Moje články

„Mistře, ...íte mě? Slyší mě doma někdo?“
„Co se děje, Jorge?“
„Mistře, mistře, u všech bohů, pomozte mi! Tady se ...ílí!“
„Kde jsi?“
„V Marienburgu, tady na ulici, kousek od cechovního domu, schoval jsem se za nějaké pytle, ně... tu střílí, mistře, co mám dě...?“
„Kdo tam střílí?“
„Takový ch..., černý chlap, má pistoli a střílí po našich, už tam le... mrtví!“
„Je s tebou mistr Waters?“
„Šel do apa...ky, nechal mě hlídat ...ku, a vtom to začalo, já se strašně bojím!“
„Vidíš ho?“
„Ne, mistře, vidím jen ...ře krámku.“
„Doběhneš k němu?“
„Nevím, ...bec nevím, mám to zkusit?“
„Zkus.“

„Brána do elementu bývá nejčastěji na místě, které je pro element příznivé,“ vysvětloval Mistr Mandaly. „Voda tíhne k pramenům, k výtokům z jezer a k úzkým ramenům zátok nebo fjordů. Oheň se otvírá nejsnáz na kamenech vystavených slunci nebo tam, kde je tepleji. Zkuste vnímat teplotu vzduchu kolem sebe; mění se místo od místa. Země má ráda mohutné skály nebo široká pole; tady u nás spíš ty skály. Do vzduchu nejlépe vstoupíte tam, kde se vítr nikdy nezastaví. Prázdnotu najdete nejjednodušeji na rozcestí, v zatáčce opuštěného úvozu a na místě, kde je navrstven sníh z několika zim.“
„A Mandala, mistře?“

Jak je u závažných objevů obvyklé, přišli na to náhodou. Danele si překreslovala návrh rozety na obří kus pergamenu, Erik přitom něco pískal – a obrazec náhle ožil.
Rychle ho stabilizovali, kůži svinuli, strčili do tubusu, zajistili náležitými kouzly... a upalovali za mistrem Ayrem do Bjørkhallenu.
Mistr je vyplísnil, že s takovou věcí dokáže vlézt do Mezisvětí jen páreček podařených bláznů. Pak opatrně odstranil ochrany a nákres rozbalil.
Jenže obrazec byl najednou inertní.
Vrátili se na původní místo. Mezisvětím, jako trojice bláznů.
Rozeta zase ožila.
Vyzkoušeli jiné potenciálně vhodné místo.
Úspěšně.
„Stvořili jste přenosnou Mandalu,“ konstatoval Ayre.
„Co teď s ní?“

Když Leilina kletba došla naplnění a mohla se konečně slavit svatba, bylo Sigurdovi krásných čtyřiasedmdesát let. Panna nevěstinka byla o sladkých jedenatřicet roků mladší než on.
Vrhla se do manželského života s ohnivou vervou, téměř jako by svému muži chtěla během pár týdnů vynahradit dlouhá léta neplodného čekání. Do roka hrdě nosila břicho a za dvě zimy zas.
Sigurd nedokázal odhadnout, jestli se Leila na jeho předchozí vztahy neptá, protože je dost chytrá, aby předstírala, že nic neznamenají, nebo jestli je jen dost zamilovaná, aby si myslela, že neexistovaly.
Nicméně se rozhodl jí existenci svého čerstvě dospělého syna raději zatajit.

Jak to vypadá, v našem světě musíte být hajzl, abyste se měli dobře.
Důkazy? Prosím.
Mistr Severin. Jako pětiletého jej naše stvořitelka strčí do kláštera, kde řádí jistá klika evidentně myšlenkově spřízněná s tím bláznem s pistolí, který málem oddělal pro změnu mě. Pak z něj udělá pochodující konzervu na krev. Potom... Ale co bych se rozepisoval, všichni to znáte. A to si troufá tvrdit, že ho má ráda.
Naproti tomu Thornvald. Mrcha k pohledání, chůze přes mrtvoly je pro něj odpolední procházka. A ona ho nechá roky žít v Bjørkhallenu, v míru a dostatku!
Já se jí na to...!

V jednom ze svých zřídkavých záchvatů sdílnosti půjčil mistr Hjalmar Ayremu katalog bytostí, který kdysi sestavoval s Gunnarem. Ayre ho otevíral s napjatým očekáváním.
Země: Kámen velký oblý, inertní. Hrouda obří sypká, nebezpečná, nedráždit. Menhir, kymácí se. Balvan dunivý, tvoří ozvěnu a mate pojetí směru. Potvůrka žížalovitá, sama prakticky neškodná, leč slouží jako přední hlídka...
Nespokojeně mlaskl. Tohle by nešlo. Jména, lidé přece umějí vymýšlet a používat jména! No dobrá, tahle část práce zůstala zřejmě na něm.
Vzal pero a začal připisovat: Sesypník. Tvářník. Lezavec. Rarášek.
Ale mistr mu knihu okamžitě vyškubl.
„Blázne! Pomatenče! Chceš je vypustit na náš svět!?“

Na myšlenku uzdravit Písečnou mandalu zevnitř přišel Hjalmar už jako vcelku mladý. Toulával se tehdy v Mezisvětí celé hodiny, sestavoval si sám pro sebe něco jako periodos – a podařilo se mu přijít k Písečné mandale, když měla zrovna nehybné období.
Úplně ho uchvátila. Její kamenné květy a dokonale vykroužené arabesky jako by se z našeho světa propadávaly skrz jednotlivé elementární kruhy a v tom pádu náhle zamrzly, každý jinak vysoko. Hjalmar je obcházel, hladil špičkami prstů a tiše přitom šeptal, že pomůže, že se postará...
Kdyby věděl, jakou cenu zaplatí, možná by byl raději utekl.
Ale možná ani tak ne.

Nemohl Leile přinést jen tak obyčejnou kytku. I když splnil téměř všechny její požadavky – čerstvé jmenování prorektorem ho hřálo v kapse –, nemohl se objevit na prahu slovutného domu Karanisových bez náležitě neobvyklého dárku.
Potřeboval něco, čím se zalíbí Leilině otci. Ergo pátrá po kytce užitečné, z níž může vyplynout zisk.
Leilina matka oceňuje praktičnost v domácnosti. Ergo bylinu jedlou. Nebo ještě lépe: plodící.
Leila sama miluje exotiku. A sladké.
Nakonec se rozhodl pro banánovník. Arabové ho sice po Africe rozšířili už dávno, ale na Krétě ještě nerostl žádný.
Leila líně hladila listy. „Pěkné... A kdy že se staneš tím rektorem?“

Povím vám, není to nic jednoduchého, růst v jílovici. Máme tu sice hned za plotem potok, takže o vodu by bylo postaráno, ale jíl je jalový. Vykvést, to jeden ještě zvládne, jenže když chcete, aby za něco stály i plody... Občas je mi líto naší jabloně. My rybízy to máme vlastně snazší. Můžeme si natáhnout šlahoun, zakořenit ho a pátrat. Stromy to nedokážou.
Letos jsem vyhmatal okraj kompostu.
Tak co tu máme? Stará tráva, slupky z brambor, vážení, já bych rád i nějaké minerály, rozumíme? Nemůžou ti lidi vyhazovat něco pořádného? Moment... ano! Slupka z banánu.
Sláva! Bobule, těšte se!

Mistr Hjalmar se v Gunnarovi viděl.
Trávili spolu dlouhé hodiny teoretizováním, kreslením grafů, disputacemi, rozebírali, proč jsou v některých částech Mezsvětí patníky blízko u sebe a jinde zas dál, jaké jsou společné znaky míst, kde se k sobě přibližují dva nebo víc elementárních kruhů, a jak souvisí se zemskými siločárami, katalogizovali bytosti Mezisvětí...
Ayreho u sebe mistr trpěl jen z nutnosti a téměř ho nenechal promluvit. Pokud chtěl Ayre znát odpověď na nějakou otázku, udělal nejlíp, když se zeptal Gunnara. Nebo si našel odpověď sám, v Mandale.
Ayre Gunnarovi záviděl.
Do toho dne, kdy Gunnara při posledním zasvěcení pohltil Oheň.

Holčička poskakovala po dvoře kamenorytecké dílny a zpívala si:
„Zmatlanec a zmatlanice
hádali se o čepice,
čí je větší, čí je menší,
čípak je umatlanější.“
Její matka odložila rydlo. Pousmála se. Znala ten nápěv, ach, jak důvěrně jej znala. Hrával jí ho kdysi pod oknem otec její dcery. Dokonce vymýšlel i podobně pitomé verše.
„Zmatlafous a zmatlanina
házeli se do komína,
spoustu sazí vířili,
tlapičky jim škířily.“
Malá nemohla svého otce zapřít. Uměla být i milá jako on. Tak, že se nedalo odolat.
Děvčátko nakouklo do okna.
„Maminko, ještě se zlobíš, že jsem ti umazala ten nákres?“
„Už ne, zlatíčko.“

Ke křehkému míru mezi Ayrem a mistrem Baldwynem patřilo, že o smrti staršího učedníka, Gunnara Bergströma, nepadne ani slovo. Ale v předvečer Ayreho posledního zasvěcení mistr tuto nepsanou dohodu porušil.
„Chtěl jsem, abychom byli tři,“ řekl. „Píšečná mandala tolik vyvádí proto, že se snaží zasvětit si nového Mistra. Ale bez pomoci zvenčí se jí to nemůže podařit.“ Přistrčil k Ayremu jeden ze svých četných nákresů. „Bjørkhallenská podpora sama o sobě nestačí. Toto je práce pro dvojitou trojici. Tři Mandaly, tři lidé.“
„Já se do Chansons nehodím,“ oponoval Ayre.
„Vybírej pečlivě,“ řekl mistr.
Trvalo několik let, než Ayre ta slova pochopil.

Nejdřív přišel ten sen. Dva ptáci, dlouhé krky esovitě zahnuté, čelem k sobě, dotýkají se špičkami zobáků a tak tvoří bránu.
Pak Ayre našel to nádvoří. Nikam neprůchozí a prakticky zapomenuté. Nevedly na ně žádné dveře, žádné schody, nevznášel se nad ním jediný ochoz. Obracelo se sem jen pár oken úzkých jako střílny, se starými, zpola osleplými zvlněnými skly v olověných rámečcích. Krom toho tu bylo ještě bludiště přípor a fiál. A stíny.
Pohybovaly se. Jako by žily vlastním přízračným, nekonečně pomalým životem.
Potom Ayre položil první kámen.
Budoucí Mandala slepě, tápavě natáhla ruce ke svým sestrám.
A ony odpověděly.

Ptačí mandala asistovala při jejím početí; dohotovená, ale ne zcela probuzená. Když se její otec a matka, tvůrci Ptačí mandaly, objali, Mandala na okamžik celá zrůžověla.
Ptáci ji provázeli od kolébky. Šedí a růžoví, ať už ta barva k jejich druhu patřila, nebo ne. Ona je milovala, důvěřovala jim, hrála si s nimi – a oni ji nikdy nezklamali.
Když přišla jako žačka do Chansons, Ptačí mandala jí vždycky ukázala pravdivý a jasný obraz. Bez ohledu na všechny pečetě, kterými ji lidé uzavřeli.
Potom se Mandala svých pečetí zbavila.
A ona se konečně mohla pořádně věnovat tomu, pro co se narodila.

Elvíra si zoufala.
Podstata problému spočívala v tom, že původně ona učila Ayreho. Teď se jejich role obrátily.
Ale nemohla studovat jinde. Ayre byl jediným žijícím Mistrem Mandaly.
Jak se ho má ptát na věci, které nechápe, když je zvyklá, že etalonem vědomostí je ona?
Tento týden pochopila strukturu kruhů Mezisvětí: pět map položených jedna na druhou jako listy v knize. Různě zprohýbané, takže se někdy dotýkají, jindy ne. Ale pořád jsou to jen vrstvy téhož světa.
Pět koulí na sobě. Ne, vlastně v sobě...
Elvíra utekla do svého pokoje, chytila se za hlavu a modlila se, aby jí nepraskla.

Severin měl znepokojivý sen.
Zdálo se mu, že konečně došlo na souboj s Thornvaldem. V zápalu kleteb a protikleteb se společně propadli do Ohně, ten se jim však pod nohama nečekaně změnil ve Vodu. Severin jí běžel ke Svítinám, lákal soka za sebou. Voda spolupracovala: stahovala se kolem Thornvalda, temná, bezedná, bezvýchodná. Ve Svítinách Severin náhle sevření povolil, Thornvald se s poslední kletbou na rtech zřítil zpět do Ohně a byl pohlcen.
Vyprávěl o svém snu otci Whitingovi.
Opat mu požehnal a poslal ho za Mistrem Mandaly.
Severin šel, skálopevně přesvědčený, že se Ayre zhrozí.
Ale ten kývl. „Dobrý plán.“

Na čem momentálně pracujete?
Vyhrabávám krtky z trávníku. Krtci totiž trávníku velmi škodí, víte? Proto je musím vydolovat a pak je zaženu na jiný trávník.
To zní logicky. Co jste dělala předtím?
Ryla v záhoně. Mí lidé mě často chválí, že umím dobře rýt. Nejraději mám drnovici. Když čistím drny já, nezůstane v nich ani jediné zrníčko hlíny. Dokonce i ta, která mi napadají do kožichu, zase vytřepu. Kdepak, hlínou se nesmí plýtvat.
Máte ke zdejší zahradě chvályhodný přístup.
Viďte? Taky si myslím.
Poslední otázku. Co máte tady na zahradě nejraději?
To je jednoduché. Tenisáky! Hodíte mi?
Nemohu. Jsem strom.

Ta zvláštnost se jmenovala Vír. Ayre tvrdil, že je to neúplná Mandala – průchod mezi všemi kruhy světa kromě našeho. Uprostřed se vznášely stíny, kterým říkal Osamělé duše. Elvíra to považovala za básnickou licenci.
Dokud jeden z toho vířivého trychtýře nevystoupil.
Byl to člověk. Tedy stín člověka.
„Přišlas z Torre,“ řekl.
Přikývla, příliš ohromená, než aby mohla mluvit.
„Mandala je otevřena.“
Přikývla.
Do tváře se mu vlilo trochu barvy. „Čekal jsem na tebe celé věky. Jsem poslední její Mistr před tebou, Garcea z Tolosy.“
Elvíra polkla. „Budeš mě... učit?“
„Jen někdy. Mé možnosti jsou omezeny. Většina břemene zůstává na vás dvou.“

Podle záznamů bůhvíjak dlouho tlejících v prachu trinidadské knihovny měla mít Písečná mandala kdysi jiné, milejší jméno. To bylo ze všech pramenů vyřezáno, vyškrabáno, vymyto – v marné naději, že když Mandala ztratí staré jméno, zanikne i část její moci.
Elvíra Sánchez nedokázala uvěřit ani jednomu. Neuměla si představit, že by lidožravá Písečná kdy byla jiná. Méně šílená... nebo méně silná.
Ale potom její bývalý učedník, nynější bjørkhallenský Mistr Mandaly, dovedl ke zdárnému konci plán svého předchůdce. Písečná mandala se zastavila, probudila ze svého šílenství a...
… po staletích si vybrala novou Mistryni.
Elvíru.
Elvíra rozhodla, že tentokrát jí jméno měnit nebude.

Nestává se často, aby obyčejný gildovní vozka vezl Mezisvětím samotného Mistra Mandaly. Hjalmar Baldwyn sice seděl uvnitř jako každý jiný pasažér, ale Willi z něj stejně byl nervózní. Navíc i samotná Voda dnes divočila víc než obvykle. Některé patníky jako by mizely.
Dojeli ještě do Svítin, kde se k Vodě odjakživa přibližoval kruh Ohně tak moc, že docházívalo k průnikům. A tam se Willi ztratil.
„Zastav,“ poručil mistr Baldwyn.
Přisedl na kozlík a k Williho nezměrnému úžasu začal počítat jako podle nejzákladnější příručky: „Dva stíny vlevo, Bodam. Tři kameny vpravo, nyonský průjezd. Šestý..., sedmý..., osmý střídavý. Stůj. Otevřu bránu ven.“

Bjørkhallenská Mandala tušila, co má její Mistr v úmyslu.
Proto mu vybrala ne jednoho vhodného nástupce, jak to dělala obyčejně, ale dva. Pro sebe a pro svou ještě nezrozenou sestru. Pokud se jim společně podaří vyvést Písečnou mandalu v Torre z jejího šílenství, jak to Hjalmar naplánoval, byla připravená zapátrat ještě po třetím. Každá Mandala přece potřebuje svého vlastního Mistra. Jak jinak by dokázala promlouvat ke svým lidem? Kdo by ji chránil ve dnech, kdy je slabá?
Jenže Hjalmar je zradil. Umlčel její sestru v Chansons dřív, než se stihla úplně probudit.
Náhle jí jeden nástupce přebýval.
Musela si vybrat.

Vědělo se, že do Dubogradu je nejlepší dopravovat věci i lidi prostřednictvím gildy. Že by tam soukromí poslové neznalí gildovních triků mohli přijít k úrazu.
Konkrétnější specifikace známa nebyla.
Mistr Baldwyn pověřil Ayreho, aby trasy vozků zmapoval. Vyšlo najevo, že gildovní povozy vstupují a vystupují z Mezisvětí na pěti různých místech a sjíždějí se až před dubogradskou branou. Trasy k průchodům byly dost úzké a nájezdy na hlavní cestu dost nepřehledné; minout případný další vůz vyžadovalo hodně umu.
Gildovní vozkové to nepovažovali za hodné hlubšího zamyšlení.
Hjalmara Baldwyna ta informace ovšem rozladila.
Přece jen bude muset Ayreho poslat do Chansons.

Je po dešti. Vzduch celý voní, sud pod okapem přetéká, voda přepadává do betonem vymazané tůňky, docela maličké, tak dvě pídě na tři. Uprostřed trůní kámen – sedátko pro ptáky.
A ti se už řadí ve větvích blízkého jeřábu. Zvonek. Tři uštěbetaní vrabci. Kosák s kosicí. Sýkorky.
První přiletí vrabci. Rozpustile cákají jeden na druhého.
Pak zvonek. Sedá si na kámen uprostřed, namáčí si hlavu, háže si vodu na záda. Rozkošnicky třepotá křídly a vrtí ocáskem.
Další jsou na řadě kosáci. On galantně čeká, až ona dokončí toaletu.
Potom nastoupí sýkorky, pěkně jedna po druhé.
Pak znovu vrabci – a tak dál.

Měli se ptát: bude Chansons jiné, než bylo, když teď (jak tomu říkali) má Mandalu?
Elvíra Sánchez by jednoznačně prohlásila, že ano. Magické křivky v celém okolí jsou prokazatelně prokreslenější, silnější, dokonce změnily tvar a směr. Z Chansons se stalo mnohem nebezpečnější místo k životu.
Hjalmar Baldwyn by řekl, že ne. Vysvětlil by jim, že Mandalu lidskýma rukama nelze stvořit. Mandala je přirozeně měkké místo, možnost průchodu. Člověk ji může jedině učinit pro jiné lidi zjevnou. Zaostřit. Ale všechny silokřivky i jejich propojení tu už byly a působily – od samého počátku.
Teď jsou jen vidět, jinak se nezměnilo vůbec nic.

Mohli by se ptát, proč o tom měkkém místě mezi světy nikomu neřekl.
Mohli by se ptát, proč nevaroval mistryni Sánchez, že toto konkrétní téma práce zadané právě tomuto učedníkovi nejspíš nebude nejbezpečnější.
Mohli by se ptát, proč vůbec do Chansons Ayreho posílal, když znal jeho potíže a dokázal vytušit, co to udělá.
Mohli by zjistit, že vlastně chtěl, aby v Chansons vznikla Mandala.
A pravděpodobně by se už neptali, proč to chtěl.
Takže se pouze ujistil, jestli opravdu chtějí nechat novou Mandalu zapečetit.
Nedošlo mu, že až se vrátí domů, bude se zodpovídat Mandale bjørkhallenské.
A ta zradu neodpouští.

Za každou trochu slušnou apatykou musí být zahrádka. V žádné lékárnické zahrádce hodné toho jména nesmí chybět mák.
U domku ve Vlčích jámách rostl mák velmi špatně. Mistr Severin to připisoval místnímu nevlídnému klimatu. Přesněji řečeno vrčel na zdejší zimy, chudou půdu a přemíru popela v kompostu, kdykoli měl sebemenší záminku.
Lisa neřekla ani slovo. Jen se cíleně ztratila v knihovně a pak se ujala setby.
Úroda překonala mistrova nejoptimističtější očekávání.
Třetinu makovic sklidil nezralých, dvě třetiny nechal dozrát. A pak na polici přibyly tři velké kameninové dózy s těmito nápisy: Tinctura opii. Oleum papaverinum. Mák s cukrem pro Lisu.

Černě oděný muž zavřel dveře hostinského pokoje. Zajistil je kličkou. Položil na stůl těžký balíček z tmavé plsti. Vyndal z brašny nádobku čirého oleje a lněný hadřík.
Pak rozhrnul plsť. Láskyplně pohladil červenavé švestkové dřevo. Přejel špičkou prstu po rytinách na kovových dílech. Pokochal se elegantní křivkou křesadlového zámku.
Hranice, kůl, proces a celé to divadlo kolem čarodějnic je přece tak odpudivé, říkal si, zatímco pistoli pečlivě čistil a olejoval. Zábava dobrá leda pro masy. Dílo hodné advokátíčka, který se hledí jen napakovat na konfiskacích.
On zná lepší způsob. Vystřel těsně nad hlavu. Člověka nezraníš – čaroděje zabiješ.
Nasypal prach.
Nabil.

Dva ptáci, růžový a šedý, zvedli hlavy. Za nimi se v kruhu Mandaly vlnilo a přelévalo všech pět elementů Mezisvětí.
„Jste si jistí, že ji chcete zapečetit?“ zeptal se Hjalmar Baldwyn. Pokládal tuto otázku dnes už poněkolikáté, odpověď chansonských však zůstávala stejná.
Pokrčil rameny. „Dobrá. Mistryně Sánchez. Prosím.“
Obcházeli novou, neúplně probuzenou Mandalu proti směru Slunce. Mistr Hjalmar si broukal zvláštní kolísavou melodii a z čirého vzduchu tvořil silná světelná lana, házel je a mistryně Elvíra je upevňovala k obrubě.
Nad Mandalou rostla pevná klec.
Její dva ptáci začali naříkat.
Byli slyšet míň a míň, až jejich hlas zanikl docela.

Nejdřív je tma. Tma a velice těsno. Buňka, v níž usnula dobře vykrmená larva, je plničká po všech svých šest stěn.
Potom je bzukot. Známé šustění nohou s kartáčky. Starší sestřičky chodí po stropě. Roznášejí jídlo, uklízejí drobky, ukládají zásoby.
Pak je hmat. Strop je sice vypouklý, ale není nezvladatelně silný. Kusadla se dají do práce.
Dál je úzko. Pomačkané chlupaté tělo se dere nahoru za svými. Pořádně neví, jak používat nohy, přesto leze velmi odhodlaně.
Potom je zase tma, ale jiná, zvučící. Příjemně vlahá těly sester.
A nakonec, na česně, je světlo. Slunce. Mladušce osychají a napínají se křídla.

Přes opakované ujišťování, že se mohou cítit jako doma, bylo skupince otce Whitinga v Bjørkhallenu stále úzko.
Bydleli v hostinských pokojích. Nevyhovujících reguli.
Oltář si museli půjčovat. Tedy posvětit a zase odsvětit.
Hrad žil desítkami akcí, které neznali a na nichž se nepodíleli. Například v podkroví citadely se něco přestavovalo. Mniši nevěděli proč.
Cítili se odstrčení. Nežádoucí.
Přesto se rozhodli bdít s ostatními přes dlouhou noc zimního slunovratu.
Následujících deset dní jako by kolem nich všichni chodili po špičkách.
Jedenáctý den, v předvečer Božího hodu, je rektor Holden zavedl do prostor, které jim nechal upravit na míru.
Včetně vlastní kaple.

Nahřála vodu. Položila malého Ebbu do vaničky, a aby při koupání neřval, nechala mu kolem hlavy poletovat barevné bubliny.
Zapudrovala ho pudrem mistrovy vlastní výroby.
Zamotala do čistého plátýnka kus střídky, povázala tím lahev. Vzala si mrňouse na klín. Nakrmila ho a nezapomněla nechat odříhnout, i když měla strašný strach, že mu pustí buď hlavičku, nebo zadek. Když mohla prcka konečně strčit do kolíbky, oddechla si.
Broukala mu ukolíbavku a poctivě houpala, dokud nezabral.
S Karen to pořád vypadalo zle, kletba se nevzdávala. Mistr se od ní zas vrátil vyčerpaný.
Usnul dřív, než si Lisa stihla za práci vyškemrat pohádku.

Erik seděl na parapetu otevřeného okna a horoval: „Bratři! Nenechejme se svazovat těžkými okovy a kládami ze dřeva! Není snad smyslem naší existence, aby mohly myšlenky volně proudit? Jakým způsobem však máme svého cíle dosáhnout? Vždyť jsme sami sešněrováni v kožených kazajkách, odsouzeni k životu ve tmě a plesnivině, jen občas přerušené krátkým zábleskem spásného světla a závanem čerstvého vzduchu. Ach, jak brzy bývá otočen list a my upadáme zpět do známého žaláře, temného, nenáviděného... Zlomme hřbet našemu vězniteli, rozleťme se do světa, který jsme dosud směli jen zatuchle popisovat!“
„Pěkné,“ broukl Anzelm. „A teď mi ten herbář radši vrať.“

Číst srdce člověka vždycky bolí.
Jakobova práce je stát za starším kolegou, mlčet a poslouchat. Slyšet nevyřčené.
Prověřují nové vozky.
Většina z nich jsou nestudovaní prosťáčci. Gildě to nevadí. Ke starosti o zvířata a náklad bůhvíjakou chytrost nepotřebujete.
Zato nutně musíte být z jednoho kusu.
Mezisvětí dovede člověka rozleptat.
„Proč?“ ptá se Jakobův kolega dalšího mládence a ten začne bájit o cizích zemích, o dálkách, o koření. Jakob mlčí a poslouchá a vnímá za mladíkovým horováním roztřepené konečky zničených vztahů, přeřezaná lana nesplněných povinností, chvat útěku. „Až na konec světa,“ zapřísahá se mladík –
– a Jakob smutně zavrtí hlavou.
Tohoto ne.

Uběhl rok světa a slunce, jiskra věčného ohně žhnoucí v ledové lebce, bylo unavené a nemělo už sílu vystoupat na oblohu. Kleslo tedy za svět a padalo dál a dál, do říše ledu, kam odcházejí mrtví. Bylo tak slaboučké, že nedokázalo ani ten led rozpustit, ani tu říši prozářit. Nořilo se do mrákot, kde mrzne dech a srdce se zastavují, padalo nejdříve mezi stíny lidí, pak zvířat a nakonec stromů.
A dole, mezi kořeny největšího ze stromů, už zcela chladné a vyhaslé, propadlo do říše ohně.
Tam se naplnilo čerstvým plamenem a s novou nadějí vystoupalo nad náš chladnoucí svět.

Povedlo se jí to. Vlákala ho sem. Dospělý ze statku by sem nevkročil, dokonce i větší zvířata se tomuhle místu vyhýbají. Půda tu unese leda dítě a i to jen někde.
Padla bělavá tma, Danele vnímá jen rozmazané stíny stromů. K jednomu kmeni se přitiskla a je ticho, tichunko, aby ji ten zlý chlap nenašel. Slyší ho kousek odtud cákat a funět. Spadl do rašelinové pasti.
Začíná mrznout.
Chlap sebou mlátí jako vzteklý troll, pak řve cosi o bloudění v temnotě. Už ji tak proklel několikrát.
Je mrtvý, jen to ještě neví. Ráno led povolí a bažina ho vtáhne úplně.

Host se rýpal lžící v husté polévce. Odstrkoval ke kraji misky kusy mrkve a petržele, nabral kousek masa a vyplivl ho zpátky...
„Čím mě to chcete uctít, žrádlem pro psy?“
Danele s Alfem na sebe rychle mrkli. Oni měli polévku z losího srdce rádi. To přece dá rozum, že když takhle na podzim zabijete zvíře, tak nejdřív sníte vnitřnosti. Co má ten chlap v hlavě, že tohle neví? Může být rád, že je srdce dost velké, aby se dostalo na všechny.
„Neurážej hospodyni,“ uryl táta, „nebo tě nechám spát venku.“
Host mrštil miskou do krbu. „Mně zima nebude.“
Krb vybuchl.

Ťukání hole na dlažbě refektáře. Ruka přejede po kožešině na prázdném místě u stolu. „Mistře Severine? Jsi to ty, že? Dovolíš?“
Neodpověděl. Ale pomohl jí překročit lavici.
Chvilka mlčení. Pak Danele nadhodí: „Mistryně Freya říkala, že bys uměl...“
„Ano. Jestli chceš.“
„Jak?“
„Zakalená čočka se musí vypíchnout. Když pak uvidíš aspoň světlo a stín, mám kapky, po kterých naroste nová. Bude to bolet a potrvá to celé týdny.“
Danele cinkala lžičkou v misce. „Ale... mistře... to byla černá kletba...“
„I tak to půjde.“
Bodnutí skoro nevnímala.
Pak uviděla světlo.
Stín.
Mihotavý tanec mistrových prstů nad svojí tváří.
Potom přišly slzy.

Mistr Kamieński proseděl na obrubě Mandaly celé zimní odpoledne, pozoroval víření v jejích hlubinách a posílal pryč každého, kdo se ho odvážil vyrušit.
Když slunce zapadalo, přiletěl Červený drak a složil z kamenných smyček svého těla teplejší sedátko. Mistr si opatrně přesedl, nepřítomně drbal draka mezi ostny a dál mlčel.
Se setměním přišla mladá Hjalmarova dcera. Tiše si dřepla vedle dračího ocasu.
„Přivedl jsem do Bjørkhallenu zlo, Gudrún,“ řekl po chvíli mistr Kamieński.
Mlčela.
„Ale nenechám ho tu vládnout. Budeš si pamatovat, co teď udělám?“
Přikývla.
Mistr si stáhl pečetní prsten a podal ho na dlani drakovi.
Dračí čelisti zacvakly.

„Druhý stupeň Prázdnoty, mistře Gellingere. Projdi na druhou stranu a přiveď odtud zvíře.“
Jakob se mistru Baldwynovi zdvořile uklonil a vstoupil do Mandaly. Přivítala ho známá alej holých černých stromů. Až tudy povede zvíře, uvidí element jeho, ne svýma očima. Jaké to asi bude?
Vystoupil z Prázdnoty před otevřenými vraty stáje. Zamlaskal na Lysku. Kobylka ochotně přišla a důvěřivě se nechala provést průchodem.
Tam zaryla kopyta do... ničeho. Tak to pro ni vypadalo: jako by se vznášeli nad bezednou propastí. Jen v dálce prosvítala kamenná obruba Mandaly.
Jakob kobylce zakryl oči a něžně ji přemlouval k jednomu kroku za druhým.

Leila zuřila. Sigurd nechal do školy přijít černého mága, toho Waterse, a úplně přitom ignoroval její názor! Ona v Bjørkhallenu nechce žádného černého mága ani vidět! Dobrá, smířila se s existencí té krysy Thornvalda, ale dál uhýbat nehodlá!
Zasedla ke svému speciálnímu tarotovému stolku. Začala míchat. Zlobila se tak moc, že se jí balíček v rukou rozletěl.
Vyložila.
Ukázaly se karty Mág - Věž - Sedmička pentáklů.
Leila zajásala. Mág spadne ze svých výšin do zmaru a chudoby!
Jenže se mýlila. Přehlédla kartu, která vypadla při míchání.
Výklad měl znít: Královna potká mága a spadne ze svých výšin do zmaru a chudoby.