkně vyplněný dekolt, štíhlý pas a pevné boky…
Dalo to trochu práce. Člověk musel něco vytrpět a musel počítat s tím, že pod ty krásné šaty chůva pořádně utáhne šněrovačku.
Při šněrování bylo třeba se něčeho pevně držet, protože chůva tkanicemi cukala ze všech sil. Když byla Scarlett konečně hotová, nemohla nic jíst a sotva mluvila. Ale v pase měla sedmnáct palců.
Mohla jít na ples, svůdně mrkat dlouhými řasami, tvářit se skromně a bezradně - a ulovit každého, na koho se uráčila podívat.

Věděli, že v močálech Cassaricku je pohřbené další město s poklady Elderlingů. Jenže v cestě byli čerstvě vylíhlí draci. Čekalo se, že hned vzlétnou a zmizí za svou kořistí.
Smlouva s Tintaglií zavazovala lidi, aby se postarali o novou generaci draků. Tintaglia za to poctivě hlídala ústí Deštné řeky a zaháněla nebo ničila nepřátelské lodi. Oni prokopali průplav, aby se stovky mořských hadů dostaly ke své líhni. Pomáhali desítkám, které cestu přežily, aby si vytvořily kokony. Tím měl být úkol splněn.
Jenže tihle draci nevzlétnou. Jsou nemotorní, špatně vyvinutí… a hladoví. Bude třeba je krmit, ošetřovat, hlídat. Smlouva platí dál.

Pořád ještě jdeme po kraji makového pole, které pravděpodobně nemá konec. Myslím na nesmysly. Mám máky ráda, ale tady jich je… prostě hodně. A hlavně pořád nikde ta kýžená odbočka. Na nohou jsme od časného rána a teď už se slunce sklání za obzor. Hlad se vydržet dá, ale voda nám došla už dávno a začíná to být nepříjemné.
Hledání zříceniny hradu Valdek se nějak zvrtlo; jeden hřeben, druhý les, třetí údolí – v Česku se v divočině hlady neumře, ale příjemné to není. Asi jsme si na to měli vzít buzolu.
Zatracená Maková panenka, já nechci večerníček, já chci hospodu!

Zřejmě jsem měl nějakou matku, ale na tu si nevzpomínám. Sotva jsem se naučil lézt, plazil jsem se k příďově figuríně. Gloria byla samozřejmě všude, kde jsem dosáhl na prkna z čarodřeva. Ale figurína mluvila. Vyprávěla mi pohádky – no, spíš příhody ze života. Líhával jsem na přídi, koukal na vlny a poslouchal.
Když jsem později občas (dost často) dostal výprask, chodil jsem k ní brečet. A ona mi vykládala o tom, jak každý věhlasný kapitán býval ubuleným plavčíkem s mozoly na rukou a sedřenými koleny.
Když na jejích stříbřitých prknech táta vydechl naposled, šel jsem si k ní pobrečet taky.

V lidské podobě působil Mrakožrout jako obyčejný puberťák, ale zůstala mu spousta dračích vlastností. K těm horším patřily stravovací návyky; obvykle se vrhnul po vybraném tvorovi, zahlušil ho a sežral. Nedá se to popsat jinak.
K lepším stránkám patřilo, že si nějakým způsobem i v lidském těle zachoval dračí sílu. Ocenil jsem to, když mě na pláži přepadli tuláci. Mně bylo patnáct, oni byli tři dospělí muži. Jenže pak se objevil Mrakožrout a vystartoval po nich jako… jako drak. Nakonec nestačili utíkat, viděl jsem jen jejich pozadí mizející v mlze.
Tak jsem mu ty orgie s krvavým slepičím peřím odpustil.

Thymara se otřásla. Lezavo, vlhko, větrno. Tohle počasí zřejmě vydrží celou zimu. Draci jsou kvůli němu vyloženě nesnesitelní, jejich plazí podstata je nabádá roztáhnout křídla a odletět do jižních pouští. Bohužel jen ti nejzdatnější z nich dokáží uletět pár metrů… jestli se tomu dá říkat let. Dobře vědí, že zimě a vlhku neuniknou. Nezdařené pokusy jim navíc přijdou strašlivě pokořující.
A podobně je na tom ona. Křídla, která jí Sintara nechala vyrůst… musí uznat, že jsou krásná. Modrá a stříbrná, gázově průsvitná.
Ale na létání jsou malá (ne že by to nezkoušela). A strašně jí kvůli nim táhne na záda.

Je půl čtvrté odpoledne. „Anton, nějak ti ty necky tečou,“ dřevaři pospíchají, ale když zahlédli pramínek vody vytékající z hráze, přece jen jim to nedá.
Přehrada je úplně nová, ještě ani není plná. Nový je i hrázný. Ale je mu jasné, že tohle není dobře. Voda má ještě přitékat, ne aby někde zase tekla ven. Odkládá chleba a termosku.
Chvíli kouká – pramínek vody, asi jako prst silný. No, raději to nahlásit. Ještě že sem zavedli telefon a nemusí nikde běhat.
„Říkáte vypustit, pane správče? Všecko?“ opakuje zpitoměle. Ještě pár slov a běží k havarijním uzávěrám, ani termosku nezavřel. „Chlapi, rychle sem!“
Několik dělníků položilo nářadí. „Pojďte se mnou, máme malér“. Jenže šoupátková místnost je plná ošklivě znějících zvuků… a v jednom rohu roste vlhká skvrna. Teď už nikdo nemyslí na nic jiného, než jak co nejrychleji otevřít šoupě. Ještě půlku… „Pozor! Pryyyč!“ Hnusný zvuk desítek kubíků pohybující se zeminy. Budou čtyři hodiny.
„Honem zavolejte do Desné!“
Jsou čtyři hodiny. Na poštovní úřad v Desné přichází varování, že korytem poteče víc vody. O čtvrt hodiny později zazní hrozivá zpráva: hráz nad obcí se protrhla. Okamžitě evakuovat!
Ledová voda přehrady přišla vzápětí. Vzala sebou téměř celou Desnou a šedesát dva lidských životů.
Tohle se opravdu stalo. Na místě, kterému se říká Protržená přehrada, dnes nenajdete skoro nic.

Souvisí s drabblem V Pásmu
Hladil novorozeně po tvářičkách, houpal je na klíně a šeptal nesmyslná slůvka. Jeho dítě. Jeho úplně normální a zdravé dítě!
Zamyšleně prstem uhlazoval tmavou srst na krčku batolete. Agnes přitom šťastně žvatlala a sypala na něj celou svoji nevelkou slovní zásobu. Byla tak veselá a milá, jen maličko odlišná od dětí v sousedství.
Unaveně seděl v křesle, sklenici skoro dopitou. Agnes ho ostražitě sledovala ze stínu křesla očima černýma jako noc. Očima bez bělma. Už skoro nemluvila a byla divně plachá. Někdy měl pocit, že mu nerozumí, když na ni mluvil. Doktor říkal, že moc lidského už v ní není.

Děti se blížily k pláži se vzrušeným hihňáním a pištěním. Dobře věděly, že se to nesmí, ale došly k názoru, že je čas zákaz překročit. Pošťuchovaly se a smály. Když prolézaly posledním křovím, cítily se trochu nejistě, a když před sebou uviděly obrovskou živou loď ležící na boku, oněměly docela.
Zato loď ne. Paragon je slyšel už z dálky a cítil, že se blíží další generace malých trapičů. Pokud s tím hned něco neudělá.
Svalnaté ruce příďové figuríny kolem sebe začaly zuřivě máchat. Házely klacky a kamením, vířily písek. „Ničemové! Nechte mě být!“
Zvuk hlasů zeslábl. Tentokrát je ještě odehnal.

Téma: Zprava dobrý
Roderick soustředěně počítal nádechy. Na šedesátý pátý se zvedl ze země a opatrně se prosmýkl kolem zadních kol traktoru. U vrat se zarazil a dlouze se rozhlížel.
Mlýnek na maso po jeho levé ruce byl dost daleko. Prasklina v asfaltu tam byla už minule, ale třpytivé místečko vedle ní bylo nové. Opatrně tím směrem hodil matičku. Spadla docela spořádaně. Hodil druhou, v pořádku. Třetí, čtvrtou. Pak teprve se rozhodl: „Zprava dobrý“, usykl a pomalu se vydal k třpytivé kouli.
Cestou opatrně sebral ještě dudlík a dvoje černé kapky. Dneska bude dobrý den. Na doktora pro Agnes to bude bohatě stačit.

Kam až dohlédli, všude byla jen mělká vyhřátá voda, občas rákosí. Tarman se pohyboval pomalu, pak vítr utichl a loď se zastavila docela. Nebylo jak poznat, jestli tady řeka končí, nebo jestli někde pokračuje. Draci byli v teple spokojeni, občas se jim podařilo chytit rybu, ale nebyla tu zvěř a zásoby pro lidi také docházely. Odpočívali. Čekali.
Třetí den spadla mlha.
Kapitán se pokusil oslovit loď, jenže Tarman bez figuríny na přídi komunikoval vždycky trochu nespolehlivě. Najednou ale pomalu zabral a za jeho zádí se objevila mělká brázda. Šedavé siluety draků se pomalu začaly vzdalovat. Loď zřejmě nějak cítila směr.

Mlaskavá pusa. „Buď tu hodná!“ Zavrzala branka a teta odešla. Dorotka chvíli pozorovala letící mraky, ale když začalo pršet, raději se schovala doma. Poslouchala, jak déšť ťuká na okna, pak se dívala na provazce vody, stékající po skle.
Zahřmění. Blesk sjel po javoru; ulomil obrovskou větev, která vzplála dřív, než dopadla na zem. Oheň se nerozhořel jen díky průtrži mračen. Dorotka stála u okna s očima vykulenýma a pozorovala ohromující divadlo blesků, křižujících ztemnělou oblohu, poslouchala hučení větru a přemýšlela, jestli takový vichr může porazit strom. Nebo se říká převrhnout?
Příští tornádo dům i s Dorotkou odnese do Východní země.

Tohle je opravdu už ten poslední bonbónek. Ano, patří k těm, které Deštná divočina poznamenala. Služba drakům ji změnila ještě víc; s křídly už ani nevypadá jako člověk. Stejně ji neunesou; Sintara, drak, který nevzlétne, by jinak nedovolila.
Sedí na břehu široce rozlité řeky, opatrná, aby nebezpečně zakalený proud nedosáhl až k ní. Ruce poseté jemnými šupinami v barvách draka, kterému slouží, unaveně složené v klíně. Je jí zima, vytrvalý déšť se vsakuje do jejích jediných obnošených svršků.
Budou tady muset přezimovat.
Kelsingra, bájné město pokladů, opuštěné kdysi draky i Elderlingy, čeká před nimi. Za řekou. Jsou na nesprávném břehu.

Vévoda tam pravděpodobně byl. Přinejmenším tam byly jeho zlatem prošívané střevíce. Posel ležící před trůnem nemohl očekávat, že před smrtí uvidí ze svého vládce víc. O svojí smrti nepochyboval, teď šlo o to, jestli vévodu nerozhněval tolik, aby odsoudil k záhubě i jeho rodinu.
Posel špatných zpráv nemůže dopadnout jinak. Prastarý, nemocemi prolezlý vévoda už držel moc z posledních sil. Čekal na zázrak. Čekal na dračí krev.
A oni mu ji pořád nebyli schopni obstarat! Sliboval, zastrašoval, zabíjel, mučil. A pořád nic. Dnes se zrovna cítil trochu lépe. Překvapí je. Milostivě pokynul. „Zbičovat“.
Ono se řekne vzbouřit národ proti tyranovi.

Vrhne se jako blesk na toho stříbrného. Potom hned zaútočí na červeného, dřív než uletí. Pak zvítězí i nad zlatým.
Nakonec, až široko daleko zbyde sám, začne stoupat. Bude to těžké, vzdušný souboj se nevyhrává snadno. Ale on se bude namáhat dál, až tam úplně vysoko uvidí stříbrně modrou nádheru svojí vyvolené. Ještě jí bude muset dokázat, že si ji opravdu zaslouží. Vrhne se k ní, ale ona mu unikne, znovu ji dostihne…
Nejkrásnější!
Konec snění... Unaveně otevřel oči. Je jeden z posledních. Z těch, co se vylíhli zdeformovaní, ztracení, neschopní.
Draci, co nelétají.
Aspoň to žrádlo kdyby už donesli.

Ano, vede se mi lépe. To, co jsem letos sklidila, snad ani na tak malém poli vyrůst nemohlo. (Taky nevyrostlo, nakradl to.) Koza je vysloveně tlustá. Děti zdravé.
Muž byl v hospodě naposled před… no, před tím. Pak to ještě jednou zkusil, domů přišel pobledlý, střízlivý a zalezl rovnou do postele. Bez řečí.
Někdy mám ale docela strach. Nevím, co bych dělala, kdyby někdo viděl… Copak černé kuře, to se ztratí. Ale on začíná být docela drzý. Tuhle se proměnil už na zahradě. A hned, že ho mám chovat! A ať prý nezapomenu, že když…
Začínám se svého plivníka bát.