Moje články

"Stalo se něco?"
"Proč?"
"Protože je tady lékař... co se tomu ptákovi stalo?"
"Střetl se s jiným poštovním holubem."
"Vypadá, jak kdyby ho někdo strčil do mlýnku na maso. To neznají nějakou bezpečnost letového provozu?"
"Bezpečnost... jak to myslíš?"
"Měli by dodržovat předem určenou výšku nebo by měli mít barevné čepičky podle kterých by si při střetu dali přednost."
"Skvělá myšlenka. Můžeš na tom začít pracovat."
"Jen se směj. Zprávu donesl?"
"No...."
"Cože? Tenhle kus sežvejkanýho papíru? Jak to mam asi přečíst?
"Ty si nějak poradíš, zlato."
"Já? Ne. Kašlu na to. Vycvičím orla. Ten každýho holuba sežere na potkání."

"Co se to z tebe stalo?"
Odraz v zrcadle mlčí.
Neodpovídá.
"Byla jsi stále se usmívající děvče, které poznávalo svět."
Myšlenky plynou.
Trhají.
Bolí.
"Měla jsi všechno a rozhodla ses odejít."
Roztřesený dech.
Ruce zatnuté v pěst.
Těžko někoho praštit, když zrazuje vlastní mysl.
"Potom se vše změnilo. Pryč byly úsměvy. Z dívky ses stala... ty."
Vždy jí udivovalo, jak sama se sebou dokáže mluvit.
Možná byla blázen.
Trochu.
"Myslíš, že v tobě zůstalo ještě něco nevinného? Po tom všem?"
Pohled zaletí k posteli.
K dětské tváři.
Naděje nejhorší zrádce.
"Možná ještě nejsi ztracená úplně. Možná ještě stojíš za záchranu."

Vítr zaševelí listím.
Paprsky ozáří koruny stromů.
Vítají na konci cesty.
V místě, které provázelo její dětství.
V domě, který opustila ještě jako mladá dívka.
V kraji, který čas změnil téměř k nepoznání.
"Co se to tu děje?!"
Drobný úsměv se mihne tváří.
Poznání prozáří oči.
Očividně čas nedokáže změnit vše.
"Zdravím tě, matko."
"Jasmine? Kdo jsou..."
"Klid, matko. Jsou to naši přátelé."
"Přátelé? A to děcko.... proboha..."
Pochopení.
Strach.
Beznaděj.
"Co jsi to jen udělala?"
"Matko..."
"Ticho a všichni dovnitř! A ty mi vše okamžitě vysvětlíš!"
Na místě, kde vždy našla bezpečí.
U lidí, kteří jí nikdy nezradili.
Doma.

Oblečení lehkých děv.
Svůdný úsměv na tvářích.
Ve vínu výtažek z makovic.
Všichni muži jsou stejní.
Nechte je nahlédnout do výstřihu.
Zavlňte boky.
Dejte jim víno.
Žádný z nich neodolá společnosti žen.
Jeden za druhým.
Sklenička za skleničkou.
Úsměv za úsměvem.
Vlčí máky plní ty prázdné makovice vojáků.
Když sluneční paprsky pohladí střechu stavení.
Když se probere první voják z makového opojení.
Když se ozve poplašný zvon.
Příliš pozdě na cestu zpět.
Spící dítě v náručí se cítí v bezpečí.
Roztřesené ruce jezdců však čekají nebezpečí.
Šeptaná slova přináší klid.
A tma, ten přítel zrádců, je pohltí v laskavém náručí.

Bolelo to.
Vzpomínka na nevinné oči.
"Měli bychom rozhodnout, co s ní uděláme."
O co jsme lepší, než naši nepřátelé?
O co je naše jednání omluvitelnější než jejich?
"Není bezpečné, aby byla v blízkosti lidí."
Rádi zapomínají na to, že to oni ji stvořili.
Rádi vynechávají tu část, kdy z ní udělali svoji zbraň.
"Žijeme přeci jen v civilizovanější době. Měla by být daleko od měst."
Často přemýšlím o tom, kdo ve válce určuje, která strana je civilizovanější.
Ta, co využívá děti, určitě ne.
Zaskřípání židle.
Zašumění pláště.
Zaševelení myšlenky.
Tohle musí skončit.
Pro tu bolest.
Pro ty modré oči.

Dítě.
Malé stvoření, které za život zaplatilo mnohým.
Malý dospělý, kterému berou nejkrásnější část života.
Malá bytost, která jednou vykoná velké věci.
Sedí uprostřed zahrady.
Nohy se nedotýkají země.
Nehybné.
Kreslí kruhy do písku.
Ruce složené v klíně.
Klidné.
Brouká si.
Ústa zůstávají zavřená.
Tichá.
"Ne!"
Modré oči se zaměří na vetřelce.
Narušitel se zastaví v půlce pohybu.
"Moje kruhy."
Tichý povzdech prozní myslí.
Jemné úponky moci se rozvinou prostorem.
"Neruš je."
Žádost vetkaná do slov.
Prosba vyslaná k cizinci.
Krok za krokem.
Myšlenka za myšlenkou.
Cizinec za cizincem.
Odchází.
Zas a znovu.
Opouští pro co přišli.
Malé.
Opuštěné.
Dítě.

Den a noc.
Nikdy si nemyslela, že by to mohlo trvat tak dlouho. Nekonečně.
Oheň a voda.
Bolest jí spalovala celé tělo. Nebylo ničeho, co by jí mohlo uhasit. Ne dostatečně.
Život a smrt.
Smrt byla vždy koncem.
Život to však byl jiný příběh. Příběh, který spojuje vše dohromady. Dává všemu úplně jiný smysl.
Ve chvíli, kdy držela ten malý uzlíček ve svém náručí, bylo vše jinak.
Čas se zastavil, i když plynul dál.
Bolest byla pryč, i když nikdy neodešla.
Smrt se blížila mílovými kroky, ale jí to bylo jedno.
Pro ten pocit.
Pro tu chvíli.
Pro zázrak zrození.

"Procestovali jsme spolu celý svět. Poznám lásku, když jí vidím."
"Mýlíš se."
"Řekni... když jdeš večer spát, komu patří tvá poslední vzpomínka? Na koho celý den myslíš?"
Přemýšlela nad jeho slovy dlouho.
Ani po těch letech nemůže pochopit, jak to všechno věděl.
Jak si tím mohl být tak jistý.
"Nemůžeš usnout?"
"Ne... já... vzpomínala jsem."
"Kolikrát ti mám říkat, že je nesmysl hrabat se v minulosti?"
"Nemůžu si pomoc."
Veselý, bezstarostný smích.
Teplá hřejivá náruč.
Jemné pohlazení na tváři.
"Hloupé dráče... teď už spi. Potřebuješ spoustu síly, aby to naše mrně pořádně vyrostlo."
Spokojené zamručení.
Má pravdu.
Je čas spát.

Život šel dál.
Dny se měnili v týdny.
Týdny se měnili v měsíce.
Měsíce se měnili v roky.
Život v lesích jí připadal jako ráj na zemi.
Po letech strávených utíkáním.
Byl život vedle Džina tím nejhezčím, co zažila.
"Bratře!"
"Bianco, sem tak rád, že tě zase vidím."
"Jak si mne ale našel?"
"Věděl jsem, že jsi nikdy neodešla. Pro tebe emancipace nikdy nebyla."
"No dovol! Já sem dost emancipovaná. Můžu odejít kdy se mi zachce."
"Nečerti se, sestřičko, já přeci vím, že tě tu nedrží nedostatek emancipace, ale láska."
Šok.
Překvapení.
Nedůvěra.
"Ty ses v tom světě zbláznil, bratře!"

"Bianco..."
"Ano?"
"Proč se stále vracíš?"
"Nevím... prostě vracím."
"Proč si nešla se svým bratrem?"
"Asi protože nastal čas, aby si každý šel svoji cestou."
Sama nevěděla.
Neznala ten důvod, proč se stále vrací.
Proc setrvává v jeho přítomnosti.
Nevěděla, ale napadlo ji něco strašného.
Co když se ji chce zbavit?
Co když chce, aby odešla a už se nikdy nevracela.
"Nevím, proč zůstávám... ale... ale... prosím vás, pane, pošlete mne třeba na konec světa, ale nechte mne se vrátit."
"A proč bych to jako dělal?"
Nerudná slova, ale ona věděla.
Otrávený výraz, ale ona pochopila.
Nepošle ji pryč.
Nikdy.

Hodiny plynuly.
Dny míjeli.
Měsíce přicházeli a zase odcházeli.
Byla volná a nemohla se toho nabažit.
Létání nikdy nebylo tak svobodné.
Procházka po lese nikdy nebyla tak bezstarostná.
Ráno odcházela a večer se vracela.
Nevěděla proč.
Bratr už dávno odešel věnovat se studiu.
Sama sobě si namlouvala, že jí v lesích nic nedrží.
Ani ten svíravý pocit v hrudi, když přemýšlela, že je čas jít dál.
Ani Džin, který byl úžasně nevrlý, když mu lezla na nervy.
Každý večer přemýšlela, jestli ten další den bude dnem, kdy to praskne.
Den, kdy Džinovi dojde trpělivost.
A jen to pomyšlení podivně bolelo.

Byla zmatená.
Ani nevěděla, jak se dostala zpět.
"Jak...?"
Byla připravena zabít.
Fakt, že to za ni udělal někdo jiný, ji mátl.
"Potřebovali jsme moment překvapení.
"Ehmn...?"
"A tos byla ty."
"Já?"
Jakoby kolečka v její hlavě nechtěla zapadnout na svá místa.
"Ano."
"Jak...?"
"Sakra, ty máš fakt velký srdce, ale malý mozek, že?"
"Ehmn...?"
"Mysli trochu. Co je horšího než žena, které vzali to nejcennější? Navíc řekli jsme mu, že jsi zemřela. Blázen, věřil tomu."
"Myslel si, že vidí ducha."
"Bingo! Já věděl, že máš aspoň prťavý mozeček."
"Ehmn...?"
Smích.
Mužský, hrdý smích.
A vše zapadlo do svých kolejí.

Mýtinu, kterou dávno pohltila tma, prosvítilo světlo plamenů.
Oheň tančící kolem lovcova těla však nebyl její.
Tam, kde ho viděla naposledy, stál její bratr.
Stíny tančily po jeho velké dračí hlavě.
Jeho oči ve tmě svítili jako dva majáky.
Věčné a vyčítavé.
Nejdříve nemohla uvěřit.
Vztek a bolest ze ztráty se jí držely pevně.
Dokud ze stínů nevystoupil džin.
Jeho postava jako by byla pouze ze stínu.
Stínů, které tančili kolem něj.
V tanci, který nikdo neznal.
Divokém a zlověstném.
"Říkal jsem, Že to vyjde."
Jeho úsměv byl prohnaný.
Jakoby věděl, že přijde.
Jakoby věděl, že by je nikdy neopustila.

"Bianco..."
Ten tichý šepot, který jí nenechává usnout i po těch letech.
Nejdříve se budila z mladistvé nerozvážnosti, teď pouze hrůzou.
"...nechceš to udělat..."
Pořád mapatovala na to jaká byla.
Mladá, nerozvážná, důvěřivá.
"...dej mi možnost vše vysvětlit..."
Taková již není.
Vše v ní zabil strach a pocit viny.
To co v ní zůstalo, ta malá ustrašená holčička, jí radilo jediné.
Jako by se ocitla zpět v minulosti.
V dobách, kdy jí rodiče učili jak být správným dráčkem.
"Nejdřív musíš kořist pořádně opéct a pak jen ham... a je po hladu."
Tlamu jí zkřivil úsměv.
Přesně tak to udělá.
Ham.

Řev plný zoufalství.
Vztek, co zatemnil mysl.
Bolest, která pevně sevřela srdce.
Nikdy neublížila živé duši.
Nikdy nepomyslela na to, že by mohla.
Přitom by to bylo tak snadné.
Ve chvíli, kdy se nehybné tělo jejího bratra sesulo k zemi.
Ve chvíli, kdy jeho srdce přestalo bít.
Nikdy dřív neměla takovou chuť někomu ublížit.
Věděla, že nic není tak jak se zdá.
Věděla, že jejich plán bude příliš riskantní.
V tu chvíli jí to bylo jedno.
Nad propastí mezi rozumem a vztekem.
Mohutná křídla ji donesla z jejímu cíli.
V jejím hrdle se rozhořel oheň.
Mělo by to být snadné.

První výstřel neslyšela.
Proměna zaplavila její tělo bolestnou agonii.
Druhý výstřel zanikl v burácení větru.
Mohutná křídla ji zvedla ze země.
Třetí výstřel byl slabou ozvěnou.
Věděla, že dochází čas.
Čtvrtý výstřel přinutil srdce na chvilku zastavit.
Strach ji zaplavil jako vlna, která hrozila jí utopit.
Pátý výstřel zazněl hlasitěji, silněji.
V myšlenkách měla jen jediné "ať jsou v pořádku".
Šestý výstřel zazněl, když překonala koruny stromů.
Úleva zahnala strach, našla je.
Sedmý výstřel zasáhl srdce jejího bratra.
Vztek zatemnil mysl, řev se rozlehl mýtinou.
Sedm kulí ho zasáhlo do hrudi.
Za to ona Lovce pošle do sedmi branám pekelných.

Nemůže tomu uvěřit.
Oni ji tam opravdu nechali.
Samotnou.
Zavřeli ji do té stejné klece, které džin říká domov.
Už podruhé.
Jak si mohla myslet, že ji vezmou sebou?
Sice jako volafku, ale i ta je něčím pro každou akci důležitá.
Jak mohla věřit, že se její vlastní bratr neobrati proti ní?
Byla blázen, jsou to přeci muži a ti drží spolu.
Fascinuje ji, jak moc byla bláhová a důvěřivá.
Fascinuje ji, jak se mohla nechat dvakrát zavřít do stejné klece.
V životě však stačí chvíle.
Několik úderů srdce.
Zejména ženě, když se rozhodne, že dál už nebude porcelánovou panenkou.

"Bal se. Večer vyrazíme."
"Už sem se nemohla dočkat."
"Ty ne."
"Počkat, cože?"
"Náš kontakt měl jedinou podmínku. Žádné ženy. Nikam nejdeš."
"To teda ne. Jdu s vámi."
"Ne, nejdeš. Stejně by ses nám akorát pletla pod nohy."
"Bratře! Řekni něco. Přeci nebudu jenom..."
"Má pravdu, Bianco, bude lepší, když zůstaneš tady. V bezpečí."
"Ale to přeci nejde. Musím jít s vámi."
"Odpověď je stejná. Můžeš se klidně ptát jestli námořníci pláčí rum. Bude stále stejná."
"Sestro, uklidni se. Všechno bude dobré."
"Nic nebude dobré!"
Těžké kapky jí uhodí do tváří, když vyběhne ven.
Smývají strach a bolest.
Skrývají pláč.

Ten plán byl naprosto geniální.
Měl jen jednu vadu na kráse.
Čas.
Vždycky nenáviděla to čekání před bojem.
Vždycky se mohla zbláznit, když měla jen sedět a nic nedělat.
Výdycky jí chyběl dostatek trpělivosti a rozvahy.
Čekat na vhodnou chvíli.
Čekat na svojí příležitost.
Čekat na to až se karta obrátí v jejich prospěch.
"Nemohla by ses na chvíli posadit?"
"Ne..."
"Takhle mi za brzo prošlapeš do podlahy brázdu."
"Hmn..."
"Nemůžeš jí něco říct? Jsi její bratr."
"Na mě se nedívej. Já už si na to zvykl."
Pokrčím rameny.
Uklidňuje mne to.
I když je to mnoho pohybu pro nic.

Vidím to odhodlání.
Rozhodnutí, že se s tím vším vypořádá sama.
Neochvějnou důvěru v jejích čokoládových očích.
"Chceš se nechat zabít?"
"Ne já..."
"Naporcuje zaživa vše, co jen trochu vypadá jak ty. Myslíš, že tebe ušetří?"
"Ne..."
Slyším její šepot.
Plný beznaděje a bezmoci.
Vím, že jsem moc krutý, ale nemohu jinak.
Sleduji emoce, které se v ní sváří.
Přemýšlím nad tím, že takhle zřejmě umírá ta skrytá Mary Sue.
Ta její část, o které je přesvědčená, že zvládne vše.
Tentokrát bohužel ne.
"Řekl sem, ze mám svázané ruce. Ne, že nepomohu."
Nemohu dál sledovat tu bolest v jejich očích.

Myslela jsem, že tam nakonec umrzneme.
Byla jsem si jistá tím, že když neumrzneme, tak umřeme hlady.
Překvapilo mne, když na nás po pár hodinách čekání začal křičet, proč pořád stojíme v předsíni a nejdeme dál.
Jako bychom věděli, že nám neutrhne hlavu, jakmile překročíme práh další místnosti.
"Přemýšlel jsem, jak Vám pomoci ve Vaší situaci."
"V naší situaci?"
"Ano, jste to přeci Vy nebo ne?"
"Jak my?"
"No Vy... Ti, které loví ten velký zlý Lovec."
"No... ano. Jsme to my. Předpokládám..."
"To je vlastně jedno. Stejně jsem došel k závěru, že mám svázané ruce."
Je to blázen.
Zaručeně.

Přímo dokonalý hostitel.
Když začalo pršet odmítl kvůli nám zmoknout až na kost.
Když začalo hřmít, popadl mě za ruku a odtáhl směrem do lesa s tím, že nenechá nějaký pitomý blesk, aby uhodil do jeho investice.
Když začal bratr protestovat prohlásil, že se s radostí postará o to, aby zmlkl navždy.
Stojíme uprostřed prázdné kamenné síně.
Je nám zima a máme hlad.
O tom, že umíráme žízní ani nemluvě.
Slyšela jsem od bratra, že jsou džinové prvotřídní hostitelé.
Když Vás živý vezmou do svého obydlí.
Jako mrtvým by Vám to bylo jedno.
Tenhle džin zřejmě na hodině etikety chyběl.

"Sestro!"
Cítím strach v jeho hlase.
Vidím obavy v jeho očích.
"Neboj se, jsem v pořádku."
"V pořádku? Jen tak? Z ničeho nic?"
"No.... ano?"
"Jaká byla cena?"
"Cena?"
Nechápu.
Nerozumím.
Nic jsem přeci neplatila.
Nebo ano?
Smích.
Mužský smích, co hladí po páteři.
"Nebuďte směšní. Cenu si vyberu až přijde čas. Jó to můj otec by si ji vybral hned a nebylo by to nic příjemného. Třeba panenství měl z nějakého důvodu moc rád. A matka? Ta zase brala krásu. Asi proto, že sama byla škaredá jak noc. Byli to trapní příbuzní."
Smích, co jí přinese spoustu bezesných nocí.

Strach. 
Myslela si, že ji na místě zabije.
Bolest.
Byla si jistá, že jsou to její poslední vteřiny mezi živými.
Úleva.
Nečekala, že se jí tak uleví.
Překvapení.
Nemohla uvěřit tomu, že srdce ji stále bije v hrudi.
"Co tak na mne čučíš?"
"Bolelo to."
"A cos jako čekala? Měla si prošpikovanou celou nohu."
"Ale já myslela..."
"Co? Že ti dam pastelky jako odměnu za utrpenou bolest?"
"Pastelky?"
"Ano, pastelky. To jsou takové ty barevné tužky, co si s nimi kreslí děti."
"Děti...?"
Hysterický smích.
Byla si naprosto jistá, že je blázen.
Barevné tužky pro děti. 
Kdo to kdy viděl.

Před několika lety jsme Vám přinesli šokující článek o tom jak se džinem stal muž jen díky tlačence Starších. Varovali jsme před tak chybnou volbou a už je to tady!
Jak se před pár hodinami ukázalo tento džin má naprosto nevhodnou slabost pro ženy.
"Když se na mne podívala těma svýma čokoládovýma očima... Nemohl sem si pomoc," vyjádřil se nejmenovaný džin.
Od dotyčné divy jsme vyjádření nezískali. Jakmile se objevil náš redaktor proměnila se v draka a začala chrlit oheň.
Rádi bychom Vám ukázali alespoň fotografie jako nezvratitelný důkaz, avšak náš fotograf byl sežehnut na škvarek. Bohužel i s fotoaparátem.

Na cestu se vydali tři.
První zůstal v nedaleké vesnici.
Klisna toho měla hodně za sebou.
Zasloužila si odpočinek.
Zůstali jen dva.
Dva blázni, co se po vlastních vydali do zapovězených míst.
Dva blázni, kteří už neměli co ztratit.
Biancino zranění se každý den zhoršovalo.
Musel ji zanechat na kraji mýtiny.
Nebyla schopná jít dál.
Nakonec zůstal sám.
To on měl na druhé straně mýtiny nalézt spásu.
Byl to on, koho se džin rozhodl ignorovat.
"Běž od ní pryč!"
Byla to jeho sestra, nad kterou se skláněla temná postava.
Postava oděná v plášti s kápí.
Postava, z které šel strach.

Den za dnem.
Noc za nocí.
Bez ustání. Bez odpočinku.
Přemýšlel o minulosti.
O tom, jak jeho sestra rostla.
O tom, jak oba dospívali.
Přemýšlel o tom, jak pomalu přicházeli o to, co jim bylo nejdražší.
O rodinu. O přátelé. O známé.
O tom, jak žili jako lovná zvěř.
Přemýšlel jestli to byla cena za dospělost, kterou museli zaplatit.
Cena, která je připravila o klidný spánek.
Cena, která rozhodně nebyla levná.
Naučili se žít své životy naplno.
Přišli však o dětství.
O ten pomíjiví pocit bezpečí.
Den za dnem.
Noc za nocí.
Bok po boku.
Putovali míle, aby našli klid.

Krok za krokem.
Myšlenka za myšlenkou.
Naděje za nadějí.
Kéž by se mohl proměnit a letět.
Bylo by to mnohem rychlejší.
Bezpečnější.
"Kam to jedeme, bratře?"
Tichý téměř znatelný šepot.
"Pro pomoc..."
"Kam?"
"Za džinem."
"Ale bratře vždyť džinové..."
"Neříkej to!"
"Ale..."
"Kdyby neexistovali tak by to znamenalo, že není cesty."
"Bratře..."
"Znamenalo by to, že nám zbývá se jen vzdát."
"Samueli, to přece..."
"Nebudeme tak levnou kořistí, sestřičko. My nikdy!"
Strach. Bolest. Beznaděj.
"Máš pravdu... nebudeme."
Tichý šepot.
Kašel.
Bolestné zasyknutí.
Panika. Úzkost. Strach.
Musí zrychlit.
Pomalu jim dochází čas.
"Vydrž ještě chvíli, Bianco. Už to nebude dlouho trvat."

Srdce mu obalí strach.
Beznaděj.
Vina.
Drží v náručí bezvládné tělo své sestry a neví.
Myšlenky mu v hlavě víří.
Snaží se najít východisko, řešení.
Marně.
Bezúspěšně.
Ztraceně.
Ten jež se skrývá.
Tichý hlásek v pozadí všech těch velkých slov.
Slov o pomstě.
Slov toužících po krvi.
Ten, který si vždy bere svou daň.
Bianca se mu vždy smála, když ho přistihla, jak studuje staré báje.
Teď se směje on.
Kdyby tak věděla...
Džin.
Slovo, které vrací naději.
Slovo, které přináší klid.
Slovo, které určí jeho směr.
Řešení, které uklidní jeho mysl.
Naděje, která ho postaví na nohy.
Donutí jít.

Dračí tělo dopadne na zem.
Vůle, která držela proměnu při vědomí, zmizí.
Zlaté vlasy se rozprostřou na šedé skále.
"Bianco!"
Nic.
Ticho.
Jen slabý tlukot srdce prozrazuje, že ještě není vše ztracené.
"Neboj se, všechno bude dobré."
Zbožné přání šeptané do jejích vlasů.
Myšlenka, která má uklidnit.
Bezúspěšně.
Opatrně vytáhne kopí.
Zná ho.
Pomáhal ho stvořit.
Za časů, kdy věřil.
Za časů, kdy doufal.
Bláhově.
Už si ani nepamatuje, co všechno použili.
Magii, stříbro, korýše...
Vždycky mu to připadalo zvláštní.
Jediná stopa, těch prokletých korýšů stačila, aby se jejich rány nezacelily.
Ironie.
Nejmenší stvoření, co znal, dokázala ublížit těm největším.

Za svůj dlouhý život viděl spoustu bolesti.
Viděl lidi trpět a umírat.
Viděl rodiny, které truchlili pro své milované.
Za svůj dlouhý život viděl spoustu radosti.
Viděl lidi se smát a plakat štěstím.
Viděl rodiny, které spolu vítali nový život.
"Vydrž, sestřičko, už tam budeme."
Pošle k ní naléhavou myšlenku.
Pošle k ní zoufalství, které ji má říct, jak moc ji miluje.
Pošle k ní poslední slova, než ztratí zbytky sil a její tělo bezvládně dopadne na tvrdou zem.
Kéž by měl vidoucí oko.
Oko, které ví vše.
Oko, které by ho ujistilo, ze jeho mala sestřička, jeho Bianca, přežije.

Vyděšené oči si ho se strachem měří zpod sedadla.
Jeho srdce bije jako splašené hejno.
V hlavě jediná osamocená myšlenka.
Tohle byl vždy jeho kačeří sen!
Sen o tom, jak zachrání sličnou káčandu.
Sen o tom, jak se stane jejím hrdinou.
Sen o nezměrné nekončící lásce.
A teď je to tu a on... neví co má dělat.
Dáma jeho srdce je přímo před ním a jemu nějak vyschlo v zobáku.
Křídla se mu roztřásly strachem.
Srdce dál hrozilo, že mu přinese infarkt.
Co když všechno pokazí?
Nádech, výdech.
Tohle přeci zvládne.
Není žádná kachní bačkora.
"Seňorita, nebojte se. Zachráním vás!"

Záblesk naděje, pohltí světla loučí.
Doufal, že je nikdy nenajde.
Doufal, že už nikdy nebude muset bojovat o holý život.
Záblesk vzteku v něm pohltí vše dobré.
Ve chvíli, kdy se ve tmě zaleskne hrot kopí.
Ve chvíli, kdy jeho sestřička zařve bolestí.
Zlostné vrčení naplní noc.
Obrovskou tlamou se ožene po nepříteli.
Odhodlaný bojovat do posledních sil.
Touhu po krvi však přebije strach o rodinu.
Když mu zrak padne na zlatého draka.
Když vidí jak se sotva drží ve vzduchu.
Křídla zvednou jeho tělo ze země.
Nemůže dopustit, aby padla.
Musí jí dostat do bezpečí.
Záblesk naděje.
Možná přežijí.

"Kohopak to tady máme... skoro jsem nedoufal, že se ještě někdy setkáme, Slunečnice."
Tichá slova, která bodají přímo do srdce.
Připomenutí doby, kdy mu vládla naivní láska.
"Neříkej mi tak!"
Slova plná zloby.
Vzteku, co přebije strach.
"Proč ne?"
Hraný údiv připomíná zradu.
Odraz světla na hrotu kopí, které skrývá za zády.
"Protože... já... nejsem... žádná... květinka!"
Slova se mění v řev.
Řev plný zoufalství a odhodlání.
Kůži vystřídají šupiny barvy zlata.
Křídla jí zvednou ze země.
Nehodlá čekat na smrt.
Ostrá bolest jí téměř strhne k zemi.
Z hrdla se jí vydere zařvání.
Nevzdá se.
Nepadne.
Už nikdy víc.

"Enyky, benyky, kliky bé..."
Slova letící na křídlech větru.
Tichý šepot, co přináší strach.
"... ábr, fábr, domine..."
Postava zahalená v plášti noci.
Muž, co pomalu kráčí k jejich středu.
"... elce pelce do pekelce... "
Oheň z loučí na chvíli zažene stíny odkrývajíc, co noc skryla.
Klikatou jizvu táhnoucí se přes celou jeho tvář.
"... ten musí jít z kola ven."
Srdce se roztluče zběsilou rychlostí.
Mysl zatemní zděšení.
Ustoupí krok zpět ve snaze dostat se od muže dál.
Nohy bojují o vůli stát.
Ruce se dotknou dračích šupin.
"Bratře, odpusť mi. Našel nás!"
Myšlenka, co udeří přímo do živého.
Vyděšená. Bolestná. Provinilá.

Vítr se prohnal korunami stromů.
Pohladil mu tvář.
Pročísl zlehka vlasy.
Jakoby se čas na chvíli zastavil.
Levá ruka následuje pravou.
Pravá noha podepře tělo hned po té levé.
Záda se nahrbí v očekávání bolesti.
Výkřik plný utrpení se změní v rozzuřený řev.
Cítí jak se mu tělo rychle deformuje.
Svaly, kosti, každá buňka jeho těla se změní.
Roste, mohutní, přijímá nové místo.
Kůži mu pokryjí šupiny pevné jako ocel.
V barvě noci a zapadajícího slunce.
Ze zad mu vyrostou obrovská křídla.
Silné blány lemované špičatými ostny.
Ocas plný trnů se mihne ve světle pochodní.
A noc rozezní výkřiky zděšení.

Nepříjemný pocit, který přeruší spánek.
Podezřelé zvuky, které probudí ostražitost.
Hlasy, co nenechají nikoho na pochybách.
"Sestro, vstávej, musíme..."
Pozdě.
Pomalu.
Neopatrně.
Tupá rána do zátylku a svět se ponoří do tmy.
Ostrý jekot plný bolesti a svět ožije světlem z pochodní.
"Bianko, kde..."
"Jsem tady, bratře..."
Tichý šepot, který bolestně sevře srdce.
Tiché zavzlykání, které rozdmýchá vztek.
"Kdo jste...?"
Zvedne hlavu, když mu tvář pohladí lehký vánek.
Zaostří na postavy, které stojí na okraji světla.
"...už vím... blázni... protože do žádné anonymní seznamky jsme se nikdy nepřihlásili..."
Nemohl si ten sarkasmus odpustit.
Draci se přeci na otevřeném prostranství neloví.

"Kolikrát ti mám ještě říkat, že je to nebezpečné?"
"Chtěla jsem se jenom proletět."
"Co kdyby tě náhodou někdo viděl?"
"Neviděl."
"Co kdyby ten někdo šel za vojáky?"
"Nešel."
"A co kdyby ti vojáci něco řekli králi?"
"Bratře..."
"A co kdyby ten král zavolal... Jeho?!"
"Dost, bratře! To je učiněný les náhod. Coby kdyby... kdo by tomu člověku asi tak uvěřil? Že viděl draka? Ti jsou přeci stovky let mrtví. A kdyby mu náhodou někdo uvěřil, jaká je šance, že by se to dostalo až k... Němu?"
Beznadějné zavrtění hlavou.
Také bych chtěl mít takovou víru.
Víru v nadějný osud.

Opět se vykradla z domu, aby si mohla protáhnout křídla.
Moje malá rozpustilá sestřička.
Nikdy mě neomrzí sledovat, jakou radost jí létání po tolika letech přináší.
Starý nepoučitelný blázen.
Sleduji, jak stočí své mohutné tělo dolů.
Obrovská křídla přitiskne k bokům.
Zlehka se nohama dotkne země.
Proměna trvá jen pár vteřin.
"Nemyslíš, že jsme na tohle už moc staří?"
"Staří, bratře? O čem to mluvíš?"
"Pět staletí, drahá sestro, ti nepřijde jako dostatečné...?"
"My ale přeci nikdy nezestárneme!"
Nevinný smích.
Má pravdu.
Tak dlouhá doba na nás nezanechala jedinou stopu.
Tak proč mám ten nepříjemný pocit, že smrt vrásky nepočítá?

Často přemýšlím nad tím, zda jsou má rozhodnutí správná.
Jestli kráčím po správné cestě.
Od smrti rodičů až dosud.
Není to snadné.
Je to den ode dne těžší.
Nenávidím to, kým jsem se stala.
Teď již chápu, jak to měl otec těžké.
„Mamí, kde jsi?“
„Tady, princezno.“
Usměji se na malé stvoření, které se rozeběhne zahradou.
Na muže, který za ní kráčí.
Vincent říká, že bych měla začít psát.
Že to uleví mojí duši.
Přenést své trápení na bílé stránky papíru.
Já říkám, že se zbláznil.
Jsem ten, co nikdy nic nenapsal.
Útěchu hledám ve své rodině.
Pomáhá to.
Skutečně.