Druhá pohádka - zkrocení zlé kočky

Obraz první: Týden do Prasečnic
Půda je ještě rozbředlá, ale ve vzduchu visí sníh. Vítr kvílivě rozhání cáry mlhy. Ze všech komínů v Kyselé Prdeli stoupají provazce dýmu a v celém okolí není až na jednu kostnatou postavu vidět ani živáčka.
Bábi Zlopočasná rázuje ke svému domku. V jedné ruce svírá košík plný buchet od paní Zlatozřivé („Jářku, to ani nemuselo být. Ale když jinak nedáte, děvenko, tak já si je teda vezmu.“), druhou rukou ostře máchá do rytmu své chůze, jako by chtěla prorazit neviditelnou bránu vesmíru. Její galoše nechávají v blátě hluboké stopy, které se téměř okamžitě plní vodou.
Vítr zafouká ještě silněji. Bábi se zamračí a přitáhne si k tělu ošoupaný černý pléd. Oči má přišpendlené k zemi, proto si nejdříve Silvera vůbec nevšimne. Pouze jakési vnitřní volání, které neumí pojmenovat, ji přinutí zvednout pohled.
„Kšá! Jdi mi z cesty, kočko hloupá!“ zavrčí Bábi.
Silver zaváhá. Za běžných okolností by Bábin příkaz patrně splnil. Jednak proto, že se stejně chystal jít ohřát ke Stařence Oggové, a také se už dříve několikrát dostal do střetu s podrážkou Bábiných galoší a ne vždy vyšel jako vítěz. V této chvíli ale utéci znamená pustit kořist. A to Silver nikdy nedělá. Proto se vytáhne na všech čtyřech a nahrbí hřbet.
Bábi pozvedne obočí a konečně si kocoura pozorně prohlédne. To co vidí, ji zcela vyvede z míry, a protože v širém okolí není kromě té pitomé kočky ani noha, ponechá volný průchod svým emocím a několikrát překvapeně zamrká.
„Co to máš v tlamě, ty potvoro?“
Přistoupí blíž. Silver ucouvne. Ne, že by se bál, spíš jen tak pro jistotu.
„Dej to sem.“
Silver se přikrčí a neochotně pustí tu černobílou zábavnou věc na zem.
„A teď zmiz,“ řekne Bábi.
Během několika okamžiků po Silverovi zůstává v blátě jen pár kvapných otisků tlapek. A také tučňák.
Bábi se rychle rozhlédne. Potom napěchuje buchty do kapes, s překvapivou něhou zvedne tučňáka a položí ho do košíku.
Obraz druhý: Pořád týden do Prasečnic
Bábi Zlopočasná sedí ve svém domku u krbu a mračí se do plamenů. O kousek dál v rohu místnosti leží proutěný košík, ve kterém se právě probírá z mrákot jeden požmuchlaný tučňák.
Bábi stále upřeně hledí do ohně, ruce na kolenou, a když promluví, ani neotočí hlavu.
„Můžeš u mě zůstat, než se postavíš na nohy. Je tu teď kolem Prasečnic zima jak v psírně, ale řeknu Gytě, aby ti upletla něco na sebe. Ji takové pitomosti baví, ačkoliv trpí poněkud otravnou zálibou v růžové barvě.“
Na chvíli zavládne naprosté ticho. Bábi si povzdechne.
„Podívej, ještě úplně nevím, co jsi zač, ale rozhodně vím, co nejsi.“
V krbu zapraská.
„Nejsi tučňák.“
Oheň ozařuje tučňáka a tučňák vrhá stín. Ve chvíli, kdy na sebe tučňák i stín vezmou podobu vyhublého muže, se Bábi sama pro sebe usměje. Poprvé za celý den.
Muž se otočí k Bábi a pozorně si ji prohlíží. Tváří se přitom téměř omluvně.
„Propadl jsem obloukem na Ministerstvu kouzel,“ pokrčí rameny. Vlasy má rozcuchané a jeho hlas zní trochu chraplavě. „Potom už si nepamatuju vůbec nic.“
Bábi vstane a přisune k němu talíř plný lehce odrolených buchet.
„Se vším se dá něco dělat,“ zabručí. „Snad kromě Gyty Oggové.“
Potom nepatrně cukne pravým koutkem úst, skoro jako by se chtěla znovu usmát.
„Já ty buchty neotrávila.“
Muž chvíli nechápavě hledí na Bábi i na buchty, ale potom jednu vezme a hladově se do ní zakousne. Do buchty, samozřejmě.