Moje články

"Asi pojedou pryč, Koší."
Páníčci provádějí dovolenkovou krmičku bytem a ukazují podstatné věci - záchůdek, mističky, zásoby žrádélka. Kočky jsou bezpečně ukryté pod postelí.
Druhý den, krmička v akci.
"Nepůjdeme se na ní podívat, Koší?"
"Nejdřív musíme zjistit, jestli si to zaslouží."
Třetí den."
"Krmí a vynáší dobře, Koší, Už bychom se mohli ukázat."
"Vždyť ani nevíme, jak se jmenuje..."
Čtvrtý den. Telefonát krmičky s páníčky: "Jo, žerou a vylučujou normálně, bordel nedělají, akorát..." "Co?" "No, ještě jsem je neviděla..."
Šestý den.
"Hele, Koší, to už je trapný. Pojďme se seznámit."
"Když jinak nedáš."
"Ale pro jistotu, Koší... ty běž první."

Krásné dopoledne. Páníček v práci, panička s mládětem na procházce, Košín s Želvíkem zachumlané do sebe v peřině.
"Koší, pamatuješ, jak jsme jako malé zabloudily v lese?"
"Nezabloudily bysme, kdybys..."
"To byla panečku nádhera. Sluníčko, stromy, mech... A pak najednou zabloudíme!"
"Zabloudilas ty."
"Kecáš! Brečelas v borůvčí. Já tě tam šťastnou náhodou našla!"
"Čekala jsem tam na tebe."
"A pak, ještě šťastnější náhodou..."
"...jsme našly cestu domů. Jasně. Byly jsme pár kroků od chalupy."
"Koší, ty by ses nechěla ještě někdy podívat do lesa?"
"Hele, Želví, na tohle už jsme vážně trochu staré. A páníčci nás stejně nepustí. Ani náhodou."

Déagol si udiveně prohlížel zlatý kroužek na své dlani. Něco tak krásného ještě neviděl.
"Co je ono, můj milášku?" zeptal se Sméagol, který mu nahlížel přes rameno. "Není to náhodou můj dárešek k narozeninám?"
"Už jsi jeden dostal, nevzpomínáš? Tohle si nechám."
"Vááášně, můj milášku?"
"Přestaň se prát, na to už jsme moc staří!" stačil vykřiknout Déagol, než ho jeho přítel uškrtil.
Ne, nejste, pomyslela si stará vrba, k jejímž kořenům Sméagol mrtvolu zahrabával. Ty vůbec nevíš, jak mladý jsi zemřel. A jak starý bude Sméagol, než mu bude dáno zemřít. Jak moc bude trpět za to, co ti udělal.

"Co je ono, můj milášku?"
"Ta bedna se špriclema? Nemám tuchy."
"Ale... já myslím to v ní, Koší."
"Tam něco přibylo? To jsem asi zaspal..."
Obě kočky z bezpečné vzdálenosti okukují tvorečka uvnitř bedny.
"Už vím, Koší! To je lidské mládě! Lidi, od kterých jsme přišly k páníčkům, je měli taky!"
"No tak to je skvělý. Když si vzpomenu, jak mě tahaly za ocásek..."
"Je ještě malé. Vychováme si ho."
"Myslíš? V našem věku?"
"No právě! Léta jsme žily v zajetých kolejích. Chyběly nám nové podněty. A nikdy není pozdě..."
"Víš, Želvíku, někde jsem četl, že optimismus je opium lidstva."

Obě: "To nám ten rok zase utekl! Vzhůru na drabble!"
Želvík: "Koší, co je to s těma zvonama? To jako fakt lítají?"
"Jasně že ne, trumpeto, to je něco s velikonocema... ehm... zrovna si nevzpomínám."
"Já občas vidím lítat zvonky."
"Cože??"
"Takové malé zelené ptáčky. Hezky zpívají. Já mám ptáčky ráda, i když je nemůžu lovit. Tak aspoň poslouchám, jak hezky zpívají."
"Želvo, neštvi. Nemůžeš znát něco, co já ne..."
V postýlce za závěsem se ozval charakteristický zvuk nespokojeného lidského mláděte. Kočky se rozeběhly do vedlejšího pokoje.
"Zvony, zvonci," mudroval Košín. "Odkud přiletěla tahle siréna, to by mě fakt zajímalo."

Adéla již dovečeřela od Reverenda Barnabyho. Protože jsem si musel házet korunou, které z jeho úžasných drabblat zařadím.
Přijmout osud od Avevy. Protože mám rád paradoxy.
Výzkum statisticky empiricky prováděný komandem kočičím za účelem dosažení odměny večerní od Tory, protože obsahuje mnoho vůní mnoha koček a ani jedna nemusela být vyprána.
Po čem se jmenuje od Blueberry Lady, protože jsem si díky ní po letech zase otevřel Pavla Eisnera.
Hlavní podezřelí (Košín a Želvík) aneb Kam zmizel salám od Arengil. Protože posunula tenhle fandom na vyšší level.
Králičí teorém od Ebženky, protože přimělo Želvíka k neobyčejnému duševnímu výkonu.
Zrcadlení od Danae, protože mě taky dojímá Bruce Banner.
Infiltrace od Aries, protože každý skvělý příběh musí mít začátek. Doporučuju dočíst do konce.
Temar od Ryi, protože každý skvělý příběh musí mít konec. Doporučuji číst od začátku.
Svět, kde není místo pro naději od myday, protože takový svět nechci, ale takováhle drabble ano.
A dva největší letošní zážitky nakonec:
Past na sny od Amaranty. To mě přeneslo do drabblecího nebe.
When you call me od Lee. Při něm jsem brečel. Vážně. (Teď znova).

Oběti umíraly vždy za zvuku flétny. Nikdo nepochyboval, že flétnista je vrah.
Když se nocí rozlehl ten kouzelný tón, vydal jsem se za ním, připraven vraha najít a potrestat.
Žena skrčená v temném koutku byla úplně zticha. Nevěnoval jsem jí žádnou pozornost.
Dokud se nezměnila v démona a nezaútočila na mě.
Flétnistou byl štíhlý muž s bílými vlasy. Žena, zaujatá bojem se mnou, si ho všimla příliš pozdě. Až když odtrhl nástroj od rtů a vrazil jí ho do srdce.
Sladký zpěv flétny byl tím jediným, co milovala, dokud byla člověkem.
A tím posledním, co slyšela na cestě do nicoty.

"Hele, Koší, jak vzniká drabble?"
"Jak by asi vznikalo? Prostě ho napíšeme."
"No jo, ale jak se dostane od nás... tam."
"Až tam? No, vsugerujeme ho páníčkům do hlavy předením a oni ho pak vyťukají do počítače."
"Takže vlastně oni nepíšou."
"Ne, jen ťukají."
"A kdo to všechno řídí?"
"Katužka a Nifredil přece."
"Koší..."
"Co?"
"Neměly bychom jim poděkovat? Páníčkům a taky Katužce a Nifredil. Teda, ne že by ony nic nenapsaly, napsaly spousty komentíků a tak, ale stejně se hlavně staraly o to, abychom mohly psát my."
"Tak jim poděkujeme."
Košín a Želvík sborem: "PÁNÍČCI, KATUŽKO A NIFREDIL, DĚKUJEMÉÉÉÉÉ!"

"Koší," obrátil se jeden z těch tvorů k druhému. "Co je to malé šedivé?"
Sovátko nehroženě vystoupilo dopředu.
"Jsme autoři drabblat, co chtějí poznat jiné autory drabblat!"
Košín se otočil na Želvíka: "Prozkoumáme autory!"
Sovátko vystrčilo pařátek. Úplně malý nebyl. Ale kočičí zvědavost byla větší.
Ajejeje, řeklo si Sovátko v duchu, zdalipak jsme toto nepřehnali?
Vtom Myšák ucítil, jak ho něco lechtá pod nosem. Mohutně se nadechl a ještě mohutněji kýchl.
Obě kočky vyrazily pryč co jim dupydup tlapky dovolily a zastavily se až pod postelí.
"Promiň," omlouval se Myšák Sovátku, když odlétali domů. "Jsem prostě alergický na kočičí chlupy."

„Koší, tak jsem si četla ty drabbly o převtělování.“
„A co?“
„No, přemýšlím, kolik má vlastně kočka životů.“
„Devět. A neotravuj.“
„Takže se převtělíme devětkrát?
„Ach jo.“
„A do čeho, Koší? Nejdokonalejší životní formou je prý králík. Já se nechci převtělit do králíka.“
„Úuuuu…“
„Kočka by se měla převtělit zas jen do kočky. Ale nevím, do čeho by se měli převtělit páníčci. Jako kočky by byli hezčí, ale zase kdo by nás krmil? A taky nevím…“
„Odprejskni. Běž si hrát. Převtěluj se.“
„A kolikrát se mám převtělit?“
„Tolikrát, do kolika napočítáš!“
„Koší?“
„Co zas?“
„Já umím počítat jen do dvanácti.“

Doktor č. 10 v kostýmku á la Labutí jezero dělá piruetu uprostřed jeviště. Zpívá přitom:
_Pravda, pravda, co je jen pravda?"
Přitančí k němu Rose:
"Pravda je, že jsem tě milovala, spratku, a tys zatím házel očima na mou matku..."
Doktor se snaží ji ignorovat, tanečním krokem přebíhá jeviště sem a tam a dál zpívá:
"Pravda, pravda, co je jen pravda?"
Přitančí k němu Donna.
(Roztouženě): "Pravda je, že ani s mým změněným mozkem, nejsi pro mně voskem..."
Doktor se jí pokouší zahnat sonickým šroubovákem, dál si pěje svou:
"Pravda, pravda, co je jen pravda?"
Přitančí Martha a Amy, chytí se s ostatními za ruce, vytvoří kolem doktora kruh, zpívají:
(Vyčítavý tón): "Ani jednu z nás vpravdě neměls rád, jen jsi nás tahal vesmírem napořád..."
Martha se vydělí z kruhu, dotančí na okraj jeviště, sólo:
"Když ses pak v člověka proměnil, hned jsi mě za jinou vyměnil, já ti pak věrnou služku dělala..."
Rory, dosud rozvalený na sedadle v hledišti, se zvedne a zatleská:
"Přestávka, jdeme na svačinu."
Dívky dobaletí na okraj pódia a omluvně zapějí:
"Pravda je taková, že jsme zapomněly nakoupit..."
"Krásný, fakt krásný. Všechno to leží prakticky na mně, to si mám ještě sám chodit pro sendviče?"

Solomon King se na popravu podívat nešel, a když začalo zemětřesení, byl plně zaměstnán vyprošťováním zelináře a jeho ženy zpod trosek jejich pobořeného stánku, než aby vůbec zaznamenal přítomnost tichých postav, kráčejících městem ve vlajících rubáších, nevnímajících ustrašené pohledy kolemjdoucích, přicházejících ze všech směrů skrze klikaté uličky plné nejrůznějšího harampádí k jedinému průsečíku svých cest, k bráně chrámového nádvoří, vcházejících skrze ni do nádvoří a přes něj do budovy chrámu, kde procházejí roztrženou oponou, rukama se zběžně dotýkají schrány úmluvy a vystupují po křídlech cherubů vzhůru, prastaří svatí, první, kdo byli vzkříšeni, ti, kteří položí první kameny nového, nebeského Jeruzaléma.

Solomon King učedníky našel. Lidi z jejich okruhu nic neřekli, což ostatně předpokládal. Ale podařilo se mu zahlédnout toho muže, co nosil džbán s vodou. Opatrně se na něj pověsil.
Poznali ho, takže ho pustili dál. Byli akorát trošku naštvaní, že se ve čtvrtek večer, když začalo jít do tuhýho, zdejchnul.
Deset už měl za sebou, zbýval Petr.
"No, v ten pátek jsem to ani tak nevnímal. Byl jsem po probdělý noci dost utahanej a večer... jsem se ožral. Úplně mi docvaklo až potom v sobotu ráno."
"A pak jsi šel ukrást to tělo?"
"Ne. Šel jsem se znovu ožrat."

"Mohl si za to sám, blbec. Kdyby si přečetl informovanej souhlas...."
"Pane doktore, takhle to asi u soudu nevysvětlíme...."
"Promiňte, paní ředitelko. Ale bylo tam psané jasně: A možné další nežádoucí účinky."
"Pane doktore, nevím, jestli se to vztahuje na situaci, kdy desetkrát překročíte doporučenou dávku."
"Byla to experimentální léčba. EXPERIMENTÁLNÍ! Slyšíte???"
"Ale ani v experimentu... nevím, jestli... desetkrát..."
"No tak mi prostě ujela ruka! Vážně jsem nebyl vožralej! Selhaly vaše kontrolní mechanismy!"
"Prosím, nekřičte na mě."
"Klídek, brnkačka, nemějte strach. To zakamuflujeme."
Hned potom, co ho vyrazím, dám sama výpověď, blesklo hlavou ředitelce. Mám hezkou nabídku na místo uklízečky.

Pokusy na zvířatech jsem nikdy nedělal rád a už je nedělám vůbec. Ale pořád si myslím, že bez nich by se výzkum v medicíně (neplést prosím s kosmetikou, děkuji) neobešel. Nebyly by transplantace kostní dřeně, protože jediné údaje o účincích celotělového ozáření bychom měli z Hirošimy, Nagasaki a Černobylu. Dávkování léků by se určovalo házením kostkou. Vedlejší nežádoucí účinky by vůbec nešlo předvídat. Jako jedinou alternativu vidím chovnou stanici ochránců práv zvířat, kteří by pro příslušné experimenty nabídli vlastní těla.
Pokud se někdy oběti biomedicínského výzkumu reinkarnují ve větší, inteligentnější a agresívnější životní formy, pokusím se jim to takto vysvětlit.

"Stejně jsem rád, že toho chlápka ukřižovali," povídá Izák, jak tak balí zboží.
Izmael zaúpěl. Tu historku už slyšel stokrát.
"No, stojím bohdá před rokem v krámě, on jde okolo, a tak se ti na mě podívá, že se mi vlasy zježí. Krámek mi uhranul, šlo to s ním z kopce, nakonec jsem ho musel zavřít."
"Hele," dopálil se Izmael. "A nebylo to náhodou tím, že si hned naproti otevřel krámek Mejir? A že měl lepší zboží? A nevyděláš si náhodou teď jako pomocník u Mejira víc, než kdy ve svým starým obchodě? Hubu drž, Izáku! O mrtvých jen dobře."

Říkalo se, že svůj talent dostal od ďábla.
Prý se vydal v noci na křižovatku s kytarou a nechal si jí od něj naladit. Splatnost směnky byla odložena, ale nebylo řečeno dokdy.
Nejdřív mu to nevadilo. Bral si od života co chtěl. Cestoval z místa na místo. Neměl problém sbalit ženskou. Hrál totiž jako ďábel.
Pak se začal ohlížet přes rameno. Nejdřív občas, potom stále častěji. Složil o tom písničku a čekal, kdy sekera dopadne.
Dopadla v jeho sedmadvaceti. Jeden podvedený manžel ho otrávil. Ale ďábel splnil i druhou část svého slibu.
Nejen písnička „Hellhound on my trail“ zůstala nesmrtelná.

Kingovi jeho hlavní Zaměstnavatel nezakazoval vedlejšáky. Vzhledem k tomu, že ho neplatil, to ani bez nich nešlo.
King už dělal hodně věcí. Byl tělesný strážce, špeh, doručovatel tajných depeší. Jediné, co zásadně nebral, byly vraždy a honba uprchlých otroků.
S hledáním zloděje mrtvoly by tedy neměl mít problém. Ale když mu Kaifáš sdělil, že jde to mrtvola člověka, kterému pár dní předtím dělal ochranku při cestě do Jeruzaléma, naskočila mu husí kůže. Měl by se rozmyslet, než se po téhle stopě vydá.
Kaifáš specifikoval částku. King to vzal.
Ale budu si přitom dávat pozor, jestli někdo nestopuje mě, pomyslel si.

Oběti umíraly vždy za zvuku flétny. Nikdo nepochyboval, že flétnista je vrah.
Když se nocí rozlehl ten kouzelný tón, vydal jsem se za ním, připraven vraha najít a potrestat.
Žena skrčená v temném koutku byla úplně zticha. Nevěnoval jsem jí žádnou pozornost.
Dokud se nezměnila v démona a nezaútočila na mě.
Flétnistou byl štíhlý muž s bílými vlasy. Žena, zaujatá bojem se mnou, si ho všimla příliš pozdě. Až když odtrhl nástroj od rtů a vrazil jí ho do srdce.
Sladký zpěv flétny byl tím jediným, co milovala, dokud byla člověkem.
A tím posledním, co slyšela na cestě do nicoty.

"Koší, proč na tom ležíš?"
"Na legínách? Jsou hladké a chladivé."
"Já je nemám ráda. Dostala jsem od nich elektrickou ránu. Páníčkovy tepláky jsou lepší. Jsou hebčí a líp na nich drží moje chlupy. Zvlášť na čerstvě vypraných."
"Hmmm... zajímavé. Jak asi panička do těch legín leze?"
"Koší, nedělej to! Mohlo by to být nebezpečné!"
"Ále, houby... "
Košín se horním otvorem vsouká do legín. Chce se protlačit nohavicí na druhou stranu. Uvízne, ale nepolevuje v úsilí. Legíny se pohybují po pokoji s kočkou uvnitř. Želvík se zájmem pozoruje.
"Koší, až budeš venku, přijď ke mně na tepláčky. Udělám ti místo."

"Tak co teď?" zeptal se Aurel, když odcházeli od Kaifáše.
Solomon King pokrčil rameny. "Ty se vrátíš domů a já... budu stárnout. Předpokládám, že ta úmluva "věčně mlád" už neplatí, když mám padáka."
"Jsi svobodnej."
"Hodně podobný. No, pár let snad ještě zvládnu ochranku a špionáž a pak... mám našetřeno."
"Ty učedníky jsi vypátral fakt rychle."
"A?"
"Mohl by ses tím živit a mě vzít do party."
Detektiv zamrkal. "Copak se nevracíš?"
Aurel zavrtěl hlavou. "Víš, v tý jeskyni... Dostal jsem instrukce: King může jít kamkoli, ale pryč odsud. Já to měl sichrovat. Takže počítám, že teď mám taky padáka."

V pekle vyhodnocovali akci Pokušení. Starej Belzebub byl už senilní, předsedal Azazel. Hlavní viník fiaska Abbadona vypadal schlíple.
"Chleba byl blbej," mručel Azazel. "Měls mu nabídnout pečený kuřata."
"Pečený kuřata!" vyvřískl Belzebub.
"S tím chrámem to samý," pokračoval Azazel. "Bylo tam moc lidí."
"Lidí, lidí," posmíval se Belzebub.
"Vyšlo by to s tou světovládou," přemítal Azazel. "Kdybys nechtěl, aby se ti klaněl. Měls mu to prostě ukázat. Moc ses předváděl."
"Soráč, Azazeli. Snažil jsem se."
"Tak ještě tři roky," vzdechl Azazel. "Aspoň to připravíme pořádně. Tentokrát se nevyvlíkne."
"Vyvlíkne!" zaječel Belzebub. "Přijde sem a všechno rozfláká!"
Hodili přes něj deku.

"Hele, Koší, co budeme dělat zítra?"
"Nemluv na mě! Páníčci mě včera nadali do lumpů zlodějských."
"No, já zase mám býti mdlého rozumu... Ale to bylo včera, možná už předevčírem. Musíme myslet dopředu! A mně se včera zdál krásný sen, že zítra prožijeme úžasné dobrodružství!"
"Bije půlnoc!"
"Skvělé! Zítra je právě dnes!"
"Hurá za dobrodružstvím!"
"HURÁÁÁÁÁÁ!"
********
"Hele, Želví, a co za dobrodružství to vlastně má být?"
"Nemůžu si vzpomenout... Asi nejlepší bude, když půjdu spát a nechám si zdát ten samý sen. Pojď taky do pelíšku! Možná, že se o tom dobrodružství bude zdát i tobě!"
"No.. zkusit to můžeme."

Krásné nedělní ráno pokračovalo. Tatínek punkové nutrie si půjčil dceřinu elektrickou kytaru a začal hrát zbožné písně z kancionálu. Maminka přidala dvojhlasy.
"Máme něco k jídlu?" doklopýtala nutrie do kuchyně.
"Ne, ale támhle je peněženka, v krámu mají otevřeno i dneska."
"A kde mám cigára?"
"Rozdali jsme je potřebným."
"A trávu?"
"Přece támhle na louce."
"NO TO JE TOTÁLNÍ ANARCHIE!" zařvala nutrie. "Já jsem snad v pekle!"
"Dosud ne, zlatíčko..."
Nutrie propukla v nekontrolovaný pláč. Pak vyšla na zahradu, v rohu vztyčila kámen s nápisem Punk is Dead a ozdobila okolí květinami.
Trochu to připomínalo obal jedné desky od Beatles.

"Hele, Koší, čím se vlastně lidé od nás liší? Vždyť dělají to samé, co my... Jedí, spí, chodí na píseček, píšou drabble..."
"Můžou chodit ven?"
"To jim nezávidím. Venku je zima a jsou tam cizí lidi."
"Mluví?"
"To přece my taky, jen si dáváme pozor, aby nás nikdo neslyšel."
"Mají větší mozky?"
"To je co?"
"To v hlavě."
"Aha... K čemu je to dobré?"
"Nevím. Můžou chodit po dvou. Nemusí tolik spát. A mají víc starostí."
"Chudáci lidi. Ještě že jsme kočky, viď?"
"To jo. Ale jestli budeme takhle mudrovat, tak nám mozky narostou a budeme jako oni."
"Bojím, bojím!"

Ze všech vyprávění rabiho Löwa měla vnoučata nejradši to o gójském salámu.
"To bylo tak. Přišli řezník a řeznice, že se jim ztratil kus salámu. Prý zrovna šel kolem Hilel a za ním Šamaj, nikdo jiný tam nebyl. Divné mi to bylo, že by chlapci kradli nekošer maso. A byly tu nesrovnalosti ve výpovědích svědků."
"Jaké?"
"Řezník tvrdil, že se ztratilo asi deset deka, řeznice, že celá šiška. Musel jsem na místo činu."
"A tam?"
"No řeznickej pes to sežral! Vždycky když řezníci vyběhli honit Hilela nebo Šamaje, tak zbaštil, co bylo na stole! Nejdřív deset deka, potom celou šišku..."

Inspektor Corbeau vyšel z domu a zastavil taxíka. Řidič měl přes oči pásku.
"Jak s tím můžete řídit, člověče?"
"Mám zenový schopnosti."
"Tak na Metasvětovou. A dupněte na to!"
"Jasná pažba, panáčku! Dovezu vás přesně tam, kde máte bejt!"
Taxík jel velmi rychle a velmi klikatě. Když zastavili, Corbeau se nestačil divit. Byl zpátky před svým domem.
Rezignovaně vystoupil. Teď už svůj spoj nestihne, ani kdyby se rozkrájel.
"Kam tak rychle, panáčku?" volal za ním taxikář. "Jste mi dlužnej skoro čtyři tácy!"
Později se inspektor dozvěděl, že raketa, kterou měl letět, explodovala. Usoudil, že z toho vlastně vyvázl docela lacino.

Rozespalý muž a rozespalá žena klopýtají temným bytem, naráží do židlí, okopávají boty, padají na ně smetáky. Šátráním ve tmě hledají záchytné body, ale nerozsvítí si, aby se nevzbudili úplně.
"Želví, vsaď se, že teď se srazí!"
"O dva kočičí bombónky?"
"O čtyři, kdo z nich najde záchod jako první!"
"O šest, že páníček bude čůrat vedle!"
Náměsíčné postavy konečně dokončí to, proč vstaly z lože a úlevně do něj zase zapadnou.
"Klátili se přesně tak, jako když si tuhle ukazovali zombíky!"
"To je ale skvělý, že máme noční vidění, co?"
"Hmmm.... už asi usnuli."
"Zkusím je ještě jednou vzbudit."

Punková nutrie zívla a prohrábla si číro. Bylo krásné nedělní ráno.
"Doháje, máti, kde mám ty hadry?"
"Dala jsem ti je prát, miláčku. Zrovna se suší na šňůře."
"I bunda? Vždyť jsem ti říkala, že ta do pračky nesmí!"
"Jenže sis jí včera poblila, miláčku. Zkoušela jsem to vodou a mýdlem, ale pořád to smrdělo."
"Máti, ty seš fakt vopruz! Doufám, žes tam nedala prášek, to se zničí úplně!
"Dala, ten voňavej."
"Já se picnu. Vyprat mojí koženou bundu s cvočky!"
"Co říkáš, miláčku?"
"Bundu s cvočky, seš hluchá?"
"Tak to jó, já myslela, že máš bžundu z naší kočky..."

"Hele, Koší, co je takové to velké, co páníček vždycky odpoledne přitáhne domů?"
"To je jízdní kolo, Želvíku."
"Já se toho bojím."
"Neboj se. To je jen takové udělátko pro rychlejší cestování."
"A bylo by to i pro nás? Abychom se rychleji dostali z pelíšku k mističce a zase zpátky?"
"Hele, Želvo, nechci se tě dotknout... Ale víš přece, že jsi trochu motoricky znevýhodněná?"
"Motoricky... co?"
"No, jako že bys z toho spadla."
"No dovol! Plácnu tě!"
"To bys nejdřív za mnou musela vyskočit, chá!"
Hop... ŽBUCH!
Želvík dělá jako by nic a olizuje se.
Košín se směje pod vousky.

"Zasraní nacisti."
"Co když to ale fakt nebyli oni?"
"Že by jako výjimečně nelhali? A proč by je zabíjeli zrovna Rusové?
"Já nevím."
"Já ti řeknu, co vím. Němci jsou zlo. Bez Rusů je nezastavíme. I kdyby ty Poláky povraždili oni a my to potvrdili, komu to pomůže? Jenom těm zasranejm náckům."
Do místnosti vešel soudní lékař. "Pánové, lituji. Rozklad těl jednoznačně svědčí o tom, že byli mrtví dřív, než sem dorazila fronta."
"Hele, víš co bude nejlepší? Prostě mlčet. Hitlerovi stejně nikdo neuvěří a nemůžeme proti sobě poštvávat spojence. Radši bejt rudej než mrtvej s háknkrajcem vypáleným na čele."

"Já nic neviděl," zavrtěl hlavou první strážný. "Byl tam moc velkej kravál"
"Mně to světlo taky úplně ohlušilo," pletl se jazyk jeho kumpánovi. "Totiž... Bum a prásk a jsem na zemi. A zbytek mi vybrabčili z hlavy."
Ožralí byli, ale naštěstí ne do němoty. Mezi opileckým bláboly se dala posbírat zrnka informací. Stráže měly za úkol svést ho ze stopy, ale přílišná snaha a opojný mok je zradily.
"No, pánové," shrnul detektiv. "Na to, že jste nic neviděli a neslyšeli, jste toho
nažvanili docela dost. Takže jednu věc vím jistě: někdo ze mně dělá parádního blbce. A začínám tušit, kdo."

"Same! Co je zase s tebou?"
Sam stál u plotu a hleděl do dáli. "A co jako?"
"No nedělej! Od tý doby, co pan Frodo odešel, jsi jako mátoha. Držíš smutek jako vdova za mrtvýho manžela."
"On není mrtvej."
"Tak slaměná vdova."
"Vdovec."
"To je jedno. Seber se! Víš, jak bylo mně, když jsi odešel do Mordoru?"
"Jenže ty jsi nevěděla, že jdu do Mordoru."
"Ale taky jsem nevěděla, jestli se vrátíš."
"Ale vrátil jsem se! On už se nevrátí."
To je řeč jak rozprávka, vzdychla Róza a šla poklidit prádlo. Ten teplý větřík od Šedých přístavu ho hezky usušil.

Anděl ho vedl zpátky do zahrady k prázdnému hrobu.
"Znovu si zvolit osud," usmál se na detektiva. " Šéf musí mít fakt dobrou náladu. Ty nejseš rád?"
King mlčel. Vstoupil dovnitř a čekal, až anděl znovu zavalí vchod.
Středobod cest otevřených kamkoli. Stříbrné nitky k tisícům možností. Šeól, minulost, rozpadající se nicota vzpomínek. Nebeský Jeruzalém, budoucnost snění, která ještě nezačala. Zeměplochy, středozemě, siločáry, vesmírné dráhy.
Detektiv se ušklíbl. Stříbrné nitky zmizely, zmizela i tma a vchodový kámen.
Venku čekal známý anděl. "Daleko ses nedostal," poznamenal.
"Mám rozdělanou práci."
"Já taky. Jdem za tím zmetkem Kaifášem?"
"Jo. Jakže se vlastně jmenuješ?"
"Aurel."

"Ten strom z Mordoru byste měli podetnout," rozumoval starý Hrdonožka, opřený o plot u Dna Pytle.
"A přočpakto?" zajímal se Sam.
"No, žere mi slepice."
"Slepice?"
"Jen se podívaj, co jich je kolem. Furt ho voďobávaj. A když je tuhle na dvorku počítám, tři chyběj! Máňo, poudám svojej starej..."
"Kmotříčku," potáhl Sam z dýmky. "Nekouří se náhodou támhle Tobymu z komína?"
"Šlaka že jo!"
"Tak běž a vyptej se ho, co chystá k obědu. Vsadil bych se, že slepičí polívku."
"No... tak sbohem, sousede," loučil se Hrdonožka.
Sam se zálibně zahleděl na mallorn. V plném poledním slunci byl obzvlášť nádherný.

"Kam to jdeme?" zeptal se detektiv. "To není veleknězův palác."
"Pssst."
Mužíček ho vedl podél zdi chrámového komplexu. Malými dvířky prošli na nádvoří a k hlavní budově. Dveře do svatyně se otevřely samy. Ticho se dalo krájet.
"Tam přece..."
"Pssst."
Opona před velesvatyní byla stále roztržená. Sedmiramenný svícen osvěcoval stůl s předkladnými chleby. Před ním stál vysoký chlapík.
"Zdravím, králi."
Solomon King se uklonil. "Zdravím tebe, Králi králů."
"Přejděme k věci. Tisíc skutků."
"Tisíc skutků za to, že se... ta věc... nedostane do Knihy."
"Správně. My jsme slib splnili. A ty máš hotovo dneska."
"Pošleš mě na věčnost?"
"Pssst. Uvidíš."

"Ty jsi ale pěkná mlátička, Solomone."
Do tmavého koutku, kam se Solomon King uchýlil s omráčeným Kaifášovým špehem, nahlížel malý mužíček. Další komplikace.
Detektiv pokrčil rameny. "Sledoval mě k učedníkům. Kdybych ho nepraštil, už jsou pod zámkem."
"Dobrý skutek," kývnul mužíček. "Teď pomůžu já tobě. Ustup."
Energetický výboj. Špeh přestal sténat a začal pravidelně oddechovat.
Nelidská entita, uvědomil si detektiv. Že by ten anděl...?
"Kaifáš o mně věděl od stráží, ale zakázal jim mluvit. Chtěl se přes tebe dostat k Jedenácti."
"Hajzl."
"Taky mě naštval. Jdeme si to s ním vyříkat. Cestou ti všechno vysvětlím."
"A špeh?"
"Má vymazanou paměť."

"Knííí!"
"Copak, miláčku? Máš hlad? Nasypu ti bonbónky."
"Knííí!"
"Chceš se honit?"
Dupydupydup. "Knííí!"
"Chceš na kolínka? Hop! Krásné, pohodlné nožičky!"
"KNÍÍÍÍ!"
"Ech, ty jedna...."
"Já té kočce nerozumím," stěžoval si muž za chvíli, když péči o domácí zvíře převzala jeho manželka. "Když je spokojená, vrní, to ještě poznám. Ale kníííí může znamenat úplně cokoli."
Žena se usmála. "Když je nejšťastnější, vypadá takhle."
Kočka na jejím klíně ležela na zádech, měla zavřené oči a byla úplně potichu. Z pootevřených úst vykukoval malý, růžový jazýček.
"Nejšťastnější, nejšťastnější," bručel si pro sebe muž. "Takhle by mohla vypadat i kdyby byla úplně tuhá."

Jako každý anděl měl i Aurel dobré nadání na jazyky a čeština mu nepůsobila problémy. Ale poslech poslaneckých projevů na balkóně českého parlamentu byl nad jeho síly.
"Sale?" šťouchl do svého šéfa, sedícího vedle. "Ty jim rozumíš?"
"Ano... vlastně ne. Slovům rozumím, ovšem zdejší místnosti jsou konstruovány tak, aby lidé nedokázali pochopit obsah. Jen nelidské entity to dovedou."
"Tak proč já..."
"Máš moc hmotné tělo. A vstávej, Petr se vrací."
Třetí muž se k nim připojil na chodbě. "Opíjel se močí na záchodcích," hlásil. "Na parlamentního démona byl ale celkem hovorný. A to, co říkal, dávalo smysl."
"Skvělé," kvitoval King.

"Hele, Koší, proč dávají do našeho žrádla to červené?"
"To je mrkev, Želví. To aby ti líp fungovala střívka."
"Moc dobré to není."
"Hele, buď ráda, že ti nekručí. A že jsi v teple. Podívej se ven, jak tam sněží!"
"Jé, támhle někdo stojí a má místo nosu mrkev!"
"To je sněhulák, Želví."
"Hele, támhle se potácí další sněhulák s mrkví místo nosu."
"Hrome! Reverend Barnaby! Tomu ale musí být zima!"
"Hej, reverende, pojď se ohřát!"
Zasněžený reverend vklopýtal do dveří. "Děkuji, malí přátelé! Zachránili jste mi život."
"Rádo se stalo. Nedáš si s námi trochu kočičího žrádýlka s mrkví?"