Třetí pohádka - vzrušení a narušení vánočních tradic

Úryvek z deníku Jacka Harknesse (ne až tak tajného, jak by se zamlouvalo Sdružení na podporu celibátu a Svědkům Jehovovým)
25-12-2009 9.20 AM
Den začal dobře. Ianto vstal dřív a probudil mě čerstvou kávou se špetkou skořice. Prý kvůli Vánoční atmosféře. Na hlavě měl červenou santovskou čepici a potutelně se usmíval. Zvláštní, jak se mnou taková maličkost dokázala pohnout. Zmínil jsem, že kromě té čepice na sobě neměl nic jiného? A už je Vám jasné, jaká má část byla nejvíce pohnuta?
(sex s Iantem 8,5/10)
25-12-2009 9.40 AM
Ať si Gwen a Ianto říkají, co chtějí, já sám se považuji za ryze vánoční osobu. Na stupnici oblíbených věcí bych Vánoce zařadil na sedmé místo (mezi Iantovo presso a svoji pravačku). Každý rok už od rána pouští Gwen v celém hubu koledy, které spolehlivě přehluší jisté zvuky příležitostně vycházející z mé kanceláře. Také zdobíme vánoční stromeček, přičemž můžu debatovat o naleštěných koulích a nikdo se na mě nekouká pohoršeně.
(sex s Iantem 7,5/10, zdobení stromečku)
25-12-2009 11.15 AM
Kde jsem to skončil? Když jsme onoho vánočního rána s Iantem konečně vylezli z mé kanceláře, rovnala Gwen dárky pod stromečkem na úhlednou hromádku. Usmála se na nás, z čehož vyplývá, že hlasitě puštěné koledy opět splnily svůj účel. (Všem, co si myslí, že toto nebyl pravý účel koled, bych přál poznat Adama Michnu z Otradovic.)
Nebudu tu dlouze řečnit o rozbalování dárků (i když největší pozornost samozřejmě dle očekávání vzbudily balíčky ode mě). Podstatnější ale je, že někdy po obědě zaznamenal náš hokuspokussenzorický direktometr zvýšenou paranormální aktivitu kdesi v okolí Bristolu.
„Jacku, myslíš, že to může být Doctor?“ zeptal se Ianto.
Při vyslovení toho jména se mi v hrdle cosi sevřelo a záplava vzpomínek mě málem pohltila. Ano, mohl by to být Doctor. Je všeobecně známo, že kolem Vánoc mívá na Zemi vždycky nejvíc práce. Teprve po chvíli jsem si všiml, že se na mě upírají oči zbylých dvou členů týmu.
„Bude to Doctor,“ prohlásil jsem. „Asi se mnou chce vyzkoušet ten dárek, co jsem mu poslal k Vánocům.“
Ianto se rozkašlal a Gwen obrátila oči v sloup. Důležitý byl ale výsledek. Naskákali jsme do auta a vyrazili směr Anglie.
25-12-2009 1.15 PM
Řídil Ianto, takže jsme se během jízdy ani nestihli nudit. Když jsem se křečovitě držel sedadla a navzdory své nesmrtelnosti se modlil ke všem bohům, kteří byli ochotni poslouchat, zatímco okolní příroda splynula v jednu neuvěřitelně rychlou zelenou šmouhu, s láskou jsem vzpomínal na ty časy, kdy jsem ho musel přemlouvat, aby jezdil rychleji než 30 mph. Gwen se snažila ze všech sil sledovat hokuspokussenzorický direktometr a současně se nepozvracet, což (jak se ukázalo pár kilometrů před Northwickem) byl zjevně úkol nad její síly.
„Ukazuje to zvýšenou paradimenzionální aktivitu v zoologické zahradě v Bristolu,“ zahlásila mírně pobledlá Gwen. „Ať už hledáme cokoliv, je to tam.“
Čistě proto, aby náš tým nevyšel ze cviku, jsem udělal několik obligátních vtípků o velkých zvířatech, za které jsem si vysloužil obligátní znechucené pohledy. Zbytek cesty jsme jeli mlčky.
25-12-2009 2.00 PM
Zoologická zahrada v Bristolu, co se týče paranormálních jevů, aspirovala na titul nejnudnějšího místa na světě (a to včetně dekoltu Jany z Arku). Nikde žádné modré budky ani vesmírné slizky. Kromě prošedivělého muže v obnošeném kabátu postávajícího u pavilonu tučňáků brýlových a dvou důchodkyň s velkými klobouky a ještě větší plátěnou taškou patrně v celé zoo nebyl ani jeden návštěvník. I přesto ručička na hokuspokussenzorickém direktometru vyváděla, jako by se snažila tančit tango.
25-12-2009 2.15 PM
Ospalou zoologickou zahradou jsme se nenechali uchlácholit a postupovali podle obvyklého protokolu - rozdělili se a sledovali podezřelé. Já jsem si vzal na starost muže u tučňáků (oficiální důvod: představuje největší potenciální hrozbu, neoficiální důvod: mohla by to být nová reinkarnace Doctora) a Gwen a Iantovi přenechal ty dvě stařenky.
Na chvíli jsem měl skoro pocit, že mě můj instinkt nezklamal. Na dospělém člověku, který zvládne dvacet minut bez hnutí pozorovat tučňáky, je každopádně cosi zneklidňujícího. Když jsem si stoupl vedle něj, zvedl ke mně oči a já v nich zahlédl hluboký smutek a také cosi číhajícího a prastarého, co jsem nedokázal pojmenovat.
„Doktore?“ zkusil jsem to, ale hned mi bylo jasné, že se mýlím. V mužově tváři jsem nespatřil ani záchvěv poznání.
„Asi jste si mě s někým spletl,“ usmál se na mě mírně. Jeho hlas byl tichý a uklidňující a svým oblečením i každým pohybem křičel: KANTOR . Přesto mi všechny výstražné kontrolky vzadu v hlavě poplašeně blikaly.
25-12-2009 2.30 PM
Rozhodl jsem se, že budu podezřelého nenápadně pozorovat, takže jsem zašel za roh a uvelebil se v apartním křoví s dokonalým výhledem. Asi po pěti minutách jsem uslyšel přibližující se ženské hlasy a o několik okamžiků později se v mém zorném poli objevily ty dvě důchodkyně. Ianta s Gwen jsem neviděl, což mohlo znamenat buď, že se jim podařilo maskování na výbornou, nebo že si odskočili na kafe do místního bufetu.
„Stejně pořád nechápu, Gyto,“ zabručela ta hubenější z důchodkyň, „proč jsi mermomocí chtěla jet také.“
„Přece si nemyslíš, že si užiješ všechnu zábavu beze mě, Esme,“ odpověděla ta kulatější, která nesla tašku. Její hlas zněl na můj vkus až příliš rozjásaně. „A navíc... nikdy jsem neodolala příležitosti prohlédnout si nějaká ta velká zvířata, jestli mi rozumíš.“ Zamrkala a já si v duchu přísahal, že tenhle vtip už nikdy víckrát neudělám.
Hubená probodla kulatou pohledem, za který by se nemusel stydět ani nájemný vrah.
„Myslím, že jsme na místě, Gyto. Vyndej ho.“ (Během vteřiny mi hlavou problesklo sedm jemně erotických narážek na tuto větu.)
Kulatá důchodkyně se zahihňala. „No, nevím, jestli na to mám patřičné tělesné proporce, Esme... jo ty myslíš toho ptáka...“ zbytek jejích slov se ztratil v dalším přívalu hihňání. Nakonec však sáhla do tašky a opatrně z ní vylovila tučňáka v křiklavě růžovém svetříku.
„Jsi si jistá, Esme, že ho máme pustit tady? Co když ho chytnou a zavřou někam do klece?“
Hubená pokrčila rameny a poprvé vypadala poněkud nejistě. „Všechny signály ukazovaly, že toto místo je nejvhodnější.“ Jemně poplácala tučňáka po zádech. „Tak běž.“
(Krátká vložka: Ostatně soudím, že tučňáci by neměli nosit růžové svetříky. Tedy, nevím, jak ostatní, ale tento se tvářil vyloženě nešťastně. Kolébal se na krátkých nohách a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Ve chvíli, kdy jsem začal uvažovat nad tím, že bychom si ho mohli vzít s sebou do hubu, opeřenec radostně poskočil a rozběhl se přímo k pavilonu ostatních tučňáků.)
Muž v obnošeném kabátu zamyšleně hleděl před sebe. Teprve ve chvíli, kdy mu tučňák šťouchl do nohy, se otočil a jako ve zpomaleném filmu otevřel ústa. Potom si dřepl na zem a jako by nevěřil tomu, co vidí, se tučňáka jemně dotkl rukou.
„Co to máš sakra na sobě?“ zašeptal a z očí mu tekly slzy.
25-12-2009 3.00 PM
Dodnes nevím, co přesně se v bristolské zoologické zahradě odehrálo. Jisté je jen to, že to bylo divné a že v tom neměl prsty Doctor (pokud tedy nereinkarnoval v jednu z důchodkyň, což by bylo přinejmenším znepokojivé).
Každopádně dospělého muže válejícího se po zemi s tučňákem oblečeným v růžovém svetru člověk nevidí každý den. Ani není příliš obvyklé, že by dvě na první pohled obyčejné stařenky udělaly znenadání hlasité „Puf!“ a zmizely.
Celá situace začala dávat smysl až ve chvíli, kdy se tučňák proměnil ve vyhublého černovlasého muže a sevřel toho v obnošeném kabátě do náruče. Objímající se chlapi? Inu, proč ne...
Důstojně jsem vylezl ze křoví a nakráčel si to přímo k nim.
„Ehm... pánové, omlouvám se, pokud bych byl příliš vlezlý, ale jen bych vás chtěl upozornit, že nad Vámi visí jmelí.“