Moje články

Obloha se koupe v řece. Hvězdy skotačí na hladině. Svítí nám na cestu. Tají se mi dech. Je můj život také jen odrazem na hladině? Předurčují mi hvězdy můj osud? Předurčují mi tebe?
Nemohu tomu uvěřit. Je to zázrak, že jsi se mnou. Je to zázrak, že jsem s tebou.
Jsi do mě zavěšena. Obejmula mne tvá něha. A já vnímám závany vánku a tvou jemnou vůni. Tvoje zorničky se rozšiřují úžasem stejně jako hvězdy v nich. Dobrá nálada ve mně trylkuje jako slavík. Jsme ve spáru tajemné noci. Prostoupilo mne blaho. Chlad od vody hasí mé srdce, aby neshořelo.

Dojetí se napřáhlo Ano dnes
Už nebude další téma Zvykej si Poper se s abstinenčními příznaky
Bázlivě se v tobě krčí
Emoce úlevy a přitom smutku
Nebude

Konečně ale přece bude víc času
Obloha se chlubí sluncem které se ti vysmívá
Ne to se ti jen zdá
Čekání na komentáře ulehlo do postele
Ííí vypouští páru podivné poblouznění

Den po dni se drolí od života V dubnu ale horempádem
Myš naděje se svědomitě zahryzává do vědomí
Důsledně zatlačila slzu

Těš se Směj se Raduj se Nezoufej Doufej
Rok uteče jako voda
Vavřínový věnec čeká na každého kdo začne znova
Ámen

Pořádek tu zrovna není, ale to očividně nikomu z přítomných nevadí. Podlaha z udusané hlíny slouží jako stůl i odkládací plocha. Svorně se tu druží škopek, hrnec a pokličky. Opodál osamocen mezi odpadky pošilhává po konvičce škrpál.
Pes sleduje dívenku a loudí po ní jídlo. Malá myška se ho nebojí. Je velmi dobře ukrytá. Nikdo ji nevidí. Natahuje ouška a poslouchá.
„Počasí nám přeje,“ říká muž se džbánkem. „Konečně máme zaseto.“
„Dá-li Bůh, bude letos dobrá úroda,“ říká pohled ženy obrácený k nebi.
„Hm,“ myslí si myš, „taky mám šanci, že se poměju. Už aby všichni vypadli, hlavně ten hafan.“

Nemohl jsem se dočkat, až tě uvidím.
Hm.
Myslel jsem, že mně máš ráda.
Moc na mě spěcháš.
Těšil jsem se, že spolu budeme žít.
Musím si to ještě rozmyslet. Svatba to není jen tak. Je to nejdůležitější krok v životě. Nejde vzít zpět.
Chtěl jsem ti udělat radost. Vybral jsem ten nejhezčí prstýnek. A ty mi ho vracíš, ty ho nechceš.
Zatím ne. Pochop to. Musíme se víc poznat.
To je jen milosrdná lež. Tvoje slova mě moc bolí. Nechceš mě, ale pro mě jsi všechno, víš? V mém srdci je rána tak velká, jako tahle díra v plotě.

Padá na mne noc. Hluboká, tajemná a temná. Vzbuzuje bázeň. Modř připomíná moře. Spolu s chladným svitem hvězd vytváří na obloze abstraktní obraz.

Hvězdná mapa mne vede podivnou liduprázdnou cestou, vroubenou obrovskými kamennými sfingami. Mají nepohnuté tváře, mírně zakloněné hlavy a kamenné srdce. Z vysoka mne přehlížejí. Jejich tlapy spočívají na těžkých podstavcích. Ne všechny mají zatažené drápy. Bojím se mezi ně vkročit. Ta jejich monumentálnost mne děsí. Jsou mnohem větší než sfinga v Gíze. Střeží je souhvězdí Lva. Cení na mne zuby.

A to ticho, až děsivé. Ticho. Ani neslyším zvuk svých kroků.

Je to skutečnost, nebo jen přelud?

Nepleť se. Nejsem smrtka, ale smrt mohu snadno přivodit a i když jsem zelený, nejsem žádný zelenáč. Jsem učenlivý. Celý život jsem se věnoval technice lovu lidí, zdokonaloval své schopnosti. Ukončil jsem postgraduální studium, ale není mi to nic platné. Už to není jako zamlada. Rybník je samá sinice. Fuj, kdo by se v něm koupal a vidíš, já v něm musím žít, spíš živořit. Špatně se mi v něm dýchá. Navíc globální oteplování je svinstvo. Vody ubývá, životní prostor je čím dál menší. Trpím hlady. Vždyť i ty se držíš v bezpečné vzdálenosti, abych tě nemohl stáhnout pod hladinu.

Jednou Mach prohlásil, Šebestová, pořád se učíme, co bylo, ale nikdy ne, co bude a já dostal skvělý nápad, vždyť my se můžeme podívat do budoucnosti a Šebestová řekla, není to nebezpečné? Ale Mach už volal do sluchátka: haló, my bychom chtěli být v budoucnosti a než bys řekl švec, už tam byli a Mach si protřel oči a povídá, tady skoro nic není, ale Šebestová řekla, tamhle je nějaký trilobit, avšak Mach mínil: to bude spíš úlomek meteoritu, který všechno zničil i život a ze Slunce zbyla jen malá ohnivá koule, ale je tu nějaká spermie. Šebestová, honem pryč!

Klopýtá nehostinnou krajinou. Žádná vegetace, žádné křoví, kde by mohl schovat sebe, svůj nevraživý výraz, zášť a zlobu. Jen mračna se snaží zakrýt nahé tělo, které je před Bohem obnažené stejně jako jeho myšlenky. Žádné svědomí, žádná lítost. Lituje jen sám sebe.

Přilétá k němu havran, symbol přechodu mezi životem a smrtí.
Bratrovrah. Je sám. Věrnou družkou je mu pouze vina. Leží vysílený. Přeje si zemřít, ale bojí se smrti.

Dotěrný havran, symbol přechodu nevědomosti k poznání.
Kain už ví, co je hřích. Ví, co je utrpení. Své znamení, které mu mělo zachránit život, začíná vnímat jako prokletí.

KŠÁ, HAVRANE!

Obloha se koupe v řece. Hvězdy skotačí na hladině. Svítí nám na cestu. Tají se mi dech. Je můj život také jen odrazem na hladině? Předurčují mi hvězdy můj osud? Předurčují mi tebe?
Nemohu tomu uvěřit. Je to zázrak, že jsi se mnou. Je to zázrak, že jsem s tebou.
Jsi do mě zavěšena. Obejmula mne tvá něha. A já vnímám závany vánku a tvou jemnou vůni. Tvoje zorničky se rozšiřují úžasem stejně jako hvězdy v nich. Dobrá nálada ve mně trylkuje jako slavík. Jsme ve spáru tajemné noci. Prostoupilo mne blaho. Chlad od vody hasí mé srdce, aby neshořelo.

Slunce probudilo malé spáče, ale také hlad.
Anička sedí před vstupem do domu. Opírá se o zeď. Na klíně má talíř a obětavě krmí mladší sestřičku.
„Já chci taky,“ ječí Vašík. „Nesnězte mi všechno!“ Ruka s lžící se marně snaží prodrat mezi děvčata a nabrat sousto.
„Dostal jsem tak málo a ještě se musím rozdělit s Vaškem,“ hořekuje Jirka. Slza lítosti stéká po tváři. Kručení v břiše přehlušuje vzlyk.
„Chudoba drtí stejně těžce jako nemoc. Když mají hlad, jsou jako šílení,“ posteskne si matka.
„Chléb náš vezdejší…,“ modlí se Adélka. „Ach děvče,“ pomyslí si nejstarší dívka, dnes žádný chleba nebude.“

Marně se mé oči snaží zakrýt smutek, který prostupuje mé nitro. Chce se mi plakat, ale nepotřebuji, aby malíř zachytil mé slzy.
Svou upřímností a jemností jsem upoutala pozornost zámožného muže. Lichotilo mi, že se mi dvoří. Dělalo mi dobře, když mne zahrnoval drahými dárky. Neodmítla jsem jeho nabídku k sňatku.
Teď mám milovaného muže, vše o čem jsem snila, nádherné šaty a také věrného chrta, který je stále se mnou. Ale spolu s ním mne na každém kroku provází závist a řevnivost. Nejedna šlechtična mne nařkla, že jsem jí odloudila ženicha. Moje krása budí zlou krev a víří pomluvy.

Škraboška spadla.
Zděsila se toho, co bylo pod ní.
Nejprve mu chtěla vyškrabat oči,
pak chtěla z paměti vyškrábat veškeré vzpomínky na něho.
Nadlidský úkol.
Z citů se stala nečitelná škrábanice.
Láska zhořkla po zeměžluči.
Bodláky emocí. Neproniknutelné křoviny myšlenek.
Hastrman tahá pod hladinou naděje. Kde je nahoru a kde dolů?
Temná voda zakalila úsudek. Dravé proudy odnáší chuť žít.
Zmítání v náruči bezmoci.

Smršť citů narazila na stavidlo.
Touha po pomstě se rozplynula jako cukr v kávě.
Milosrdný čas léčí bolavé srdce hojivým balzámem.
Světlo slunce se stává majákem.
V nitru zatím nesměle poskakuje radost.
Touha žít dostala zelenou.

Chlapec dal do úst třešně a honem pevně sevřel rty, jako kdyby mu je někdo chtěl sebrat.
„Pusa je dobrá schovávačka,“ pomyslil si. „Navíc, co do ní strčíš, už nikdo nebude chtít zpět.“
Majitele zahrady však neošálil. Vidí, jak mu kulaté, červené plody vyboulily tvář.
„Ty uličníku, to se dělá, krást třešně? Ještě jednou tě tu nachytám a uvidím, jak se škrábeš na strom tak, tě přetáhnu holí!"

„Vím, že se to nesmí, ale ty třešně jsou tak sladké. Vzal jsem jich jen, co se do hrsti vejde. Tak se nezlobte. Já už to víckrát neudělám, slibuju,“ říkají provinilcovy oči.

„Tak už jsem tady,“ vtrhnul do kuchyně vnuk. „Víno jsem nalil jen po dně karafy, abych ho cestou nevylil.“
„Nu dobře, ale zbytečně jsi se honil. Vejce ještě nejsou hotová.“
„Když já mám obrovský hlad,“ kaboní se mládenec. Sliny mu v ústech začaly skotačit. Honem je polknul.
„Tak velký asi ne. To spíš máš chuť, viď?“
„Mám chuť a taky hlad.“
„Tak já tam tedy pro tebe ještě jedno vajíčko přidám,“ rozhodne žena.
„Jé, to bude ještě doba, než budou hotová,“ vzdychne hoch.
„Chlapče, chlapče, musíš se učit trpělivosti,“ povzdychne si pro změnu babička. „Chvíli počkej. Vejce ti nikam neutečou.“

Ty jsi krásný ptáček. Bojím se pohnout, abych tě nevyplašila. Chudáčku. Taky ti je zima jako mně? Já mám aspoň kus starého pytle přes sebe. Sousedka už ho chtěla vyhodit. Poprosila jsem ji, jestli si ho můžu vzít a ona mi ho dala. Jak jsem za něj ráda! Sice moc nehřeje, ale bez něj by mi zimou jektaly zuby. To by byla jiná muzika, než ta tvoje. Ty totiž krásně zpíváš. Tak nádherně, až se mi tají dech. Polekala jsem tě? To nic, to mi jenom kručí v břiše.
Neboj se. Zůstaň. Já ti neublížím. Ne, neodlétej. Prosííím. Ještě ne.

„Budu sice špinavá, ale už to nemůžu vydržet. Musela jsem si k tomu sednout. Hrozně mně tlačí bota,“ vzdychne Marie. „Musím ji odnést k ševci do opravy. Mám nohu samý puchýř.“
„Mně zase pořádně bolí záda. Je to náročné sesypat brambory do pytle, když mi ho nepodržíš.“
„S tím ti teď opravdu nemůžu pomoct. Sotva se postavím na nohy. Budu sbírat brambory jen do půli košíku, abys je mohla lépe přesypávat. Ale mám nápad, jak ti pomoc jinak. Aby nám práce šla lépe od ruky, můžeme si zazpívat.“

Za chvíli si pole pobrukuje s děvčaty: „A ty boty do roboty...“

Nazdar Ová. Co dnes podnikneme?
Ahoj Ivo. Já nevím. Chce se mi brečet.
Proč Ová?
Náš nejlepší společník, rádce a sluha je fuč.
To nemyslíš vážně!
Ivo, je to strašný, ale je to tak.
Tys ho ztratila?
Co si to o mně myslíš?
Tak ho někdo ukrad?
Něco horšího. Někdo mu ukrad identitu. Co budeme dělat, Ivo? Už to mám. Vypátráme toho zloděje.
Jsi normální, Ová? To nepůjde. Podle čeho chceš poznat zloděje, když nemá předmět doličný?
To je fakt, Ivo.
Navíc Ová, teď už asi to, co hledáme, vypadá úplně jinak.
Právě, Ivo. V tom množství mobilů nemáme šanci.

Ach ty sítě. Jsou chatrné a vetché jako já a mé zdraví. Trhají se jako moje vzpomínky. Síťoví je samá díra jako moje paměť. Vím, že mi oběd chutnal, ale už nevím, co jsem jedl. Dobře si však vybavuju své mládí. Byl jsem plný síly. Teď mám přezdívku fosílie.
Naštěstí zapomínám většinu špatného, co mne potkalo.

Sítě jsou celý můj majetek. Žena mi zemřela, ale sítě se mnou zůstaly. Nemám to srdce je vyhodit. Celý život mne živily. Kde bych bez nich dneska byl? Je fakt, že spravování věnuju víc času než samotnému lovu ryb. Přesto je budu spravovat dál.

„Dnes je můj den,“ spokojeně se usmívá ženich. „Už je ruka v rukávu. Moje nevěsta je nejhezčí v širém okolí. Rád ji dám celý svůj majetek, protože ona je teď to nejcennější, co mám. Právě teď mi se sluhou pomáhá upevnit šerpu. Nejsem mladý, ale budu důstojný. Šerpa je skvělá věc, zakryje mé vzdouvající se bříško,“ pochvaluje si.

„Dobře jsem to vymyslel. Kvůli své touze se zaprodal. Svatbou padnou dvě mouchy jednou ranou. Ty budeš zaopatřená, nic ti nebude chybět. To já ti nedokážu dát, ale jako jeho sluha ti budu nablízku. Učiním tě šťastnou jinak,“ šeptá mládenec své milé.

„Dnes je můj den,“ spokojeně se usmívá ženich. „Už je ruka v rukávu. Moje nevěsta je nejbohatší v okolí. Co na tom, že není nejmladší. Však já také ne.
Ještě upevnit šerpu a mohu vyrazit ke kostelu. Šerpa je skvělá věc. Zakryje moje vzdouvající se bříško,“ pochvaluje si.

„Moc stál o mojí ruku. Naštěstí prodal svou kůži lacino u vidiny, že sňatkem získá mnohem víc. Poblouznění mládím umlčel mamon. Konečně se mi přestal dvořit! Vážně mne to už obtěžovalo. Úžasně jsi to vymyslel. Jsi skvělý dohazovač.“

„Pššš, nemluv tak nahlas, ať nás neslyší. Mohl by si to rozmyslet,“ šeptá mladík.

„Uf. Jednatřicátá míle. Sotva pletu nohama,“ vzdychl si chlapec. Únava se mu uhnízdila v celém těle. Posadil se těsně vedle milníku. Stráň mu posloužila jako opěradlo. „Jen na chviličku,“ pomyslel si.
„Všechno má své meze. Všechno se dá změřit, zvážit,“ mudroval. Proč vlastně lidi staví milníky, vytyčují meze, když je pak i pod pohrůžkou trestu potajmu posunují?“ vrtalo mu hlavou.
Jeho věrný druh se k němu přitulil. Chlapec ho obejmul. „Všechno má své meze,“ pokračoval v úvaze, „ale naše láska je bezmezná, viď Rexi.“ Pes na souhlas olízl hochovu ruku. Poutník slastně zavřel oči.
„Jen si pospi, já budu hlídat.“

Křiklavé barvy plakátů na sebe strhávají pozornost. „Nedívejte se dolů,“ varují, „není oč stát.“ Tak jako rudá barva na semaforu signalizuje zastav, tak různé odstíny červené některých jako by říkaly: „Stop žití.“
Před nimi na chodníku nehybně leží muž bez známek života. Poutače dál lákají, ale on si už nepřečte kam.
Dva muži bezradně hledí na kamaráda.
„Co teď?“ myslí si jeden.
„Už mu není pomoci,“ přemítá druhý.
Zdrcená stařenka přemýšlí: „Každý den čekám na zubatou a pořád tady straším a on takový mladý mne předjel. Tak jako manipulační jízda dorazil do vozovny smrti dřív, než autobusy dle jízdního řádu.

Červánky ráno, námořník má starost.
Červánky večer námořník má radost.
Pranostika

Dnes si řekli ano. Konečně sami. Svatební oděv vyměnili za civilní šaty.
Procházejí se po večerním nábřeží. Vychutnávají si, že jsou spolu. Vnímají navlhlý vzduch od moře. Vítr rozpustile napodobuje vodotrysk. Hladí hladinu. Teď ji ozdobil vlnou ve tvaru chocholu. Večer má zvláštní atmosféru. Jakoby někdo před ně rozprostřel trochu vybledlý královský plášť. Chodník má od červánků zvláštní narůžovělou barvu. Co jim asi předpovídají? Varovali ho před řečmi tchyně, ale tu si přece nevzal! Co je asi čeká? Budou pro ně příští dny příznivé? Bude jejich budoucnost stejně růžová?

Malý balíček nevinnosti. Bezbranné miminko. Jeho bezmocnost umocňuje povijan, bránící v pohybu. Měkká deka příjemně hřeje. Maličké ještě nemluví a svoje potřeby vyjadřuje pouze pláčem. Dlouho říkalo svému okolí, co chce, ale nebylo vyslyšeno. Nakonec vysílením usnulo. Ještě se ale kaboní. Víčka překryla nespokojenost.
Spí. Copak se mu asi zdá? A mají vůbec nemluvňata sny?
Veškerá pozornost je zaměřena na děťátko. To působí osamoceně. Není tu nikdo jiný. Žádný předmět, jenž by po probuzení mohlo pozorovat. Trochu tristní pohled k němuž přispívá velmi tmavé pozadí. Miminko však leží v záři světla, které symbolizuje život. Jak asi bude jeho tok dlouhý?

Místností doznívá smutná melodie. „Nějak mi to dneska nejde. Slzím, i když nekrájím cibuli,“ pověsil lesní roh na zeď. „Dohrál jsem. Doslova i v životě.“
„Tu máš,“ přisunul mu kamarád půllitr. „Zapij žal, bude ti líp,“ položil klarinet na židli.
Slova pohltilo ticho.
„Poslechni, Bohouši, je to hrozný, ale nesmíš si to tak brát,“ přerušil mlčení Franta.
„A co podle tebe mám dělat, dvě malé děti na krku.“
„My ti s Mařkou pomůžeme. Ona uvaří, než se to naučíš, vypere, pohlídá děti, až půjdeme vyhrávat. Nějakou korunu to hodí. To víš, určitou dobu to bude bolet, ale půjde to. Uvidíš.“

Její perfektní postavu zčásti zakrývají nádherné dlouhé vlasy. Nešetří půvabnými úsměvy a koketními pohledy za oponou řas. Má čistou pleť, nikoli klín. Ten nabízí zdarma komukoli, kdo po něm zatouží.
Život bere s lehkostí. Své mládí lehkovážně utrácí. Vznáší se jako lehounké pírko od jedné náruče ke druhé. Věrnost totiž bere na lehkou váhu a to je důvod, proč říkají, že je lehká.
Nedávno odrostla hračkám, ale ráda si hraje s city mužů. Miluje jejich poblouznění, ne je samotné. Žongluje s jejich touhami a vášněmi. Je jí jedno, když někteří padnou jako kuželka.

Na růženci místo modliteb odpočítává zlomená srdce.

To je hrozný. Stále se k tomu v mysli vracím. Měla jsem říct rezolutně ne! Proč jsem mu uvěřila? Bože, já mu podlehla a on mě nechal jako tolik dívek přede mnou. Co mám dělat? Co když to bude mít následky? Ta ostuda! Měla jsem mu dát košem. Potácím se mezi vinou a výčitkami. Kdybych to tak mohla vzít zpět!

„Chápu tě. Třeba nebude tak zle.“ Kamarádka předává porozumění dotykem ruky. Stín přes oči zakrývá její úvahu. Láska je hezká jako tahle kytice. Jenže opadává stejně rychle jako kvítky máku. Taky toužím po polibcích, dotecích…. Ale nechci dopadnout jako ona.

„Ta rekvalifikace bude k ničemu. Jeden si myslí, aby měl uplatnění a snazší život a nemusel se dřít jako soumar, ale on je hloupý jako osel,“ vzdychne si učitelka.
„Nenapovídat!“ napomene ostatní žáky.
„Všichni už to dávno umí, ale on se doposud naučil jen písmeno I,“ odfrkla si oslice. „Hlava dubová, písmeno A si není schopen zapamatovat. A přitom to umí vyslovit! Bohužel už ne přečíst. Co je na tom tak těžkého? Vždyť denně říká ÍÁ,“ přemítá.
„Nu, přečti to.“
Žák mlčí.
„Že by byl vzpurný? Možná jen nemůže vědět víc. Ach, jo. Budu ho muset posadit do oslí lavice.“

Prababičku znám pouze z vyprávění. Jednou v osmdesáti vyskočila za jízdy z tramvaje do náručí policajtovi. „Eh, babičko, ve vašem věku?“ zeptal se konsternovaně. „No co, každý je starý jak se cejtí,“ odvětila a šupajdila pryč.
Moje babička byla dobrosrdečná a pokroková žena. Až jako dospělá se naučila plavat a bruslit. Znala esperanto, nikdy ho však nevyužila. Stáří strávila na venkově.
Moje matka ráda cestovala, ale tenkrát mohla poznávat jen naší vlast. Byla moudrá, mírná, uměla krásně kreslit a hrát na klavír. Milovala poezii a přírodu. Její vztah s manželem byl začarovaný kruh.
A její dcera? To nemohu objektivně posoudit.

Slunce rozhrnulo mraky. Nasvětluje skvělou zábavu. Čtyři slečny drží cípy deky, která teď plní funkci trampolíny. Vyhazují do vzduchu slaměnou figurínu mládence v životní velikosti. Nabodená na paprsek pokrouceně visí ve vzduchu.
„Ten vycpaný panák je jako živý!“ rozjařená hrou sleduje jeho pohyby dívka v bílém. Obličej její kamarádky spíš odráží obavy. „Doufám, že mi nespadne na hlavu.“
Další s tanečním úkrokem se mírně zaklání. Nedávno někomu naletěla. Přilákal ho její vosí pas. „Počkej, teď uvidíš,“ představuje si svůdníka v roli paňáci, kterého může zcela ovládat a ponižovat. Léčí si tak svou frustraci. Poslední dívku však už hra přestává bavit.

Nahá jsem na svět přišla, nahá odejdu.
To je sice pravda, ale ještě neodcházíš. Když si mne vezmeš, budeš šťastná.
Co povídáš?
Budeš šťastná.
Kdoví jestli.
Určitě ale budeš mocná. Lidé pro peníze udělají cokoli.
Třeba mne pak právě pro ně zabijí.
Nesmysl. Krása se nezabíjí. A ty jsi krásnááá.
Lichotníku.
Nelichotím. Říkám pravdu. Miluji tě.
To nemyslíš vážně.
Ach, tvoje slova zasáhla mé srdce. Tolik mne bolí.
Nehraj tady komedii.
Nebuď krutá. Slituj se. Na kolenou tě prosím. Vezmi si mě.
Proč bych měla?
Protože se mnou si budeš moct dovolit všechno.
Toho se právě bojím. Tichého společníka - závisti.

Jsi mým tichým společníkem. Vložil jsi do mne své naděje. Podílíš se na mých ztrátách. Rok od roku znásobuješ můj zisk. A je to terno, že tě mám.
Osud se mezi námi proplétá. Škodolibost si mne ruce. Už dávno můžeme přes hranice státu ale ne svých snů. A přesto někde hluboko v nás sídlí úžas.
Znám tě příliš dobře, dokonce i tvou třináctou komnatu. Ale čtrnáctá dvířka tvého srdce jsou pevně zavřená. A já jsem ráda, že jsem za nimi, že jsem uvnitř, že od nich třímám klíč.

Tvoříme tiché společenství a ne proto, že bychom si neměli co říct.

Po několika týdnech se pan Kaplan objevil ve třídě.
Pánpresor, já pomlouvám. Já nemohl tu být. Já mít frakturu rohu.
„Vy si vzal frak na túru?“ nechápala Olga Tarnovská.
„Fuj. On roznášel drby,“ pohoršila se slečna Goldbergová.
„Ne, já mít fraktura rohu,“ trval na svém Pan Kaplan.
„He, he, my nevědět, že máte parohy,“ rozchechtal se Norman Bloom.
„Kdo vám ten roh zlomil?“ projevil zájem pan Perez.
„Zlo myl on sám. Kdo by chtěl parohy, no ne?“ vysvětlil Oskar Trabisch.
„Vy nerozumět,“ bránil se pan Kaplan. „Moje kostka udělala rup.“
„Pan Kaplan si zlomil nohu,“ konstatoval s povzdechem profesor Parkhill.

Marně si chránil hlavu před krupobitím kopanců a ran. Brunátný kápo si ho spletl s bubnem. Místo paliček použil důtky. Vylil si na něm všechnu svou zlost. Po poslední nadávce zařval: „Odvykačku!“
Vězňovi to po té nakládačce moc nemyslelo. „Jakou odvykašku?“ procedil mezi vyraženými zuby.
„Odvykací kúru!!“ hrozil pěstí dozorce. „Aby sis odvykl neposlušnosti.“ Hromový hlas pokračoval: „20 dnů hladovka.“ Nohshled zasalutoval. „Budeš chtít žrát i kůru ze stromů nebo hlínu z apellplazu, ale nic nedostaneš! Rozumíš?“ Výhrůžný tón se snášel na nebožáka. Ten si v tu chvíli přál zemřít. Ale přežil a své hrůzné vzpomínky pochoval hluboko v sobě.