Moje články

Po šíleném úniku z létající pevnosti a hladkém přistání na jezeře se Kirštana cítila opět paní situace. Vytáhla pistoli a vystřelila do vzduchu. "Tady rozkazuji já!"
Trup malého letadla se rozkymácel. Vynořili se Ohmu, obrovští korýši, strašliví vládci Pustiny.
Kirštaně se zvedl žaludek. V bitvě s Ohmu kdysi přišla o ruku a nohu a málem vykrvácela.
Princezna Naušika roztáhla ruce a šeptala slova omluvy. Ohmu jí zkoumavě ovíjeli zlatými chapadly.
To není možné, pomyslela si Kirštana, copak se s těmito tvory dá vyjednávat?
Konečně Ohmu stáhli chapadla a odpluli.
"Tu pistoli si, s dovolením, vezmu," řekl jeden z princezniných mužů.

"Toto maso," nakrčila nos Tauriel, "evidentně nebylo řádně prouzeno. Je to patrné z jeho vzhledu i ...ehm... vůně."
"Zmlkniž!" utrhl se Legolas. "Jíme ho třetí týden a ještě nám nic nebylo."
"Ale..."
"Víš co? Já ho vyzkouším a když mi do zítřka nic nebude, můžeš... ne, to nejde. Zítra bude zase o čtyřiadvacet hodin starší a museli bychom to opakovat znova."
"Jak vtipné. Nechceš radši lembas?"
"Ten jím, až když není nic jinýho."
Nějakou chvíli bylo ticho rušeno pouze Legolasovým žvýkáním a zvuky Tauriel, přehrabující se v tlumoku.
"Legolasi..."
"Co zas?"
"Lembas už všechen došel. Nezbyl ti kousek toho masa?"

"Koší, páníček nenapsal poslední letošní drabble! Už spí, úplně jako dřevo!"
"Hm, zkus ho poskákat."
Hop, tlap, skák, vrni vrni. "Ani se nehnul."
"Kašlem na to. Bodů má dost. Proč zas máme všechno oddřít my?"
"Ale Koší, on chtěl letos body všechny! Všech třiatřicet!"
"Říkám, Želvo, kašli na to. Jdem spát taky."
"Ne! Jsem zodpovědná drabblecí kočka a jdu to napsat!"
"Doháje, samotnou tě to napsat nenechám, to by to dopadlo. Počkej, jdu taky."
Košín se vydrápe z pelíšku, Želva do něj hbitě skočí.
"Díky, Koší, žes mi to tak hezky zahřála. Ať se ti pěkně drabblí!"
"Ty jedna..."
"Chrrrr..."

"Hele," zeptal se Petr na pracovní poradě. "Proč vlastně letos nejsme vůbec v DMD?"
"Zeptej se jeho," mávl Solomon na druhou stranu, kde seděl Lev Jehuda, bývalý pražský rabín a písmák.
"Odstřihli jsme se od toho," pokrčil rameny Jehuda. "Emancipovali se. A mám málo inspiračního lektvaru."
"Kecáš," řekl Aurel. "Piješ ho litry. Ale místo pořádnýho psaní čmáráš graffiti na mostě a zpíváš si k tomu Prince."
"Pokoj jeho duši," zamumlali všichni.
"Těch restů máš víc," řekl King. "Žádné lektvary. Aurel vymyslí něco, po čem ti prsty přirostou ke klávesnici. A příští rok..."
"Nééé!" zaúpěl Jehuda.
"Jdu na to," ohlásil Aurel.

V mládí jsem byl zaskočen Radostí, ale ztratila se mi.
"Napiš mi knížku," řekl Lev.
Napsal jsem jich hned sedm. V té době jsem už miloval ženu jménem Joy.
"Zde je tvá Radost," řekl Lev.
Než jsme se stačili vzít, onemocněla rakovinou. Dostali jsme krásné čtyři roky k dobru, ale pak Radost opět odešla.
Kdy zase, Lve?
"Už brzy," slíbil.
Avšak až po trpkých třech letech řekl: "Brzy je teď."
V té chvíli se stará kulatá Země rozvinula jako koberec a přimkla se k Nové Narnii. Z vrcholků hor mávali Joy a Pevensovi.
"Tak už konečně běž," usmál se Lev.

"Dneska to praskne." Papír s tímto nápisem ležel na sedačce v čekárně. Byl vhozen do koše.
"To není sranda!" hlásal další za hodinu.
Zavolali jsme ochranku, ti údržbáře, prověrka potrubí trvala dvě hodiny.
"Dneska to práskne!" oznamoval třetí papír.
Přivolaná policie tři hodiny hledala bombu. Neevakuovalo se, neb nebyl Islámský stát.
V osm večer ze stařičkého výtahu vystoupil dým. Prasky prask, hořely dřevěné příčky, snad opravdu ještě z dob Josefa Druhého. Tak trochu jsme evakuovali.
V zapadlém koutě u výtahu jsme objevili téměř udušeného sanitáře, u vytržení pozorujícího své dílo zkázy..
Na rozdíl od nás se mu den evidentně vydařil.

Před dávnými časy, když Bůh stvořil člověka k obrazu svému, nechal ho pojmenovat všechna zvířata a prozkoumat, čím jsou užitečná. Kráva řekla: Budu ti dávat mléko. Ovce: Já zase vlnu. Pes řekl: Budu ti hlídat ovce a krávy.
Kočka řekla: Nedám ti nic. I podivil se Adam.
Tedy, nic materiálního, opravila se kočka. Opanuji tvůj dům a učiním jej útulnějším. Budeš se z pastvy krav a ovcí vracet radostněji. Zavrním ti na klíně, abys lépe usnul.
Tehdy dal Adam krávu a ovci do ohrady a psa nechal před domem. Kočku si však vzal dovnitř, a tak je tomu až dosud.

„Koší, proč máme tak malé hlavičky? Jsme přece stejně chytré jako lidi, ne?“
„Jasně! Velikost mozku nemá žádnou souvislost s inteligencí. Jde o množství a kvalitu nervových spojů. Největší dochovaný lidský mozek patřil jedinci tupému, zatímco géniové vesměs…“
„Takže když máme menší mozek, tak jsme vlastně mnohem chytřejší než lidi, ne?“
„No, to jsem ti zrovna chtěla říct! A nejen to! Taky máme větší srdce!
„Tak to ti nevěřím.“
„Je to jasné! Dřív se myslelo, že cit sídlí v srdci, ale teď se ví, že srdce sídlí v mozku. Lepší mozek, víc citu!“
„Ty umíš všechno tak krásně vysvětlit, Koší…“

Nedělní odpoledne, slunce už dost nízko nad obzorem vytváří osvětlené pruhy tam, kde mu nebrání nábytek či jiné překážky.
"Podívej, to je můj prstíček. A to je jeho stín. Tááákhle dlouhej."
"Ba!"
"A tady tvoje ručička a tvůj prstíček. A jeho stín taky tááákhle dlouhej!"
Chlapeček zvědavě, ale s uspokojením dává ruku do proudu dopadajícího světla a druhou rukou se snaží zachytit její stín na podlaze.
Najednou se otočí o stoosmdesát stupňů a peláší opačným směrem.
"Ba!"
"Mňáááu!"
Pokojem totiž právě proběhla Košín. A její ocas, dámy a pánové, vrhnul tak dlouhý a tlustý stín, jaký žádná maličká ručička nedokáže.

Hostinský pokoj. Usagi a Gen jedí (Usagim zaplacený) oběd.
Gen: "Dej mi trochu zeleniny!"
Usagi: "Všechnu sis snědl. Nemáš být takový hltoun."
Jakýsi rozruch pod nimi v hospodě.
Usagi: "Co je to?"
Gen využívá Usagiho nepozornosti a sní mu kus zeleniny.
Do místnosti vtrhne Sakura s malým děvčátkem.
Usagi: "Co se děje?"
Gen postupně dojídá zbytek Usagiho zeleniny, pouští se do ryby.
Sakura: "Pronásledují nás!"
Usagi: "Schovejte se na balkóně."
Do místnosti vtrhne několik pronásledovatelů, Usagi s nimi vyjednává. Muži odejdou.
Gen (ukazuje na rybí kostru): "Bude to ještě někdo jíst?"
Usagi (zhnuseně): "Ne."
Gen: "Tak díky."
Chroust, žvýk, mňam.

"Uáááááá!"
"Ten má ale plíce," povzdechla si Košín, která se marně pokoušela usnout v ložnici.
"Hahahehehihi! Ba!"
Malý tvor v obýváku velmi rychle střídal nálady.
Kví! Kvá!
"To šlápl na tu hudební chobotnici," konstatovala Želva.
Malý tvor byl očividně též velmi činorodý.
Cinkilinkilink!
"Dobře, že tyhle telefóny už nedělají, zlatý mobily," zabručel Košín.
Bum!
"Tluče kladivem do špalíků." zahlásila Želva.
Bum! Bum!
"Tý jo! Rány jako z děla!" ocenil Košín.
Bum! Bum! Bum!
"Z houfnice," řekla Želva, kterou už konverzace vyčerpávala.
"Tak, teď už by snad mohl být chvíli klid," nadějeplně šeptla Košín, když už byl nějakou chvíli klid.
BUM!!

Frodo nad jícnem Orodruiny překonal pokušení a nenasadil si Prsten.
To ovšem poskytlo Glumovi v boji s ním výhodu. Viděl Froda i váček s Prstenem a neuvěřitelnou silou mu jej rval z ruky. Když si Frodo na okraji propasti uvědomil, že Prsten neuhájí, dobrovolně vykročil do prázdna.
Úkol splněn, vydechl.
Pak už existovala jen bolest, která se mu z Prstenu propalovala do celého těla. Frodo si uvědomil, že se propadá do středu Země, na místo, kde bude Prsten i s ním žhnout navěky.
Jen jediné mu poskytovalo nicotnou úlevu. Chladivá jizva na paži, kam ho Bledý král bodl ledovým nožem.

Králičí samuraj z komiksů Stana Sakaie. Zatím 29 knih, tři speciály.
Historická předloha: Miyamoto Musashi (1584-1645).
Původ: Syn vesnického samuraje.
Šermířská škola: Katsuichi-sensei.
Lenní pán: Lord Mifune. Po jeho smrti bez pána, pod jistým patronátem lorda Noriyukiho.
Sexuální orientace: Hetero, od zplození nemanželského syna Jotara žije v celibátu.
Charakteristika: Výtečný bojovník s jedním i dvěma meči. Zaznamenán pouze jeden prohraný souboj (kniha 11). Umí si dělat přátele ve všech vrstvách společnosti. Nepřátelé většinou nežijí dlouho. Výjimky: lord Hikiji, démon Jei.
Poznámka: Sklon dostávat se do malérů, takže pokud ho potkáte, bacha na to. Ale nejspíš vás z toho vyseká.

Když si Košín příliš dobírala Želvíka pro její neodvahu, Želva kontrovala historkou o noci strávené v panelákové chodbě.
"Páníček se tenkrát vrátil nalitej a já..."
"Číhala u dveří a vyběhla ven," vypomáhá Košín.
"Jenže jsem nepočítala s tím...."
"Že tě páníček v opilosti přehlídne a zabouchne venku!"
"Buď ráda, žes to nikdy nezažila. Skryla jsem se pod schody..."
"A celou noc naslouchala divným zvukům."
"Byly najednou tak skutečné!"
"A pak tě panička zpod schodů zkoprnělou hrůzou vytáhla."
"To nebyla hrůza! To bylo.."
"Těšení na chvíli, až budeš zpátky v bytě. Takže historku máme za sebou a zase chvíli dobrý, jo?"

Málokdo touží po ztracené domovině tolik, jako námořníci a dobrý král Cole, starosta Mýtova.
Mořský vlk steskem pláče. Pláč uklidňuje a přináši naději na návrat. Stejně působí i samotné prolité slzy.
Frau Totenkinder z námořnických slz připravovala pro dobrého krále lektvar, který on u ní za četných vzdechů popíjel každý pátek. Jednou však došlo k překvapení: po pátečním sezení králi vydržela dobrá nálada celé tři týdny. Čarodejnice šarži prozkoumala a zachytila jemnou vůni melasy.
Od té doby přidávala do lektvaru malou kapku rumu pravidelně. Starosta byl veselejší a ona mohla páteční odpoledne využít lépe než sedánkami s tlustým depresívním dědkem.

"Koší, dneska se mi zdálo, že mě honil pes."
"Ten od sousedů?"
"Jo. Znamená to něco?"
"Želvíku, jak víš, sny jsou buď znovuprožíváním situací, které nemáš v hlavě dostatečně utříděné, nebo sublimací obav z nepojmenovaného nebo sice pojmenovaného...
"Tak znamená to něco?"
"Ne. Za dveřma jseš před ním úplně v bezpečí."
"Taky se mi zdá, jak honím myši."
"Nenaplněná touha, která podvědomě..."
"Nech toho. Nejhorší na tom je, že nikdy žádnou nechytím."
"Hele, a když se probudíš, bolí tě nožičky jako bys je honila doopravdy?"
"To ne..."
"Tak si to užívej. Ve snu si hezky zalovíš a ani se nezapotíš."

Tahle Mary Sue byla pošuk od narození, ježto jí tak rodiče pojmenovali. Když se dozvěděla o fenoménu stejného jména, začalo ho dle svých představ naplňovat.
V praxi to znamenalo obcházení larpů, které nejdřív pohnojila a vzápětí v posteli některého z organizátorů prosadila vlastní verzi příběhu.
Když zjistila, že Společnost pro osvětu spisovatelů pořádá pogrom na jí podobné, obvolala své milence a vysvětlila, kam mají umístit záchrannou síť. Pak z vrcholu Petřínské rozhledny mocně zvolala: Sosáci vizte, jak umírá Mary Sue, a skočila dolů.
Jenže její chlapi měli věčného lhaní už pokrk. Záchranná síť chyběla, zato pražská kriminálka pořídila vkusnou fotodokumentaci.

Pátý útok na tvrz uspěl. Až na zpívajícího mládence, na kterého měli lapkové zvláštní pifku, všechny pozabíjeli obyčejně. Jemu svázali ruce a nohy a hodili do studně. Tvrz zapálili.
Studna byla dost široká, aby si mládenec při pádu nerozbil hlavu a aby se mohl otočit. Nohy zapřel o plochý kámen a ostřejší, rozedřel provazy. Vylézt ven a rozvázat nohy bylo snadné.
Štěstí mu přálo i nadále. Hořící trámy ho nezasáhly a lapkové byli pryč. Kroužkovou košili mu nejspíš odnesli, ale v trávě ležely dva lístečky.
Ukovám si novou, pomyslel si. I s lístečky. V cařihradské zbrojařské dílně dostal dobrou školu.

"Mlč, Listere," ozval se ztrápený hlas pracovníka Záchranné stanice záporných postav. "Musíme rozhodnout, co je v rámci Trpaslíkovy terapie nejlepší. Má Sunkáč zemřít?"
"Já bych byl pro," prskl Kocour. "Zničil mi šaty."
"Zabijte je oba," zachrchlal Trpaslík.
"Trpajzlíku," pokračoval pracovník, "tvou snovou léčbu vedu já. Nevím, proč je chceš zabíjet teď, když jsi jsi je už nechal žít celých dva tisíce sedmset padesát osm slov. Za druhé, zabíjení sice může působit jako katarze, ale také může utvrdit tvé asociální návyky. Budeme hlasovat. Prst nahoru nebo dolů."
Z patnácti prstů deset mířilo dolů.
"Tak dobře," povzdechl pracovník. "Sunkáč zemře."
Vtom náhle...

"Kitekat," prskala Košín. "Včera kitekat, dneska kitekat a ajť sem trajcén, jestli zejtra zas ne kitekat."
"Ještě máš bonbónky," uklidňovala Želva.
"Jasně. S nápisem "Pro sterilizované mazlíčky." Ponižující!"
"A čistou vodičku."
"Aspoň občas kdyby bylo mlíčko."
"Měly bychom průjem. Po syrovém masíčku zase zvracíme."
"Občas zapomenou na zemi tašku s párkama. Jsou vynikající a nezvrací se po nich."
"Jsou slané. Ničí nám ledviny. Většina koček umře na selhání ledvin, samas to říkala."
"Takže," vyprskla Košín, "ty věříš, že páníčci nám opravdu dávají to nejlepší?"
Želva se hrdě vypjala. "Věřím!"
Košín povzdechla. "Vždyť já taky. Ale hádka to byla pěkná, ne?"

Trapnej děda s radama na cestu, stejnak byl nejdál ve vedlejší vesnici, máma s buchtama taky trapná, všude maj stánky s občerstvením, fotr zas zapomněl PIN ke kreditce, prej ho pošle esemeskou, za humnama už mi volá teta, esli jsem v pořádku, pak esemeska každý dva kroky, čekovat jsem to musel kdyby tam byl ten PIN, no šlo snad takhle dojít dál než do vedlejší vesnice? V hospodě jsem se zlískal jak pes, naštěstí tím mým mobilem někdo zavolal domů, ovšem nejtrapnější bylo, jak mě táta s dědou vezli domů na trakaři, jako bysme neměli ve stodole audinu, že jo.

Nejhezčí býval neotevřený balíček. Pastelky srovnané do oblouku duhy, stejně dlouhé, rovnoměrně ořezané.
Pak se to jen zhoršovalo. Pastelky se pomíchaly, polámaly, hroty otupěly. A nakreslené obrázky byly vesměs ošklivé.
Na pastelky to svést nešlo, když jsem neuměl kreslit. Jak mi to docházelo, ničení nových balíčků mi dávalo čím dál tím menší smysl.
Malířem nejsem, otázky po smyslu činnosti zůstaly. Má význam léčit člověka s rakovinou, když pravděpodobnost vyléčení je pod deset procent?
Má význam prodlužovat život o rok, půl roku, o měsíc za cenu většího než malého množství utrpení?
A ty mrchy stříkačky se pastelkám taky tak nějak podobají.

Investigativnímu týmu deníku Plesk se podařilo odhalení, z něhož takzvaná Společnost pro osvětu spisovatelů radost mít jistě nebude. Vypátrali jsme totiž, že údajné ekologické fairtradové biokachny figurující v dubnových stoslůvkových orgiích této pololegální organizace, ve skutečnosti pocházejí z chovů Agrofertu. Čistě bílé peří jim barví nažluto organizátorky akce a polomrtvé je distribuují svým příznivcům. Ti se s nimi pak častují za obzvláště nechutné literární příspěvky. Zjistili jsme adresy některých těchto individuí a v některých případech pootevřenými dveřmi nahlédli do jejich bytů. Z nich se linul neuvěřitelný puch zkaženého masa a jednou jsme viděli i jakési peří. Další odhalení budou následovat.

Ve dvoupokojovém bytě žijí tři malí tvorové, jeden však větší než zbývající, a dva tvorové obrovští.
Tři malí tvorové chodívají večer spát do ložnice. Největší z nich však začne časem vyluzovat nespokojené zvuky. Dva menší tvorové odejdou spát do obýváku.
V pět ráno si jeden z menších tvorů začne připadat podmazlený. Jde zpět do ložnice, vloupe se pod peřinu jednoho z obřích tvorů a promazlí se k dalšímu spánku. Obří tvor již neusne.
Ráno dva velcí a největší z malých tvorů opustí ložnici. Dva nejmenší pak zaberou rozestlané postele a hledí se konečně vyspat trochu pořádně.
Opakuje se stále dokola.

Dneska v noci se mi zdálo o Košínovi. Potřebovala s někým probrat své předsevzetí být na Želvíka hodnější.
"Jsem na to stará nebo ne?"
"Je ti dvanáct."
"Čtyřiaosmdesát."
"Prosím?"
"U koček se to přece násobí sedmi, ne?"
"Spíš pěti. Domácí kočka žije šestnáct až osmnáct let."
"Tak šedesát. Pořád o deset víc než tobě."
"Každopádně jsi dospělá. Za to se sluší platit jistou zodpovědností."
"Na druhou stranu... Říkáš, že do čtyř až šesti let umřu?"
"Tedy..."
"Tak proč si zbytek života kazit snahou o něco, co stejně nesvedu?"
Sen skončil, ale Košínův úlevný smích mi zněl v hlavě ještě dlouho.

Želva zaběhla opravdu daleko. Stopy stinek jí místo k obvyklému východu zavedly do jakéhosi potrubí, v nemž po čichu poznala kuchyňský odpad.
"Košíííííí! Vytáhni měéééééé!"
Košín začal(a) kousat a škrábat, co zoubky a drápky stačily. Levný plast povolil a Želva byla venku.
Ve vedlejším pokoji vydal mrňousek neurčitý zvuk.
"Otáčí oko," informoval(a) Košín. "To aby líp viděl, jak jsi rozbila dřez... Želvo nelez zpátky! To byl jen vtip!"
Musím se nad sebou zamyslet, povzdechl(a) si Košín. Vystřelit si z Želvy je ještě lacinější zábava než žrádýlko od Kitekatu.
Půjdu do sebe, vydechla odhodlaně.
Snad na to nejsem už moc stará.

Frau Totenkinder většinou neposílala pro šerifa pro nic za nic.
"Máme problém. Arabské mýty s sebou přivezly džina."
"Džin jako od slova génius?"
"Přesně. Sedmadevadesátiprocentní magie. Může zničit Mýtov lusknutím prstu."
"Chtějí ho proti nám použít?"
"Možná."
"Jsme schopni si s ním poradit?"
"Možná."
"Máte nějakou představu?"
"Možná. Nějaké další otázky?"
"Možná."
"Sem s nimi."
"Když je džin odvozen od slova génius, od čeho je odvozen génius?"
"Strašné! " zařvala Frau Totenkinder. "Něco tu ohrožuje samu naší existenci a vy tu řešíte názvosloví! Ven!"
Šerif klusal dolů ze schodů a tlumeně se pochechtával. Vůbec nepochyboval, že Frau Totenkinder džina zvládne geniálně.

Po šíleném úniku z létající pevnosti a hladkém přistání na jezeře se Kirštana cítila opět paní situace. Vytáhla pistoli a vystřelila do vzduchu. "Tady rozkazuji já!"
Trup malého letadla se rozkymácel. Vynořili se Ohmu, obrovští korýši, strašliví vládci Pustiny.
Kirštaně se zvedl žaludek. V bitvě s Ohmu kdysi přišla o ruku a nohu a málem vykrvácela.
Princezna Naušika roztáhla ruce a šeptala slova omluvy. Ohmu jí zkoumavě ovíjeli zlatými chapadly.
To není možné, pomyslela si Kirštana, copak se s těmito tvory dá vyjednávat?
Konečně Ohmu stáhli chapadla a odpluli.
"Tu pistoli si, s dovolením, vezmu," řekl jeden z princezniných mužů.

Želva na svou nemotornost podivuhodně obratně manipulovala s malým zrcátkem.
"Uhni, Koší!"
Záblesk.
Mrňousek, kterému odražené sluneční světlo zasvítilo na víčka, se zachrul.
"Želvo... ty ses úplně zbláznila! Tohle se lidským dětem nedělá!"
"Proč? Chtěla jsem ho potěšit. My přece máme rády, když spíme a sluníčko nám svítí do zavřených očiček."
"Naše víka jsou tužší! Na tohle jestli přijdou páníčci..."
Klapnutí klíče ve dveřích.
"Už jsou tady! Běž se schovat, já to nějak urovnám!"
"A jak, Koší?"
"Vyskočím jim na nožičky a nechám se drbat."
"To můžu přece taky..."
"Umím to líp. Schovej se. A to zrcátko vem s sebou."

Želvík má úkryt, ve kterém ji nenajde ani Košín, ani páníčci. Obecně se má za to, že je v ložnici. Pravda je, že z ložnice se do toho úkrytu leze.
Jenže.
Pak už je to vlhká jeskyně neurčitých rozměrů. Želva si její vstupní část zútulnila několika desítkami ponožek (což vysvětluje, proč jich páníčkům spousta chybí do páru). Jeskyně se nejrůznějším způsobem rozbíhá a větví a najít cestu z ní není snadné.
Když se Želva schovávala před mrňouskovým okem, doběhla opravdu hodně daleko. Ale nezpanikařila. Naučila se stopovat drobné korýše - stínky - které ji zatím vždy spolehlivě zavedly zpět do ložnice.
Jenže...

"Podívej se, Koší," kývla hlavou Želva směrem k lidskému mláděti.
"A co? "
"Spí s otevřeným okem."
"To my přece taky."
"Jenže my tak úplně nespíme. Monitorujeme nebezpečí. Tohle ono se vůbec nehýbe. Co vlastně dělá?"
"Hmmm... Třeba má v oku malinkou kameru, která natáčí všechno, co děláme. Páníčci si to večer přehrají a vyzvědí, co která z nás provedla. Strašné! Už nikdy neskryješ, žes to byla ty, co se vyzvracela do postele! Žes to byla ty, co učůrla v koupelně!"
"Bojííííím....."
"Ale no tak... Dělám si legraci. Kde jsi, Želví?"
Želva se schovala až tam, kde jí žádné oko nevypátrá.

Mistr dokončil leštění meče a rozhlédl se po dílně. Hotové i nehotové kroužkové košile, halapartny, meče, přílby a kyrysy.
Měl smíšené pocity. Miloval výrobu krásných věcí (ty běžné vyráběli tovaryši), ale čím byl starší, tím méně ho těšilo, k čemu ty věci slouží.
K zabíjení.
Ale bylo to nutné. Byzanci dusila Osmanská říše. Turci nebyli žádné květinky a mládenci z Konstantinopole také nemohou být.
Vtom pohlédl na nejkrásnější kroužkovou košili a něco ho napadlo. Ověsí ji ostrými kovovými lístky. Bude nositele chránit a odrážet nepřátele. Ale ne nutně zabíjet.
Ten, kdo jí dostane, bude muset dokázat, že je toho hoden.

V hospodě U prezidenta se sešli bývalí spolužáci z ekonomky, páni kolem pětasedmdesáti. Rozhovor se opět nevyhnutelně stáčel k jejich slavnému spolužákovi, jistému VK.
"Basketbalovej entuziasta. Držet míč a běžet vpřed mu bylo vším."
"Jak hrál?"
"Byl malej. Ostatním dohlíd nejvejš na trenýrky, takže si pletl týmy. Měl specifickej systém bránění zezadu, kdy protihráče chytal za holeně. Bohužel tak občas zastavil i vlastního útočníka."
"Musel se brzo vyfaulovat."
"Naštěstí. Rozhodčí ho znali a protihráči schválně škobrtali, aby šel co nejdřív ze hry."
Jeden z posluchačů se zasnil. "To mám na sportu rád," povzdechl si. "Že je tam aspoň ňákej rozhodčí."

„Dřěvo sě listem odieva,“ zanotoval mládenec, navlékaje kroužkovou košili. Nebyla ledajaká. Na háčcích chřestily ocelové lístky, třípalcové, po obou stranách ostré.
Tvrz s ním bránili ještě čtyři. Lapků pod tvrzí bylo pětadvacet. Luk obránci neměli a lapkové nerušeně vztyčovali žebříky.
Zpívající mladík vyběhl na ochoz ve chvíli, kdy první lapkové začali přelézat hradbu. Mečem v levé ruce držel útočníky od těla, pravou odděloval lístečky a přesnými hody zraňoval lapky v obličeji, na krku, na rukou. Za chvíli bylo po zteči.
Snad jsem těch lístků nepoztrácel moc, povzdechl mládenec. Pár lapků sice zabili, ale na další útoky jich zbývalo až dost.

Obě: "My bysme se s vámi rády víc seznámily."
Želvík: "Máme sice fandomový profil, ale psali ho páníčci."
Košín: "Pár věcí vám na sebe povíme."
Želvík: "Tak třeba Košín je ta statečnější..."
Košín: "A taky chytřejší!"
Želvík: "Ale drabble píšu já!"
Košín (po straně): "Musím jí je diktovat..."
Želvík: "Jsem nesmírně empatická, na rozdíl od Košína."
Košín: "Jsem praktická."
Želvík: "Taky jsem aktivnější. Pořád Košína do něčeho ponoukám."
Košín: "Ale sama se nezapojíš."
Jedna k druhé: "Mám pocit, že většinu toho už Sosáci vědí..."
Obě: "Ale my o nich skoro nic nevíme! Povídejte, jsme strašně zvědavé!"
Košín: "Jako všechny kočky."