Jméno mé

Choulím se v křesle u krbu.
Celé tělo mě bolí, ale nemohu dopustit, aby mě opět viděl tak bezmocnou.
Slíbil, že přijde.
Čekám.
Vzpomínám.
„Vy jste….“
„Vzpomínáte si na mě?“
„…vrzající panty,“ hlesnu dřív, než se stačím zastavit.
„Prosím?“ zašeptá zmateně.
„Před pěti lety… otcovo výročí… v salonku byly dveře, které ustavičně vrzaly, ale když jste vešel vy, tak nevydaly ani hlásku,“ vysvětlím rozpačitě.
Jeho smích zní jako rajská hudba.
„Hezké jméno, opravdu, ale raději bych zůstal u toho, které mi dala matka.“
„A to je?“
„Francis vévoda z Belfortu.“
„Jako ty dveře.“
Místností se rozezní náš společný tichý smích.