Pokračování Ztracená síla
"Mám dobré zprávy," usměji se na ni, když se ráno probudí.
"Jaké?" zajímá se ve chvíli, kdy na mě upře zvědavý pohled.
"Máme před sebou poslední den cesty," prozradím jí.
Pohled se jí rozzáří. Na rtech jí zahraje úsměv.
Zvážní. Posmutní.
"Myslela jsem si, že to nezvládneme," zašeptá tiše, provinile. "Že nás dostihnou a..."
"Zabijí?" doplním za ní a sevřu jí v náručí. "Kdepak, ani smrt by nám nezabránila uniknout."
Usměji se na ní a poprvé si uvědomím jak hluboký cit k ní chovám.
Ta křehkost. Ta důvěra. Ta nevinnost.
Něco takového neumírá.
Navíc kdyby nás dostihli... nezabili by nás.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit