Moje články

"Chytils toho zloděje těl rychle, Solomone," pokýval hlavou uznale Kaifáš.
"To není pachatel," zavrčel detektiv. "Jen klíčový svědek."
"Však on všechno napráská, až ho začneme mučit."
"Tím bych si nebyl jistý, velekněže. Víš, celou dobu jsi mě vodil za nos. Ztrácel jsem kvůli tobě čas výslechem učedníků, stráží a těch potrhlejch ženskejch. Tohohle svědka jsi mi ovšem zatajil. Aurel se naštěstí přihlásil sám."
"Nevěděl, co ho čeká, blbec."
Špinavý mužíček vedle detektiva se napřímil. Jeho obličej zazářil jako blesk. Kaifáš se přikrčil.
"Takže už asi tušíš, kdo to udělal," ušklíbl se Solomon King. "A jistě chápeš, proč ho nemůžu zatknout."

"Hele, Koší, ten Schrödinger na to ještě nepřišel."
"Hmmm... pomůžeme mu.".
Želvík sedá do krabice, vědec otáčí kohoutem od plynu.
Košín nepozorovaně vytrhne přívodnou hadici.
Schrödinger nahlédne dovnitř. Želvík si spokojeně líže tlapku.
Schrödinger otočí kohoutem na druhou stranu.
Želvík si olizuje druhou tlapku.
Schrödinger pokus několikrát opakuje. Kočka je stále naživu.
Schrödinger zoufale otáčí kohoutem sem a tam.
V krabici jsou dvě kočky. Jedna je nohama vzhůru, druhá spokojeně přede.
Schrödinger otevírá láhev šnapsu, kočky si mezitím vyměňují místa.
Schrödinger vidí postupně čtyři, osm a šestnáct koček.
Konec experimentu.
"Ještě že jsme si tak podobné, co, Koší?"
"Máš recht."

"Nebe," lákala cedule zavěšená nad bytelnou bránou. "Na vlastní nebezpečí," připsal někdo menším písmem.
Želvík se opatrně protáhl kočičími dvířky.
Uvnitř to vypadalo moc hezky. Travnatý pažit voněl po šantě kočičí. Útulné pelíšky byly propojeny zábavnými prolézačkami a misky s masíčkem byly rozmístěny přesně na vzdálenost jednoho zakručení v bříšku.
"Bůh," hlásal nápis na domku uprostřed louky. Želvík vyskočil na parapet a nahlédl dovnitř.
V místnosti seděla obrovská myš a pohrávala s obrovským zakrváceným kladivem. Stěny byly ověšené kočičími hlavami.
"Na první letošní drabble dobrý, " zhodnotil Košín Želvíkův výtvor. "Pointa sice nic moc, ale... Aúúú! Proč do mě zatínáš drápky?"

"Geralt z Rivie?"
"Osobně. Čím posloužím?"
"Jde o wojsilka," šeptl venkovan.
Zaklínač nedůvěřivě pohlédl na hubený váček. "Ty nezabíjím. Jsou zcela neškodní."
"Ale on mě vlezl za kamna."
"Dobře, zkusím ho vyhnat."
Za bytelnými kamny se na příchozí lákavě smálo vyhřáté lůžko. Není divu, že se wojsilkovi odtud nechtělo. V tomhle kraji byly březnové plískanice obzvlášť nevlídné. Po dlouhé sérii vypuzovacích zaklínadel nakonec divnotvor vyskočil oknem. Geralt pocítil strašlivou únavu.
Venkovan nahlédl do světnice a tiše zaklel. Tak tohle je z bláta do louže. Ze spaní stejně nic nebude, uvědomil si.
Místo wojsilka ležel za pecí vědmák a slastně chrápal.

"Jé, Koší, podívej, venku je pěkně!"
"Kašli na to, Želvo. Jsme kočky domácí, ven nechodíme a sluníčko sem ještě nedosvítí. Řiď se radši tím.... ééé... příslovím."
"Jakým, Koší?"
"Přece březen, za kamna vlezem!"
"Ale tady přece žádná kamna nejsou?"
"No tak vlez na topení, to máš jedno."
"Ale... Koší?"
"Co zas?"
"Na topení přece leháme celý rok."
"Tak jdi do postele. Nebo do křesla. Nebo do krabice. Kamkoli. Jen už neotravuj, mám práci."
"A jakou?"
"Hledám inspiraci. Za chvíli začne DMD, zapomnělas?"
"A jo. Tak já jdu taky hledat. Stejně zase všechno oddřu já, jako vloni."
"Hele! Chceš přes čumák?"

"Tak už jsi to dopsal?" zeptala se Jezerní dáma svého manžela a odložila knihu.
Ambrose zavrtěl hlavou. "Vždyť víš, že tohle nikdy nemůžu dopsat. Všichni žili šťastně až do smrti... Jenomže Mýty nikdy neumřou. Táta s mámou žijou už pěkných pár set let. Ty jsi ještě starší. Pořád budou nové příběhy."
"A ty budeš mít pár set let na jejich sepsání."
Ambrose zavrtěl hlavou.
"Já stárnu. Možná se to zastaví a možná ne. Ale s tebou budu určitě šťastný až do smrti. Už jsi to dočetla?"
"Už jsem zaklapla za poslední stránkou."
"A můžu k tobě?"
"To víš, že jo."

DMD se letos zúčastnil poprvé a hned mu úplně propadl. V polovině měsíce přišla krize, ale statečně ji překonal. Pak už to nešlo zastavit. Psal, komentoval a s nervozitou závisláka čekal leckdy do noci na nové téma.
Třicátého dubna ráno něco nebylo v pořádku. Jasně. Na dnešní téma už drabble odeslal, takže dneska nemá VŮBEC CO DĚLAT!! Napadlo ho napsat si jedno jen tak pro radost, ale zavrhl to. Bez bodování to nemá smysl.
Napsal do komentářů k poslednímu tématu TAK PAC A PUSU ZA ROK, vymazal sosáckou stránku z Oblíbených a vytáhl kolo, které měsíc zanedbával.
Venku bylo krásně.

"Tak už jsi to dopsal?" zeptala se Jezerní dáma svého manžela a odložila knihu.
Ambrose zavrtěl hlavou. "Vždyť víš, že tohle nikdy nemůžu dopsat. Všichni žili šťastně až do smrti... Jenomže Mýty nikdy neumřou. Táta s mámou žijou už pěkných pár set let. Ty jsi ještě starší. Pořád budou nové příběhy."
"A ty budeš mít pár set let na jejich sepsání."
Ambrose zavrtěl hlavou.
"Já stárnu. Možná se to zastaví a možná ne. Ale s tebou budu určitě šťastný až do smrti. Už jsi to dočetla?"
"Už jsem zaklapla za poslední stránkou."
"A můžu k tobě?"
"To víš, že jo."

Po Fredově smrti začal Georgův krámek s kouzelnými potřebami upadat. George si musel přiznat, že Fred byl z obou ten vynalézavější a každý den se dlouze radil alespoň s jeho fotografií, kterou měl v pracovně.
"Přímý prodej?" navrhla jednoho dne fotka.
"Přes internet?"
"Ale ne... Úplně přímý. Zkus..."
Den poté se rozeběhly po ulici kouzelné karamelky, proplétaly se lidem mezi nohama a křičely: "Sněz mě! Jsem tvůj jazyk jako jelito!"
Do Svatého Munga byly odvezeny čtyři plné záchranky. Prostě sukces.
"Hele, a říkaly taky, na jaké konto ti mají lidi posílat peníze?" zeptala se večer Fredova fotka.
"A do háje."

V padesátých letech to byla ulice na předměstí. Ve vilách, vyvlastněných buržoustům, bydlelo vždycky několik rodin, splašky tekly po silnici a pro vodu se chodilo k pumpě.
V šedesátých letech proletariát dostal byty na nově postaveném sídlišti, vily se začaly opravovat a byla zavedena elektřina a vodovod.
Pumpa zůstala.
V dalších desetiletích se ulice několikrát překopala a vyasfaltovala, dřívější předměstí bylo dávno pohlceno metropolí, ale pumpa dál stála na svém místě.
Teď, v jedenadvacátém století některé vilky chátrají, jiné jsou prodávány a opravovány novými majiteli, ale pumpa stále stojí jako pamětník zašlých časů.
Myslím, že by měla být památkově chráněna.

"Ty, Želvíku, proč se vždycky schováváme pod postel, když někdo zazvoní?"
"Předběžná opatrnost. Mohl by to být někdo zlý, kdo nám chce ublížit."
"A proč se někdy schováváme před páníčky? Ti nám přece nechtějí ublížit!"
"No přece aby si mysleli, že jsme něco provedli."
"A když jsme nic neprovedli?"
"Tak budou celí šťastní a budou nás mít ještě radši."
"A když mají páníčci návštěvu?"
"Návštěvy jsou strašně hlasité a my přece chceme svůj klid."
"Víš co? Já si myslím, že se obyčejně bojíš."
"Lepší být opatrný, než potom litovat."
"Tak jo. A myslíš, že teď už můžeme vylézt?"
"Jdi první."

Hned za branou Effrulu se rozprostírají Pole bolesti. Na nich jsou Zatracení mučeni na mnoho různých způsobů. Jejich utrpení je sklízeno jako obilí a zpracováváno v mlýně na jemný prášek, který pekelná šlechta užívá k povzbuzení smyslů.
Na dohled od Polí bolesti spatříš Les sebevrahů. Kdysi to byl jen malý remízek, dneska se jeho konce nedá dohlédnout. Tam si dávají schůzky zamilovaní démoni a lámou ze stromů větve. Je to velmi zábavné, protože z ulomených větví kapou krůpěje krve a postižený strom se otřásá a úpí až z hloubi kořenů.
Kdože to řekl, že je lepší umřít než se oženit?

"Ty, Želvíku, teď jsem si vzpomněla na naší první říji."
"Týjo, to už musí být deset let!"
"Byla to strašná legrace. Vůbec jsem nevěděla, co se se mnou děje. Pobíhala jsem po bytě a kníkala jako divá."
"Jasně, a páníčci tě utěšovali. A čím víc tě utěšovali, tím víc jsi blbla."
"A sotva jsem skončila, tak jsi začala ty."
"Jó, Košíne, to byly časy. Ve dne jsme je otravovaly..."
"A v noci zase budily..."
"A nejlepší bylo, když jsme začly říjit obě najednou!"
"A páníčci byli tak sladcí, ani jednou nás neplácli..."
"To ne. Ale hned potom nás nechali vykastrovat."

Central Park je krásný místo, když svítí slunce. Hodlám si sednout na skalku a dívat se kolem.
Zasvítí slunce, pod skalkou se něco zaleskne. Zvednu to. Pěkně těžká věcička.
Ke skalce se blíží dva chlapíci. Jeden v džínách a tričku, se zlatým ohonem vlasů. Druhý v saku, tmavší, nakrátko ostříhaný, do prvního kopne a ten se zaúpěním klesne na zem.
"Tak kde je to zlatý vejce, Jacku?"
"Nech mě, Zvíře. Vážně nevím."
Další kopanec, další zaúpění.
Nemám rád, když někdo někoho bije. Přicházím ke dvojici. "Hledáte tohle?"
Tvář nakrátko ostříhaného se rozzáří.
Zato dlouhovlasý na mě pohlédne s nefalšovanou nenávistí.

Je to vážně těžkej džob
Já však nikdy nebyl snob
Když se zeptáš proč a nač,
Řeknu ti: hochu,
jsem jen skromnej přizdisráč
Přizdisráč
A zůstanu takovej dlouhej čas
Když si v kýblu, balíš krám
Hochu, nejsi v tomhle sám
Neztrácej svou naděj páč
Pomůže ti přizdisráč
Přizdisráč
A zůstane s tebou dlouhej čas
Unýst celej světa shit
Na to musíš koule mít
To může jen jeden hráč
To umí jen přizdisráč,
Přizdisráč
A ještě mu zbejvá dlouhej čas
Není žádnej světa kout
Kam bych nemoh proniknout
A žádný zlo nemá klid
Dokud s váma můžu být
Já, přizdisráč
Přizdisráč

Čtveřice mládenců, čtrnáct až šesnáctiletých, postávala kolem pátého, který se potil u mixpultu ve snaze dát jejich hudebnímu artefaktu aspoň jakýs takýs tvar.
"Víc nenadělám. Ve studiu je všechno slyšet víc než naživo. Třeba jak tady Buzek," ukázal na nejmladšího z chlapců, "vůbec neumí na kytaru."
"Studioví hudebníci?" pokrčil hlavou další.
"Skvělej nápad! Můj strejda tu kytaru nahraje!"
Strýc nahrál doprovodnou kytaru a navíc i sólo. "Více strýce!" skandovali všichni.
Jakmile odešel, rozpačitě se po sobě podívali.
"Naživo s náma nemůže. Na roštěnky by působil jako repelent."
"Stejně by nechtěl. A slyšel jsi tady Čuňase. Naživo se spousta věcí ztratí."

Buffy dokázala zneškodnit přesně řízenými kopy několik upírů najednou. Dokázala vyrvat plaňku z plotu a užít ji jako improvizovaný kolík. Dokázala trefit ze samostřílu deseticentimetrový terč ze sta kroků.
Jenomže k čemu jí to bylo? Všichni její kamarádi byli geeci, její milostný život stál za smradlavou bačkoru a Gilles jí stejně vždycky jenom vytýkal chyby.
Rozhodla se přihlásit mezi roztleskávačky. Ostatně její matka v tom byla opravdu dobrá. Snad něco z jejích genů podědila.
Dokončila sestavu a sesula se k zemi. Věděla, že to není dobré.
Předsedkyně poroty soucitně zakašlala.
"Buffy, je mi líto, ale na tohle jsi úplně levá."

"Jé, Košíne, víš co?"
"Nevím."
"Skvělé zprávy! Postelka je prázdná! Páníček je pryč! Úplně vstal!"
"To není možné! V neděli nikdy nevstává před devátou."
"Tak se pojď schválně přesvědčit."
Ťap, ťap, ťap.
"Nojo, je úplně pryč. Skočíme do postelky?"
"Já tam skočím první!"
Hop. Hop.
"Tady je zválená peřinka, jako obvykle. A polštářek."
"Ale pyžámko tady není."
"To asi složil někde zvlášť."
"Hele, Želví, neměli bychom o tom někomu říct?"
"A komu asi?"
"Já nevím, třeba paničce."
"Určitě o něm ví. Radši se tady stočíme do klubíčka."
"Jasně."
"Tak, a výměna obyvatel postelky je dovršená."
"Výměna jako transakce?"
"Radši spi."

"Jé, Želví, co to tady je?"
"Podíváme se, vypadá to zajímavě."
"Pšík."
"To byla mouka, Košíne. Do toho čumáček nestrkej."
"Hele, Želví, tady je něco, co máme rádi!"
"Nojo, máslíčko! Blíz, blíz, blíz."
"A co je tohle žluté s tím slizem okolo?"
"To je vajíčko, Košíne! Prý je také moc dobré."
"Srrk, srrk. Dobré, vážně."
"Hele, Košíne, myslím, že páníčkové si nás všimli."
"Bojím! Co budeme dělat?"
"Kočka! Dolů ze stolu!"
Dupdupdup, dupdupdup.
Za chvíli pod postelí:
"Želví, proč vlastně vždycky utíkáme? Vždyť by nám stejně nic neudělali."
"To je fakt. Příště budeme dělat, že nevíme, že o nás vědí."

Milé lidstvo!
Rozhodly jsme se napsat ti dopis k letošním velikonocům.
V něm bychom v první řadě chtěly poděkovat, jak se na správné křesťanské kočky sluší, našemu Pánu Ježíši, za to co pro nás i naše páníčky udělal.
A pak bychom chtěly poděkovat tvůrcům DMD za dnešní téma.
Protože my se rády hemžíme! Na podlaze, křesílkách i postelkách.
Naši páníčkové se také rádi hemží. A my nemáme rády jejich hemživé zadečky, které se rozhodnou hemžit se po křesílku zrovna když na něm spunkáme. Ale my nejsme urážlivé, takže se po vyhnání zase zahemžíme páníčkům na klíně.
Vaše
Košín a Želvík

Mirek Šlouf umí své chlapce úkolovat. Však taky ještě zažil stalinské pětiletky.
"Miloš jí chce navždycky vodrovnat. Tak vymejšlejte, pitomci, až se z vás bude kouřit. Akce Olovo!"
"Cože?" nechápe Šíma.
"Volovo, ty vole! Pb!"
Šíma stále nechápe.
"Petra Buzková, volovo má značku Pb, jako Petra Buzková, už chápeš?"
"Tý vole...Fakt! "
"Takže vo ní vymyslíte co nejhorší sračku! Pomluvu! Likvidaci! Jasný, Šíma?"
"Já neumím moc myslet. Mozek se mi rozplývá ve vzduchu."
"Můžu to prásknout?" zajásal Šarapatka. "V Čechách se vždycky všechno napráská."
Miloši Zemanovi, pročítajícímu si podklady k prezidentským pamětem, se zkřivila ústa nevolí.
"To tam nedáme," ucedil.

U zpovědi dítě stálo,
panu faráři se smálo.
"Moc se nesměj, milé dítě,
přijde polednice, sní tě!"
Náhle - hle! u zpovědnice
objeví se polednice.
"Hříchy tíží moji duši,
jdu je vyznat, jak se sluší."
"Všechny hříchy opustí tě
když si vezmeš tuto dítě."
"Nelovím už děti malé,
jsou na mě moc vychytralé.
Ty jsi ale chlapík velký,
tebe kousnu do prdelky!"
Polednice po faře
honí pana faráře.
Praští dveře od světnice,
skácela se mešní svíce,
narazila do sklenice,
která z fochu u lednice
spadla až do popelnice.
Ve sváteční keramice
bublá farář na paprice,
mezitím bez nesnází
dítě domů odchází.

"Želvíku," šťouchl Košín čumáčkem do své sestry. "Máš psát drabble, ne se koukat z okna."
"Myslíš? Podívej, ptáček!"
"Želvíku, tohle je vážná věc. Včera jsi to slíbil. Dokonce ses na mě zlobil, že jsem si ho napsal jako první."
"To bylo jen tak. Hele, veverka!"
"Želvíku, nezlob. Takhle přijdeme o všechny fanoušky."
"Ale ne. Napíšu ho zítra. Podívej, jak je ta travička zelená!"
"A co to žluté, skoro odkvetlé? Všimnul jsem si toho už dřív..."
"To jsou pampelišky, Košíne. Taky by sis jednu dal?"
"To víš, že jo. Po těch by se tak hezky zvracelo! Takže ho napíšeš zítra?"
"Zítra."

Planeta Košín (s měsícem Želvíkem) byly prapůvodní Říší, odkud se kočky rozšířily do celého vesmíru. Jejich vrnění upředlo neviditelné kosmické dráhy, jimiž se dostaly až na Össe.
Dříve, než to gleewarini postřehli, začaly vedle strašlivých chrámů Akkütlixových vyrůstat útulné kočičí paláce. V nich pak namísto ohyzdného Hmyzího Boha nad kamenným oltářem přebývaly hebké kočky v myceliálních pelíšcích. Nevyžadovaly lidských obětí, avšak za trochu žrádélka a občasné pomazlení věnovaly návštěvníkovi něhu a teplo.
Protože se kočky o Akkütlixovi zásadně nevyjadřovaly, nepodařilo se je obvinit z hereze a vliv Církve upadl. Kdysi pyšné chrámy dnes slouží jen jako kočičí záchůdky. Říše zvítězila.

Kočičí magie se neomezuje jen na nyvé pohledy, oblézání a vrnění. Od doby, kdy lidé začali bránit kočkám v rozmnožování kastrací, je ultimátním cílem všech kastrovaných kočkomágů výroba kočkunkula.
Tudíž v bytech celého světa probíhají takovéto rituály:
"Víc chlupů! Všechny na jedno místo!"
"Tady pod postel, Želví?"
"To bude nejlepší. Pěkná hromádka..."
"Hele, už se to začíná hýbat..."
"HEPČÍK!"
"Drahý, někde nám tu vzniká třetí kočka. Vezmi prosím vysavač..."
"Bzzzzzz."
Kočky se rozutečou. Je jasné že tenhle pokus je u konce.
"Nevadí, byla ještě malá a ošklivá. Až se nám jednou povede, bude velká a krásná."
"Jako my, Želví?"
"Přesně."

Euronymous neochotně pootevřel.
„Je pozdě, Grishnackhu.“ Sporé světlo odhalovalo místnost plnou hudebních nástrojů a blackmetalových rekvizit.
Grishnackh rozkopl dveře a vytáhl nůž. Euronymous zacouval do bytu, ale Grishnackh mu k jeho vlastním zbraním odřízl cestu. Pokusil se tedy proběhnout na schody.
V tu chvíli Grishnackh bodl poprvé.
A znovu.
Euronymous sbíhal schodiště, zakrvácenýma rukama mačkal zvonky na dveřích. Grishnackh ho dohonil, zvedl nůž a zarazil mu ho hluboko do hlavy.
„Proč jsme ho vlastně zabili?“ zeptal se Grishnackha chlapík, co čekal dole v autě.
„Spřízněná duše. On chtěl zabít mě, já udeřil první. Co máme za muziku?“
„Dead Can Dance.“

"Hurá na drabble!" zajásal Želvík. "Jsou na nákupu a počítač nechali otevřený."
"To máme aspoň hodinu..." počítá Košín. "Co je téma?"
"Punková nutrie."
"COŽE?"
"Nevím. Zkusím Google překladač. Punk = spratek, hajzl, syčák. Ova..."
"To znám! Ovo je latinsky vejce! Takže ova znamená víc vajec!"
"A nut je anglicky oříšek!"
"Tak to skoro máme! Co rie?"
"Nejspíš překlep. Správně bude ryje."
"Takže: více spratčích vajec vyrývajících oříšek?"
"Asi."
"Tak tohle nedáme," seskočil Košín ze stolu. "Kašlu na to. Jdu spát."
"Já taky. Jen doufám, že mi nepoleze do snů to zvíře ze včerejška."
"Jaký?"
"Obrovská natupírovaná krysa se strašně oranžovými zuby."

"Ty, Želvíku," zavrněl Košín. "Má náš život smysl?"
"Jak to myslíš?" zívnul Želvík. "Máme rádi svoje páníčky a oni nás. Likvidujeme žrádýlko, znečišťujeme píseček, přispíváme tudíž ke koloběhu..."
"Ale kdyby tohle všechno nebylo. Co pak?"
Želvík zamyšleně nakrčil nos. "Jasně. Nejde ti o interakci s okolím, ale o samostatné bytí našich neovlivňovaných a neovlivňujících entit."
"Tak nějak."
Želvík natáhl tlapky a protáhl se do pozice dlouhé kočky. "Pohleď a viz. I kdyby ostatní svět zmizel, tato kreace přetrvá. Čisté umění."
A když se já stočím do klubíčka?"
"Taky."
"Díky, Želvíku. Už to začínám chápat. Co kdybys mi ještě oblíznul čumáček?"

Laboratorní audit měl být čistě formální. Jako malí žáčci jsme odpovídali naučenými frázemi na otázky tlusté ochechule a jejích poskoků. Všechno šlo dobře až do...
"Ukažte, kde skladujete barvící roztoky."
"Tuto v chladničce..."
Baba otevřela dvířka a zalapala po dechu. Vyvanula se na ní vůně uzenáčů, česnekové pomazánky a uleželých sýrů, úhledně naskládaných mezi toxickými chemikáliemi.
Zbytek auditu proběhl velice rychle.
Všem bylo samozřejmě jasné, komu pochutiny patří. "Teda Jituš, to byla kudla do zad," konstatoval šéf, když za bábou zaklaply dveře.
"No jasně, za všechno můžu já! Copak jsem tušila, že ta kráva blbá bude šmírovat i v lednici?"

"Ty, Košíne," zaprovokoval Želvík. "Tebe nikdy nelákalo být divokou kočkou? Cestovat po širém světě..."
Tohle téma mohlo skončit jen jedním způsobem.
"Tobě nestačí pravidelné cesty k veterináři?" zívl Košín. "Jseš vyklepanej už když tě strkají do přepravky."
"Ahá? A kdože se to pozvracel, jak nás vezli do toho kočičího hotelu?"
"Já se možná pozvracel, ale zato ty ses po...! Cestou tam i zpátky."
"Sssss... Za tohle tě zmlátím!"
"Tak si mě nejdřív koukej chytit, slimáku!"
Dupdupdup. Dupdupdup. Kočičí tlapky dokážou být na plovoucí podlaze pěkně hlučné.
"Koně," zalomila rukama sousedka o patro níž. "Oni tam nahoře snad opravdu chovají koně!"

Bylo to krátce po pádu berlínské zdi. K expozituře KGB ve východní části dříve rozděleného města se přibližoval zjevně nepřátelský dav. Někteří měli v rukou kovové trubky, jiní kladiva, další dokonce mačety.
Před branou se zastavili.
Dveře vrzly. Vystoupil z nich drobný chlapík, sám, samojediný.
"Občané, zachovejte klid," zaprosil německy. "Nic tu není. Sovětská tajná služba dávno vše odvezla. Já jsem pouhý tlumočník."
Dav se pomalu rozcházel. Za chvílí bylo prostranství prázné.
Vladimír Vladimírovič Putin se opřel o vrata. Z čela mu stékal studený pot.
Náhle vystrčil prostředník směrem, kterým tušil západ. "Za tohle ponížení mi jednou zaplatíte, hajzlové," zasykl.

Konečně se Usagi mohl na chvíli vytratit a být sám. Srdce mu bušilo ještě víc, než při závěrečném souboji. Opatrně a pomalu, aby si co nejdéle užil tento okamžik, vytahoval meč z pochvy. Nádherný řap. Umělecky vytepaná cuba - ochrana ruky. A čepel samotná...
Nikdy neviděl tak dokonalé zakřivení. Tak úžasný lesk. Tenoučké vrstvy zbroušeného kovu odrážely světlo slunce jako duha.
Ale hlásek v jeho hlavě se tak snadno odbýt nenechal. "Tak kvůli tomuhle jsi mě opustil? Neboj se, nic ti nevyčítám. Buď šťastný..."
Usagimu vhrkly slzy do očí a zabořil obličej do trávy. Všechna radost byla pryč.
"Promiň, Mariko," zašeptal.

"Hele," povídá Košínovi Želvík. "Když je ten duben, co kdybychom si napsali nějaké drabble?"
"Ale jak se dostaneme k počítači?"
"Jdu to zařídit. Sleduj: Bluéh, bluéh, bluéh."
"Drahý, Želvík se někde vyzvracel. Mohl bys to uklidit?"
"Již kvačím, drahá!"
"Tak, a máme počítač pro sebe. Teď zadat fandom... Košín a Želvík, to je jasné... Téma je Velení nech na mě."
"To jako že si to napíšeš sám?"
"Ale né, budeme se střídat. Můžeš začít."
Ťapťapťapťapťap.
"Hele, Košíne..."
"Co zas?"
"Co to prosím tě znamená Quyeteypieh?"
"Pár překlepů, no bóže! To se může stát každýmu!"
"KOČKA!!! OKAMŽITĚ SLEZ Z TOHO POČÍTAČE!"

Narodil jsem se po tříletém těhotenství na Žižkově v roce 1933. Mými sudičkami byli Hugo Haas a Lída Baarová a věštili mi, že je přežiju. Nebylo to vždycky jednoduché. Předválečné promítání pro žižkovské pepíky a pepinky bylo fajn, nacismus a komunismus jsem nemusel. Naštěstí mi vyrobili dost pevný žaludek, takže mnou pozvracených diváků bylo minimum.
Znovicírovali mě v letech 1998 až 2001. Od té doby sem lidi chodí na artové filmy, na operní i činoherní přenosy, na různé happeningy a spoustu jiných věcí. Komu se nelíbí program, má možnost se v přilehlém baru opít.
Už jste uhodli, jak se jmenuju?

"Otče, přinesl jsem ti pochoutku," snažil se Jákob napodobit Ezauův hlas. Pod kůzlečíma kožkama ho svědily ruce.
"Polož to sem, ať na to dosáhnu. Zrak už mi moc neslouží," zabručel Izák. "Ale nos mám pořád dobrej. Co to máš za smradlavý šaty?"
"Všechny ostatní jsou v prádle, otče."
"Hlas taky neumíš měnit, Jákobe," pokračoval Izák. "A to na rukou je co za podvod?"
"To mě navedla maminka..."
"Tak si sedni a poslouchej. Já ti teda požehnám, když o to tak stojíš. Ale máš jediný štěstí, že mě ten tvůj brácha včera nasral tak, že se ještě teď z toho klepu."

To, co mu obři vmetli do tváře, bylo horší než rána na solar. "Za vše, co jsi, vděčíš jen dodržování smluv. "
Jako by to Wotan nevěděl. Za svou ženu zaplatil okem. Za příslib moudrosti se vlastnoručně oběsil na větvi Yggdrasilu. A moc nad bohy mu dávaly jen runy, vyryté na jeho kopí.
Jenže jeho půlsyn Loki ho přesvědčil, ať za stavbu Valhally slíbí obrům cokoli, on už to nějak ošéfuje. Starou belu, teď se určitě chechtá někde za bukem. A až se objeví, tak ho Wotan nebude moct ani nakopat do zadku.
Protože u nich doma jsou tělesné tresty zapovězeny.

"Tak ti nevím," protáhl se Košín na podlaze, "jestli mohu být se svým životem spokojený."
"Proč?" zavrtěl sebou Želvík. "Mističky plné, voda čerstvá, záchůdek čistý a klín našich páníčků útulný."
"O tom žádná," vece Košín. "Ale schází mi modré nebe. Vidím ho jen skrz listy stromů a když si chci lehnout na sluníčko, tak musím po celém bytě hledat místečko, kde zrovna svítí. "
"Tak teď jsi ho našel," zavrčel Želvík. "A nebe může být i šedé a pak z něj crčí voda."
"No ale když je modré..."
"Jsi nenapravitelný romantik. A z toho sluníčka vypadni, teď je řada na mě."

"Už je to tu zase!" zaúpěl Solný sloup, když se rozmázl na podlaze po Angusově exkrementu.
"To mi vážně chybělo!" zahulákal Smax na svůj meč, který začal s ránem prozpěvovat obvyklé hrdinské písně.
"Bože, proč dneska," vydechla Toybox, když se prodírala do policejní budovy hejnem hyperdrenových rarachů, evidentních pozůstatků po zatčených ze včerejšího drogového mejdanu.
Konečně všichni dorazili do konferenční místnosti. K pultíku přistoupil Kemla a radostně rozpřáhl rukama: "Tak konečně ho tu máme!"
Nechápavé pohledy.
Kemlovi blesklo hlavou, jestli jsou všichni jeho podřízení takoví suchaři.
"Přece první opravdu jarní den! A že to letos trvalo až do prvního dubna!"