Souhrn: Pan Lindsay se snaží zachránit si reputaci, zatímco Frances Doylová se snaží dostat své muže ve člunech do bezpečí.
Poznámka: Tento příběh je zcela fiktivní. Podobnost s reálnými historicko-geografickými celky zcela náhodná. Místopis je taktéž fiktivní. Za beta-read děkuji Veveričce. V době, kdy se příběh odehrává byla zbabělost považována za (hrdelní) zločin. Pokud by byl důstojník podezřelý z toho, že se zachoval zbaběle, skončil by před válečným soudem a pokud by ho soud shledal vinným v lepším případě by byl zbavený hodnosti, propuštěný bez cti a tímpádem společensky zcela odepsaný.
Varování: Obsahuje všeobecné fyzické a psychické týrání postav nejen počasím.
Člun pana Lindsaye přirazil k boku Skřivánka na konci střední hlídky. Jeho nečekaný návrat probral fregatu tonoucí ve tmě k životu. Ve tvářích kapitána, Toma Martina i pana Wilkinse, kteří se vystřídali v krátkém spánku a nyní již všichni tři na velitelské palubě napjatě očekávali smluvený signál, že děla v pevnosti byla zneškodněna, se usadily zachmuřené výrazy. Návrat osamělého člunu vyvolával znepokojivé otázky. Co se stalo? Proč nespatřili domluvený signál k vyplutí? Selhal snad útok na pevnost? A kde jsou ostatní?
Žádný z okounějících námořníků se v jejich přítomnosti neodvážil ani hlesnout.
Probuzený tím náhlým rozruchem vyběhl na palubu střapatý teriér, patřící Frances Doylové, a netrpělivě pobíhal mezi námořníky podél brlení.
Pan Lindsay vyšplhal po boku lodi na palubu. Bílé kalhoty i punčochy měl zamazané od mokrého písku, ale zdál se nezraněný, stejně jako všichni jeho muži. Dva nebo tři námořníci měli drobné oděrky na rukou či v obličeji, ale to nebylo nic, co by stálo za řeč, nebo dokonce za pozornost lodního chirurga Philipa Dobblera.
Jakmile vstoupil na palubu, nasadil pan Lindsay svůj obvyklý mírně přezíravý, nepřístupný výraz a působil upjatým dojmem, jako by se vracel z večeře v domě guvernéra nebo dokonce samotného krále, a ne ze zjevně nezdařené akce.
Střapatý teriér k Lindsaymu přiběhl, ale hned se odtáhl a odběhl až k brlení. Opřel se o ně předními tlapami a tiše kňoural a pískal.
Na rozdíl od svého velitele se mladý Peter Vain, který stále ještě seděl na kormidelní lavici a čekal, až ze člunu vystoupí poslední námořní pěšáci, zdál nezvykle pobledlý. Rty měl stažené do strnulé linky a oči se mu nepřítomně leskly. Nakonec i on vstal a vyšplhal na palubu.
„Není tady...“ zamumlal chlapec sotva slyšitelně, když k němu pes přiběhl a strčil do něj vlhkým čenichem. Chabě poplácal teriéra po boku a potom sklouzl pohledem k Tomu Martinovi s nejistým pohledem. Snad v prvním důstojníkovi hledal oporu, která mu v panu Lindsayovi scházela.
„Pane Lindsayi, pane Vaine, hlášení v mé kajutě. Hned, prosím!“ prolomil ticho kapitán Harris stroze.
Pan Lindsay i mladý Peter Vain kapitána následovali. Rozdíl mezi oběma důstojníky však nemohl být větší. Zatímco pan Lindsay se na první pohled zdál zcela sebejistý, mladý podporučík se držel za ním celý přihrbený a skleslý. Jeho přepadlý obličej se mnohem víc blížil tvářím námořníků i námořních pěšáků, kteří jen stěží skrývali zklamání, než zdánlivé vyrovnanosti druhého důstojníka.
„Nuže, pane Lindsayi?“ zeptal se kapitán Harris, sotva za nimi zaklaply dveře jeho kajuty. „Z vaší přítomnosti soudím, že akce nedopadla podle plánu,“ pokračoval zpříma bez náznaku výtky nebo hněvu.
Charles Lindsay se několik krátkých okamžiků neměl k odpovědi. Přes všechnu sebejistotu, kterou si udržoval navenek, tušil, že kdyby dění v rybářské vesnici na ostrově popsal přesně tak, jak se odehrálo, sotva by se dočkal pochopení. Že je pevnůstka vyzbrojená děly, věděli, a bylo by bláhové předpokládat, že by je posádka nepoužila. Skutečnost byla taková, že ztratil nervy, a byl si toho vědom. Tušil, že by ho to mohlo stát víc, než jen pošramocenou reputaci a kariéru.
Když konečně promluvil, vážil pečlivě každé slovo. Tu trochu přidat, tu skutečnost šikovně ohnout tak, aby se zavelení k ústupu jevilo v očích kapitána jako jediné rozumné rozhodnutí.
Harris ho pozorně poslouchal. Ve tváři měl zcela nehybný nečitelný výraz. Teprve když pan Lindsay domluvil, přešel od stolu k oknu na zádi a zadíval se do tmy.
„A poručík Doylová?“
„Obávám se, že se musíme domnívat, že poručíka Doylovou a její oddíl jsme ztratili,“ odpověděl pan Lindsay škrobeně, zatímco Peter Vain strnule stál, oči klopil k černobílé šachovnici na podlaze a zarputile tiskl rty.
„Pane Vaine? Váš názor?“ obrátil se kapitán na mládence. Z jeho postoje vyčetl, že je zde něco, s čím ten hoch hluboce nesouhlasí, ačkoliv si nebyl jistý, co přesně je důvodem.
Peter Vain se zoufale chtěl ozvat, ale kuráž ho opustila. Tváří v tvář kapitánovi nedokázal obvinit svého přímého nadřízeného ze špatného rozhodnutí, nebo hůř, ze zbabělosti. Co když měl pan Lindsay přece jen pravdu? Co když on – teprve podporučík s pouhými čtyřmi odslouženými roky - situaci neodhadl správně a doopravdy nebyla jiná možnost, než se stáhnout? Pomalu a váhavě potvrdil slova pana Lindsaye. Žaludek se mu kroutil zlostí na sebe sama. Bude usínat s tím, že kolegu, starého spoluplavce a přítele nechal ve štychu.
Kapitán Harris si oba důstojníky ještě chvíli měřil, jako by se za jejich slovy snažil najít víc, než bylo skutečně řečeno, ale nakonec je propustil. Ať už se pod hradbami pobřežní pevnůstky odehrálo cokoliv, potřebovali se vyspat.
Kapitán spát nešel. Bylo nezbytné rozhodnout, co Skřivánek podnikne, dál. Pořád měl na ostrově čtyři desítky mužů včetně jednoho důstojníka a jednoho mladého gentlemana. Ať už pan Lindsay tvrdil cokoliv, stále existovala naděje, že se jim podařilo vyváznout. Nechal zavolat Toma Martina s panem Wilkinsem k poradě.
Porada nebyla dlouhá. Počkají na vrchol ranního přílivu, který měl nastat přibližně hodinu před svítáním. Poté Skřivánek zvedne kotvy a odpluje. Bude však ještě den či dva křižovat z dohledu ostrova, kdyby se pan Lindsay ve svém odhadu přece jen mýlil a Frances Doylové a jejímu oddílu se podařilo z ostrova uniknout.
Slunce se vyhouplo nad obzor v rychlém svítání a zalilo zčeřenou hladinu moře růžovo-oranžovým leskem. Skrytou zátočinu, kde se vylodili, už ztratili z dohledu, přestože ostrov – lépe řečeno jeho neobydlenou část - měli za zády stále jako na dlani. Frances zavelela pohov a námořníci ustali ve veslování. Někteří se vyčerpaně opřeli rukama o stehna a námahou oddechovali, jiní jen sklonili hlavy, ale všichni měli ve tvářích vepsanou nekonečnou únavu a zklamání. Malovali si, jak nepřátelské hnízdo vypálí a dají těm mizerům co proto. Místo toho prchali jako zpráskaní psi. Osm mužů při ústupu padlo, tři byli ranění a to, že ostatní vyvázli se zdravou kůží, se rovnalo téměř zázraku.
„Ludlow, svážeme čluny k sobě a vytáhneme plachtu,“ řekla Frances bocmanovi. Hlas měla nezvykle zastřený, ale zjizvenou tvář měla nečitelnou. Pokud cítila vyčerpání nebo hořké sousto selhání, nedávala to pro tu chvíli na sobě znát. Opřela se do kormidelní páky a stočila člun tak, aby pouhým přirozeným snosem větru a mořského proudu mírně doklouzal ke druhému a zvolna se opřel o jeho bok.
„Seržante, zjistěte, kolik máme vody,“ obrátila se na seržanta námořních pěšáků. Námořníci s sebou žádnou vodu nenesli, ale vojáci měli každý svou čutoru. Po Skřivánkovi nebylo nikde ani vidu ani slechu a blednoucí modrozlatá obloha slibovala horký den. Doufala, že fregatu najdou během několika hodin, ale moře a vítr se neptaly na lidská přání. A pořád tu byly dělové čluny a šalupa v kotvišti. Jistě už se chystají, aby troufalé noční útočníky vypátrali. Ona by to na jejich místě rozhodně udělala. Proti dělům by v člunech neměli pražádnou šanci.
„Joe, máte pořád ten kabát?“ obrátil se na mladého námořníka.
„Aye aye, madam,“ přitakal a podal jí zakrvácenou uniformu.
Frances si kabát prohlédla, potom vytáhla nůž a několika tahy čepelí odřízla žluté klopy.
„Vytáhněte je na stěžeň.“
Mladý Evans, zmožený únavou, už sotva držel oči otevřené, ale při pohledu na cáry jasně žluté látky zpozorněl. Velmi dobře věděl, co žlutá barva znamená. Mor na palubě. Nedávalo mu to žádný smysl. Podíval se na Frances Doylovou sedící u kormidla. Svlékla ze sebe modrý kabát uniformy a hodila ho na dno člunu. Pak se jejich pohledy střetly.
„Pane Evansi, svlékněte ten kabát. Jestli se za námi pustí, snad jim trochu zamotáme hlavy,“ pronesla a chlapec by byl přísahal, že se navzdory bezútěšné situaci skoro pobaveně ušklíbla. Pomalu mu začínalo docházet, že je to jedna z těch lží a klamů, kterými se námořníci snažili ošálit protivníka a získat pro sebe čas nebo jinou výhodu. Stáhl ze sebe kabát s bílým límcem. Pečlivě ho poskládal a schoval ho pod nejbližší lavici.
„Madam, máme tři, možná čtyři galony vody,“ ozval se strnule seržant námořních pěšáků.
Frances přikývla. Ani nemusela počítat. Přinejlepším měli pintu vody na hlavu. Pokud Skřivánka včas nenajdou, měli pouhé dva, nanejvýš tři dny, než v tropickém parnu začnou umírat žízní. Potom seržantovi řekla, aby on a jeho muži také svlékli červené kabáty.
„A dejte napít raněným,“ dodala.
Ti ostatní snad ještě chvíli vydrží. Následoval rychlý sed rozkazů:
„Ludlow, každý muž, kterého není potřeba u plachty, ať se vyspí. Beru si první hlídku.“
Jediná obdélníková plachta se naplnila vzduchem a čluny se zvolna rozpohybovaly. Frances zůstala sedět na kormidelní lavici. Naposledy se ohlédla směrem k ostrovu, než pohledem sklouzla ke svým mužům. Podařilo se jim uniknout nepřátelským mušketám, ale nyní je čekal mnohem nevyzpytatelnější nepřítel, a ona byla jediná, kdo je mohl dovést zpět na loď. Z malého Evanse schouleného do klubíčka na dně člunu se možná klubal šikovný mládenec, ale jeho vědomosti a schopnosti by sotva stačily na navigaci na otevřeném moři, bez tabulek a bez sextantu.
Seržant podal jednu z čutor bocmanu Ludlowovi. Ten ji nabídl trojici raněných. Mladičký námořní pěšák s poraněnou nohou, ovázanou černým šátkem, žíznivě hltal, ale Ben Harvey, opřený o bok člunu, si jen krátce lokl. Tvář měl zkřivenou bolestí, provizorní obvaz z pruhu látky odříznuté z čísi košile pod pravým ramenem prosakoval krví, ale ani slovem si nepostěžoval.
„Dej ostatním, Johne. Já něco snesu.“ ucedil skrze zaťaté zuby.
Ludlow krátce přikývl. Zavřel lahev a mezi sedícími druhy opatrně přešel na záď. Usadil se na kormidelní lavici k Frances.
„Vystřídám vás, madam?“ zeptal se. Frances však jen zavrtěla hlavou.
„Jak je na tom?“ zeptala se skoro šeptem a nepatrně kývla hlavou směrem k Harveymu. Ludlow jen pokrčil rameny.
„Drží se.“
Když prchali kozí stezkou k pobřeží, zdálo se, že Harveyho zranění je sice nepříjemné, ale není nijak nebezpečné. Věřila, že až ho (stejně jako všechny ostatní) dostanou na palubu Skřivánka, doktor Dobbler ho sešije, tak jako už mnohokrát, a zase bude zdravý jako rybička. Při pohledu na strnulou, pobledlou tvář si začínala uvědomovat, že starý přítel je na tom zřejmě hůř, než si myslela. I než byl ochotný si přiznat on sám.
„Raději se o něj postarejte, Ludlow,“ řekla tiše. Potom se sehnula a z kapsy u kabátu vytáhla kompas. Střelka se chvíli komíhala kolem paprsků směrové růžice, než se ustálila. Nepatrně pohnula kormidelní pákou. Cítila, jak se člun začal namáhavě stáčet. Druhý ve vleku ho mrtvě následoval. Doufala, že její odhad, kterým směrem se Skřivánek vydal, je správný, a že své muže dostane do bezpečí.
Skřivánek, plující pod napnutými košovkami, už nechal Svatou Markétu daleko za sebou. Do vrcholu ranního přílivu se neobjevil ani jeden ze ztracených člunů a kapitán dal rozkaz k vyplutí. Snídaně v důstojnické jídelně probíhala v tíživém tichu. Pan Wilkins s doktorem Dobblerem se sice zpočátku pokoušeli udržet konverzaci alespoň na trochu přijatelné úrovni, ale když se jejich snaha nesetkala s odezvou, obrátili svou pozornost ke svým talířům a hodnou chvíli nebylo slyšet nic než cinkání příborů.
Střapatý teriér ležel před přepážkami důstojnických kajut, vousatou tlamu měl položenou na předních tlapách. Jindy by už s dychtivým výrazem a pootevřenou mordou seděl vedle židle Frances Doylové, Toma Martina nebo kohokoliv jiného, kdo by byl zrovna ochotný upustit část své snídaně (nebo by mu kousek v nestřeženém okamžiku upadl), a čekal na příležitost vyžebrat kus žvance. Tentokrát však nejevil žádný zájem ani o jídlo, ani o lidi kolem, přestože se jídelnou linula vůně opečené slaniny a smažených vajec. Uši měl přilepené k hlavě a občasně útrpně loupl okem, až mu bylo vidět bělmo, a zhluboka si povzdechl. Nezvedl hlavu, ani když mu Tom Martin donesl plátek slaniny přímo před čenich.
„Co je to s tím psem?“ pronesl lodní hospodář pan Finch, když vstával od stolu.
„Teskní,“ odpověděl doktor Dobbler suše. Domněnku, že pokud Frances Doylová skutečně padla do zajetí nebo hůř, tak to zvíře pravděpodobně pojde, si nechal pro sebe.
Pan Lindsay vstal od stolu se slovy, že by měl jít na hlídku.
Tom se neubránil dlouhému pohledu na jeho záda. Od chvíle, kdy ho kapitán po Lindsayho návratu zavolal do své kajuty k poradě, se nemohl zbavit vtíravého pocitu, že mu na celé situaci něco nesedí. Pan Lindsay tvrdil, že obrana pevnůstky byla příliš silná a že stěží vyvázli. Vrátil se však bez jediného škrábnutí a ani jeden z jeho mužů nepadl ani nebyl vážněji zraněný, zatímco Frances se svým oddílem byla nezvěstná. Nemohl však kolegu důstojníka nařknout ze lži. Ne, když nebyl na jeho místě, a neměl pro takové tvrzení jediný důkaz. Přesto mu šestý smysl námořníka napovídal, že ať už se na ostrově odehrálo cokoliv, pan Lindsay z jemu neznámého důvodu nejspíš neříká celou pravdu.
Z přemýšlení ho vytrhl až doktorův hlas, nabízející mu ještě jedno smažené vejce. Odmítl ho zdvořilým gestem a vstal od stolu. Nasadil si klobouk a beze slova vyšel za jídelny.
Doktor Dobbler si vyměnil krátký pohled s panem Wilkinsem. Za jiných okolností by jeden z nich nabídl svému společníkovi partii dámy nebo šachu, ale tentokrát tu myšlenku ani jeden nahlas nevyslovil. Pan Wilkins si nalil ještě jeden šálek kávy a zbytek nabídl chirurgovi.
„Jste laskavý,“ nenechal se doktor Dobbler pobízet. Roky zkušeností mu říkaly, že ještě bude potřebovat čistou hlavu a jistou ruku.
V koutě podporučíků nebylo o mnoho veseleji. Peter Vain se od nočního návratu na loď převaloval v hamaku z boku na bok a skoro nezamhouřil oka. Sladké kaše k snídani se téměř nedotkl a beze slova ji přenechal panu Palfreymu, který se o ten neobvyklý příděl navíc ochotně rozdělil i s panem Chappelem.
George Sullivan se pokusil Petera rozptýlit nějakým otřepaným vtipem, ale vysloužil si od něj jen nevrlé zavrčení.
„Radši držte klapačku, Georgi. To vy budete na hlídce sám,“ utrhl se Peter Vain a vstal od stolu. Pod očima měl tmavé kruhy z nevyspání a v obličeji byl navzdory opálení od tropického slunce popelavě bledý. Navlékl se do kabátu, nasadil si klobouk a vydal se na hlídku.
Pan Beaumont ho následoval a doufal, že se mu ze staršího kamaráda podaří během hlídky vytáhnout, co se vlastně na Svaté Markétě stalo.
Sullivan zaraženě ztichl a snad se i v duchu zastyděl, že se pokoušel vtipkovat, když jeden z jeho druhů i velitel jeho směny jsou bůhví kde ztracení. Nejspíš mrtví nebo zajatí – alespoň podle toho, co říkal druhý důstojník pan Lindsay.
Nálada mladých gentlemanů se nevylepšila, ani když se sešli krátce po poledni u oběda. Pan Sullivan už se o žádné hloupé vtipy nepokoušel a mlčky se věnoval svému talíři, a dokonce i věčný šprýmař a poťouchlík pan Beaumont seděl nad dušeným soleným vepřovým celý zkroušený.
Pan Lindsay byl na hlídce ještě víc nedůtklivý než obvykle a Peter Vain s ním za celé čtyři hodiny nepromluvil ani slovo. Takřka nepřetržitě pátral pohledem po nekonečné modré hladině moře v bláhové naději, že snad zahlédne ztracené čluny. Žádný člun se však neobjevil. Viděli jen osamělého buřňáka a hejno delfínů na lovu, které fregatu chvíli provázelo rozvernými výskoky nad hladinu, než zase zmizelo v indigové hlubině.
Starý kormidelník Hawkins tvrdil, že ty věčně veselé ryby nosí štěstí, ale Peterovi to náladu nezvedlo ani o píď a jeho zasmušilost na Fredericka Beaumonta působila nakažlivým dojmem. Skoro litoval, že si z Jacka Evanse ještě večer utahoval, že mu v džungli na ostrově docela určitě nalezou do nohavic jedovatí hadi a pavouci.
Peter Vain se mlčky přehraboval v talíři. Žaludek měl zkroucený, a ačkoliv od večeře nejedl, neměl na jídlo pořád ani pomyšlení. Čtyřicet členů posádky bylo ztraceno a nemohl se zbavit pocitu, že to je i jeho vina. Že nedokázal říct svou pravdu před kapitánem. Někomu by se však svěřit měl. Jenže komu? Nemohl přijít za kapitánem a obvinit svého nadřízeného z toho, že nechal kolegu v bryndě. Jedině pan Martin by ho snad vyslechl. Vždycky byl ke všem laskavý. Umiňoval si, že za ním před večeří nebo nejpozději po snídani zajde.
Vytrvalý pasát dvojici člunů pomalu, ale vytrvale unášel k západu. Slunce stoupalo na své dráze k polednímu a Svatou Markétu už ztratili z dohledu. Vzduch byl horký. Námořníkům i vojákům, usazeným ve člunech na lavicích i mezi nimi, stékal pot po tvářích. Někteří ze sebe svlékli košile a kolem hlav si uvázali černé hedvábné šátky, aby se alespoň trochu uchránili před pražícími paprsky.
Ben Harvey, původně opřený o bok člunu, se bolestí a vysílením sesunul na dno. Ztěžka dýchal a navzdory spalujícímu vedru se jeho tělo třáslo zimnicí. Bocman Ludlow mu pod hlavu složil svou kazajku a přikryl ho kabátem, který mu podal jeden z námořních pěšáků.
„Nech. Toho. Johne… Vostatní. Tě potřebujou. Víc...“ zasípal Harvey. Cítil, jak ho síly pomalu opouštějí, ale nechtěl být nikomu na obtíž.
„Šetři dech, kamaráde,“ zabručel Ludlow a stiskl mu dlaň. Potom vstal a prodral se na záď.
Frances seděla u kormidelní páky prakticky nehnutě. Hedvábný šátek na krku měla nedbale povolený a trojrohý klobouk s pentlí stažený hluboko do čela, aby pihami poseté tváře - už tak do ruda spálené - alespoň trochu skryla před spalujícím sluncem.
„Ludlow?“ obrátila se na bocmana.
„Měla byste jít za ním,“ řekl krátce a bez rozkazu nebo vyzvání převzal kormidelní páku.
Frances krátce přikývla. Ludlow nemusel říkat víc. Oba sloužili už dost dlouho a viděli dost na to, aby si uvědomovali skutečnost, že Ben Harvey se už na palubu Skřivánka nejspíš nevrátí. Vstala a překročila lavici a přisedla ke zraněnému.
Harvey k ní pootočil hlavu. Obličej měl mrtvolně bledý.
„Neměla. Byste. Si. Se mnou. Dělat starosti...“
Zdálo se, že ho každý další nádech stojí nesmírné úsilí.
Neodpověděla. Jen se pokusila Harveyho nadzvednout a podepřít, aby se mu alespoň trochu lépe dýchalo. Nebyl velký, ale bezvládné tělo bylo nepřirozeně těžké, a tak jen držela jeho hlavu v klíně a mlčela. Falešná slova o návratu domů a o naději, jaká se říkají vyděšeným plavčíkům, byla zbytečná. Oba věděli, že konec je blízko a na slovech nezáleží. Frances cítila kámen tížící na hrudi, a jak Harveyho sípavý dech slábl, kámen rostl, až měla pocit, že ji rozdrtí.
Držela Harveyho ještě dlouho potom, co dodýchal.
Bocman Ludlow strčil špičkou střevíce do spícího Evanse. Chlapec se zavrtěl, zamžoural a posadil se. Oči měl ještě napůl slepené a světlé vlasy rozcuchané.
„Ke kormidlu, mladej pane,“ vybídl ho bocman.
Na palubě fregaty by se něco takového zdálo nemyslitelné, ale v otevřeném člunu pod pražícím sluncem jako by se stíraly hranice. Evans přitakal a stále poněkud rozespalý vystřídal bocmana u kormidelní páky. Myslel, že se starší námořník také půjde vyspat, ale bocman se místo toho přesunul do přední části člunu, kde byli uložení ranění. Teprve v tu chvíli Evansovi došlo, na co se dívá.
Viděl shrbenou postavu Frances Doylové, jak svírá v náručí bezvládné tělo košaře Harveyho. Klobouk jí spadl z hlavy. Čelem se téměř dotýkala čela mrtvého námořníka a po zjizvené tváři jí tekly slzy. Frances Doylová, která byla v dětských očích vždy příkrá a přímá jako útesy na pobřeží a se kterou nepohnula ani větrná smršť nebo bitevní vřava, plakala nad smrtí řadového námořníka němým nářkem, kterému nerozuměl.
Silou vůle se Jack Evans přiměl od toho výjevu odvrátit zrak.
Bocman přiklekl k Frances a dlaní jí sevřel rameno.
„Necháme ho moři, kam patří, madam.“
Víc neřekl. Pamatoval doby, kdy Ben Harvey býval pro malou Frances Doylovou starším bratrem, otcem i matkou. Ty časy dávno odvál vítr a odnesly mořské proudy, ale ona nezapomněla.
Strnule přikývla. Věděla, že Ludlow má pravdu. Pomalu, téměř neochotně pustila Harveyho hlavu. Potom, stále otupělá bolestí, rozvázala červenou šerpu a složila ji do úhledného balíčku. Ludlow a dva další námořníci společnými silami přehodili Harveyho mrtvé tělo přes bort. Bez čtení z Bible, bez obřadu, jen s prostými slovy:
„Byl to dobrej chlap.“
Potopil se a hladina se nad ním zavřela.
Když bylo hotovo, nabídl jí Ludlow placatku, kterou z kapsy vyštrachal snad jeden z námořních pěšáků.
Podívala se na něj krhavýma očima. Dlaní si otřela tváře. Krátce se napila. Laciný gin pálil v hrdle.
„Na Harveyho!“ pronesla prázdným hlasem a vrátila placatku bocmanovi.
„Měla byste se jít taky vyspat, madam,“ řekl Ludlow a v jeho slovech zněla docela obyčejná starost o starého spoluplavce.
Neodporovala. Měla pocit, jako by jí rozum halila hustá mlha. Byla na nohou už od předchozího večera i celé odpoledne předtím. Mladý Evans s pomocí zkušeného námořníka jistě zvládne řídit čluny za bílého dne a klidného počasí. V noci však bude potřeba u kormidla zkušenějšího. Opřela se o bok člunu, v rukou stále svírala složenou Harveyho šerpu a zavřela oči. Únava snad alespoň na chvíli přebije mysl zbitou zklamáním ze selhání i ztrátou.
Slunce se už téměř dotýkalo linie horizontu a nemilosrdně oslepovalo, když Frances vystřídala Jacka Evanse u kormidla. Chlapec měl už prsty i nohy celé zdřevěnělé. Zrudlé tváře ho pálily tak, že neměl odvahu se jich dotknout. Hlad, který mu ještě v průběhu odpoledne kroutil útroby k nesnesení, už téměř nevnímal. Frances mu podala koženou lahev s vodou.
„Napijte se a dejte ostatním. Dva loky. Ne víc,“ řekla a zapřela se o kormidelní páku. Seděla nezvykle shrbená. Stuha z dlouhého copu se jí uvolnila a třepetala se ve větru. Bílou vestu měla zašpiněnou od bláta a pokrývaly ji tmavé skvrny od zaschlé krve.
„Mám vzbudit pana Ludlowa?“ hlesl Evans, když předal lahev s vodou dál.
Bocman dřímal přikrytý modrou kazajkou. Hlasitě chrápal a zdálo se, že jako jeden z mála dokázal v odpoledním horku doopravdy tvrdě usnout.
Naprostá většina námořníků i námořních pěšáků zmoženě seděla na lavicích i mezi nimi a upírali prázdné pohledy na oranžovou hladinu. Nikdo nemluvil. Voják s postřelenou nohou tiše snášel bolest s nepřítomně přimhouřenýma očima. Provizorní obvaz černého šátku prosakoval krví.
Frances zavrtěla hlavou. Horko, hlad a žízeň si pomalu začínaly vybírat svou daň.
„Nechte ho ještě spát.“
Evans chabě přikývl. Rty měl bolestivě rozpraskané a pár krátkých hltů zteplalé, zatuchlé vody z kožené lahve mu nepřineslo úlevu, jen ještě větší žízeň.
„A vy se běžte taky vyspat, Jacku,“ dodala.
Chlapec se sesunul z kormidelnické lavice a hlavu opřel čelem o kolena. Chvíli znaveně seděl, ale potom znovu mátožně promluvil.
„Najdeme je? Skřivánka?“ zeptal se. I na prahu vyčerpání ho neopouštěla důvěra ve schopnosti jeho velitele. Za těch šest měsíců nabyl dojmu, že není na světě potíž, se kterou by si nedokázala poradit. Věřil, že i z téhle šlamastyky je docela určitě dostane. Nic jiného si nechtěl ani připouštět.
Frances se na něj zadívala dlouhým, unaveným pohledem. Chlapec už viděl a zažil dost na to, aby se ho pokoušela uchlácholit milosrdnou lží. Byli v zatraceném maléru - bez vody a bez vyhlídek, že by se z něj mohli dostat vlastními (již značně vyčerpanými) silami.
„Ne,“ odpověděla, zatímco oči upírala k hořícímu horizontu. Hlas měla zastřený a jazyk se jí lepil na patro. Hlava jí třeštila z horka i vyčerpání a pouhé přemýšlení ji stálo nesmírné úsilí.
„Můžete se modlit, aby oni našli nás,“ řekla s nepřirozeným klidem a očima sklouzla ke žlutému hadru na vrcholku stěžně. Už ani nemuseli předstírat, aby zmátli případné pronásledovatele. Nebude trvat dlouho a začnou ve člunech pomalu a postupně umírat. Čas a slunce hrály proti nim a teplá tropická noc jim přinese jen pramalou úlevu.
Jack Evans po ní šlehl neurčitým pohledem. Nebyl vyděšený. Na strach mu už nezbývaly síly. Pohroužil se do vlastních zmatených myšlenek. Ani si neuvědomil, kdy přešly do ještě neklidnějších zmatených snů.
Bocman Ludlow se probral až uprostřed noci. Rozhlédl se po dřímajících člunech. Mírně se kolébaly na temné, klidné hladině, víc unášené proudy a větrem než skutečně řízené. Přešel ke kormidelní lavici. Frances seděla prakticky bez hnutí a kormidelní páku držela víc ze zvyku, než že by se doopravdy snažila držet směr. V bledém měsíčním světle její strhaná, propadlá tvář s tmavými kruhy pod očima připomínala smrtku.
„Spala jste vůbec?“ zeptal se Ludlow, ačkoliv tušil, že ta otázka je pouze řečnická.
Odpovědí mu bylo jen chabé zavrtění hlavou. Vystřídat se nenechala, ale krátký lok vody neodmítla. Mnoho jí už nezbývalo.
„Možná jsme to měli spíš zkusit s mušketama a bodákama, než tady pomalu chcípat žízní,“ řekla po chvíli s nehezkým, trpkým úsměškem. Snažila se své muže dostat do bezpečí, a místo toho je jen odsoudila k většímu utrpení. Ben Harvey byl první, ale další ho budou následovat. Zdálo se to stejně nevyhnutelné, jako že ráno opět vyjde slunce.
„Ten kluk vám věří,“ kývl bocman směrem ke spícímu Evansovi. Ve spánku působil ještě téměř dětským dojmem. Dlaně měl složené pod hlavou a klidně oddechoval.
„A vy, Ludlow?“
„Už jsme toho společně zažili dost, madam. A pořád jsme tady. Ale vaše hlava nám bude k ničemu, když se aspoň trochu nevyspíte,“ zavrčel a natáhl se po kormidelní páce.
Potřásla hlavou. Zaplašila černé myšlenky. Ludlow měl pravdu. Pořád byli naživu. Unavení, žízniví a hladoví, ale živí. A dokud dýchali, měli alespoň trochu naděje. Uvolnila mu místo u kormidla. Na dně člunu se schoulila do klubíčka. Kabát uniformy si složila pod hlavu. Sukno škrábalo na tváři.
Nesnažila se silou vůle přimět tělo i mysl ke spánku. Věděla, že by stejně nepřišel. Naslouchala šplouchání vody o boky člunu i oddechování těch, kterým se po západu slunce konečně podařilo usnout. Ludlow si pod vousy tiše pobrukoval známou odrhovačku, jejíž slova si nedokázala vybavit. Nakonec se šumění moře, skřípění lan a dřevěného trupu slilo v jednolitý šum, který se rozplynul v mlze.
Probudil ji dotek ztvrdlé mozolnaté dlaně na rameni. Zamžourala na blednoucí oblohu. Oči sotva dokázala rozlepit a v ústech měla vyprahlo. Ve spáncích jí tepalo. Mátožně se posadila.
„Loď, madam. Našli nás,“ řekl Ludlow a rukou ukazoval před příď.
Jen půldruhé míle daleko se na bledém západním obzoru kolébala silueta malé fregaty. Nebylo nejmenších pochyb, že míří přímo k dvojici ztracených člunů. Smrtka zklamaně zahodila brousek. Záchrana byla na dohled.