Moje články

„Lehni. No tak lehni,“ ukázala prstem k zemi a po tváři se ji rozlil úsměv, když její mazel udělal to, co mu řekla. „Přetoč se, přetoč. Ještě jednou. Ty seš ale šikovnej kluk!“ pohladila a poplácala ho po čumáku. V krbu praskalo dřevo, plamínky vášnivě tančily a ona byla neživě krásná. Aby ne, když to byla upírka, Selen ap Cappalienti, Princezna noci.
„Tady, granulku,“ vložila mu do tlamy psí pamlsek a zase ho pohladila, když ho rozkousal a polknul. „Dáš mi pac? Dáš paničce pac?“ chytla do ruky podávanou tlapu.
„A teď pusinku,“ nastavila tvář a vlkodlak ji poslušně oblízl.

„Kolik máme ještě času?“ nervózně poklepával nohou a rozhlížel se po svých společnících, se kterými se pokoušel zachránit svět. Zase.
„Do úsvitu to musíme vyřešit,“ připomněla mu, opřená bradou o dlaň ruky a hleděla otupěle do prázdna.
„Ještě jednou si to shrňme,“ navrhnul trpaslík a poctivě si masíroval spánky.
„Zase? Tak dobrá… abychom našli další část skládačky, musíme vyřešit hádanku, která zní ,pravda se nachází za poslední stranou‘. To se dá brát doslovně, nebo také zcela úplně jinak,“ pokrčila rameny.
„A kolik je tu knih?“ zeptal se opatrně.
„Dva a půl milionu,“ špitla. Podobné hádanky nebyly v knihovnách zrovna oblíbené.

„Tady, tady!“ řval malý skřet a házel šiškama po obrovské chlupaté bestii. „Tvoje máma je tak tlustá, že fotka, kterou jsem ji pořídil minulý Vánoce, se pořád ještě tiskne!“ pištěl, ale teď už couval a obratně přeskakoval kořeny stromů. Bylo jisté, že se snažil toho strašlivého vlkodlaka nějak odlákat, ale od čeho a proč, to bylo tajemstvím.
„A z huby ti smrdí, jako bys žral mrtvý děti!“ pokračoval a sebevražedně ignoroval sílící vrčení.
„Tak už mě seřer, čokle!“ vypískl naposledy a lykantrop po něm skočil.
Ještě z jeho malých úst vyšlo tiché Kebab Akbar a po polknutí přišla krvavá detonace.

„Něco mi tu nehraje…“ zamyšleně se rozhlížela po okolí a snažila se spatřit příčinu způsobující varovné vřískání jejího instinktu. Už nějakou dobu se tu šířil nebezpečně vystupující kult, jehož jednu z tajných buněk právě hledali. Jenže tady bylo jen pár domů a stará pumpa na vodu. Když na ni spočinula pohledem, zarazila se.
„Hele, není tu skalní podloží?“
„To je,“ přikývl trpaslík.
„A myslíš, že se tu dá narazit na podzemní vodu?“
„Fárej sto padesát metrů a možná,“ odhadl odborník a už mu došlo, na co narážela. Došlapal až k pumpě a odtlačil betonový blok, který odhalil vstup do podzemí.

Když jsem se vydal na výlet poprvé, byl to krok do neznáma. Netušil jsem, kam spočinu svou vyhublou nohou a jak na mě bude působit prostředí, ve kterém se objevím. Nijak moc jsem o tom niterně nepřemýšlel a odevzdal se překvapení okamžiku, a i když se považuji za docela otrlého člověka, to, kam jsem se dostal, mě ohromilo.
Zelená selátka byla všude a ačkoliv bych zelenou slaninu vyzkoušel tuze rád, bylo mi znemožněno postoupit jakékoliv progresivní kroky, kvůli všudypřítomným, nebezpečně nízko letícím, ptákům s hněvivými výrazy. Prej se zlobí kvůli ukradeným vajíčkům. Ještě, aby mi je tu taky někdo ukrad!

Na sobě měl černé sako s košilí, kravatu si dávno sundal. Nedokázal se už moc dobře přetvařovat a tak z jeho postoje i gest prosakovala pravda, že se nehorázně nudí. Možná by se dalo říct, že byl celkem znechucen. Pokud něco skutečně neměl rád, byly to svatby. Stvrzovat něco tak pomíjivého jako je láska a ještě ke všemu mezi bytostmi, kteří žijí stovky let? Fraška. Za pár desetiletí spolu budou jen z povinnosti, tradice, zvyku. A to neuvěřitelné množství drobných povinností postrádajících nějaký elementární smysl? Lepší být mrtvej, než v chomoutu. Věděl, o čem mluví, páč mrtvý už dávno byl.

Skupinka postav postávala pod lampou pouličního osvětlení a kolem nich se rozléhal městský park. Bylo jich celkem šest, každý jinak vysoký a široký a každý si krátil čas jinačím způsobem. Jeden hleděl na hvězdy na obloze, druhý si hrál s palci v kapsách, třetí počítal bezdomovce na lavičkách, a tak dále. Okolím se rozléhal pronikavý zvuk vytryskující tekutiny, který přebíjel jak noční ptactvo, tak hmyz. Ten zvuk trval snad věčnost, jakoby snad šlo o nějakou fontánu, ale fontána to nebyla.
„Tak co, už seš?“ houkla jedna z postav k houští, z kterého se následně vyloupl jeskynní troll zapínající si příklopec.

„Ale já jsem nevinný! Opravdu! Musíte mi věřit!“ křičel a brečel pobledlý upír a možná by se pokusil i o útěk, kdyby nebyl spoutaný a s hlavou na špalku.
„A můžeš dokázat, že seš nevinný?“ naklonil soudce hlavu na stranu a dal upírovi chvilku na rozmyšlenou. Spoutaný těkal očima z místa na místo, jak se snažil úporně vymyslet, zformulovat nějaká slova, argumenty. Chtěl něco říct, ale zakoktal se, a když viděl, jak soudce zvedl oči v sloup, opět se rozvzlykal.
„Tak už to s ním, prosím, skoncujte,“ požádal kata a odškrtl si v deskách další políčko. Ještě jich čeká spousta.

„Tak co?“ vyzvídal jeden z paladinů a byl opravdu natěšený.
„No, je to pravda. Princ Noci je mrtvý,“ vyklopil ze sebe mnich a zakousl si hostii.
„A to je všechno? Nebuď lama…,“ tvářil se trochu zklamaně, ale ve skrytu duše stále svíral uzlíček naděje.
„Nemůžu, mohl bych mít z toho problémy,“ ospravedlňoval se ten méně emočně zainteresovaný.
„A přesně proto nemáš žádné kamarády, seš totiž nudnej a uťáplej,“ postěžoval si.
„Dobře,“ povzdechl si, „byla to nuda. Audilore ho sundal stříbrnou sítí a bylo po všem.“
„Pfff, ubohý…“
„Ale prý měl poslední slova.“
„Jaká?!“
„A půjčíš mi na noc svého novice?“

Zažehnání krize, která hrozila skrz probouzejícího se zlatého draka pod Kutnou Horou, si zasloužilo několik dní veselí. A ačkoliv zlí jazykové tvrdí, že trpaslíci jsou pěkní židi, teď nešetřili na ničem. Jídla bylo tolik, že by ho nesnědl ani polský zájezd a pití nápodobně. Na tu slávu se sjeli všichni trpaslíci z Čech, Moravy i Slezska.
Nejvíce ožehavé pozornosti pak strhnul Klan strýca Valthalaka, který si s sebou protestně přivezl Starobrno s tvrzením, že je to taky pivo. Když ostatní fousáči překonali srdeční obtíže a mrtvice, bylo jasné, že pokud to neodvolaj, tak tam více ani jednoho strýce tolerovat nebudou.

Emancipace k ní sice dorazila, ale pravdou bylo, že přísná výchova, kterou si jako malá prošla, se na ni podepsala nesmazatelným inkoustem a vlastně udávala směr jejího života dodnes. Vyšívání, vaření, hra na klavír, každá dáma by měla ovládat nejen tyto dovednosti a ona nebyla výjimkou. Ještě dnes ji v hlavě zněla slova její učitelky, která ji kladla na srdce, jak se má správně chovat a co má očekávat od mužského plémě. Že jejím úkolem je udržovat oheň v rodinném krbu, být sečtělou, a tlačit děcka ze svého lůna.
A jako správná vlkodlačice si těch dětí měla užít celou smečku.

„Myslím, že bysme s tím měli přestat,“ sundal si unaveně brýle a podíval se na Michala, který si pilníkem zkrášloval své kopyto.
„Co máš na mysli?“ nadzvedl tázavě obočí a podíval se na padlého anděla sedícího u osobního počítače.
„Měli bysme přestat přijímat platby formou žíní z jednorožců, pegasů a další havěti. Prostě jen peníze. Ulehčilo by nám to spoustu práce.“
„Ale to nemůžeme našim zákazníkům udělat…,“ usmál se vyhnaný čert vlastnící obchod s magickými předměty.
„Ale tyhle pracné převody přes židovské prostředníky, kteří nám za to jako jediní vyplatí peníze, jsou příšerný.“
„Myslíš, že nás oškubávaj?“
„Myslíš, že ne?“

„A tak jsme šli na lov. V lese bylo chladno a o naší přítomnosti vyřvávali všichni lesní ptáci. Našlapovali jsme opatrně a s přimhouřenýma očima jsme sledovali okolí, abychom byli připraveni okamžitě vyrazit. Toulali jsme se několik minut, od vlhkýho mechu jsme měli mokrý nohavice, když v tom byly všude kolem! Úplná banda. Vytáhli jsme nože a vrhli se na ně! Řeknu vám, byl to lítý boj! Odkrajovali jsme jim nohy a klobouky a-.“
„Už zase vyprávíš, jak jsi lovil houby, protože sežraly babičku, když jste trajdali v druidím lese?“
„Jojo, dávejte si na ně bacha. Hlavně na ty prolezlý.“

Choulila se pod postelí a srdce jí bušilo jako trpaslíci do kovadlin. Očima sledovala pohled svého otce, který ležel několik metrů od ní, a z úst mu vytékala krev. Pevně stiskla ruku své sestry, která se třásla strachy a druhou ruku ji tiskla k puse, aby nevydala ani hlásku. To, co vtrhlo do jejich domu a co mělo na svědomí život jejich rodičů, tam ještě bylo. Byla to temná postava, jejíž kroky se rozléhaly místností a zastavily se až v kaluži krve. Z ničeho nic se až k nim přikutálela hlava její panenky Loly. Pak povolil stisk ruky její sestry.

V přítmí nebylo vidět kdovíjaké detaily, ale pokud se člověk soustředil, dokázal se docela dobře orientovat v prostoru, aniž by si přivodil nějaký úraz. Oni lidé nebyli, ale i tak si museli dávat pozor a postupovali pomalu.
„Co to tady smrdí?“ řekl potichu fousatý skrček a v hlavě začal srovnávat pach s trpasličí latrínou.
„To budou ta těla,“ odtušil upír a sehnul se, aby mu křivolaká větev nevypíchla oko, „nejsou daleko.“
„To cítím,“ zabručel trpaslík a trochu se zarazil, když spatřil šestici ležících hromádek, které se nepříjemně ošívaly. „Myslel jsem, že jsou mrtví?“
„To budou jen brouci.“
„Docela divoký, nemyslíš?“

Bylo to neštěstí, strašlivé neštěstí. Celá laboratoř se proměnila v strašlivé inferno a bylo jen otázkou času, než zcela zmizí. Všechny předměty v dosahu několika desítek metrů byly vystaveny zvyšujícímu se žáru, který nemohly vydržet. Knihy, svitky i kůže už dávno lehla popelem a díky skokovému zvýšení teploty se železné a alchymisticky vděčné olověné kruhy připevněné ke stěnám doslova vypařily. Nikdo by v takových podmínkách neodkázal přežít. Ani upír, ani vlkodlak, natož pak člověk. Možná, že si ti výzkumníci, co to měli na triku, na poslední chvíli uvědomili, že experimentovat s fénixem nebylo zas tak skvělým nápadem, jak se zdálo.

„Ty seš jeptiška, viď?“ zeptal se, ačkoliv to věděl a sledoval ji znuděným pohledem toho, který viděl už mnohé.
„Ano,“ odpověděla a snažila se na sobě nedat znát odpor, který k němu chovala. Bylo to proti všemu, v co věřila, komunikovat a dokonce se starat o zraněného upíra. Doufala, že Gui, který ji dal tento úkol, věděl, co dělá.
„Můžu se ti vyzpovídat?“ naklonil hlavu trochu na stranu a zahleděl se do jemných vrásek, které měla v koutcích očí.
„Nejsem si jista-.“
„Budeš tedy mou zpovědnicí. Potřebuji ulevit svému svědomí,“ ušklíbl se.
„Mohu vám ulevit třeba kolíkem…“
„I ty nezbednice.“

„Schnell, schnell!“ řval esesák na průvod zlatovlasých postav, které se v okovech postavily do řady proti vysoké zdi. Noční obloha byla zatažená a snášel se z ní mohutný liják.
Popravčí četa stála pod stříškou, aby na ni nepršelo, a s puškami u brad mířila na podřízenou, osmičlennou rodinu.
S úderem blesku se objevila na zídce silueta postavy v kabátě.
„Halt!“ rozkázal esesák postavě a několik pušek se otočilo tím směrem, „nestrpím, aby někdo narušoval popravu té židovské špíny Löwenzahnů!“
„Vůbec se nenechte rušit, Herr SS-Obersturmführer,“ vycenil neznámý špičáky v úsměvu. „Jen jim něco dlužím a těším se, že už nebudu.“

Napěchoval tu krásku tabákem a škrtlou zápalkou se ji pokusil zapálit. Náustek měl sevřený mezi zuby a jediné, co mu chybělo k dokončení rituálu zapálení dýmky, byla práce jeho plic. Jediný výraznější problém, zádrhel, by se dal najít v tom, že žádné plíce neměl. Vlastně neměl žádné orgány, měkkou tkáň. Jen kosti.
Plamen sirky opaloval tabák, z kterého se zvedaly obláčky kouře. Kostlivec zalitoval, že nemá nos, který by mohl cítit tu vůni. Zalitoval i toho, že zůstal zde, v říši živých, a je tak vystavován všem těmto lahodným činnostem, které si už nedokáže nijak vychutnat. Necítil už vůbec nic.

„Máme problém,“ prohlásil Bernardo de Gui hned po příchodu a položil na stůl před Michelle malý flash disk.
„Hmm?“ podívala se na něj tázavě upírka a jen se sebezapřením se pohledem nevrátila zpět k jednomu z mnoha prastarých rukopisů, kterými se už celý rok probírala.
„Ve starém kanalizačním systému se usídlil Zeugl,“ vydechl a promnul si prsty. „Sežral už několik bezdomovců, a feťáků. Bohužel se mu tam připletly i tři děti. Jen jedno uniklo. Jeho vzpomínky teď vymazáváme.“
„Zabít, ihned.“
„To není jen tak. Cokoliv sežere, roste a-.“
„Nacpěte ho třeba vindaloo, ale prostě ho zabte!“
„Vindaloo? Chm, to půjde.“

„Ug og?“ škrábala se na hlavě zarostlá příšera a ukazovala někam do dáli prstem s dlouhým drápem. Sněhová vánice zuřila jak nevyspalá tchýně a přes poryvy větru nebylo téměř slyšet vlastního slova.
„Up pff!“ odpověděla druhá s výrazně feminnějšími rysy, než měla prvá a protočila panenky. Sníh jim sahal až ke kolenům a brzy se snese tma. Ve směru, kterým ukazoval sněžný muž prstem, se objevilo několik barevných šmouh.
„Mun g,“ chytla ho sněžná žena za ruku a začala tahat pryč. Neměla ty lysé opice ráda. Sněžný člověk se z nich ani nenají a mají ošklivou, barevnou slupku na povrchu.

„Už když jsem tě viděl poprvé, věděl jsem, že seš výjimečný. Někdo by to do tebe třeba neřekl a nevšiml si toho ani za tisíc let, ale já takové věci poznám, na to vem jed! Cítil jsem to z tebe hned od začátku a věděl jsem, že se na tebe můžu spolehnout a kdykoliv se k tobě schoulit, protože mě nikdy, nikdy nezradíš. A víš ty co?“ mrknul kocourek a skočil na klín jeskynnímu trollovi s černou buřinkou a čumáčkem šťouchl do dálkového ovladače, který měl na opěrce křesla. „Tak si to Chcete mě pusť. Na Star Trek kouknu zítra.“

Abyste věděli, tak punk je tu s námi už odnepaměti. Jedním z popularizátorů byl Kapitán Vobřezanej Poliš. Sice žid, ale pirát jedna báseň.
Nohu mu odkousnul žralok, o ruku přišel, když z hořící lodě zachraňoval sudy s rumem a jeho papoušek uměl nadávat ve třinácti jazycích.
O duši přišel už dávno a posádku měnil častěji než své trenýrky. V uších nosil visací zámky, v hubě zapíchlej chiméří pařát a voda se ho bála víc, než cukrář cukrovky. Kapitánskou uniformu měl jen jednu, snad tisíckrát spravovanou plnou cvočků a záplat, a po smrti papouška si pořídil nutrii vesele okusující hlavní stožár.

„Myslím, že je nejvyšší čas k tomu, abych ti předal životní moudrost, kterou mi kdysi předal tvůj dědeček. Za holkama a tramvajema neutíkej.“
„A proč teda utíkáme, tatí?“ zeptal se zmatený syn s pusou od perníku a otec se v návaznosti na jeho otázku v běhu otočil. Za nimi se hnala vřískající ježibaba, z které do všech stran skákaly blechy a která v křivých rukách svírala zubaté a narezlé nuže.
„To je něco jiného. Před holkama a tramvajema bys utíkat rozhodně měl. Protože ať seš kdokoliv, naštvanou ženskou s kudlou v ruce ani řádně rozjetou tramvaj v zádech mít nechceš.“

„Nikdy jsem tomu čmárání nepřišel skutečně na chuť,“ rozhodil rukama a byl připraven na jakoukoliv kritiku, která se na něj snese jako hněv boží. Žádného rozhořčení si však nevšiml, a tak se rozhodl pokračovat. „Prostě mi uniká smysl, důvod, proč? Ano, vzít štětec, barvy a plátno a namalovat obraz má něco do sebe, ale co stojí za nutkáním podříznout děcko či bloncku, odkrvit je a pak patlat jejich krev rukou po stěně?“
„Stavíš se k tomu špatně. Umění se nemusíš snažit vysvětlit. Děláš ho pro umění samotné,“ pronesla avantgardní upírka.
„Pro mě je to prostě plýtvání jídlem a ne umění.“

Déšť se jí již dávno dostal pod plášť a naprosto nepokrytě si ulevila, když v dálce zahlédla světýlko. Promnula si unavené oči, probrala se z mikrospánku a už ani nepřemýšlela nad štěstím, že do ničeho nenarazila. Cestovala dlouho a ze všeho nejvíc potřebovala někde v teple zalomit.
Světýlko svítilo z okna krčmy, která se jmenovala Perníková chaloupka a překvapivě perníková byla. Opatrně otevřela dveře, aby neutrhla kliku a opřela létající koště do stojanu. Uvnitř bylo v tento nečas narváno. Zpod pláště ji vykoukl promočený kocour.
„Pokoj a pečínku, hospodo!“ mňouknul.
„A máte čím zaplatit?“
„To sice ne, ale klidně zazpíváme!“

Ghulbi a Rulbi se konečně dostali přes masivní skalní stěnu, za kterou větřili dutinu a v ní pořádný poklad. Po posledním úderu a odvalení největších balvanů se s odklízením trosek už nijak nepárali a vtrhli dovnitř. Zraky se jim rozmazaly úžasem. Tolik zlata, stříbra ani drahých kamenů neviděli pohromadě nikdy v životě.
Rulbi se roztřásl při představě, kolik si toho koupí, Ghulbi, při představě, jak to odtud budou všechno vynášet. Jenže to nejtěžší bylo ještě před nimi. Z kopce zlata se vynořila rozespalá dračí hlava.
„Ani hnout. Pokud se nehnem, neuvidi nás!“ vykřikl Ghulbi.
„Ti jebe?! Tohle neni Jurský Park!“

„To tě to pořád baví?“ skřípavý hlas zazněl do větru a následovalo lupnutí, s kterým otočil hlavu.
„A víš, že docela jo?“ přiznal gargoyl a vyndal zpod kamenného jazyka několik holubích pírek, které se mu tam zaklesly při poslední svačině. „Můžeš namítnout, že jsou pořád stejné, ale i tak to má pořád něco do sebe.“
„Přijde mi, že když na tobě pracovali, tak někde udělali chybu,“ povzdechl si druhý kamenný brepta a nahnul se nad okraj, aby lépe viděl. „Ale je fakt, že poslední dobou to povznesly na jinou úroveň… co tamta vpravo, líbí?“
„Ne. Kalhoty říkají jóga, zadek McDonald.“

„Co se děje, Marty?“ ptal se barman svého kamaráda a naléval mu sklenici krvavého drinku.
„Jen, že nesnáším svou práci,“ povzdechl si a napil se. Chutnalo to lahodně.
„Vždyť seš velitelem ochranky Selen ap Cappalienti? Co je na tom tak hrozného?“ podivil se a obsloužil další dva upíry.
„Co? Tak třeba skutečnosti, že je to panovačná panička, která musí mít vždycky poslední slovo. Což mi dost znesnadňuje dělat pořádně mou práci. Jak ji mám chránit, když mě neposlouchá a dělá si, co chce? A když s ní nesouhlasím, výhružně odsekne, ať nezapomínám, kdo je pán a kdo sluha.“
„Ženský, no…“

Narodil se roku 1872 v Düsseldorfu do rodiny lékaře a učitelky hry na klavír. Od malička miloval knihy a nebylo žádným překvapením, že po vystudování gymnázia navázal studiem filozofie na univerzitě Fridricha Viléma. Paralelně k tomu se zabýval alchymií a okultismem, stejně jako předešlé generace v jeho rodině. Uchvácen myšlenkami Haeckela a Lenze studoval eugeniku a získal doktorát z rasové hygieny. Jako člen NSDAP se stal vrchním říšským alchymistou a to i přes židovský původ jeho prapředka, který byl golemancerem na dvoře Rudolfa II.
Věrný Říši zůstal i po smrti Vůdce a zemřel až dlouho poté při nepovedeném nekromantském rituálu.

Byl to nádech, kterým se nadechne každý po návratu z nicoty. Byl hluboký a dychtivý a nenasytně zaplnil všechny plicní sklípky až po okraj. Chutnal trochu jinak, než dřív. Zamrkal očima a spatřil úlevné pohledy lidí nad ním. Jejich tváře znal a viděl na nich, že prožily dlouhou dobu bez spánku pod velkým tlakem.
„Rád vás opět vidím,“ vyzkoušel hlasivky.
„Je skvělé mít vás zpět, Velký čaroději.“
„Trvalo to dlouho?“
„Bohužel. Vaše tělesná schránka byla zničena. Jen zázrakem se podařilo ukotvit vaši duši a přenést ji do jiného těla.“
„Nevadí, pokud nejsem černej.“
„V-víte, stal se takový vtipný, nemilá věc…“

„Tady to je černé na žlutém,“ ukazoval prstem svému upířímu pánovi pergamen, který měl za sebou už několik zim. „Za pronájem deseti golemů a jejich servis jste se upsal k udržování židovské obce, její ochraně a také vyplácení ročních odměn ve výši pětadvaceti procent vašeho ročního přijmu.“
„To že jsem podepsal?“ kroutil nevěřícně hlavou ten, kterému v místnosti jako jedinému netlouklo srdce.
„Ano, můj pane. Problém je, že jste jim už sto sedmdesát let nic nedal.“
„To musím?“
„Vy jste tu smlouvu podepsal… měl byste ji tedy dodržovat.“
„Ještě s tím počkáme. Třeba to s nimi ti Němci nějak vyřeší.“

Alexander Audilore, Iškariotský paladin a také člověk, který se jako poslední napil ze Svatého grálu, stál v katedrále, pod nohama mramor, před očima kříž s Kristem. Doušek z posvátného poháru mu propůjčil dlouhý a zdravý život. Už dávno to nebral jako dar, ale jako hrozné prokletí.
Už dříve několikrát pochyboval o čistotě a pravdivosti své víry. Za poslední dva roky měl však vysloveně krizi.
Když o tom mluvil s papežem, bylo mu řečeno, že každý si nosí kus nebe ve svém srdci a mysli.
Teď se s pistolí v puse pochechtával, až tu budou všude kolem to jeho nebe uklízet.

U Sloupaného sviště bylo příjemně plno a nikomu nevadila absence rasové segregace, která by se snažila preventivně zamezovat šarvátkám a vyhroceným slovním diskusím. Vedoucím podniku byl normální člověk, který toho věděl víc, než ostatní, v kuchyni dělal tým satyrů a za pípou se oháněla rumová a absinthová víla. U kulečníkového stolu se předváděla hrstka skřítků s upíry a o svlékací fotbálek se pokoušel vlkodlak s polednicí a meluzínou, které ho neskutečně drtily.
Vládla zde pohoda, ale jen do chvíle, než se rozlétly dveře a do nich vstoupil on.
„Jedn-!“
„Říkám ti to potřetí, Leeroy,“ povzdechla si unaveně rumovka, „bazilišky nevaříme.“

„Herr Obersgruppenalchimist, tohle je naše poslední šance,“ vědecký důstojník stál v pozoru a za jeho zády finišovaly poslední přípravy.
„Ano,“ připustil a podíval se na nebe. Bylo jasné, bez mráčků.
I když bylo dávno po válce a po kapitulaci Říše, oni se nevzdali a na tento rituál se připravovali několik let.
„Kolegové, přátelé,“ zvedl hlas, aby ho všichni slyšeli, „tuto památnou noc vykonáme něco velkého, něco, co dokáže síla čistého, pravého germánského ducha. Zvážil jsem všechna rizika a sečetl klady. Bude to začátek, nebo náš konec.“
O dvě hodiny později vyvolali démona, který by bez nebeské intervence zničil celý svět.

Jeff fungoval v enklávě jako taková holka pro všechno. Zejména tedy vařil a byl přehlížen. Krom toho také stíhal jednou za čas naskočit do lodě a díky svým bohatým kontaktům zajistit zboží, které bylo normálně těžko dostupné.
O to horší bylo, když ho s takovým nákladem chytli republikoví inspektoři.
„Jak už jste si sami ověřili, papíry jsou v pořádku a na převoz mám patřičné oprávnění.“
„To sice ano, pane Breene, ale opravdu mi chcete tvrdit, že převážíte třicet tun medoviny pro,“ ještě jednou se podíval do datapadu, „sirotčinec?“
„Samozřejmě,“ zalhal pohotově.
„To je sedmdesát tisíc lahví.“
„…je to velký sirotčinec.“

„Tuž pěkne to tu je, ale už bych zvedl kotvy a fičel dom,“ navrhl Morbo a pohlédl skrz sluneční brýle na bratry. Ti leželi na lehátkách a koukali na západ slunce.
„Nekecaj, že bys byl misto dovolené radši doma v dolu?“ podíval se na něj Orgo a usrkl z kokosového ořechu nějaký míchaný nápoj.
„Sa vi, že ne v dolu, ale doma. Vždyť tu nemaju ani pořádné pivo. A trpaslice tež nevidno..“
„Uživaj si slunko a drž pysk. Za týděn sa vracame a buděš mit zpět pivo aj trpaslice… A nezapomeň, že doma je doma, ale Hawai je kurde Hawai!“

Seděli spolu na lavičce a dívali se na panorama mrakodrapů a tisíců vznášedel, které dokázalo vyrazit dech.
[„Myslel jsem, že to tu bude horší,“] hodnotil Nar Shaddaa a zakousl se do zmrzliny, kterou koupili.
„Tady to ještě ujde, ale níž je ho horší,“ zakousla se taky. Jako šlusák, který se tu narodil, věděla, o čem mluví.
[„Jak moc horší?“] házel nožkama ve vzduchu a při konzumaci kornoutu se kousl do prstů.
„Tak, že v noci myšohryzové kradou malé děti.“
[„Fakt?“]
„Fakt.“
[„A proč neukradli i tebe?“]
„Nevím,“ pokrčila rameny, „třeba bych jim nechutnala.“
[„To mně chutnáš,“] přiznal se. Jako kuře.

Bylo krásné být opět spolu. Viktor a Selen trávili dlouhé noci bok po boku a Princezna Noci mu s pýchou ukazovala svůj palác. Ten měl vše. Kuchyně, salóny, šatny, ložnice, mučírny,… a zahrady.
Procházeli se mezi různorodou a různobarevnou flórou a s nadšením poslouchal vyprávění o jednotlivých květinách, které na jejich čich útočily omamnými vůněmi. Jedna vůně byla však nejsilnější a nejomamnější.
„Tohle je Rosa Cruentus,“ ukázala mu celý keř sytě rudých růží, „víš, jak se pěstují?“
„Vím,“ přikývl a pohladil okvětní lístky jedné z růžiček. Prsty mu po doteku zrudly.
„Zalévají se krví.“ Ochutnal. „Mmm, a tyhle rovnou vlkodlačí."

„Co jste zas vyváděli?“ vyzvídala Joyce, když viděla ty dva vystupovat z lodi a mířit rovnou na ošetřovnu.
„Ani se neptej,“ poradila jí Jess s rukama a tváří posetou množstvím drobných ranek.
[„Skákali jsme do měkkého,“] pochlubil se Simba a usmíval se od ucha k uchu.
„Neskákali,“ vyjela po něm.
[„Ale jo, skákali.“]
„Ne, tys skákal. Já spadla čumákem do nějakého trnového keře s kýčovitými květy. A tys mi žuchnul na záda!“
[„Vždyť jsi mi sama řekla, ať ti vlezu na záda, když jsem se ptal, jak ti je, a z té výšky to rychleji nešlo.“]
„Já si něco udělám…“