Moje články

Bim bam.
Zpozorním, když k mým uším dolehne kostelní zvon.
Půlnoc.
Čas jít.
Rozhlédnu se. Mám pocit jako by mě někdo pozoroval, ale nikoho nevidím. Jen na konci ulice se zastavila parta mladých lidí. Užívají si páteční večer.
Bezděky se zamyslím.
Jaké by to asi bylo v jejich kůži?
Bezstarostně žít. Užívat si každé chvilky, tak jak jsem to nikdy neuměla. Každý pátek navštívit jiný klub. Pít, kouřit, možná zkusit nějaké drogy abych věděla jaké to je...
Bim bam.
Povzdechnu si a vydám se domů
Tohle nikdy nezjistím, ale rozhodně nechci být v kůži toho, kdo okusí hněv mého stvořitele.

Říká se, že každý se narodí jen jednou.
Zjistila jsem, že to není tak úplně pravda.
Poprvé jsem se narodila v jedné maloměstské rodině zrozená z lásky. Citu tak hlubokého až nad tím zůstává rozum stát.
Podruhé jsem se narodila ve starém opuštěném sídle hluboko v lesích zrozená z krve. Své vlastní, mého stvořitele a mé první oběti.
První část svého života jsem žila jako šedá myška, kterou nikdo neměl rád.
Druhou část prožívám jako lovec, který nemá nikoho ráda.
Vím kým jsem byla.
Vím kým jsem.
Jen nevím kým se stanu pokud dál půjdu cestou, kterou jsem se vydala.

"Uděláme dohodu..."
"Jakou?"
"Dám ti moc, po které tvá temná dušička touží."
"Co za to?"
"Nic velkého, myško. Jen zůstaneš navždy se mnou..."
Myslela jsem, že vím čemu jsem se upsala.
Že můj život bude mnohem lepší.
Myslela jsem, že nebudu schopná citů.
Spletla jsem se.
Čekala mě jen bolest, protože až na nebijící srdce jsem byla stejná a on byl mnohem krutější, než jsem ho do té doby znala.
Vytrvala jsem, protože jeho smlouvy se dodržují.
"Pacta sunt servanda."
Pošeptal mi do ucha ve chvíli, kdy jsem před ním ležela v krvi.
Potom, co jsem ho poprvé chtěla opustit.

Čas vypršel.
Jak já nenávidím fakt, že si ve skutečnosti užívám každý lov. To, jak mé mrtvé srdce poskočí radostí, když se hlad přihlásí o slovo.
Není čas na sebemrskačství.
Ne, když je tu ona.
Mladá, nevinná, plná života. Stejně tak jako já, když jsem potkala svého stvořitele.
Její krev je sladká. Chutná po sluncem prozářených letních dnech, smíchu a radosti.
Další oběť.
Nenávidím ten pocit uspokojení, ve chvíli, kdy mé špičáky proniknou kůží na jejím krku. Když ochutnám tu životadárnou tekutinu, která mne vystřelí do oblak. Způsobí, že se cítím celá.
Klid nalezený v jejím životě.
Můj kousek nebe.

Svět zahalí temnota. Na vše padne mrazivé ticho.
Ticho narušované osamoceným vytím psů, pronikavým troubením taxíků, křikem udušeným v samotném zárodku. Ticho podbarvené dunivou hudbou nočních klubů.
Hodiny na radnici odbijí desátou. Tělo v mém náručí těžkne, umírá.
Odpočítávání začíná.
Před sebou mám pár hodin klidu. Chvíli, kdy mohu vstoupit do jednoho z klubů. Vmísit se do davu smrtelníků, bez obav z nedostatku vlastního sebeovládání. Čas, po který si mohu plně užívat svého příliš dlouhého života.
Jednu, dvě, tři... s léty cviku i čtyři hodiny.
Než se naději je zase tady.
Hlad vystrčí své ďábelské růžky.
Vyhlíží svojí další oběť.

Řekli mi, že osud je daný.
Neměnný.
Vzepřela jsem se, abych mohla jít vlastní cestou.
Doufala jsem, že mi rodiče jednou odpustí.
Neodpustili. Nikdy jsem nepřestala litovat, že jsem se nerozloučila.
Vydala jsem se do rukou cizího muže, abych vyšla vstříc nejisté budoucnosti.
Doufala jsem, že útěk všechno vyřeší.
Nevyřešil, ale z vévody se stal milující manžel, kterému jsem dala syna.
Když nad tím přemýšlím, teď ve svých posledních chvílích, nejsem se jistá, jestli svůj útěk proklínat či blahořečit.
Došla jsem na konec své cesty.
Umírám.
Ale vím, že svůj osud si každý může tvořit sám.
A já to dokázala.

Poslední minuty.
Chvíle.
V myšlenkách jsem už na kopci, ze kterého je vidět můj rodný domov.
Rozlehlý a plný života.
Zastavím koně pod obrovským starým dubem a podívám se na Isabelle po svém boku.
Sleduji, jak užasle pozoruje krajinu pod sebou.
Město rýsující se na obzoru. Sídlo uprostřed zeleně a stromů.
Kouzelné. Nezapomenutelné. Milované.
Nejen ten výhled na místa, kde jsem vyrůstal.
"Vítej v mém domově," usměji se na ni a mávnutím ruky jí dám přednost.
Už se nemůžu dočkat až jí vše ukáži.
Všechna místa, která mám rád.
Všechny skrýše a tajemná zákoutí.
Všechno o co se můžu podělit.

Pomalu postupujeme krajinou. Usazeni v sedlech. Beze strachu.
Překročili jsme pomyslnou hranici, za kterou jsme v bezpečí.
V blízkosti mého domova.
V blízkosti jejího nového domova.
"Jsme skoro na místě," usměji se na ni a nemůžu zabránit myšlenkám plynout.
Myšlenkám na to, jak křehce vypadala, když jsme se vydali na tu zatracenou cestu.
Byla naivní a nevinná. Příliš důvěřivá na to, aby přežila jediný den.
Byly chvíle, kdy jsem se bál, že to vzdá.
Nevzdala.
Byla jako poupě, které čeká na svojí chvíli a ta cesta jí změnila.
Poupě vykvetlo a ukázalo světu, co je zač.
Růže skrývající své trny.

"Mám dobré zprávy," usměji se na ni, když se ráno probudí.
"Jaké?" zajímá se ve chvíli, kdy na mě upře zvědavý pohled.
"Máme před sebou poslední den cesty," prozradím jí.
Pohled se jí rozzáří. Na rtech jí zahraje úsměv.
Zvážní. Posmutní.
"Myslela jsem si, že to nezvládneme," zašeptá tiše, provinile. "Že nás dostihnou a..."
"Zabijí?" doplním za ní a sevřu jí v náručí. "Kdepak, ani smrt by nám nezabránila uniknout."
Usměji se na ní a poprvé si uvědomím jak hluboký cit k ní chovám.
Ta křehkost. Ta důvěra. Ta nevinnost.
Něco takového neumírá.
Navíc kdyby nás dostihli... nezabili by nás.

S trhnutím se probudím a zmateně rozhlédnu kolem sebe.
Všude je ticho.
Klid narušovaný pouze šuměním stromů.
Pláčem.
Zarazím se. Zamračím. Zpozorním.
"Isabelle?" zašeptám a strhávám ze sebe deku, když si uvědomím odkud vzlyky vychází. "Jste v pořádku?"
Neodpovídá.
Mám strach. Strach z toho, proč uprostřed noci pláče schovaná pod dekou.
Jemně jí sevřu rameno a opatrně stáhnu přikrývku.
"Co se stalo?" opatrně jí donutím otočit se ke mě tváří v tvář a zlehka jí setřu slzy z tváří.
Prudce zavrtí hlavou a vzápětí se rozvzlyká.
Uložím se vedle ní. Přitáhnu si jí na hruď.
Nemusí nic říkat.
Chápu jí.

Složím k ohni poslední suché dřevo a natáhnu se pro zajíce, kterého jsem ulovil.
Dnes jsme měli štěstí, kterého od setkání se starým zámečníkem mnoho nebylo.
Stále nás pronásledují. Lidé z hnutí, ale i drábové, kterým byl nahlášen únos mladé aristokratky.
Zvednu znavený zrak ke své společnici, která se krčí u ohně a něco škrábe na kousek papíru.
"Co to píšeš?" zajímám se.
Přisunu se blíže.
"Dopis," odpoví.
V zamyšlení roztomile krčí čelo.
"Komu?" nedám se jen tak odbít.
Zvědavě jí nakukuji pod ruku.
"Rodičům," hlesne tiše a zvedne zrak. "Pořád je mám ráda. Nechci, aby o mě měli strach."

Dřevěné dveře se prohnou pod náporem agresivní síly.
"Isabelle!" vyskočím na nohy a ženu se k ní.
Musím jí dostat pryč.
"Našli nás," vyhrknu, když jí popadnu za paži a táhnu jí dál od vrat.
Jak nás jen mohli najít?
"Pojďte. Musíte pryč!" šeptá starý muž naléhavě. "Tam za těmi balíky slámy jsou uvolněná prkna."
"Ale co vy?" zarazí se moje společnice.
Zběsile těká očima mezi mužem a vraty, které hrozí každou chvíli prasknout a vpustit vetřelce dovnitř.
"Zůstanu," odpoví stařík a prudkým máchnutím zbraně umlčí její protesty. "Tohle je můj domov. Nedovolím nějakým apologetům, aby mě o něj připravili."

Když zaplaším vzpomínky s překvapením zjišťuji, že Isabelle se zámečníkem sedí na kupě slámy. Oba ponořeni do přátelského hovoru.
"Kam vlastně míříte, mladá slečno?"
"Popravdě... nevím," povzdychne si ztraceně.
"Jedeme do Belfortu," odpovím ve snaze pomoci nalézt správný směr. "Nedaleko něj leží moje panství."
"Jaký to tam je? Myslím v Belfortu..." zajímá se opět zvědavá.
"Je plné života. Ve dne plné kupců se zářivě barevnými tunikami, kteří prochází ulice a v noci plné tance."
"To zní nádherně... víte, že to bude teprve druhé město, které navštívím?"
Pousměji se.
Potěšen tím, že já budu ten, kdo jí ukáže krásy našeho světa.

"Kdo jste?"
"Jsem Isabelle, mistře," usměje se na něj má společnice mile.
I přes to, že má na sobě šaty s potrhanou sukní od trní a na tvářích špinavé šmouhy, vypadá líbezně.
Bezděky si vzpomenu na naše první setkání.
"Kdo jste?" vydechnu okouzlen jejím půvabem.
"Vy to nevíte?" zdá se zmatená takovým zjištěním.
"Jediné co vím je, že přede mnou stojí kouzelné stvoření, které muselo utéci ze zahrad samotného božstva," jemně sevřu její dlaň.
"Přeháníte," ruměnec v její tvář jí dělá o to víc kouzelnější.
"Já? Nikdy..." zavrtím odmítavě hlavou a rty přitisknu na hřbet její ruky. "...má krásná neznámá."

"My...," snažím se rychle vymyslet důvod, který by neobsahoval slova "útěk" a "úkryt".
Bez úspěchu.
"Schováváme se tu."
Tiše zakleji, když se Isabelle odmítne schovat za mými zády.
"Před kým?"
"Je spousta těch, před kým utíkáme, ale před kým se teď skrýváme netuším."
"Před Hnutím," vypadne ze mne ve snaze dívce pomoci.
"Před těmi prašivými psi?" zamračí se starý muž a skloní ústí hlavně. "Moje stodola je i vaše. Dokud nezmizí."
"Děkujeme, ale vy...?"
"Neurážejte mě," oboří se na mne muž. "Nemám nic proti aristokracii. Prostý lid potřebuje vedení, aby se z něj nestalo stádo divoké zvěře. Jsem stará škola."

Prudce se otočím po hlase a bez přemýšlení se postavím před Isabelle.
Strkám jí za sebe. Chráním vlastním tělem.
Nedovolím, aby jí někdo ublížil.
Byl jsem tak naivní, když jsem nepomyslel na všechno to nebezpečí.
Když jsem si myslel, že tu dlouhou cestu zvládneme absolvovat bez komplikací.
Slyším, jak se za mnou dívka chvěje strachy.
Umím si představit její velké hnědé vystrašené oči.
Nenávidím se za to, čemu všemu jsem jí vystavil.
Bandité. Drábové. Následovníci hnutí.
To vše odsunuté na vedlejší kolej, ve chvíli kdy se prostorem rozezní výstřel.
"Zeptám se jednou a naposled," zahřmí starý zámečník "Co tady děláte?"

Dusot kopyt. Barbarský křik. Vířící prach.
Spletl jsem se. Nestačilo zvolit jinou cestu.
Jsou všude. Pronásledují nás. Dohánějí.
"Tam!"
Vykřiknu, když si všimnu, že se v dálce zvedá kouř z komínů.
Vesnice.
Záchrana.
Nezaváhá, když sjedu z cesty.
Nejrychlejší cesta vede přímo.
Následuje mě a já opět žasnu nad tím, jak moc mi důvěřuje.
"Sesednout! Rychle!"
Popadnu uzdu. Kopyta klapou po kamení, když koně vedu do stodoly.
Schovat se. Doufat.
"Kde to jsme?"
"Nemám zdání."
Vrtím hlavou. Rozhlížím se.
"Dovolte, abych dámě odpověděl," ozve se za námi cizí mužský hlas a cvaknutí nabíjející se zbraně. "Jste ve stodole místního zámečníka."

Další den strávený v sedle.
Hodiny strávené ve strachu z dopadení.
Nepomyslel jsem na nebezpečí skrývající se cestou. Do chvíle, kdy jsem uviděl to varování.
"Francisi? Co znamenala ta zkratka?"
"Jaká?"
"Ta co byla na té ceduli. P.I.F.K.A."
"Parta ignorantských flákačských kastrovaných apologetů."
Ticho.
"Vážně... co to...?"
"Nechceš to vědět."
Nechci jí děsit. Stačí, když se jeden z nás úzkostlivě stále ohlíží přes rameno.
O té skupině jsem nelhal.
Nemusí však vědět, že jsme málem vstoupili na území radikálního hnutí "Proti idealizaci falešné kastě aristokratické".
Umím si představit, co by aristokratce jako ona udělali.
Hodiny strávené ve strachu z varování.

Probudím se polámaný a mnohem více unavený.
Oheň už dávno vyhasl. Zanechal nás opuštěné napospas chladnému ránu.
Vidím, jak se Isabelle chvěje pod dekou. Schovaná pod nevědomostí neklidného spánku.
Posadím se a kosti protestují tichým křupnutím. Vzpomínám na dobu, kdy jsem naposledy spal pod širým nebem. Na dobu, kdy jsem byl ještě malý chlapec.
Zapraskání lámajících se větviček.
Šelest rodícího se ohně.
Stočím pohled ke své společnici a nečekaně se setkávám s oříškovýma očima zářícíma vděkem a důvěrou.
Nesmělý úsměv a lehké zachvění řas.
Tiché křupnutí, když se protáhne.
Musím se pousmát.
Nejsem sám, kdo není na takové nocování zvyklý.

Jet téměř celou noc. Jindy oblíbená jízda se po pár hodinách stává pro oba utrpením.
Najít v lese suché dříví. V tuto dobu téměř nadlidský úkon.
Rozdělat oheň. Proklatý útěk, který přišel v nevhodnou dobu. V téměř nejchladnější části roku.
Starostlivě zvednu pohled od plamenů k dívce, která se choulí pod dekou.
Sleduji jak se chvěje. Jak pevně svírá rty, aby si nemohla stěžovat.
Za celou dobu neřekla ani slovo.
Tak tvrdohlavá.
Tiše si povzdechnu a přesunu se vedle ní.
Ignoruji zmatený pohled, který ke mě zvedne a obejmu jí kolem zad, dlaně na jejích pažích, které jemně začnu třít.

Tiše pospíchá ztemnělou chodbou.
Neschopný pochopit, jak mohl dopustit něco takového.
Slíbit, že se o ni postará? Odvést jí uprostřed noci z domova? To se dočista zbláznil?
Sotva jí zná.
Přesto touží po tom způsobit tomu muži muka za to, že na ní vztáhl ruku. Postarat se, aby byla v bezpečí.
A ona mu tak důvěřuje, i když jí zklamal.
Nedodržel slib.
Nepřišel.
Sevře v dlani drobnou ručku a pohlédne za sebe.
Při pohledu do jejích zelených očí ho pravda uhodí přímo do tváře.
Díky ní přestal být stínem, kterým byl od smrti svých milovaných.
Díky ní opět žije.
Nepřežívá.

Naslouchám jeho konejšivým slovům.
Neznám ho a přeci mu důvěřuji.
„Co chcete dělat?“
„Odvedu vás odsud.“
Bezděky lapám po dechu.
Šílený nápad.
„Chcete…?“
„Abyste si sbalila. Vrátím se, až budou spát.“
Poslední slova než se ode mě odvrátí.
Než zůstanu sama se svými myšlenkami.
Váhám.
A pak mi v mysli vyvstane vzpomínka na matku sedící u mé postele.
Vypadala tak zničená, tak zlomená.
Nikdy jsem jí neviděla plakat až teď.
Teď, když s odstupem času vidím, o co všechno jí připravily.
A vím, že takhle nechci skončit.
Roztřeseně se nadechnu.
Je to zoufalý krok, ale najednou zní jako milionový nápad.

Vzteky bez sebe vpadnu do pokoje, bouchnu dveřmi a zamířím ke krbu.
Zarazím se a zpozorním. Nejsem sama.
Přišel.
„Isabelle,“ jeho měkký starostlivý hlas hladí mojí duši. „Slyšel jsem, co se stalo. Jste v pořádku?“
Sleduji, jak prochází pokojem. Blíž ke mně. Tak blízko.
„Já…,“ hlesnu roztřeseně a on pozvedá ruku.
Instinktivně sebou trhu. Očekávám ránu. Nepřijde.
Jen jemný dotek špiček jeho prstů na mé bolavé tváři.
Dotek, pod kterým se rozsypu. Zhroutím.
Najednou si mě tiskne ke své hrudi a slzy smáčejí jeho košili.
„Ššš, to bude dobré,“ šeptá mi do ucha konejšivě. „Hlavu vzhůru. Postarám se o vás.“

Přemýšlím, co jsem v minulém životě udělala strašného, že mě osud tak trestá.
Jako by nestačilo, že jsem nucena večeřet s násilnickým sirem Belwarem a rodiči, s hlavou plnou tajemného vévody z Belfortu. Ale ještě ke všemu mám na talíři nějaký divný zvíře.
Prý je to nejlahodnější pochoutka.
Dost o tom pochybuji. Zejména, když sleduji to zvláštní tělíčko... a co je sakra tohle?
Opatrně sevřu v prstech klepeto a nadzvednu ho.
„No fuj…“ zachvěji se a talíř odstrčím.
„Isabelle, děje se něco?“ zajímá se sir Belware podrážděně.
„Odmítám tuhle odpornost jíst,“ oznámím sladce.
„Issabele!“
Jejich pobouření je mi ukradené.
Odcházím.

Sleduji změnu v jeho tváři.
Překvapení. Zmatení. Vztek.
„Na co ještě čekáte? Chcete to písemně?“ hlas se mi chvěje zlobou.
„Slečno Willburová, snad jste nezapomněla, že brzy proběhne svatba,“ jeho slova zní jako by práskal bičem. „Nehodlám u své choti tolerovat takovéto chování.“
Namáhavě vstanu.
Už nejsem otrok.
„Slova si nechte pro ty, co o ně stojí. Zde nejste vítán,“ zavrčím na něj, napřímím se.
Unikne mi chvíle, kdy se pohne.
V jednu chvíli stojím, v druhé klečím na zemi.
„Už nikdy v mé přítomnosti nepoužijete takovýto tón,“ vyštěkne a práskne dveřmi.
Jsem sama.
S otiskem jeho dlaně na tváři.

Zamrkám, abych se zbavila nevítaných slz. Nebudu plakat zatímco sleduji jeho rozčílenou tvář. Poslouchám rozkazování a křik.
Možná je to zklamáním z toho, že můj cizinec nepřišel. Možná jsem jen dospěla do bodu, kdy je toho prostě příliš, ale cítím, jak můj pohled tvrdne. Jak mizí i ta sebemenší emoce.
Mám toho dost.
Ať si mademoiselle strčí svojí dokonalou dámu za drdol.
Ať si matka nechá své přemlouvání a konejšení pro jiné.
Ať se otec svými rozhodnutími řídí sám.
Ať si sir Belware najde ženu někde jinde.
Tolik lidí rozhodnutých řídit můj život. Tolik nepřátel.
„Vypadněte!“
Jediné slovo.
Poslední rozhodnutí.

S trhnutím se probudím a zaskučím bolestí.
Sedím zkroucená v křesle, zatímco hodiny v hale odbíjejí poledne.
Zamračím se neschopná přijít na to, co je špatně.
Nepřišel!
To vědomí mne udeří jako blesk z čistého nebe.
Nechal mě čekat.
Marně. Důvěřivě. Naivně.
Místností se rozezní ostré zaklepání, až sebou polekaně trhnu.
„Dále!“ zvolám dychtivě. Možná se jen zdržel.
Hloupá. Ztracená. Opuštěná.
„Co děláte v tom křesle?! Lékař říkal, že máte ležet!“
Se slzami na krajíčku hledím do tváře svého snoubence a přeji si, aby to nebyl on.
Aby za pravého poledne přišel můj cizinec, vlídně se usmál a políbil mne.

Choulím se v křesle u krbu.
Celé tělo mě bolí, ale nemohu dopustit, aby mě opět viděl tak bezmocnou.
Slíbil, že přijde.
Čekám.
Vzpomínám.
„Vy jste….“
„Vzpomínáte si na mě?“
„…vrzající panty,“ hlesnu dřív, než se stačím zastavit.
„Prosím?“ zašeptá zmateně.
„Před pěti lety… otcovo výročí… v salonku byly dveře, které ustavičně vrzaly, ale když jste vešel vy, tak nevydaly ani hlásku,“ vysvětlím rozpačitě.
Jeho smích zní jako rajská hudba.
„Hezké jméno, opravdu, ale raději bych zůstal u toho, které mi dala matka.“
„A to je?“
„Francis vévoda z Belfortu.“
„Jako ty dveře.“
Místností se rozezní náš společný tichý smích.

Probudí mě tichý šramot. Někdo je se mnou v pokoji.
Slyším, jak ztěžka dýchá. Je čím dál blíž.
Tiše vyjeknu, když nad sebou spatřím postavu.
„Tiše. Nekřičte,“ žádá mě tichý mužský hlas. „Nechci vám ublížit.“
„Co tady děláte?“
„Chtěl jsem vědět, jestli jste v pořádku. Prý jste ošklivě spadla. Měl jsem o vás strach.“
„Kdo jste?“
„To nemohu...“
„Budu křičet.“
„Ne, počkejte. Tak… dobře…“
Plamen svíčky nečekaně ozáří nejbližší okolí.
Pohlédnu opatrně vetřelci do tváře a v tu chvíli se utopím v hlubinách jeho smutném pohledu. V jeho očích.
Zemřu a opět se zrodím.
Jen proto, abych byla s ním.

Ležím v posteli a obezřetně sleduji muže usazeného na jejím okraji. Něco vypráví.
Jak ho ke mně mohli opět pustit?
Nevím.
Nikdo se mě na nic neptá. Všechno mi pouze oznamují.
Myslí si, že s tím nic nezmůžu.
„Samozřejmě, po svatbě očekávám, že se přestěhujete do mého sídla.“
„Prosím?“
„Drahá, přeci jste si nemyslela, že zůstaneme zde?“
„Už jsem vás jednou žádala. Neříkejte mi tak!“
„Ale…“
„Odejděte!“
Hrdlo se mi svírá. Do očí se mi derou slzy. Odvracím tvář.
Ustát každé další kopnutí do mé bolavé duše, je čím dál tím těžší.
A já vím, že nemají pravdu.
Nevzdám se.

Místnost prozářená ostrým světlem. Vůně myrhy. Zvuk, jako by někdo plakal.
Pootočím ztěžka hlavu a pohled mi padne na ženu vedle postele. Sedí vzpřímeně, na první pohled s chladností sobě vlastní, ale ramena se jí chvějí. V očích má slzy.
Mračím se.
Moje matka nikdy nepláče. To je to, co mě naučila. Neplakat.
Pamatuji si ji jen hrdou s neutrálním výrazem. Téměř bez života, chladnou a uzavřenou. Ale teď sedí vedle mé postele. Naprosto jiná. Cizí.
„Matko?“ šeptám tiše. „Co…?“
Sleduji, jak pomalu otáčí hlavu.
Naslouchám jejím slovům.
„Sir Belware požádal o tvojí ruku.“
Na tvářích mě zastudí vlastní slzy.

Stojím na louce. Tráva mě studí na nohou. Vítr přináší vůni jehličí. Slunce se schovává za mraky.
Nedaleko stojí muž. Znám ho, i když nevidím jeho tvář. Vím kým je, ale jméno nepřichází. Jen strach.
Před ním se v trávě kroutí hádě. Důvěřivě se obtáčí kolem bot. Naivní. Ztracené.
Muž se krutě usměje a najednou malou zmiji svírá. Tiskne její tělíčko v dlani. Stále víc, stále bolestivěji.
Nemohu se pohnout... dýchat... myslet.
Sleduji, jak jí upouští na zem.... vlna bolesti mě strhává k zemi.
V jeho ruce se objeví hořící bělostná látka... mé tělo zachvátí ničící žár.
A pak… procitnu.

Šílený nápad. Chtít ho naštvat takovým způsobem.
Teď už to vím.
Ale myslela jsem, že to zvládnu. Dostat se do stájí. Osedlat toho hřebce. Na pár hodin zmizet.
Ideální plán, ve kterém nepočítám s takovým temperamentem.
V jednu chvíli cítím sedlo, koňské tělo, mezi stehny. V druhé letím vzduchem.
Ostrá bolest ve spánku. Krev stékající mi po tváři. Oči se mi zavírají únavou. Tělo mám v jednom ohni.
Myslím, že je konec. Nikdo neví, kde jsem. Záchrana nepřijde.
„Isabelle!“
Poslední myšlenka na mužský hlas, než mě obestře milosrdné bezvědomí.
A zubatá se mi směje do tváře.
Ještě není můj čas.

Dnešní večer byl vyčerpávající. Nucená konverzace, společenské úsměvy, chování hodné dámy.
Tak moc jsem se snažila být nudná, nijaká. Přesto svírám v dlaních dopis.
Připadala jsem mu okouzlující. Chce mě opět vidět. Poznat mě.
Nechci taková být, vzbuzovat v něm touhu po poznání.
Nechci!
Vyčerpaně klesnu na kolena. Nevím co dělat.
Chci utéct i zůstat. Chce se mi plakat i smát. Chci ho lépe poznat i zatratit.
Dost!
Nikdo mě nepřinutí ho slepě následovat. Bude to mé rozhodnutí. Můj osud.
Můžu utéct… zavřít se v pokoji dokud neodjede… chovat se nespolečensky…
To je ono!
Ukážu mu, jaká umím být „dáma“.

Z venku se ozve výkřik.
V tu chvíli madmemoiselle ztrácí zbytek mojí pozornosti a i přes četné protesty se přesunu ven na balkón.
Chci vědět co se děje.
„Francesco?“ zavolám tázavě na mladíka, který pobíhá u vchodu.
„Sir Belware je u brány, má paní,“ vysvětlí okamžitě, než se k nám donese dusot kopyt.
Zvědavě stočím pohled k aleji a pak ho uvidím.
Svalstvo rýsující se pod černou sametovou srstí. Jemná a lesklá hříva povlávající kolem ladné křivky krku. Oči černé, bystré s profilem hodným uměleckého díla.
Dech se mi zatají nad tou krásou a divokostí.
Jeho hřebec je imposantní.
Alfa.

„Dnes musíte být naprosto okouzlující.“
Poslouchám nadšené kázání mademoiselle, která netrpělivě přechází po pokoji.
„Na večeři přijede sir Belware. Váš otec doufá, že by ve vás mohl nalézt svojí budoucí choť. Byla by to skvělá partie. Tři sídla a čtyři venkovské usedlosti. Jeho pozemky jsou rok od roku rozsáhlejší. Obchody dosahují závratných výsledků…“
Znuděně se zavrtím.
Odmávnu služebnou, která ke mně spěchá s tvářenkou, a ignoruji nespokojené zamlaskání za zády.
Nehodlám se stát třetí ženou sira, kterého uvidím poprvé v životě, a dát mu pátého potomka, který nepřežije zimu.
O některých věcech se mademoiselle nezmínila.
O nich se prostě nemluví.

Naslouchám monotónnímu odříkávání tanečního mistra a snažím se dodržet rytmus. Nenávidím hodiny tance. To pouhé opakování naučených kroků.
I přes veškeré mé snahy nedokážu udržet pozornost.
Vzpomínám na dnešní slunečné ráno. Na pracující otroky.
Přemýšlím nad dnešním večerem. Nad scénou, která se mi vybavila.
Sedím na stoličce u zrcadla. Kolem mě pobíhají služebné. Rozčesávají hnědé vlasy, až se jemně lesknou. Upravují nehty, dokud nejsou sněhově bílé. Na tvář nanášejí lehké líčení, které podtrhuje zelené oči. Štěbetají si o večerní róbě, kterou připravují…
S tichým povzdechem a s vědomím, že dnešní večer nebude o nic lepší, se vracím zpět k tanci.

Vzácná chvilka klidu, kdy vyjdu ven na balkón a užívám si výhledu, který se mi naskýtá.
Zelené vinice táhnoucí se až k obzoru. Prašná cesta roubená starými stromy. Otroci pracující na plantáži. Vše zalité ranním sluncem.
Se zavřenýma očima si užívám letního svěžího vánku. Naslouchám zvukům okolí, než se ozve vysoký hlas mademoiselle.
„Mladá slečno!“
Dvě slova, která zničí milovanou chvíli.
S povzdechem se otočím ke krajině zády.
Někdy si připadám jako ti otroci.
Všichni máme za zády člověka, který řídí náš život.
Udává povinnosti, kterým musíme za každou cenu dostát.
Povinnosti, které nás svazují.
Dělají z nás někoho jiného.