Moje články

[„Je mrtvá, už se s tím prosím tě smiř!“] Wyrrgy se zlobil, ale na jeho bratrance to nijak nepůsobilo.
„A jak to mám asi udělat?“ zamračil se na něj Chlouppek a odzátkoval další lahev.
[„Přijmout to. Místo toho jsi s Champbaccou rok stopoval tu sithskou čarodějnici Algernnon a když jsem pak na holonetu viděl záznam z místa činu, bylo mi z toho špatně.“]
„Začala si.“
[„Klesls na stejnou úroveň, jako ona.“]
„Tam jsem byl dřív, než se vůbec narodila.“
[„Jess… nám všem moc chybí,“] povzdechl si a rezignovaně odešel.
Chlouppek se napil z lahve a nahmatal rukojeť pistole.
„Mně víc.“

„Je to potvrzené…“ Lisa se doploužila k židli a těžce dosedla.
„Hloupost, to není možné,“ Gui zakroutil odmítavě hlavou, „nemohl umřít.“
„Vatikán to potvrdil.“
„Ti lháři? Osobně jsem ho topil ve svěcené vodě, viděl jsem, jak z něj stříbrem udělali cedník. Na jeho vlastní žádost jsem ho zakolíkoval, a když jsem ten kolík pak vyndal, byl v pořádku. Říkám ti, že jeho jen zabít nestačí.“
„Iškarioti ho prý chytili do sítě a nechali spálit na slunci. To by nepřežil ani on.“
„To… bych se divil. Myslíš, že by si umřel a vzdal se možnosti si mě dobírat? Pche, to určitě!“

Už dávno bylo po večerce a v enklávě vládl zdánlivý klid. Simba ještě nespal a krčil se pod dekou ve svém pokoji a tichoučce listoval v rozsvíceném datapadu. Současně Silou vnímal všechny členy jejich společenství.
Jeho taťka sklesle píše nový příspěvek na svůj blog, který ale nesmí nikde zveřejnit. Mistryně a slečna Brannigan jsou spolu a ať už dělají cokoliv, silně si to užívají. A Rahm starostlivě kontroluje zahrádku, jestli nezapomněl zalít.
„Co vyvádíš?“ vpadla do jeho úkrytu Fosh a Simba se musel kousnout, aby nevyjíkl.
[„Jaj… já, já vybírám mistryni dárek k narozkám.“]
„A co jí chceš dát?“
[„Kuchařku.“]

Karlík s Máničkou se drželi za ruce a volné ručičky si tiskli k pusám. Museli se ukrýt, protože jim hrozilo strašné nebezpečí. Maminka jim řekla, ať se schovají, tak se schovali na jediné bezpečné místo v pokoji.
Měli strach a spalující žízeň. Deka, která je přikrývala, jim zabraňovala vidět okolní svět, ale slyšet stále mohli.
Ve vedlejším pokoji někdo chvíli zápasil, ale přiškrcený výkřik mamky i taťky prozrazoval vítěze. Okamžik poté se otevřely dveře.
„Co s nimi bude?“ ozvalo se Guimu v uchu prostřednictvím malé vysílačky.
„Dělat z dětí upíry je těžký zločin i mezi upíry…“
„Takže?“
„Takže musí zemřít.“

Velmistr skryté, před imperiálními čmuchaly zahrabané enklávy (jedné z posledních výsp bezpečného života a studia pro bytosti citlivé k Síle), prolézal jako vždy po náročném dni holonet a kontroloval stínovou datovou schránku, co nového se v ní uhnízdilo za zprávy.
Krom asi bambilionu spamu, ve kterém mu bylo v devadesáti osmi procentech nabízeno zvětšení penisu na rancoří velikost, obdržel taky asi osm zpráv, jejichž předmětem bylo JSI MOJE JEDINÁ NADĚJE. Šlo o nějakého Jediho na útěku, který potřeboval pomoc, jinak mu hrozila smrt. Champbacca ale nebyl kokot a na tyhle inkvizitorské fígle měl nos. Zprávy smazal a šel hrát Tetrix.

Jeptiška Lisa zaklepala na dveře Viktorovy pracovny a po vyzvání vstoupila dovnitř. Seděl za pracovním stolem, z hrnku po jeho pravici stoupal kouř a on seděl nad kusem papíru, v ruce svíral husí brk a zřejmě chtěl něco psát. Zamyslela se, proč raději nenapíše esemesku nebo email, ale kdysi jí bylo vysvětleno, že hodně staří upíři mívají s těmito výdobytky techniky často blíže nespecifikované problémy.
„Co píšete?“ zvědavě natáhla krk.
„E-e, zkus to ještě jednou, jak jsem tě to učil,“ napomenul jí.
„Ach,“ povzdechla si, „co píšete, můj princi?“
„Odpověď na výhružný dopis z Rakouska.“
„A jakou?“
„Polibte si prdel.“

Jednou se takhle komár Bzučík napil krve, ale nebyla to krev ledajaká, byla to krev malkavianská. Hned mu ruplo v bedně a začal dělat neplechy. Falešně zpíval, píchal do všeho, na co sosákem narazil a tlemil se u toho jak po bedně Starýho Tobyho. Nejen že tím sral všechny své krvavé cisterny, ale po čase i svou vlastní rodinu, která se rozhodla k razantnímu kroku.
Nejiniciativnější z rodiny, synovci a neteře, navedli chudáka Bzučíka do rány stočeným novinám, jejichž úder nepřežil nikdo, kdo by o tom mohl vyprávět.
Jenže jaké pro ně bylo překvapení, když je pak prosil o repete?

„Piješ mi krev!“ postěžovala si dlačice a mrkla přes dlouhé řasy na Prince De’Lafoe.
„Vinen,“ odpověděl, ale přes bílou masku, kterou měl stále na tváři, nebylo možné zjistit, jak se tváří, „proto jsem si tě také koupil.“
„Romantiku.“
„Naivko.“
„Kéž by ses uchlastal a shořel!“
„S tebou se mi to bohužel nepodaří.“
„Nesnáším tě.“
„A já ti to věřím.“
„Proč musíš být takový? Proč… tě třeba nezajímá to, co se děje v Evropě?“
„Myslíš válka, genocida, a tak?“
„Ano, plno našich je součástí invaze za osvobozením světa před nacizmem a ty nic. Proč?“
„Protože si za to lidi můžou sami.“

Všichni se ji báli jak Simba vody a když už něco přikázala, tak to s tichým vzdorem snášeli, ale vocamcaď pocamcaď. Každý věděl, že spíž a lednice se stává cílem nočních nájezdů, které ale jen zřídka končily absolutním vybílením všech zásob. Všichni to přehlíželi, protože jen málokdo se těch nočních nájezdů nikdy nezúčastnil.
Až jednou školnice shledala nefunkčnost jejího nepřekonatelného zámku a podala stížnost k nejvyššímu, ve které požadovala tvrdé tresty a okamžitou nápravu.
Champie se rozhodoval, co dál, přeci jen mu často otvírala zavařovačky, ale nakonec zvítězil zdravý rozum, návrh roztrhal a osobně zorganizoval hromadnou invazi na zbytek zásob.

Šla jednou jedna Kowakianská opička do světa, aby se obohatila o zážitky. Jenže to byla drzá a zlá opička jako mrzutý rancor a do každého se navážela a každému dělala zle. Jeden by si řekl, že by se třeba mohla bát, když byla úplně sama ve světě a nedělala si tam vůbec kamarády, jenže to by si tahle opička nesměla o sobě tolik myslet.
„Na mě jste krátcí! Já mám strejdu, který je víc než vy všichni! Na mě nemůžete!“ vykřikovala o svém huttském strýci, opičím králi, dokud nepotkala mynoka, nebojácného mandalorianského válečníka a ten jí v rozletu neukousl hlavu.

Když se ho někdo zeptal na to, které město upřednostňuje, jestli Prahu, nebo Brno, byl na vážkách. Každé z nich mělo něco do sebe a v každém prožil mnoho dobrého i zlého. V Praze byl sto let vězněný v kobce, kdežto v Brně ho chytla partička přespříliš snaživých lovců a krom rozkošného mučení svěcenou vodou mu ušmikli i to, co se mu už tisíc let houpalo mezi nohama.
Na druhou stranu v každém tom městě žili zajímavé bytosti, které stálo za to poznat.
Kde to měl tedy raději? Těžko říct. V jednom mu krev chutnala a v tom druhém taky.

[„Pamutuješ se, jak jsme spolu byli na Garapaku X-hic-V?“] škytnul velmistr a zašklebil se na bývalou padawan, která si do pusy strčila macatého červa a zapila to rumem.
„No jašně,“ přikyvovala s plnou pusou a měla co dělat, aby se nezvrátila a to měla za zády zeď.
[„To byla sranda, jak jsem přišel do té hospody a na celej lokál zařval, ,Burani, pán z Coruscantu je tady‘? Jo jo, starý dobrý Jirikor.“]
„Ale ne, v Jirikoru sis objednal Wookiee-wango.“
[„Teplé.“]
„Jak jinak?“ Wookiee-wango, teplé, brala jako samozřejmost. „Burany jsi je nazval v Rigolohu.“
[„A objednal si Wookiee-wango.“]
„Teplý.“
[„Jak jinak?“]

[„Jess, Jess, Jess, Jess,“] přilítl do lodi jako Speedy Gonzales s nadváhou, [„musíš jít se mnou.“]
„Co se děje?“ vyskočila z koupelny s mečem v ruce připravena i na samotného Darth Vadera, ale jak spatřila Simbovu tvář, oddechla si.
[„Viděl jsem ji! Tu, o které všichni mluví a kterou chce každý mít! Tu, pro kterou zahořela mnohá srdce láskou a které zůstala navždy věrná. Naše pohledy se střetly a vesmír v ten okamžik přestal existovat. Byl jsem jen já a ona. Nadýchaná a voňavá. Jednoduchá, přesto dokonalá… udělám vše, jen abych ji mohl poznat!“]
„Tak já ti tu koblihu koupím…“

„Ach můj Bože,“ nechal se slyšet upír, který bude později známý jako Viktor, a měl co dělat, aby nezíral příliš.
„Cha cha bhehehe,“ odpověděl mu jeho malkavianský kamarád Qgi a měl co dělat, aby polkl slinu.
„Teda, chalani, táto baba, to je kus,“ připojil se souhlasně zarostlý gangrel Joža.
„Neznáš ji?“
„Nie, vidím ju prvýkrát.“
„Hi hi bha.“
„Pravda, nesmíme ji polekat. Kdo bude pít první?“
„Ten, kto ju videl prvý.“
„Hei hé,“ začal Qgi radostně mávat rukama pod nohou.
„Tí jebe?“ vyjel po něm Joža. „Po teba nepijem. Si cucneš a je z nej magor. Nemienim to chytiť taky.“

„Co všichni tak řeší?“ podivoval se Bernardo de Gui a míjel pobíhající a ustarané bytosti.
„Máme problém,“ odpověděla na jeho otázku nová Baronka Čech, Michelle, „probudil se nám tu nějaký velkomoravský Rodný.“
„Tak mu dejte dostatek krve a čas, ať si zvykne na novou dobu.“
„Víte, pane Gui, není to tak jednoduché,“ zhodnotila a zavrhla jeho plán na záchranu situace.
„A to proč?“
„Protože za jeho dob nebyla žádná Maškaráda, dohody, úmluvy… nebylo ani tolik lidí. Připadá si jak na nekončící hostině.“
„Takže zabíjí a vysává, na koho přijde,“ shrnul to chladně, jako správný lovec.
„Má prostě špatné stravovací návyky.“

Naši archeologové, rudovlasá, brouky žeroucí, Lara Croft a chlupatý otesánek Nathan Drake, hodně cestovali a dostávali se do nejrůznějších nebezpečenství. Ať už šlo průzkum dávno zapomenutého sithského chrámu, průlet skrz mandalorianské vesmírné pohřebiště či prohlídku opuštěné, rozpadající se enklávy, které sloužily v dávných a lepších dobách k výuce dětí v souznění se Silou.
Z těch tří jmenovaných příkladů zní prolézání nějaké školy jako nejméně zajímavé, ale člověk by se až divil, jak moc ho to dokáže obohatit.
Jess žasla nad knihovnami a archivy, zatímco Simba šílel ze zachovaných jídelen a kuchyní a z chutí některých fosilních pozůstatků v prehistorických lednicích.

„Taky bys mohl být víc se mnou,“ čertil se padlý anděl na čerta v exilu. „Ale ty ne. Ty musíš lítat po tom svém obchodě, obskakovat kdekoho a na mě si ani nevzpomeneš.“
„Ale no tak, zlato,“ nasadil smířlivý tón, „ty jsi to jediné, na co se po celém dnu těším.“
„Lžeš,“ zakroutil odmítavě hlavou, „raději seš s tím Viktorem.“
„Je to jen zákazník, ten nejvýznamnější. Musím se mu věnovat.“
„Ale já mám pak pocit, že jsem až na druhém místě.“
„Nejsi, věř mi. Pojď, koukneme spolu na Zoufalé manželky.“
„Ty mám moc rád!“
„Já vím, ty moje zoufalá manželko.“

[„Na nevidomé koleji-.“]
„Na vedlejší, bramboro,“ opravila ho Jess, ale nechávala ho, ať si dál hraje s vysílačkou, zatímco ona kontrolovala onu nevidomě vedlejší kolej.
[„Takže na vedlejší koleji je ten vlak, který převáží dva ze tří Hurhurových holocronů!“] nadšeně odvysílal a podíval se na Jess, jestli to řekl správně. Usmála se, jako že jo.
[„Paráda, tak šup tam a ať už jste doma,“] zapraskalo z druhé strany vysílačky.
[„Bylo to úplně skvělý. Nejdřív jsme proklouzli do centra, kde jsme přehodili výhybky a nasměrovali…“]
[„Stačí, synu.“]
[„Ale já se právě dostávám k tomu nejlepšímu. Tati, maj tu dva jídelní vozy!“]

V jejich oddíle byli tři vlkodlaci. Spolubojovníci jim říkali Rafani, protože byli neúnavní a houževnatí. Všichni sloužili v československých legií v Itálii a patřili k těm nejlepším partyzánům, kteří na italské frontě bojovali.
Zrovna se přesouvali, když narazili na tu nejhorší překážku. Cestu jim oddělovaly kilometry dlouhé elektrické dráty, které zajišťovaly komunikaci a energii nepřátelským bunkrům. V takových případech byla jediná šance.
„Tak ja idem, chlapci,“ ozval se Pavol, vyučený zámečník.
„Neblbni, vždyť máš doma těhotnou holku!“
„Babu mi jebe Maďar a decko je rovnako jeho,“ zasmál se na celé kolo. „Pozdravujte doma,“ rozloučil se a skočil přímo do drátů.

[„Už jsem ti říkal, že praprapraprababička byla zámečnice?“] promluvil na ní Simba, jakmile otevřela dveře a otíral si packy o kožich.
„Jo a byl to prapraděda,“ zakroutila hlavou a ukázala prstem vedle sebe. Simba se obtížně zvedl a dokolébal na příslušné místo. Jak byl venku, Jess se šla podívat na tu spoušť, kterou natropil. „Takže jsi snědl všechny šlehačkové dortíky, karamelové tyčinky, borůvkové koblížky a… hele, tady jeden zůstal!“ skočila po něm jako kočka po myšohryzovi a zakousla se do něj.
[„No jo… vyhládlo mi, než jsem se dostal přes ten zámek, co tu školnice nainstalovala.“]
„A ukážeš mi jak?“

„Kdo je tam dál?“ Viktor se zdál být po dnešku už značně unavený.
„Jožin z Bažin. Prý musel za Dona Česílka nahánět houbaře do bažin a rašelinišť a po rusalkách odevzdávat duše. Chce se zeptat, jestli to musí dělat i teď,“ shrnul to nosferatu.
„Řekni mu, ať jede domu a nic neposílá. Žádné duše nechceme,“ mávl dramaticky rukou do prostoru, „kdo je tam dál?“
„Už jenom P.I.F.K.A. Je to-.“
„Nechci to vědět, pusť je sem, ať už chtěj cokoliv,“ zakroutil hlavou a nechal dotyčné vpustit.
„Vážený Princi,“ řekl pidižvík, „my, Permonická Iniciativa za Feminizaci Kubistické Architektury…“
„Já to nechtěl vědět…“

Diplomat, zastupující Německé upíry, dorazil už před sedmi hodinami a nejen že se stihnul chovat, jako by tam byl doma, ale navíc pořád vykřikoval něco o nárocích německého národa, a tak. Choval se velmi nevybíravě a to i přes to, že byl pohoštěn a byl mu poskytnut bezpečný příbytek, kde mohl přečkat slunečný den.
Arogantně a velmi, velmi nerozvážně si dovolil dloubat do Viktora a do obličeje mu křičet výhružky o Krvavém honu a válce, kterou jako podřadný Slovan nemůže nikdy vyhrát. A tak přetekl Viktorův brujahský pohár trpělivosti a za doprovodu křupnutí germánské páteře mu jednou rukou urval hlavu.

„Ty seš fakt brambora!“ rozčilovala se Jess.
[„Ne ne, brambora je strýček Wyrrgy!“] protestoval Simba a popotahoval nosem.
„Ale ty taky. Říkám ti to pořád. Když máme nějaký úkol, soustřeď se a nekoukej po ptákách!“
[„Tam ale žádní ptáci nebyli…“]
„To je fuk, máš dávat pozor. Obzvlášť, když lezem kolem raghulů. Ale ty ne, ty radějí zíráš na myšohryzy… tos pod nohama opravdu neviděl tu hroznou hromadu kostí?“
„Neviděl.“
„Buď rád, že to neřeknu tátovi,“ pomalu se uklidňovala.
[„Tak už se na mě nezlob. Příště už na žádnou kost nešlápnu, slibuju.“]
„Jo, ale do chřtánu si je určitě narveš zas…“

[„Tati, tati, P.I.F.K.A.!“] vehnal se malý Simba do taťkovy pracovny a oči měl plné ohromení.
[„Už zase?“] povzdechl si starší chlupáč. [„Neříkal jsem ti, ať si dáváš pozor na to, aby ti nic neuteklo?“]
[„Jo, ale tohle je něco jinýho!“]
[„A co?“]
[„Pokročile Impozantně Fenomenální Kulinářský Armagedon.“]
[„Kam ty na ty blbosti chodíš…?“] poškrábal se nevěřícně na hlavě.
[„Jessica vařila krupicovou kaši. Svítí ve tmě, a když k ní mistr Neva z legrace přiložil dozimetr, zkolaboval.“]
[„Dozimetr nebo Neva?“]
[„Oba.“]
[„Tak na to se musím jít podívat. A co na to Jessica?“]
[„Nic,“] pokrčil rameny, [„slíbila, že mu koupí novej.“]

Jednou se takhle Viktor probral po večírku, za který by se nestyděl ani Charlie Sheen a marně se snažil najít kalhoty. Po důkladném hledání je našel promočené pod zkouřeným Erbenem, který ještě spal. Rozhlédl se kolem a spatřil všechny známé tváře, jak leží různě po zemi a chrápou jak dračí sluj.
Zamžoural pohledem a za doprovodu zdi se dostal do vedlejší místnosti, kde se včera nacházelo kokainové pískoviště, ve kterém si moc hezky zablbli. Jenže pískoviště nikde.
Promnul si tedy pořádně oči, až spatřil zadek iškariotské jeptišky, utírající podlahu.
Bolestně přivřel oči, potlačil smutek a přemluvil se, aby jí nezaškrtil.

[„Co to tady…?“] Champie nahlédl do kuchyně a spatřil svou bývalou padawan, jak hypnotizuje něco v troubě a chladí si u toho ruku o balíček ledu. [„Ty pečeš?!“] zhrozil se a byl připravený vzít nohy na ramena.
„Jo,“ otočila se na něj s tím svým nadšeným úsměvem, který měla vždy, když vařila, pekla a zamávala mu, „dělám bábovku.“
[„Jo bábovku…“]
„Dobrou, třenou. Cítíš, jak hezky voní?“
[„No to právě cítím,“] vrtalo mu hlavou, jak je to možné a odvážil se přistoupit blíž.
„Dala jsem si s ní práci. Třela jí jak blázen a vůb-.“
[„Koupilas ji v pekárně, vid?“]
„…jo.“

Dnešní airsoftový turnaj se vyvedl na výbornou. Všech sedm týmů si pořádně zablblo a teď už zbýval jen jeden jediný zápas. A protože tam byli všichni upíři, střílelo se skutečnými zbraněmi a ostrými náboji. Ve finále se utkal tým malkavanů a toreádorů, kteří sváděli nelítostný souboj o zlaté medaile a diplom.
„Šéfe,“ zašeptal jeden z toreadorů skrytý ve vysoké trávě a zkontroloval stav zásobníku, „jestli si do pěti minut nepřepudruju nos, tak to vzdávám.“
„Ať tě to ani nenapadne, nejdřív je musíme porazit.“
„Ale jak?“
„Hmm… kdo je ještě živý, vztyk!“ vykřikl.
„Tady! Tady!“ ozvali se malkaviani.
Výhra přišla záhy.

Mistr Denyzz ležel na chladné kovové podlaze a i když značně posekaný, stále žil. Rytířce Karnis se díky jeho sebevražednému pokusu povedlo odtáhnout slepého mistra Champbaccu a uniknout z inkvizitorské stanice.
„Pane, podařilo se jim uniknout,“ zaslechl akolytu, který právě přispěchal.
„Já vím,“ odpověděl kdysi nejlepší Stín Řádu Jedi, nyní Císařův služebník.
„Pronásledujeme je. Nemají šanci.“
„Výborně,“ unavené povzdechnutí, „pro dnešek je toho povyku přespříliš. Průběžně mě informujte, budu ve své kajutě.“
„A co s tímhle?“ jistě tím myslel mistra Denyzze.
„Nechte ho ležet, droidi ho pak uklidí.“
„Ale já nejsem mrtvý!“
„Hmm, tak ho zabalte a pošlete na Lictor.“

„Tak si napíšeme testík.“
„Jupí!“ zaradovala se Sagwen a nedočkavě se zavrtěla na židli.
„Cože?!“ vyhrkl Vojta na školnici s otevřenou pusou.
„Vždyť jsme psali minule…“ zaškemral Peelo.
„Mám z toho špááátný pocit,“ zakroutila Fosh rezignovaně hlavou a šťouchla do Simby, který si hrál s nějakou hračkou pod stolem. „Máš aspoň čím to psát?“
[„Ještě není vše ztraceno,“] vyhnul se přiznání, že propisku snědl během přednášky, [„mám nápad.“]
„Bojím se zeptat,“ zatvářila se nejistě.
[„Koukej, už je tady,“] ukázal ke dveřím učebny, kde se objevila jeho mistryně, která školnicí podle plánu zabavila, a on urychleně všechny zadání písemek bezezbytku snědl.

Rytíř, nejbohatší upír Evropy, filantrop, vizionář a zázračný umělec v jedné osobě Lord Elvis Aaron Presley hrábl do strun akustické kytary a halou jeho paláce se prohnal sluchu lahodící zvuk. Povzdechl si. Odložil kytaru a napil se krve ze sklenky na vysoké nožce. Staletí plynula jako voda a on přemýšlel, co by mohl udělat, aby potěšil muzikanta ve svém těle. Jak na to? došel ke dveřím na chodbu a otevřel je. Dovnitř napadalo jeho lidské služebnictvo.
„Odpusťte nám, mylorde…“ kajícně skláněli hlavy, „když hrajete, nejde vám odolat.“
„Nejde?“ podivil se.
„Nejde, mylorde.“
„Hmm, dobré vědět,“ odpověděl a prorocky se usmál.

Hned jak dokončila své mistrovské dílo pro Sabbat, byla jí nabídnuta další umělecky plodná práce, která se prostě neodmítá. Dala si jen pár nocí odpočinku a s novým elánem se vrhla tvořit. Tentokrát to nebylo tak náročné na materiál, ale ten správný se stejně nehledal úplně nejsnáze.
Prohlédla si horu masa, kterou uplácala z hlav a údů lidí, a zamyšleně se poškrábala na krku. Něco tomu ještě chybělo. Ale co? Mrtvé oči jí pohled vracely a některé hlavy na ni hleděly s otevřenou pusou. Mám to! Zaradovala se, prokřupla si prsty a vytáhla čerstvou dívčí hlavičku. Ta přijde úplně nahoru.

„Simbo, ty… pláčeš?“
[„Nepláču!“] malý chlupáček si otřel oči a pokračoval v sezení a hledění na jezero, zatímco mu vydatně pršelo na hlavu. [„To ten déšť, abys věděla,“] vysvětlil jí to.
„No jasně, už mi to došlo,“ přikývla a přisedla si k němu. „Stalo se něco?“
[„No… jo, stalo. Hrál jsem si s Kryšpínem.“]
„A jak se mu daří?“
[„Skočil mi do talíře, já si toho nevšiml a… snědl ho.“]
„Říkala jsem ti, ať si nehraješ při jídle… ale neboj, Kryšpínovi je v tvém bříšku úplně nejlíp.“
[„Opravdu? Tak to je príma.“]
„Hlavně tam není sám, žeano.“
[„No jo no…“]

„Je to skutečně nutný?“ zatřepal spoutanýma rukama a podrbal se na nose.
„To tedy je, Ohnivý alchymisto,“ odpověděl mu inkvizitor s takovou koncentrací pohrdání v hlase, že by se tím dala ucpat trhlina v přehradě.
„Alchymista? Já? Vždyť jsem pouhopouhý šašek, takový ten mamlas, co dostává na chleba prskáním kořalky do plamenů, a tak.“
„Nevěřím ti ani slovo,“ dal mu pohlavek, „až boží soud rozhodne.“
„To mě jako hodíte na hranici a zapálíte?“
„Když to přežiješ, seš Ohnivý alchymista a pěkně si tě podáme.“
„A když nepřežiju?“
„Tak seš nevinnej a tvá duše dojde spásy.“
„Hmm, jedno lepší, než druhý…“

„Simbo!“ rozléhalo se Enklávou hlasitěji, než požární alarm a dotyčný nevědě, co provedl, vzal nohy na ramena a utíkal tam, kam ani školnice nechodí. Jenže to by nesměl mít mistryni, která tam chodí taky a která by ho neznala jako svoje notně onošené boty.
„Mohl bys vysvětlit Kamilovi, že se tohle nedělá?“ osočila se na padawana venku na dešti a na nose jí visel klepetem přichycený krab.
[„Jé, Kamile!“] přiskočil k těm dvěma a něžně sevřel krabíka do rukou a ten okamžitě pustil červený a trochu zakrvácený nos.
„Jako hlídací krab obstál, ale už ho do té spíže nedávej, jasný?“

„Taky máš někdy takovou tu náladu, během které přemítáš o svém životě a tím, čeho bys chtěla dosáhnout?“ poskládal solidní souvětí mistr Denyzz zatímco pil nějaký neznámý druh čaje a otázku směřoval na Jessicu, která ale takových výkonů nebyla schopná.
„Pfff, hic, sem tam,“ mávla volnou rukou a druhou do sebe kopla dalšího panáka. Oči se jí pomalu ale jistě klížily.
„Vždy jsem se snažil žít hodnotný život, aby tu po mně zůstalo něco hodnotného. Otisk v historii. A nemusel by být nijak významný. Jen abych věděl, že jsem nežil nadarmo…“ nebylo třeba pokračovat. Spala s čelem opřeným o stůl.

„Děje se něco?“ mňoukl Kocourek na trollově rameni a mrskal ocáskem ze strany na stranu.
„Měli byste si dávat pozor, pánové,“ Viktor se ospale protáhl v křesle a prohlédl si tu nesourodou dvojici. „Nějací civilisti našli vaše stopy ztvrdlé v betonu. Bohužel to nebyly tvoje tlapky, ale tlapy tady Pana Tau. A protože tu zaměstnávám jen samé neschopné brambory, které to nedokázaly začít řešit, musel jsem vstávat po poledni a žehlit to až do teď. Nosferatu se naštěstí nějak daří mazat fotky těch otisků z netu, ale i tak je to průser… Tak to omezte, protože příště už vstávat nebudu.“

„Slyšel sem,“ Morbo skládal dohromady kulomet a zamyšleně pohlédl na Viktora, „že tam maj cimry nejen pro upíry.“
„To maj,“ usrkl z hrnku krvavé kakao a prohlížel si něco velice zajímavého v plamenech.
„A že to nejsou prezidentská apartmá…“ přidal se Orgo.
„To teda nejsou,“ přikývl upír.
„Když se to nepovede, do nějaké takové nás zavřou, což?“ potáhl si z dýmky Zorbo.
„Zavřou,“ koukl na skleslé trpaslíky a lehce se usmál. „Kdybych vás neznal, řekl bych, že máte strach.“
„Strach? Pche, my sme Sekerníčci, mladej. Ať je jich třeba milión, do gatí si z pánbíčkářů a píchačů malejch kluků nenaděláme!“

Cae vykoukla zpoza kamene a jen nešťastně kníkla.
„Nevypadá to nejlíp,“ koukla bojácně po spolužácích a hrstce profesorů.
[„Ukaž,“] podíval se i velmistr a spatřil batalion bitevních droidů, kteří pochodovali jejich směrem a střet byl jaksi nevyhnutelný, [„paráda.“] Schoval se a dal pohlavek Simbovi, který z nervozity chroupal křemeny a trávu. Pak si vzal Jessicu trochu stranou a poškrábal se na hlavě.
[„Horší než hlídat Neimodianské děti to není, ale naše děti nevypadaj moc nadšeně. Nechceš jim trochu pomoct?“]
„Ok,“ souhlasila a otočila se ke zbytku. „Hlavu vzhůru, bude to legrace. Prostě je mydlete hlava nehlava, dokud stojí na nohou.“

[„Jo, a abych nezapomněl, zítra po svačině bude porada, tak buďte tak hodní a přijďte včas,“] řekl dřív, než stihl zmizet na chodbě a vydat se do svého pokoje rozjímat o božské podstatě piva a tak.
„Hele, Champie,“ zastavila se před ním mladší bývalá padawan a usmála se tím svým způsobem, který se objevil vždy před nějakou neplechou, „nezajdem do Lampiónu?“
[„No, já nevím. Vždyť mě znáš, nikdy bych neodmítl pozvání na-.“]
„Maj tři sudy, které když se nevypijí, tak je vylejou…“
[„Co?!“] píchlo ho u srdce. [„Jen přes naši mrtvolu!“]
Zpět se doplazili až na oběd. O den později.

Bernardo de Gui nahlédl do místnosti a spatřil hlouček různorodých bytostí sedících u jednoho stolu a hrající jakousi karetní hru. Byla mezi nimi i Iškariotská jeptiška Lisa, které z očí koukali všichni čerti, a své karty v ruce tiskla obezřetně k prsům, aby do nich nikdo neviděl.
„BANG!“ vykřikl trpaslík Orgo. Karta šla vysokým obloukem, než dopadla na stůl.
„Ti jebe?“ dal mu pohlavek jeho bratr Morbo a rozhodil rukama, „já sem Šerif!“
„Tvoje máma,“ zareagovala Lisa a všichni krom Morba se rozesmáli. Pěkně jí tu kazí, pomyslel si Gui.
„Už aby bylo pravé poledne,“ pronesl prosebně Morbo.
„Hlavně hraj!“