Moje články

Arenga Stáří je relativní pojem
Aries Čtvrtý pokus
Aveva Odstíny šedi a Nahoře
Esclarte: minisérie Rozloučení
Jeřabina Shořet
Julie: Uvnitř
Killman Extrémní trénink
Kleio Cesta za dobrodružstvím je důležitější než cíl samotný
kytka A nitka vyklouzne z prstů a Přivolat lásku
Terda Do neznáma
Tora Útočí
Vinpike Všeobecné spiknutí

Dnes v noci se mi zdály erotické sny
a jen mega měsíc svítil na touhu v nás.
Přelézali jsme propast a strach bezedný
a nechali svá těla lásce napospas.

Celou noc bral jsi mne do náručí.
Dech podobný byl lidem tonoucím.
Úsvit slasti mlčet neporučí,
štěstí vzlyká v rozumu matoucím.

Dnes v noci jsme přelézali zdi v srdci,
natahovali jsme k sobě své ruce.
Vrávorali jak dva opilci arci
a milovali se něžně a prudce.

Tuto noc zdál se mi zvláštní sen.
Ještě si ho nechám zdát.
Ty jsi byl se mnou a pouze jen
mně si se chtěl odevzdat.

Aveva: Jak ukázat osobitost
Birute: Přátelské varování
Burák: Poslední přání
eliade: Na tuhý olympijský boj, připravil jim vhodnou zbroj
Keneu: Je to jenom čára
kytka: Dědek chutnější báby
P.M.d.A Boty z krokodýlí kůže a Chybka
Zelý kyselí: Flóru stěhujeme zdarma

Aveva: Cesta věčnosti
Blueberry Lady: Velké dějiny a absolutní pravda
Carmen: Domov si neseš v sobě
Ef77: Marie
Esclarte: A tak je to správně
Faob: Lamentace uprostřed hor a Mea culpa, mea maxima culpa a Dopisy za mříže
HCHO: Barvy spěchu
Lee: XI. zastavení
Lejdynka: Duše nemocného
kytka: Rizika černého obchodu
mila_jj: Čtenáři se ptají, my odpovídáme
myday: Ruce pana Kanga a Rty paní Hyun
my fowl: V zátoce
Owlicious: Obrázky z Egypta

Stoslůvky, které se dotkly mého srdce a zanechaly ve mně stejný pocit, jaký mívám při čtení poezie.

Aveva: Znovu
Birute: Vřeteno
Ef77: Letmé setkání
Esclarte: Dubnový epilog
Esti Vera: A nebe stejně není a Momentky zavěšené na bavlnkách citu
Kitsun´s Sun: Pilot a Skaliska
Kolma Puši: Nevzdají se
Kumiko: Nedocenitelné
Pan Vrchní: OK mžik
Profesor: Návrat k pramenům
Rya: Ve tmě
Striga: Řeka se nevrací

Duben je jako rozložitý dub, který má tolik listů jako DMD drabblat; tolik dnů, jako dub větví.
Duben, stabilní jako statný dub v čase, kdy se vše mění.
Dub, hostitel duběnek, ze kterých se dříve vyráběl inkoust.
Dnes k zachycení éterických myšlenek nepotřebujeme papír, pero ani inkoust.
Stačí elektronické zařízení s klávesnicí, po které přeběhne zlehýnka bosýma nožkama Múza.
Duben, měsíc drabble je však závislý na netu jak pavouk na pavučině.
Duben, jako doslovný měsíc, který panuje nad přílivem a odlivem, pravidelně ovládá příliv stoslůvek.
Duben se loučí, ale zase se vrátí a s ním snad i Múza.
DUB END

Noc probděl. Úzkostné starosti mu nedaly spát. Ještě před úsvitem se vydal k moři. Sedl do loďky. Vzdaloval se od břehu.

Jako rosa na slunci postupně mizí, tak se s přibývajícím světlem pomalu vytrácely jeho chmury. Sluneční paprsky mu připomínaly struny. Bezostyšně pronikaly mlhou, která studem znachověla.

Vyměnil vesla za housle. Stoupl si. Začal hrát.
Tóny se ztrácely v mručení vln.
„A šmitec!“ Zaburácelo moře. Pojednou se zátoka zklidnila, záhy úplně zmlkla.

Hlas houslí zahloubaně hladil hladinu. Mužovo srdce kolébaly vlnky, jediní posluchači. Pleskaly o loď. Jejich aplaus splýval s nádhernou melodií. Namísto poklony zaklonil hlavu. S dojetím děkoval Bohu.

Poslední finálový souboj.
„Musíš vydržet!“ poroučím si. Překonávám bolest, únavu. Necítím nohy. Mám toho plné kecky. Už snad ani neudržím fleret. Jsem neschopná taktizovat, kombinovat.
Žene mne jen touha vyhrát.

Útok. Nabodávám se na čepel. Protivnice provedla předbod.
„Sakra!“ Rozhodí mě to. Ona toho hned využije. Au.
Aparát svítí. Další platný zásah.
To mě vyprovokuje k akci.

Tři rychlé posuny. Soupeřka je na konci planše. Palestra. „Sláva!“ Rozhodčí oznámil zásah.
Nováková zase útočí. Instinktivně provedu odbod.
Konečně je vyrovnáno!
Sokyně začne zmatkovat. Začíná prohrávat. Brzy je stav 4:2.
Patinando. Můj výpad ukončil zápas.

Na zlaté medaili se zalesklo vyčerpání.

Stmívá se. Nebe se zardělo rozpaky, protože příroda náhle získala zlověstný nádech.
„Neboj se,“ chlácholí žena spíše sebe, než děťátko, které tiskne k sobě. Vzpřímená, svou samotou v liduprázdné krajině trochu připomíná maják. Snad k tomu dojmu přispívá bělost jejího oblečení, které prosvětluje okolí.

Děcko, ač ve vývinu, se proneslo. Ráda by se chvilku posadila, ale nemůže se teď zdržovat odpočinkem. V tomhle terénu jít potmě s dítětem v náručí je riskantní. Mohla by upadnout. A co by se pak malinké mohlo stát? Nechce ani domyslet. Z té představy má větší strach než z toho, před čím utekla z domu.

„Něco se muselo stát,“ skousla si ret.
Vůbec nezaregistroval, že něco řekla.
„To není normální,“ zavrtěla hlavou.
„Říkala jsi něco?“
„Něco se muselo stát.“
„Proč myslíš?“ zeptal se nezúčastněně.
„Už se tu dlouho neobjevil.“
„To se nějak vysvětlí,“ máchnul rukou.
„Já mám strach.“
„Nepanikař,“ řekl otráveně.
„Už týden se tady neukázal.“
„Už týden?“ zdvihl udiveně obočí.
„No právě.“
„To je vážně divné,“ konečně odloupnul oči od notebooku. „Čím to může být?“
„Netuším.“
„A nezapomněla jsi napsat?“
„Kdepak! Co mám dělat?“
„Nezbývá, než čekat.“
„To nevydržím.“
„Visím ti stovku.“
„No a?“
„Místo ní ti jeden komentář pošlu. A budeme si kvit.“

Je tma. U dveří se tísní zástup lidí. Zvědavě nahlíží do chléva.
„Buď pozdraven,“ smekne jeden pastýř klobouk.
„Netlačte se tak, ať ho neumačkáte.“ Žena, opřená o veřeje, se snaží loktem zadržet další příchozí.
Dvě děvčátka se prodrala davem a klekla si před děťátkem.
„To je krásné miminko,“ vydechne jedna.
„Podívej, jak má malinké ručičky,“ zakloní druhá trochu nevěřícně hlavu.
„Tak to je náš záchrance, pramen vody života,“ uctivě se opodál sklání starý muž. „Tak přeci jsem se dočkal,“ pomyslí si.
Marie má děťátko na klíně. Dívá se nepřítomně před sebe a rozjímá o tom, co jí tenkrát řekl anděl.

Ač krásou příliš neoplývám, musím uznat, že jsem se vdala dobře. Po hmotné stránce mi nic nechybí. Mám víc než přítelkyně. Manžel mi dokonce pořídil moderní kolovrátek. Hezky se strojím. Pečlivě dbám o zevnějšek. Můj drahý mě nikdy neviděl rozcuchanou nebo neupravenou. Přesto si myslím, že mne zanedbává. Často se cítím opuštěná. Mým společníkem v samotě je jen malý psík.

Když předu, musím se soustředit. Vždycky doufám, že spředu i své myšlenky, aby neodletovaly od práce k tajným přáním, ale nějak se mi to nedaří. Krouží stále jako kolovrátek v kole smutku, touze po pozornosti milovaného muže, pohlazení a polibcích.

Potemnělo nebe smutkem. Je tmavé jako obloha krátce před bouří. Nebe bez naděje, snadno zaměnitelné s mořem hoře.
Ze země vyrůstají zvrásněné ruce, které přes plachetku v místě, kde jsou oči, zakrývají zoufalství. Bílý kus látky zcela skryl hlavu - hnízdiště nešťastných pocitů. Drží ji pohromadě, aby se nerozskočila. Smysly nechtějí vidět, zarputile odmítají přijmout pravdu, tu děsivě bolestnou ztrátu.

V pozadí dvě hlavičky smržů s povrchem podobným záhybům mozku, plného nápadů a invencí, které je spojovaly. Dva smrži, tulící se k sobě, jako dva blízcí lidé, ona a on. To už neplatí.

Místo nich se dere na svět hadovka smrdutá.

„Pane, tobě nevadí, že mi Marie nepomáhá?“ přerušil Ježíšova slova roztrpčený hlas její sestry Marty. Nevím kam dřív skočit a ona si tu jen sedí a nic nedělá. Vezmi si, prosím, upekla jsem chléb,“ stěží zadržuje vzlyk ukřivděná Marta.

Mariin pohled sklouzl stranou, od Ježíšových úst, jako by nechtěl mít nic společného se stížností sestry. "To je tak úžasné, co říkal. Určitě je to pravda,“ myslí si. V zamyšlení si podpírá bradu. No jo, teď už tomu rozumím. Jak to, že jsem to dřív nechápala?“
„Marto,“ smířlivý tón uklidňuje. „Děláš si přílišné starosti s mnoha věcmi,“ pokračuje Ježíš s pochopením.

Ochromil ho strach. Svaly ztuhly. Připadá mu, že mu celé tělo zkamenělo. Jen jeho srdce zběsile tluče na poplach. Nejspíš co chvíli exploduje. Slunce mu okamžitě vysušuje pot.

Jako když nepřítel zastrašuje protivníka demonstrací síly a zbraní, lev rozevřel tlamu dokořán. Ukazuje hrozivé zuby. Vypadá to, že se jimi chlubí.
Výborná akustika arény zesílila řev obávané šelmy. Téměř přehlušil skandování krvelačného obecenstva.

V ústech sucho. V hlavě zmatek. Labyrint myšlenek. Úprk vzpomínek.

Lev k němu běží.

Není jako Samson, nemá jeho sílu, aby pouhýma rukama přemohl krále zvířat. Není ani cvičený gladiátor. Je křesťan. Neuctívá římské bohy. Proto musí zemřít.

„Zmizni! Tady je mé teritorium,“ poštěkává pes na břehu. Muži ho ignorují.
„Jedeš pryč!“ šelma výhrůžně vrčí.
„Konečně jsem je zahnal do vody. Ještě na ně vypláznu jazyk.“

„Prr. Počkej, co blázníš, tudy neprojedeme. Je tu hloubka.“
„Vidíš ten černý mrak, musíme si pospíšit. Nebo všechno seno promokne a veškerá práce přijde nazmar.“
„Tohle nedopadne dobře.“
„Nesýčkuj. Zkrátíme si cestu. Zpátky se senem pojedeme přes brod.“
„Já nevím, že vždycky musí být po tvém,“ nespokojeně odfrkne bratr.
Potom si všimne dívky na lávce. „Teď chápu! Ty frajeříš před Marií, abys na ni udělal dojem. Pche, vejtaho, ještě se ti vysměje.“

Svit plynové lucerny vytváří iluzi tepla. Ale je zima. I koník musí mít houni.
Město se stydlivě rdí v červáncích.
Fiakr trpělivě čeká. Vozka se šel na chvíli ohřát do výčepu.
Žena svíraná smutkem a zimou se odevzdaně plouží večerem. Její dcerka se jí přidržuje za cíp pláště.
„Maminko, já mám hlad,“ vytrhne ji ze zamyšlení.
„Nic k jídlu nemáme, broučku.“
„Je mi zima.“
„Doma se v peřinách zahřeješ. Máme málo dřeva. Musíme ho šetřit, kdyby přišly větší mrazy.“
„A co budeme dělat?“
„Pomodlíme se o denní chléb. Zítra půjdeme ke kostelu. Třeba se někdo smiluje a dá nám almužnu.“

Říkají o mne, že jsem krutá. Není to tak docela pravda. I já trpím. Mně samotné je ze mne zima. Zebou mi nohy a mráz se nestydatě vtírá pod lehoučké šaty. Stěží skrývám drkotání zubů. Špatně vidím. To z jiskřícího sněhu jsem téměř oslepla.

A je to právě sníh, do kterého se zachumlá krajina jako do peřiny. Sníh, který izoluje. Sníh, který obsahuje životodárnou vláhu. Sníh, který sypu z rukávu.

Nejsem krutá. Je mi líto všech zmrzlých květin a tvorů. Čím déle žiju, tím je jich více. Smutné, že?
Ale řekněte sami, chtěli byste dobrovolně zemřít dřív, než je nutné?

Pták bije křídly o stěny vývěvy v zoufalé snaze uniknout z jejího sevření.
„Hrůza!“ odvrátí se dcerka. Pláče na rameni otce.
Skleněný zvon právě odzvonil umíráček bezvládnému tělu.
„Podívej, není tam vzduch,“ otcovo gesto směřuje k důkazu.
„Vzlétne jako fénix z popela?“ táže se mladší dívenka.
„Ne,“ odpovídá smutek v jejích očích.
Muž se zaujetím sleduje skleněnou klec.
„Jak se může dívat?“ obviňuje ho manželčin pohled plný lítosti.
„Měl jsem pravdu. Vidíte?“ Experimentátor zrudl vzrušením.
Chlapec se zvědavě natahuje dopředu, aby lépe viděl.
Stařec sklopil hlavu. „Až umřu, málokomu se sevře srdce stejně tak jako tady nad koncem nebohého opeřence.

Gigantická postava. Daleko větší než obr z pohádek. A přitom je to pouhé děcko, ale obrovského vzrůstu s vypouleným bříškem. Stojí rozkročené nad světem. Jednu nohu má v Jižní Americe, druhá je zabořena v Africe. Je snědé. Má černé vlasy, které mu padají do vyhublé tváře. Zčásti mu zakrývají propadlé oči. Kape z nich smutek.

Extrémně slabé dolní končetiny. Člověk se diví, že unesou vychrtlé tělíčko. Ruce svírají prázdnou plechovou misku - tamtam zoufalství. Kostnaté prsty do ní opakovaně vyťukávají SOS.
Nikdo nereaguje.

Bezprizorní dítě jménem Hlad z posledních sil křičí: mayday, mayday, mayday!

Vítr jeho chrapot zesiluje. Zní jako hřmění.

V oharcích lásky ve spáleništi hledáme své příští.

Jak veliké muselo být vzplanutí pouhou touhou.

Kolik asi úsilí si vyžádalo mávání křídly.

Paže natékají neskutečně bolí.
Z těla jak by tíhu chtěli vytlouct holí.

Roztavený vosk pálí. Kov kdos kuje.
Osud do něj svou pečeť otiskuje.

Být dlouho na výsluní se nevyplácí.
Slunce oslňuje. Člověk rozum ztrácí.

Namísto tepla z paprsků žár nelibosti,
ze kterého chřadne rozum, lámou se kosti.

A někde na dně propasti
kapsy zbytečně si mastí.

Jenom výsměch stoupá k mrakům až do sytosti.
Místo koloběhu vody koloběh zlosti.

Oddechuje však jenom krátce.
Naděje visí na oprátce.

Dnes v noci se mi zdály erotické sny
a jen mega měsíc svítil na touhu v nás.
Přelézali jsme propast a strach bezedný
a nechali svá těla lásce napospas.

Celou noc bral jsi mne do náručí.
Dech podobný byl lidem tonoucím.
Úsvit slasti mlčet neporučí,
štěstí vzlyká v rozumu matoucím.

Dnes v noci jsme přelézali zdi v srdci,
natahovali jsme k sobě své ruce.
Vrávorali jak dva opilci arci
a milovali se něžně a prudce.

Tuto noc zdál se mi zvláštní sen.
Ještě si ho nechám zdát.
Ty jsi byl se mnou a pouze jen
mně si se chtěl odevzdat.

Bázeň vzbuzující horstvo s bílým závojem se zálibně zhlíží na hladině horského plesa spolu s oblohou.

Studená voda ustrnula. Bez hlesu zrcadlí pouze majestát hory. Hladina se ani nepohne, zrovna tak jako člověk na břehu, který klečí tak, jak ho Bůh stvořil. Ruce volně podél těla, bez napětí. Vyjadřují odevzdanost, ale ne poraženectví. Ve vodě se zrcadlí důstojnost a chlad hory, ne však naháč samotný.

Obnažené tělo. Obnažené nitro. Nic neskrývá. Hlavu má v pokoře mírně skloněnou. Uvědomuje si, že ať se děje cokoli, Stvořitel ho nenechá na holičkách.

Nikdo jiný než Bůh, díla jeho rukou, muž a jeho myšlenky.

Malomocný panelák. Vystřílená okna tvoří podivně pokroucenou šachovnici bez figurek. Věže neochránily střelce. Pionci padly. Nikdo jim před smrtící salvou nezavázal oči. Ostatní se zběsilostí rozmetány.

Malomocenství se šíří.
Místo masa opadávají domům stěny. Obyvatelé stísněni ve sklepě slyší svist střel. Svírá je nejistota, smrdutý vzduch. Třesou se strachy.

Jako postižení bývají terčem nejapných žertů krutých lidí, ze zmrzačených měst se škodolibě raduje nepřítel.

Přemety slov. Plameny propagandy plápolají na obou stranách.
Lidé si nabrousily kosy pro smrtku. Jako balzám na rány slouží sůl slzí.
Země stůně. Otřásá se nevolí. Místo magma nenávist.
Z hlubin mezi steny hlasy. SKONČETE VÁLČENÍ!

Černé jezero sevřené skalami připomíná srdce, které svírá tíseň. Před ním ustrnul bělouš, hlavu obezřetně skloněnou. Uši nastražené dopředu zachytily hlasy z hlubin. Děsí ho. Bojí se také tmavé hladiny.

O bok koně se opírá nahý muž. Černý flór mu zakrývá mužství, nikoliv bledost těla. Lem závoje barvy krve působí znepokojivě. Ladí se sytě červenými rty. Ty má mladík našpulené k polibku, který jako by chtěl prsty poslat někomu, na něhož se dívá.

Je zajímavé porovnat vzezření naháče s vizáží muže z obrazu Adam a Eva od stejného malíře.
Pokud je totožné, pak Černé jezero získává rázem daleko hlubší význam.

Krásná dívka se cítí polichocena. Schovává rozpaky za knihu. Její průzračný, čistý pohled jako by říkal: Myslíte to vážně? Opravdu mne zvete na dostaveníčko?

„Nevím, zda pozvání přijmout,“ přemítá. „Což o to. Láká mě to. Ten muž se mi líbí, je interesantní, dvorný, oblečený jako módní expert, ale něco mi říká: měj se na pozoru. Ještě mě nikdo tak přímo a bez obalu nepozval.“

„To nevidíte, co čtu?“ špitne a obrátí hřbet modlitební knížky k němu. Dále s ním v myšlenkách hovoří: „Co vy na to? Necháte se odradit?
Vlastně o to nestojím,“ ujasní si. „Budu ráda, když to nevzdá.“

Holý stěžeň lodi míří jako ukazováček k nebi. Jako by říkal: vidíš tu oblohu? Pozoruješ ta mračna? Něco ti chce sdělit.
Měsíc skrývá za mraky svou tvář, tak jako dívka za smutečním závojem.

Bachratá bárka u břehu s kotvou jako vyraženým zubem a skasanou mokrou plachtou působí schlíplým dojmem. Za ní jako kdyby nějaký obr hodil coby žabku do moře gigantický balvan, který rozvlnil kruh. Záblesk měsíčních paprsků ho obkreslil a vykroužil velký zářící zlatý prsten. Působí tajemně a nadpřirozeně. Osvětluje skály napravo, které vypadají jako impozantní zříceniny hradu s majestátními věžemi. Jako torzo Atlantidy.

Moře na obzoru polyká oblohu.

Již desetkrát přeříkal růženec. Klobouk stále ještě zeje prázdnotou. Už nemá sílu se ani modlit.
Není toho málo? Té bídy? Co žena zemřela na souchotě, jde to s nimi z kopce.

Jeho naděje zejí jak díry v chatrném oblečení. Život je trpký.
Maličký vysílením konečně usnul. Dcerka ho chlácholila. Únavou usnula také.

Dlouho se usedavý pláč rozléhal ulicí. Nikdo se nezastavil. Lidé je bez zájmu míjeli, nebo přidali do kroku pronásledováni výčitkami svědomí. Nikoho nesevřel soucit. Jen jemu se nářek prodíral do srdce. Neskutečně ho drásal. Měl co dělat, aby se k němu nepřidal. Ne, nesmí plakat, už kvůli dětem.

Jarní sluníčko prosvítilo okraj hájku. Nesměle nakukuje mezi stromy, hraje si se stíny. Škádlivě šimrá husopasku na noze, ale ta se nezasměje. Chtěla si uvít věneček. Marně však hledala nějaké kytky.

Je sama. Společnost jí dělají jen husy s krůtou. Nevěnuje pozornost jejich štěbetání a kejhání. Mlčení dívky se zabodlo do země, stejně jako špička prutu, jehož druhý konec svírá dlaněmi.

Je opřena zády o strom. Není jí do zpěvu. Ráda by si sedla. Už ji bolí nohy, ale maminka jí to zakázala. Země je prý ještě studená.

Děvče má smutně odevzdaný pohled, ve kterém se zrcadlí přání jít domů.

2.2.2022

Moje myšlenky připomínají točící se švihadlo. Pocity skáčou jako děti panáka.

Vysmíval jsem se těm, co si psali deník. Dnes zkouším emoce ukotvit ve formě slov na papír. Snad mi to pomůže se zkoncentrovat.

Odpoledne kouknu do zrcadla. Zírá na mne někdo jiný! Tedy já, ale cizí oči. Mají jiný tvar, jinou barvu. Působí n-e-p-a-t-ř-i-č-n-ě.
Zajímavé, jak pouhé oči změní vizáž.

Večer seberu odvahu. Cizí pohled. Ještě neznámý nos.
Co to je? Halucinace? Blázním?

Je noc. Nedá mi to. Třetí pokus. Zděšení!
Ze zrcadla civí úplně jiný obličej. Probůh! Co když se do mne vtěluje někdo jiný?

Mám nádherný pocit. Po desítkách let se zase cítím žádoucí a šťastná. Každým slovem i dotykem mi vrací mládí. Vlévá do mne sílu. Srdce ve mně jásá. Co na tom, že jsem si jeho pozornost musela koupit. On je k nezaplacení!

Cítím se skvěle. Zase mám chuť do života, jsem rozjařená i bez džbánku vína. Opěvuje mou moudrost a charakter. Tolik úžasných okamžiků mi nedal ani můj nebožtík muž. Dej mu pánbůh lehkou zem.

„Budeš mi chybět,“ říká mladík. „Hlavně tvé peníze,“ pomyslí si. Pohledem prosí svou největší fanynku: „Buď štědrá.“ Nastavuje ruku lačný odměny víc, než přítomnosti bláhové ženy.