Moje články

„Dej mi ještě týden, Kopýtko, prosím,“ škemral na kolenou anděl a lomil rukama. Kopýtkem nazval čerta v exilu, kterému dlužil pořádný balík za služby, které mu poskytl. Kopýtko se ve skutečnosti jmenoval Michal a vedl obchod s informacemi a zbožím pro Jiné, někde ve Zlaté uličce. A poslední známkou čertovství, bylo právě kopyto levé nohy.
„Pírko,“ začal, oblečen ve smokingu, a otočil do sebe sklenku brandy, „podepsal jsi smlouvu? Podepsal. Nesplnil jsi podmínky?“
„Splním!“
„Nesplnil. Takový ústupek, o který prosíš, škodí businessu. Co to znamená? Že ti nikdo nepomůže.“
„Smilování…“
„Přistřihněte mu křídla. A ať moc neřve. Je přeci neděle.“

(někdy v roce 1948)
„Připraveno?“ vyřkl otázku a nebe pročísl rozeklaný blesk.
„Vše připraveno, Herr Obergruppenalchimist. Muži čekají na váš rozkaz,“ odpověděl předpisově vysoký blonďák v černé uniformě s důstojnickou čepicí zdobenou stříbrnou lebkou.
„Přichází náš okamžik, Pánové. Vítězství Třetí Říše! Začněme!“ překřičel Vrchní Alchymista nespoutanou bouři a jeho kolegové začali okamžitě s vykonáváním magického rituálu, který měl navždy změnit svět. Složité obrazce na kamenné podlaze zlověstně zářily a blesky šlehaly nebezpečně blízko…
Celé nebe i peklo pak drželo Archandělu Michaelovi všechny palce, jen aby se mu podařilo odvrátit apokalypsu a porazil toho rudého démona z jiné dimenze, kterého ti přeživší fanatičtí nácci vyvolali.

Gloria žila v hlubokém lese, daleko od lidí a věnovala se svým každodenním povinnostem. Bydlela v nejčervenější muchomůrce široko daleko a mravenčích vajíček měla plnou spíž. Každou sobotu pořádala nějakou slavnost v pařezu, kde se sešli skoro všichni skřítci z lesa. Popíjela se borůvkovice, šiškovice, bobulovice a mnoho dalších ‚vic‘ a k tomu se čas od času jezdilo na ježcích a létalo na sojkách.
Po takové výjimečné oslavě však bývá skřítkům zpravidla špatně a ospale a přes les je to dálka. Proto Gloria založila mšicí sbor, s kterým skřítkům zpívají nějaké křesťanské šlágry. Domů pak peláší rychlostí vyšší než absurdní.

Čtyři Anarchští přátelé se tísnili u skromného ohníčku a nepřetržitě se chechtali. Všichni byli potrhaní, od krve a jeden zuboženější, než druhý.
Společně se před několika týdny vydali na cestu do Afriky a zatím si své dobrodružství užívali plnými doušky. I upíři si potřebují čas od času odpočinout. Například si dali noční výstup na Kilimandžáro a z hecu se nechali sežvejkat hrochem. Prostě parádní jízda.
Dnes hráli pro změnu na plácanou. V pralese byla mlha, že by se dala krájet, a tak pubertálně plácali do každého zadku, který v mlze spatřili.
Očividně to přerostlé ego toho gorilího alfa samce nerozdýchalo.

„…a pametáš si, jaks nám darem dal možnost zabydlet se tu a fárat?“ vyzvídal poněkolikáté podsaditý trpaslík od Prince Noci, zatímco se důlní výtah, někde pod Kutnou Horou, nestabilně šinul do nitra země.
„Jo, co se děje?“ upír netušil co čekat.
„To musíš vlastními kukadly vidět,“ trpaslík se otřásl.
„Co se stalo? Kopali jste moc hluboko a narazili na Balroga?“ pokusil se odlehčit tísnivou atmosféru, ale nějak tím nepomohl.
„Hůř.“
Nasucho polkl. Už to slyšel. Hřímavé chrápání, po kterém tuhla krev v žilách.
„Hehe, napadla mě taková hloupost… že on to není žádný obrovský spící drak, že ne?“
„Je.“
„K*rva.“

Hastrman si zkušeně ubalil nového jointa, jehož špičku bez otálení rozžhnul za pomoci narezlého zapalovače zippo, a po očku se zadíval na upíra Viktora, který právě ucucával z kouřícího hrnečku plného krvavého kakaa. Posunkem mu výrazně vonící raketu nabídl. Slušně odmítl.
„Kouříte rád, baseballové pálky?“ prolomil upír ticho žertem.
„Len ak mám chuť,“ odpověděl a potáhl si tak, jak by to žádný smrtelník nedokázal, „a tu mám stále.“
„Chtěl jste se zeptat na příhodu s Donem Česílkem?“
„He-eh-eh-ej,“ zakuckal se zelenáč a z očí mu vyhrklo několik slz.
„Zkusím to co nejstručněji,“ slíbil upír a ještě se předtím jednou napil, „o Česílkovi jsem věděl z doslechu, že jede v obchodu s kouzelným masem a do podniku s dušemi zapojil i lidi, kteří mu je sháněli. Podnikatelé a nepohodlní lidé mizí často. Tady v Čechách většina na dno Orlíku. Česílko si je tam nechával házet v sudech. Šel jsem to tedy prošetřit, a pokusit se s ním uzavřít dohodu. Dohoda padla ve chvíli, kdy mě připoutal k traverze a pustil k vodě.“
„To vás muselo raniť.“
„Spíš tam byla zima, bláto a kilometry kolejnic s desítkami, stovkami těl. Popravdě mě ten pohled vyděsil k smrti.“
„Ako to dopadlo?“
„Chutnal jako kuře.“

Měla věk na vdávání, ale spíš než na vdavky myslela na to, jak si najít nějakou příjemnou práci a nastartovat tak svojí kariéru. Za deset let se viděla ve vedení nějaké prosperující firmy, bude finančně zaopatřená, v zimě jezdit do Alp a v létě do Karibiku. Jenže zatím jediný, kdo jí přijal, byl kouzelník Magikus, který měl o kolečko nebo pět navíc a nechal ji tvrdnout vzadu ve skladu. Nikdo jiný ji nechtěl.
Možná to bylo tím, že její mamka milovala tatranský čaj a devět měsíců před jejím narozením potkala na Moravě Jožina z Bažin. Jo… holka je po tátovi.

„Hlášení, Pane Bigwerhelzle“ pronesl stroze šílený Nosferatu Urpol, zatímco přecházel po pracovně.
„Písk-pí-pi-ík,“ odpověděl v pozoru, starý svišť, Pan Bigwerhelzle a třásly se mu vousky rozhořčením.
„To mi ani neříkejte,“ okřikl ho Urpol a zašklebil se na něj, „zodpovídáte mi za jejich výcvik. Naše vysněná Revoluce je za dveřmi a vy mi říkáte, že nejsou vhodní?“
„Písk-ík,“ odpověděl nejistě Pan Bigwerhelzle.
„Dokonce se mi snažíte tvrdit, že naše nejnovější rota se skládá z padavků vhodných akorát tak k zásobování?“
„Ík.“
„Zamítá se! Chci z nich mít bandu chladnokrevných paragánů, jasné? Nebo mi chcete naznačit, že nezvládají ani seskok padákem?“
„Písk!“

Když v tomhle podniku začínal, představoval si, že je to ten typ práce, která vás katapultuje mezi milionáře a elitu. Boháče z něj sice udělala, ale elitu rozhodně ne. Být somálským pirátem není žádná legrace. Tedy pokud neunášíte francouzské lodě, ty se unášejí samy. Věčně v doprovodu svého věrného přítele To-to, kalašnikovu AK-74, si připadal jako pán všech moří. Upsal duši a proto tomu tak bylo.
„Loď na obzoru,“ vykřikl vyděšeně navigátor, ačkoliv byl radar prázdný. Všichni pohlédli na moře. Málokdo věřil svým očím. On ano. Může si plout až na konec světa, ale stejně neunikne. Bludný Holanďan se blíží.

„Co teď?“ posteskl si Kocour a otřel se čarodějce o hřbet ruky.
„Nechoď mi na oka!“ okřikla jej a ucukla končetinou.
„No tak, už jsem se přeci omluvil a řekl, jak moc mě to mrzí,“ zkoušel to dál.
„Myslíš, že pár sladkými slůvky to spravíš? Cha! Tak to se teda pleteš. Dala bych tě do guláša, kdybych se nebála, že na mě budeš z talířa mluvit!“
„Kočko, nezlob se, fakt jsem si toho nevšiml…“ nenechal se odbýt, vyskočil jí na rameno a ocásek omotal kolem jejího krku, „přečtu ti Harryho Pottera.“
Čarodějka odhodila rozlámané koště.
„Nevšiml?! Ten airbus byl nepřehlédnutelný!“

Den po svatém Patrikovi patří k těm, během kterého nechcete řešit nic závažného. Zpravidla vám je fakt blbě a probudíte se neznámo kde, vedle neznámo koho, a nejlépe nazí. Ani upír Viktor na tom nebyl jinak. Jenže… samotářský vlkodlak Joža si vydupával nějaké speciální zacházení a vyhrožoval žraním šumavských turistů.
Upírek se bezradně podíval na svou asistentku – zoubkovou vílu, Sanife, stále oblečenou v zeleném kostýmku s typickým kloboukem a podvazky. Rukou pohladil rukojeť svého revolveru.
„Myslíš, že mě vystrašíš pistolkou a leprikonem na rameni?“ vyštěkl pes.
Viktor si pak sotva stačil zakrýt obličej před proudem vytrhávaných zubů z Jožovi tlamy.

Erik byl celý bez sebe. Měl dnes výročí Přijetí mezi Rodné! Karen říkala, že mu prý podrží a navíc dostal krabici plnou kynosových pralinek. Paráda!
Jo, kynos je sice droga z vlkodlačí krve, na jejíž předávkování upíři doplácejí samovznícením… ale to se mu přeci nemůže stát.
Zrovna dávali jeho oblíbené Upíří deníky, a tak se jen v trenýrkách natáhl na pohovku, a bonbony začaly utěšeně mizet v jeho chřtánu. Jeho tělem se okamžitě rozlil slastný pocit.
Tahle bude poslední, pomyslel si a do otevřených úst si vložil poslední čarokrásnou pralinku dráždivé vůně.
Hasiči pak měli do rána o zábavu postaráno.

(na podzim roku 1953)
Nechápal, jak s tím nikdo nechce nic dělat. Jak všichni předstírají, že se jich to, co se děje okolo, vůbec netýká. Ale ve skutečnosti je to jen lež. Všichni jsou zkorumpovaní, zastrašení, nejlépe oboje dohromady. Měl židovské kořeny. A jako krysodlak těžký život. Ani jeho rodina se nevyhnula probíhajícím čistkám. A mělo být mnohem hůř.
Strůjce toho hrozného utrpení musí být zastaven!
Podařilo se. Zabil Stalina. Místo vavřínů a uznání mezi svými se však dočkal jen důkladného vymazání z historie a oprátky kolem krku. Prý smrt za smrt. Odvážný skutek je vždy po zásluze potrestán. A odvážný odstraněn. Pro jistotu.

(kdysi dávno, kolem 16. století)
„Pamatuješ,“ mluvil sípavě z žízně a pohladil ležícího po hlavě, kterou svíral v náruči, „jak jsme se spolu proháněli nočním krajem s měsícem nad hlavou? Koupali se s najádami a lidé nám uhýbali z cesty?“
Byli tu uvězněni strašně dlouho. Bez možnosti úniku. Neměl dost síly, aby se odsud dostal a jeho přítel byl ošklivě raněn. Docházel jim čas. Věděl, že není jiná možnost. Raněný ho o to žádal pohledem celé hodiny.
„Jak jsme spolu skočili z Vyšehradu…?“ zaleskly se mu oči. Přítel zúčastněně odfrknul.
„Nikdy na tebe nezapomenu, Šemíku…,“ kůň zavřel víčka a upír hladově nasál z pulzující tepny.

Jean Sandherrm, odporný Nosferatu, pohlédl již poněkolikáté na své platinové kapesní hodinky a nervózně přešlápl na místě. Byl schovaný za oponou společně s pařížským Princem a sál byl plný vyjících vlkodlaků.
„Kde ještě vězí?“ postěžoval si šeptem a opět zkontroloval svůj chronometr. Francois Villon, nejrespektovanější upír ve Francii, si podvědomě upravil perfektní kravatu.
„Vždyť ho znáš. Jsou jen dvě možnosti, proč tu ještě není. Buď uhranul sám sebe v zrcadle, nebo má špatně vyžehlené kalhoty.“
„Ale ti dlaci ho mají slíbeného. Jestli nepřijde, bude to pohroma.“
„Neboj. Ještě nikdy nezmeškal jediný svůj koncert. A i kdyby… je to přeci Elvis.“

(kdysi ke konci 19. století)
„Nesnáším je. Všechny. A ty bys měl také, synu,“ hluboký hlas prolomil ticho ve výškách nad ve dne rušným náměstím a s křupnutím se pohnula i hlava jeho majitele.
„A proč, otče?“ zvídavý, jen o trochu jemnější, hlas nelenil ve vyslovení očekávané otázky.
„Proč… to jejich věčné skřehotání... obletují tě, jako bys byl středem světa a než se naděješ, máš plnou pusu a posraná záda.“ Mluvil z vlastní zkušenosti.
„A co ona?“ Zakřupal nesouvisle synáček a ukázal na procházející guvernantku pod nimi.
„Hlupáčku, tohle přeci není žádný ptá… no, ale na slepice by sis vlastně pozor dávat měl.“ Zašeptal Gargoyl.

„Co se stalo?“ přiřítil se, jak nejrychleji to šlo, a neušla mu naléhavost a bezmoc v jejich očích. U krbu stál snědý čtyřicátník, princův Mluvčí, a mnul si bolestně spánky. Pan Tau – jeskynní troll s buřinkou, ronil slzy, a Erben Váh, slovenský hastrman, který to v Čechách vzal po Donu Česílkovi, seděl na druhé straně místnosti, nohy v necičkách s vodou, a pálil toho největšího špeka, co svět kdy spatřil.
Zaposlouchal se. Z vedlejšího pokoje k nim pronikala roztomile rozpustilá znělka. Winter wrap up, winter wrap up…
Došlu mu to… Princ Noci ujíždějící na My little Pony? Gehenna se blíží.