Moje články

Je tady.
Přede mnou.
V očích strach.
Mám právo rozhodovat o jeho životě?
Ne.
Mám právo na pomstu.
Měla bych poslechnout Vincenta a vzít nohy na ramena?
Ne.
Vím, že nemohu.
Otec mi říkal, ať nikdy neváhám.
Matka mi říkala, ať neztratím samu sebe.
Nikdo mi neřekl, jak těžké je dostát svým povinnostem.
Oba pro mě měli vysněný život.
Život, který by byl zlatou klecí.
Bez možnosti vlastních rozhodnutí.
Ani jeden z nich tu však není.
Tohle je pouze na mně.
Nikdo mi nemůže pomoci.
Ruka svírající zbraň se mírně chvěje.
Oči jsou nuceny se dívat.
V uších rezonuje výstřel.

Netrpělivá.
Nedočkavá.
Vystrašená.
Nastal čas vše uzavřít.
Posunout se dál.
A já najednou nevím, jestli to zvládnu.
Nevím, co mám dělat.
Jak se zachovat.
"Princezno, kde jsi?"
Neozývám se.
Nechci s nikým mluvit.
Nechci, aby viděl mé slzy.
"Tady jsi."
Vždycky mě najde.
Vždycky je tam, kde ho potřebuji.
"Co ty slzy, princezno?"
"Tatínku, ona... umzela."
"Pojď sem. Neplač. Každý jednou zemřeme."
"Ploč?"
"Protože každý máme jen jeden život. Žádný třináctý život neexistuje."
"Ploč?"
"Protože takový je život. Proto ho žij naplno, holčičko moje, nikdy neváhej."

Měl pravdu.
Život máme jenom jeden.
Je třeba ho žít naplno a nikdy neváhat.

„Princezno?“
„Ano, otče?“
„Posloucháš mě vůbec?“
„Ano, otče.“
„Co jste teď říkal?“
„Ehmn....“
„Nevíš?“
„Ne, omlouvám se.“
„Ptal jsem se na pomstu.“
„No....“
„Ach, princezno moje, to ještě nemůžeš vědět. Pomsta je něco, co by se mělo podávat za studena, tak říkajíc. Něco, co by se mělo řádně uležet. Zasadit a nechat růst, pučet, kvést. Urodí bohaté a šťavnaté plody plné uspokojení a klidu, ale musíš poznat, kdy je čas sklizně. Doufám, že nic takového nebudeš muset nikdy pěstovat.“
Smutně se usměji.
Stará vzpomínka.
Staré rady.
Tichá modlitba.
Prosba, abych byla schopná sklidit svojí první úrodu.
Abych nezklamala svého otce.

Štvali jsme ho jako divou zvěř.
Ve dne v noci.
Neunavně.
Trpělivě.
Byli jsme čím dál tím blíž.
Dýchali jsme mu na krk.
Nechali ho proklouznout mezi prsty.
Chtěla jsem, aby trpěl.
Smrt byla málo.
Smrt by byla pouhým vysvobozením.
Schovaný v motelu.
Zalezlý v rohu.
Třesoucí se strachy.
Věděl, co přijde.
Věděl, že jsem blízko.
Ale i tak doufal.
Doufal v moje milosrdenství.
Doufal v mé měkké srdce.
Doufal v odpuštění.
Zbytečně.
Mé srdce je tvrdé jako kámen.
Má mysl zatvrzená proti jeho prosbám.
Byla jsem rozhodnuta.
Slunce se vyhouplo nad obzor.
A jeho naděje se roztříštila v prach.

Připadám si jako malá holčička, která se těší na první vánoce.
Na velmi temné a krvavé.
Ale přeci jen vánoce.
"Si si tím jistá?"
"Pochybuješ snad o tom?"
"Nejsem si jistý."
"Proč?"
"Protože nemůžeš mít představu."
"O čem?"
"O tom, co znamená vzít právo do vlastních rukou."
"Vigilantibus iura?"
"Nevíš, co všechno sebou přináší."
"Co?"
"Dlouhé bezesné noci."
Lehce pokrčím rameny.
Víc bezesné noci mít už nemůžu.
"Proč si tak tvrdohlavá?"
"Protože sáhl na mojí rodinu. Vtrhl do našeho domu a zničil vše, co mohl."
"Já vím. Rozumím ti, ale..."
"Tady není žádné ale, Vincente. Něco takového se neodpouští."
Nikdy.

Vidím tě.
Jak se tam procházíš.
Naparuješ se před tou ženou jako pyšný páv.
Trápí tě někdy svědomí kvůli tomu, co jsi udělal?
Ne jistě, že netrápí.
Ty přeci žádné svědomí nemáš.
Věříš v posmrtný život?
V reinkarnaci nebo si myslíš, že po smrti je nic?
Na tom ale nezáleží že?
Nezáleží na tom, jestli věříš v to, že se po smrti převtělíš.
Stejně to na tobě nezáleží.
Stejně by si byl nějaký odporný hmyz.
Užij si své poslední dny, Malcolme.
Užij si poslední chvíle se svojí rodinou.
Přicházím.
Blížím se k tobě.
A až tě doženu.
Nic ti nepomůže.

Letadlo pomalu dosedlo na ranvej.
Nesnáším létání.
Fakt, že ne.
Ze srdce nesnáším.
Něco o tom vypovídá fakt, že i o hodinu později svírám pevně Vincentovu ruku.
Neochotná se ho pustit.
Co kdyby se ztratil a já musela zpět letět sama?
"Jsi nějaká bledá. Nemáš hlad?"
Tichý opatrný dotaz.
Zamyslím se.
V žaludku mi zakručí.
"Trochu. Co navrhuješ?"
"Támhle to vypadá dobře."
Zvědavě se otočím.
Pobaveně pozvednu obočí.
Zasměji se.
"To myslíš vážně?"
"Co?"
"Hospoda U snědeného krámu?"
"Proč ne?"
"Myslíš, že tam budou mít vůbec nějaký jídlo?"
"Nevím, ale zkusme to."
Povzdechnu si.
Pobaveně.
Vždycky mi dokáže zvednout náladu.

Zpěv ptáků přeruší ostrý tón vyzvánění.
Překvapivý.
Nechtěný.
"Slyším."
Zamručím.
Jsem otrávená z toho, že nás někdo ruší.
"Vyčenichali jsme kořist, paní."
Zpozorním.
Ostře vydechnu.
Už bylo načase.
"Kde?"
"Přesně tam kde jsme jí hledali."
"Výborně."
"Co máme dělat teď?"
"Teď? Teď ho uštvěte jak lovnou zvěř. Žeňte ho před sebou dokud nepadne vyčerpáním. Chci ho živého. Chci vidět v jeho očích všechno to utrpení, které způsobil."
"Jak si přejete."
"Přijedu za Vámi."
"Budeme Vás čekat."
"Neztraťte ho."
Zavěsím.
Bez rozloučení.
Vzrušená z obratu událostí.
"Měli bychom se vrátit?"
"Je čas koupit letenky."
Přikývnu.
Vstanu.
Konečně jsme mu na stopě.

Běžím alejí.
Slunce nás hřeje.
Vítr nám čechrá vlasy.
"Tak to stačí. Mam dost."
Padnu do trávy.
Lehnu si na záda.
Ruce rozhodím do stran.
"Moc toho nevydržíš co?"
Zlostně otevřu oči.
Nelíbí se mi, jak se mnou mluví.
Nelíbí se mi, že si něco takového myslí.
"Počkej až si odpočinu. Ti natrhnu triko."
Vypláznu na něj jazyk.
Nemohu se na něj zlobit.
Ne, když se na mě usmívá.
Zavrtí se smíchem hlavou.
Posadí se vedle mě.
Chvílí váhá, než mě vezme za ruku.
"Slyšíš jak zpívají?"
Tichý nesmělý dotaz.
Lehké přikývnutí hlavou.
Zavřu oči.
Poslouchám ten kouzelný zpět ptáků.

„Co říkáš těmhle teplákům?“
Zeptám se a prohlížím se v zrcadle.
Otočit doprava.
Otočit doleva.
Vyšpulit zadeček.
"Já ti nevím. Možná bych měla ještě zkusit legíny."
Vedu dál samomluvu, protože od psa se člověk nikdy odpovědi nedočká.
Otočit doprava.
Otočit doleva.
Vyšpulit zadeček.
Dívčí dilema.
Co si vzít?
Tepláky nebo legíny?
"V těch legínách mi líp vynikne zadek."
Rozhodnutí padne.
Psisko ležící na posteli si odfrkne.
Jemu je to jedno.
Tiché klepání na dveře.
Vincent je tu.
Oblečený v běžeckých teplácích.
"Tak co připravená?"
"Připravená."
Přikývnu a zamířím chodbou.
V odrazu zrcadla vidím, jak sleduje můj zadek.
Jo, dobrá volba.

Netrpělivě přecházím.
Jeden z vazalů mého otce přišel s informací o údajném pobytu Malcolma.
Po dlouhých měsících čekání se zdál být na dosah.
Musela jsem poslat své lidi, abychom měli jistotu.
Musela jsem vydržet těch posledních chvil čekání.
Čekání, které se už více nezdálo býti mučivé.
Čekání, které se změnilo v něco více sladkého.
Čekání plné nadšení z nadcházejícího konce.
Trvalo jim to příliš dlouho.
Měla jsem čas přemýšlet.
Co řeknu až ho uvidím?
Co udělám?
Nevím, ale bude ho to bolet.
Dveře se tiše otevřou.
Na Vincentově tváři vidím úsměv.
Vím, že mé čekání se chýlí ke konci.
Konečně!

Náš právník byl skutečně geniální.
Pár paragrafů.
Pár kontaktů.
O dvě hodiny později jsme dorazili domů.
Nikdo nemluvil.
Nikdo se neptal.
Všichni jsme věděli, že máme problém.
"Jak tě to mohlo jen napadnout, Vincente?"
Povzdechnu si.
Padnu na gauč.
Pozorně ho sleduji.
Odvrací tvář.
V té tváři se zračí tolik pocitů.
Provinění, vztek, smutek.
Tolik se toho snaží skrýt.
Tolik se snaží stále vypadat drsně.
Nepřemožitelně.
"Nech toho."
"Čeho?"
Zavrtím hlavou.
Vstanu.
Jeho tvář je na dotek jemná a teplá.
"Nesnaž se nic skrývat, ukaž mi to."
Šeptnu při pohledu do jeho očí.
Nadělal nám spoustu potíží.
Stejně ho miluju.

Něco je špatně.
Nevím co.
Jen pocit.
Nic víc.
"Dobrý den."
"Co tady děláte?"
Neodpovídám, jen ukročím stranou.
Pustím právníka před sebe.
Rozcupuje je na kousky.
"Co si prováděl, Vincente?"
Sleduji jak odvrací tvář.
Sleduji jak se stydí sám za sebe.
Nechal se chytit a to se nepromíjí.
Ví to.
Má vztek sám na sebe.
"Je mi to líto."
Tichý takřka neslyšitelný povzdech.
Zamračím se.
Rázem se ocitnu jinde.
"Je mi to líto."
Zašeptá muž z mého snu.
Těsně předtím, než si vezme život.
Trhnu sebou.
Zapotácím se.
Už vím.
Tohle už jsem prožila.
Ve snu.
O dvě noci zpět.

"Říkám vám to naposled. Pusťte mě za ním!"
"Jste jeho právník?"
"Ne."
"Jeho příbuzná?"
"Ne."
"Svědek?"
"Ne."
"Tak já vám říkám, že vás za ním nepustím."
Frustrovaně zavrčím.
Musím se dostat dovnitř.
Za Vincentem.
Nevěřím policii.
Nevěřím, že je v bezpečí.
Kde je sakra náš právník?
"Benjamine!"
Tolik úlevy, když se objeví ve dveřích.
"Patricie, proč pořád stojíš tady?"
"Nechce mě pustit dovnitř."
Chvíle ticha, když muž pohlédne na policistku.
Nikdo se nehýbá.
Nikdo nemluví.
"Kašli na ní. Jdeme dovnitř."
"Stůjte tam nemůžete! Tohle je normálně anarchie! Stůjte!"
Vesele se na ní zazubím, když se kolem ní protáhnu s právníkem.

Posadím se ke stolu.
Povzdechnu si.
V žaludku mi zakručí.
"Patricie?"
Polekaně sebou trhnu, když do místnosti vrazí jeden z mých mužů.
"Co se děje?"
"Vincent!"
"Co je s ním?"
"Zatkla ho policie!"
"Proč proboha?"
"Vloupal se do márnice, aby zjistil něco o tom chlápkovi z rána."
"A vy jste ho nechali?"
Ticho.
Hrobové ticho, které mluví samo za sebe.
"Vy jste se snad zbláznili! Všichni! Máte vy vůbec mozky?"
"Mozky?"
"Ano, mozky! Takový ty věci ve vašich hlavách. Ty věci, které máte určené k myšlení."
"No..."
"Tak je sakra používejte!"
Zavrčím a vyskočím na nohy.
Tohle bude dlouhý den.

Mám hlad.
Otevřu lednici.
Hledám, ale nenacházím.
"Sakra, kde to je?"
Vím, že to tam bylo.
Těch zatracených deset deka.
Není tam.
Ten salám tam není.
Rozhlédnu se kolem sebe.
"Kdo ho snědl?"
Všimnu si špinavých šmouh na zemi.
Vedou z obýváku k lednici a zpět.
Vydávám se po stopě.
Nalézám roztržený papír, ztracené kolečko salámu.
Šmouhy pokračují.
Projdu obývákem na chodbu, kde šmouhy nekončí.
Pokračují dál na zahradu.
Mám ho.
Je tam.
Schovaný za keříky růží.
Tlamu zabořenou v papíru od salámu.
"Tak pro nás dva ho bylo skutečně málo."
Povzdechnu si, když zvedne hlavu a nadšeně zavrtí ocasem.

Zavěsím.
Hlavu beznadějně složím do dlaní.
V mysli poslední rozhovor.
"Prosím?"
"Tady Vincent, paní."
"Co se děje?"
"Pamatujete, jak jsme mluvili o tom chlápkovi, co zmizel?"
"Ano."
"Tak už se našel..."
"A?"
"...je mrtvý. Dnes ráno ho našla policie."
"Vincentne, to znamená, že..."
"Ano paní, jsme opět na začátku."
"Ne to ne, to nemůžeme být. Tolik jsme do toho investovali..."
"Já vím, ty čtyři tisíce jsou naprosto vyhozená investice."
"Čert vem prachy, Vincente. Mluvím o času a..."
"...naději. Je mi to opravdu líto."
"Mě také."
Jediná stopa k nalezení toho parchanta Malcolma.
Jediná naděje, co nemohla skončit hůř.
V márnici.

Ležím v posteli.
Nemohu spát.
Všude je tma a já vím, že nejsem sama.
Někdo tam je.
Tam někde v domě.
Vím to.
Naříká.
Křičí.
Prosí o milost.
Snažím se předstírat, že neslyším.
Snažím se modlit, aby bylo ticho.
Snažím se prohlédnout tmou.
Nevydržím.
Musím mu pomoct.
Chci se k němu dostat, i když vím, co najdu.
Běžím chodbou.
Stále rychleji a rychleji.
Srdce v krku.
Hrdlo sevřené strachem.
Chvilka úlevy, když naleznu dveře.
Věčnost zděšení, když je otevřu.
Probudím se.
Sedím na posteli.
Vyděšená, zpocená.
Je to víc jak měsíc.
Stále se každou noc probouzím s křikem na rtech.

Venku se rozpršelo.
Kapky bubnovaly o karoserii vozu.
Stékaly po předním skle.
Nebylo vidět téměř na krok.
Nechtělo se mi vylézt z auta.
Nechtěla jsem promoknout od hlavy k patě.
Neměla jsem na vybranou.
"Děkuji, že jsi přesvědčil toho policistu, aby nás nechal jít."
"To nebylo zase tak těžký. Zejména, když dostal hysterický záchvat."
S úsměvem za námi zabouchnu dveře.
Zkamením na místě.
Zachvěji se zimou.
"Patricie, jsi v pořádku?"
Překvapeně se na něj podívám.
Vzpomenu si na vše, co se odehrálo včera večer.
Jak potom můžu být v pořádku?
"Ne. Smrdím jako kočka vytažená z pračky."
Zavrtím hlavou.
Předstírám.

Pouta cvakla.
Sevřela mi zápěstí v ledovém stisku.
"Nač ta pouta?"
"Lžete mi, slečno Roseová, lžete mi."
"Já? Podívejte.... chápu, že tohle udělátko máte fakt rád. S pouty se dá dělat spousta... věcí..."
Sleduji jak pomalu ztrácí sebekontrolu.
Zábavné.
"Patricie, varuji vás."
"...ale já nejsem zločinec. To oni přišli do našeho domu. To oni začali bez varování střílet. Tak si sbalte tu svojí věcičku a běžte si s ní spoutat třeba svojí ženu."
Dveře se nečekaně rozletí.
Na prahu stane můj právník.
Konečně.
"Nikdy jsem nepochopil proč policisté milují zrovna pouta. Takové nepřátelské udělátko."
Nemůžu si pomoc.
Musím se smát.

Malá místnost, železný stůl, skleněná stěna.
Policista, který se spisem přechází sem a tam.
"Váš otec byl pěknej hajzl. Někoho takového tu tak často nemíváme. Není divu, že skončil tak jak skončil. Všechny ty vraždy se mu jednou musely vrátit."
Zvednu k němu nechápající výraz.
Neslyším.
"Přestaňte předstírat, že nic nevíte. Jistě v tom máte prsty. Ve všech těch zmařených životech! Tohle je také vaše vina!"
Otevřená složka s fotografiemi pleskne o stůl.
Netečně zírám na tu zkázu v naší jídelně.
Nevidím.
"Řekněte mi, co od Vás chci slyšet a můžeme se domluvit."
Zlehka zavrtím s nevinným výrazem hlavou.
Nemluvím.

Záchranná služba přijela, posbírala zraněné a zase odjela.
Odmítli mě vzít sebou.
Prý nemohou.
Pohřební služba přijela, posbírala mrtvé a zase odjela.
Nezvali mě sebou.
Prý jsem pro ně moc živá.
Policie přijela, chtěla posbírat podezřelé, ale neměla koho.
Chtěli odvést mě, ale nemohli.
Já byla obětí, ne útočníkem.
Osamělá.
Nechtěná.
Prázdná.
Najednou bez pocitů, které by mě mohly sžírat.
Najednou bez lidí kolem sebe, kteří by na mě mohli soucitně hledět.
Byla jsem jak ten slaměný vdovec, kterého na pár dní opustila žena s rodinou.
Ale v tomhle případě se už nikdo neměl vrátit.
Byla jsem na vše sama.

Střelba ustala.
Najednou je takové ticho.
"Patricie?!
Volají mě.
Chtějí mi říct, co se stalo.
Chtějí se zeptat, co bude dál.
Neposlouchám.
Přelezu k nehybnému tělu.
Ignoruji všechno a všechny kolem sebe.
Chci se ho dotknout.
Chci se o všem přesvědčit sama.
"Zavolejte záchranku! Otec ještě žije!"
Cítím pohledy těch, co zůstali naživu.
Našich přátel.
Našich mužů.
V uších mi zní jejich nevyřčené otázky.
Otázky vepsané v jejich očích.
Co bude teď? Co se s námi stane?
Nevnímám.
Po tvářích mi stékají tiché slzy.
"Patricie, tohle nemůže přežít."
Nezajímám se.
Na tuhle neznámou hranici je příliš brzy.
Nechci ji poznat.

Vzduchem zasvištěla další kulka.
Místnost se zaplnila zvukem výstřelů.
Lidé křičeli bolestí, vztekem a touhou po odplatě.
V mé mysli se usídlila jediná myšlenka, jediná touha a potřeba.
Touha po pomstě. Potřeba někomu ublížit.
Chtěla jsem, aby zaplatil za to, co udělal.
Chtěla jsem, aby trpěl.
Chtěla jsem, aby pomalu, bolestivě zemřel.
Schovaná pod stolem.
Zakrytá něčím tělem jako živým štítem.
V mysli proud plánů a myšlenek.
Pohled mi padl na matčiny květiny ve výklenku.
Masožravé rostliny.
Moje mysl pochopila.
Musím být stejná jako ony.
Trpělivě vyčkávat na svojí kořist.
Udeřit ve chvíli, kdy to nikdo nebude čekat.
Bez varování.

Vzal ti matku.
Sprostě jí vyrval z tvého života.
Ukradl jí život a přitom se ti směje do očí.
Pomsti se!
Zastav ho. Znič ho. Zabij ho!
Dříve, než opět pozvedne zbraň.
Dříve, než nalezne další cíl.
Už nikdy víc mu nedovol ti ublížit!
Tvé svědomí a touha po odplatě

Čas se zpomalil.
Srdce se na chvíli zastavilo.
Strach sevřel hrdlo.
Sledovala jsem, jak hledal svůj cíl.
Nerozhodný. Netrpělivý. Odhodlaný.
Chtěla jsem něco říct.
Chtěla jsem ho zastavit.
Chtěla jsem, aby nás nechal být.
Mojí pozornost upoutala matka.
Jako by věděla, že se chystám něco udělat.
„Pssst, princezno. Všechno bude dobré. Miluji tě.“
Vzkaz předaný beze slov. Vše vepsané v očích.
Místností se rozlehl výstřel.
Z jejích očí se vytratilo světlo.
Tělo se sesulo k zemi.
Nekřičela jsem jako ostatní.
V očích tiché slzy.
V mysli jedinou myšlenku.
Chtěla by, abych byla potichu, abych byla statečná.
Musela jsem jí poslechnout.

"Chápu. Přišel si pomstít svého přítele. Ale proč přitom ohrožovat nevinné?"
"Nevinné? Vaše rodina je vše, jen ne nevinná."
"Je to stále má rodina."
"Ano, já vím."
Tiché zlověstné zašeptnutí.
Tři slova, která nikoho nenechala na pochybách.
"Malcolme, pojďme to vyřídit jako muži."
"To ani náhodou! Nejsem blázen. Vím, kdo jste byl. Říkali vám Sir Mlátička. Jeden z nejlepších boxerů posledních desítek let. Ne, Done Francesco, nepřišel jsem se prát."
Poslední slova se mění v šepot.
Hlaveň hledá svůj cíl.
Modlím se, abych na jejím konci nezůstala já.
Modlím se, aby naši byli rychlejší.
Příliš pozdě na modlitbu.
Příliš pozdě.

"Dobrý večer, Malcolme. Nikoho jsme již nečekali, ale pojď, posaď se. Estele ti přinese talíř."
Když byl klidný můj otec nikdo nepanikařil.
Jen klapání příborů ustalo.
Pár rukou zmizelo pod stolem.
"Nepřišel jsem na večeři, Done Francesco."
"Tak proč jsi přišel?"
"Přišel jsem pomstít Jeremyho."
"Jeremy se zpronevěřil vlastní krvi a přísaze."
"To jsou jen hnusný kecy! Sprostě jste to na něj hodili!"
"Jsi v mém domě, chlapče. Nepoužívej takové výrazy."
Můj otec vždy hovořil klidně a přesto s důrazem.
Můj děd tomu říkával duch jazyka.
Nikdo tak již nehovořil.
Ne ve chvílích, kdy byly zbraně namířeny na vaší rodinu.

Večeře.
Nejdůležitější část dne.
Doba, kdy se sejde celá rodina, aby společně uzavřela další krátkou etapu života.
"Dobrý večer. Matko, otče."
Pár slov, která však znamenala mnoho.
Vždycky se všichni usmívali, i když měli plnou hlavu starostí.
Vždycky jsme se objali, i když jsme mezi sebou měli rozmíšky.
Nikdo si nepřipouštěl, že by se mohlo něco stát.
Nikdo by přeci nenarušil ten klid.
Tiché klapání příborů, přátelský hovor a smích.
Na chvíli, kdy dveřmi propadl náš mrtvý bodyguard, nikdy nezapomenu.
Překvapení. Zmatek. Strach.
Najednou byli tam.
Nečekaní.
Nezvaní.
"Věřili byste tomu? Oni jedí mrkev. Teď v zimě."
Tichý nelítostný smích.

„Otče?“
„Ano, princezno?“
„Jak jsi věděl, že nás zradil zrovna Jeremy?“
„Pamatuješ si na vzorce, které jste se učili řešit ve škole?“
„Trochu.“
„V každém vzorci hledáš proměnnou. Jak zjistíš, jakou hodnotu má x?“
„Rovnici vypočtu.“
„Použiješ logiku, princezno. Věděli jsme, že na nás někdo donáší policii. Netušili jsme však kdo. Vypustili jsme proto informace o pár místech, na kterých se mělo uskutečnit předání včerejší zásilky. Na Jeremyho místu se objevila zásahovka."
"Takže jste předpokládali, že on je vaše proměnná?"
"Chytrá holka."
"Ale co, když má rovnice víc neznámých?"
"Tahle ne, princezno."
Mýlil se.
Tahle rovnice měla ještě jednu proměnnou.

Rodina je základ života.
Lidé, o které se můžeme opřít.
Lidé, kterým svěříme vlastní život.
Nehledě na to, jak s ním naloží. Bez ohledu na to, kdo jsou.
„Řekni, co je nejdůležitější?“
„Rodina, otče.“
„Na čem si nejvíce zakládáme?“
„Na vlastní krvi."
„A?“
„A důvěře, otče.“
„Co se stane s těmi, kdo nás zradí?“
„Zemřou.“
„Správně, princezno, a teď se nedívej.“
Rodina jsou lidé, kteří v našich očích nejsou dobří ani zlí.
Lidé, které milujeme, i když dělají věci, se kterými nesouhlasíme.
Lidé, ke kterým vzhlížíme, i když nám bílé střevíčky potřísní krev a v uších nám rezonuje ozvěna výstřelu.

Narodíme se, protože to chtěl někdo jiný.
Milující rodiče, kteří si vysní syna. Odvážného a zodpovědného. Muže, na kterého budou hrdí.
Vysní si dceru. Svojí malou holčičku, o kterou budou pečovat. Princeznu, kterou budou ochraňovat.
Naplánují životy. Cesty, kterými se budou ubírat.
Odstraní překážky, které by mohly vše zkomplikovat.
Nehledě na smrt, která jednou přijde.
Neodvratně, nezastavitelně, nečekaně.
Myslela jsem si, že život bude snadný.
Myslela jsem, že pod dohledem rodiny, na mne nikdo a nic nemůže.
Že je moje cesta daná, vysněná těmi jež mě milují.
Mýlila jsem se.
Život si každý žije sám za sebe.
Na vlastní nebezpečí.

Netrvalo to příliš dlouho.
Stačilo, aby Markus využil jen zlomek svých temných schopností a muž skutečně promluvil. Tak jak jsem čekala, i když mnohem dříve.
Řekl nám, kdo se k nám z lovců dostal příliš blízko. Kdo je zodpovědný za vypálené upíří hnízdo. Kdo nás zajisté donutí opět utíkat.
Sourozenci Mortimerovi.
Ze všech těch, kteří po nás v minulosti pátrali. Z těch, co následovali naši stopu jako lovečtí psi, to museli být zrovna oni.
Jedni z nejobávanější lovců, které jsme kdy mohli potkat.
Potomci jedné z nejstarších rodových linií.
Malí a oškliví.
K naší smůle navíc vytrvalí a stále naživu.

Tiché zasténání mě vytrhne ze zamyšlení.
"Nemůžeš mu dát aspoň roubík, když už musí být při vědomí?" zamručím naštvaně s kapkou hořkosti v hlase.
Muž ke mě zvedne tázavý pohled.
S otázkou vepsanou v očích.
Ne s jednou.
Se stovkami.
Znám na ně odpovědi, protože vím na co se chce zeptat.
Moc dobře znám tíhu okovů na zápěstích.
Kdysi jsem stála na jeho místě plná vzdoru.
Bránila se. Odolávala. Plakala i křičela.
Nakonec mě zlomil.
Vím přesně jaké to je.
Vím, co muže přede mnou čeká.
Stejně tak jako Markus ví, co se mnou udělá, když potkám takovou spřízněnou duši.

Ani se na mě nepodíval.
Zaujat vlastním výtvorem.
Ponořen do bolestného sténání muže v okovech.
Opatrně oba obejdu.
Vyhýbám se pramínkům krve, které si brázdí cestu mezi starými kameny v podlaze.
"Proboha," vydechnu zděšeně, když se ocitnu svému stvořiteli za zády.
Jsem zděšena a ohromena současně.
"Tys konečně našel něco po čem se dá sjet?"
Napadne mě jediné vysvětlení při pohledu na mužova záda, ze kterých se na mě zubí přerostlá krysa. Na hlavě z chlupů vytvořen podivný účes, který nápadně připomíná kohouta.
"No dovol," zavrčí na mě vytržen z tvoření. "To je přeci punková nutrie!"
Jo, zfetoval se, génius.

Vyrazili jsme okamžitě.
Věděl kam jí, koho sebrat a odtáhnout do vily.
Upevnit kolem jeho paží okovy.
Pečlivě zamknout dveře a konečně jít spát.
Probudily mě někdy kolem poledního.
Tiché výkřiky bolesti.
"To snad není pravda," zavrčím rozladěně.
Vyhrabu se z postele, natáhnu na sebe župan a oddupu dolů do sklepa.
"To s tím nemůžeš počkat alespoň do setmění? Někdy bych se ráda prospala," zasupím ve chvíli, kdy scházím schody.
Vím, co dole najdu.
Markuse, jak vyřezává do mužových zad jeden ze svých obrazů.
Byl skvělý malíř, ale teprve se skalpelem a lidskou kůží dokázal naprosté divy.
Jeho soukromé umění.

Pomalu se otáčí.
Přemýšlí.
"Nemáme na vybranou," protáhne tiše. "Přeci nechceš začít opět utíkat, že ne?"
Má pravdu.
Už nikdy víc.
Trvalo dlouho, než jsme se mohli usadit.
Celá léta pronásledovaní lovci, kteří toužili po naší definitivní smrti.
Směřovali jsme od města k městu, z vesnice do vesnice. Stovky dní na cestách bez jediné vyhlídky na oddech. Bez jistoty úkrytu před sluncem. S nedostatkem času na lov a tělem rozlámaným časem stráveným v sedle. I upíři mohou trpět bolestí zad.
Lovci byli neskutečně vytrvalí.
Ale co jiného se dalo čekat, když si za svojí družku vybral jednu z jejich dcer.

Trhnutím se vrátím zpět do přítomnosti. Stočím pohled na muže usazeného v druhém křesle.
Dívá se na mě.
Zamračený.
Zamyšlený.
"Děje se něco?" tichý dotaz.
"Máme mezi sebou práskače," protáhne.
Tak klidný.
Tak nebezpečný.
Tak blízko výbuchu.
"Práskače?" zamrkám překvapeně.
"Lovci navštívili hnízdo na páté... někdo nás jim musel udat a nikdo jiný, než my o něm nevěděl," zavrčí a vzápětí vyskočí na nohy.
Sklenice, ještě před chvílí plná whiskey, se roztříští v krbu.
"Vstávej. Navštívíme George," zavelí.
"Zbláznil si se?" vypadne ze mě dřív, než se stačím zarazit.
Neopučitelná.
"Hlavně klid. Za půl hodiny vyjde slunce. Nestihli bychom to...,"

"Jak si přeješ," zamručím a usadím se do křesla nedaleko krbu.
Myšlenky ponořené v minulosti.
"Tak proč si vybral zrovna mne?"
"Netušíš, myško?"
"Pouč mě... au to bolí... moje vlasy... co děláš?"
"Postav se tady. Podívej se na sebe. Pořád to nevidíš?"
"Vidím jen, že nikdo nikdy nepozná, že jsi mě někdy uhodil... ty rány se hojí skutečně rychle."
"Nedráždi mě..."
"Promiň... ale pořád nic nevidím..."
"Tak se dívej pořádně... ty dlouhé kudrnaté vlasy... hnědé oči plné života... jemně řezaná tvář... souměrná ňadra... zadeček..."
"Jo jo chápu... vybral sis mě, protože má moje tělo podle tebe dokonalej tvar... fakt skvělý..."

Zastavím se před domem.
Váhám. Slyším hluk. Varuje mne.
Uskočím stranou, když dveřmi proletí cizí muž.
Nevšímám si ho, jeho hrdelního vrčení, odhalených špičáků.
Tohle se tu děje často.
"Nechci ti do něčeho mluvit, ale možná by bylo dobré přestat je prohazovat dveřma. Jednou se naštvou," zamručím, když vejdu do pokoje.
Vím, že tam je.
Cítím ho.
Jeho blízkost.
Kolínskou.
"Buď tak laskava, ma cher, nepleť se do toho," zavrčí v odpověď.
Hnědé oči plné divokosti, arogance a prožitých let.
Pamatuji na dobu, kdy byly něžné.
"Velení nech na mně," zavrčel a jeho oči zdivočely, když jsem poprvé řekla ne.