Moje články

„Mladíku...,“ zkusil to Saruman ještě jednou.
Marně. Jeho hlas, jak se zdálo, ztrácel na účinnosti. A tenhle obrýlený chlapec byl opravdu nepříjemný. Ještě horší než ta dvě děvčata, co mu přišla včera vynadat za neexistenci dámských sprch. Když mu sdostatek vyplísnil kvalitu stravy a ubytování, začal rozvlekle vykládat, že mu neustálé práskání bičem kolem uší bere veškerou chuť do studia.
To by mě zajímalo, jak tyhle věci řeší Sauron, pomyslel si bílý čaroděj. Sáhl pro pohár vína a zjistil, že je prázdný. „Grímo!“
Bývalý rohanský rádce omluvně zamrkal. „Promiňte, pane. Víte, Erasmus u nás běží teprve prvním rokem. To vychytáme...“

Před třiatřiceti lety mi The Wall od Pink Floydů přišla jako nejsenzačnější bigbítová deska (bylo mi tenkrát třináct). V současné době je můj postoj spíše vyjádřen ve slovech jistého hudebního kritika, který je jako součást drabble citován pod tímto pokusný překladem jedné písně, která se spojuje s dnešním tématem... Je to bombastické, je to patetické, je to... poslední fáze vývoje Pink Floyd (když ještě něco znamenali).
The Thin Ice

Máma miluje své dítě
A táta tě má taky rád
A obloha bude modrá
A Slunce bude hřát
Ale lásko, moje smutná lásko:
Jestli chceš jít bruslit
Na tenký led moderního života
A vláčet za sebou tichou výčitku
Miliónu očí zalitých slzami
Nebuď překvapená,
Když ti led praskne přímo pod nohama
Vyklouzneš ze svého já a ztratíš zdravý rozum
Ale svůj strach budeš stále táhnout za sebou
Až celá zmizíš pod tenkým ledem
"Je zřejmé, že The Wall je neobyčejné dílo. Nejsem si jist, jestli brilantní nebo příšerné, ale mně přijde zcela přesvědčivé.“ Chris Brazier, Melody Maker, 1. prosince 1979

Omlouvám se, je to laciný, ale nabízelo se to...
„No, já tu marjánu nemusím,“ namítal Doktor. „Mám po ní vždycky paranoiu.“
„Po týhle mít nebudeš,“ lákal ho Jack Harkness. „To je kvalitní matroš.“
„Tak dobře, ale jen čouda.“
Doktor potáhl. Stěny základny Tochwoodu se rozechvěly. Dveře všech cel se otevřely a Weevils vyběhli ven, proběhli místností a mířili dál, zjevně do města. Tardis zelenožlutě světélkovala. Vzduchem začaly plout akvarijní rybičky. Zjevil se Ianto v nadživotní velikosti, hlavou dolů balancoval na jedné ruce a druhou si rozepínal poklopec.
„Do háje, tahle várka má ale grády,“ vydechl Jack. Pak se podíval na krabičku a strnul.
Omylem Doktorovi ubalil Gwenin mátový čaj.

Bývalého vládce pekel jen tak někdo nevytočil.
Tenhle chápek jo. „No jasně, že vám tu věc neprodám,“ řekl.
„Proč ne?“ nadzvihl Lucifer obočí.
„Nemáte mi čím zaplatit. Tedy ničím, co by mě zajímalo. Sice vedete nějaký bar v Los Angeles, ale mě peníze nezajímají, můžete mi vyhrožovat, ale nemůžete mě...“
„A zajímalo by vás co?“
„Já obchoduju s nadějí. Mimochodem, nechcete cigaretku? Kousek čokolády?“
Ďábel konečně pochopil. Ten Lazar se mu prostě pořád bude plést do cesty. Jednou ho odkopneš, vrátí se v jiné podobě. A pořád bude takhle ukecaný.
Otočil se a odcházel. Za Lazem výsměšně probleskl ohnivý meč.

Nesoutěžní drabble, věnované Andreji Gjuričovi a jeho krásné knížce. Těm, kdo nečetli, doporučuji.
Jsem okno, co vidí
do srdcí lidí,
co za ním žijí.
Ne proto, že slídím –
sami mi říkají
i to, co neznají.
Vezmu jejich obavy,
strachy a únavy,
čeho se bojí,
co se jim v hlavách rojí,
a pak to vyperu
světlem slunce a měsíce.
Těch věcí jsou tisíce
a já je skládám
a nit k niti spřádám
aby se vědělo
i to, co se říct nesmělo.
Všemu, co zapadlo,
nastavím zrcadlo,
a až tu skládanku složím,
zpět jim ji do myslí vložím,
aby se vrátilo
na svoje místo
co se kde ztratilo
a oni zas měli na stole čisto

To, že Martha Jones přestala s Doktorem cestovat, jí divných snů nezbavilo. Třeba tenhle: Je v Praze, ve městě, o kterém pořádně ani neví, kde je, a už vůbec nezná řeč, kterou se tam mluví. Pronásleduje jí hejno Daleků. Vbíhá do metra. Sbíhá eskalátor v naději, že chytne vlak dřív než oni. Vlak je ve stanici, avšak Daleci vykřiknou: „Ukončete nástup!“ Dveře se zavřou. Konec.
Střih o filmové políčko zpět: Ozve se pouze „Ukončete nás...“ a pak již na ně muž s rozčepýřenými vlasy míří svůj sonický šroubovák. Bzučivý zvuk. Potvory náhle zmizí.
Martha nic nechápe, ale úlevně si vydechne.

Až projdu oknem, nebudu mít strach,
jen lítost, že až přejdu tento práh,
nevrátím se už k tobě nikdy celý:
jen jako pára, jak stín rozechvělý
který se čas od času prochází v tvé hlavě.
Stejně však budou věci, které zvládnu hravě:
vzpomínky budit na lásku, co byla,
zavírat do klece tvé srdce, moje milá,
abys ho jinému nemohla víc už dát;
budu tě trápit a zle si s tebou hrát,
já, skoro nic, stejně víc než tvá síla,
budu tě přemlouvat, abys mě nezradila,
aby ses těšila na svojí cestu temnou:
až stejným oknem skočíš,
budeš navždy se mnou.

Na Gallifrey fungoval relativně rigidní systém výběru životních partnerů. Existovalo sto šedesát jedna podmínek, které dotyční museli splňovat, a pětasedmdesát vylučovacích kritérií, které naopak splňovat nesměli, pokud chtěli uzavřít sňatek.
Přesto se však stalo, že si syn tetičky strýčka z druhého kolene vzal pravnučku své neobyčejně dlouhověké neteře, která byla přímou potomkyní Bílé velryby. Shodou okolností šlo také o nevlastní sourozence.
Následky byly poněkud katastrofální.
Dítěti, které se jim narodilo, byla dána do vínku nejen dlouhověkost, ale i nadprůměrná inteligence a dva srdeční orgány (a též několik dalších anatomických zvláštností, o kterých se nebudeme šířit).
A tak vznikla rasa Timelordů.

Petr otočil klíčem v neviditelném zámku a vešli s Lucií do svého lesa. Cesta na palouk byla zase delší a mrtvých stromů přibylo. A palouk se zmenšil. Co se děje, napadlo ho.
Blednu a umírám, odpověděl mu hlas lesa. Jsem váš Sen, a jsem starý a unavený. Chcete-li mě zachránit, zahoďte klíč. Odpočinu si a uzdravím se. Pak zase bude moci vejít někdo jiný.
Petr klíč upustil do trávy. Vzal Lucii za ruku a vyšli zpět na hlučnou a špinavou ulici. Nech sem jednou vejít naše dítě, poprosil les, když odcházeli.
Na místě, kam klíč dopadl, vyrostl drobný žlutý kvítek.

V dětské postýlce ležel Vyměněnec a lesní muž s jeho synem utíkal k okraji lesa. Richard vyběhl z domu a cestou strhl z hřebíku nabitou kuši. Přiložil ji k tváři a vystřelil. Lesní muž padl na zem.
Kolem šípu, zabodnutého pod jeho lopatkou, nebyla žádná krev. Richard vzal do náruče dítě a strnul.
Stromy se neuvěřitelně rychle přiblížily a natáhly k němu své větve. Dříve, než se stačil rozběhnout, se mu kolem krku obtočil zelený šlahoun.
Tentokrát se to bez krve neobejde, napadlo ho těsně poté, co mu ostrá větev probodla záda a těsně předtím, než mu oči zalila mlha.

„Pořád bereš někam ty mě, dneska vezmu já tebe.“
Když to Donna řekla, byl vlastně rád. Alespoň dneska nemusí nic vymýšlet. Ale proč zrovna Pilates?!
„Pevné pánevní dno!“ zavelela cvičitelka.
Bylo tam pár hezkých cvičenek, z nichž některá by se mohla stát jeho společnicí.
„Ramena od uší!“
Pochopitelně, nejdřív musí uškrtit Donnu.
„Držíme se na palcích!“
Bohužel, s hlavou vytrčenou ke stropu neměl moc příležitostí rozhlížet se po ženských.
„Rolujeme nahoru!“
Když mu vypovědělo službu druhé srdce a jeho Já na něj shlíželo shůry, zatímco byl resuscitován, učinil pevné rozhodnutí: Už nikdy žádný bodybuilding. A s Donnou už tuplem ne.

Dodatečné drabble pro DMD č. 11. z 11. 4. 2012. Téma: Danajský dar
Ten houpací kůň měl být blbuvzdorný. Měl v břiše ocelové kuličky, které měly zabránit jeho překocení. Teoreticky.
„Danajský dárek,“ ucedila maminka, odnášejíc řvoucího, z nosu krvácejícího potomka do koupelny.
„Danajský co?“ zakvákal z obýváku pachatel daru. „Vem si slovník,“ doporučila mu jeho drahá polovička, zatímco omývala synkovi obličej.
„Daman, Damašek, Danae,“ listoval její protějšek ve slovníku. „Tu znám, tuhle jsem od ní něco četl...“
„To na těch vašich blbejch stránkách?“
„Ha, už to mám! Dutý kůň, v jehož břiše...“
„V bžiše, v bžiše!“ zajásal již zcela omytý synek a narval koníkovi do břicha ostré nůžky. Kuličky se rozutíkaly po podlaze.

„Prostě jsem se rozmyslel,“ řekl klient. Představitelé Humánní Společnosti pro Euthanázii se netvářili zrovna nadšeně.
„Podívejte, ochrnul jsem na nohy. Jasnačka. Rozvedla se se mnou žena. Oukej. Ale dneska jsem viděl tak krásnej východ slunce...“
„Náš bratr je poněkud sentimentální," poznamenal jeden z představitelů Společnosti. „Lojzíku, přečti mu, co podepsal.“
„Ale to si pamatuju,“ namítl klient. „Mám kdykoli právo vzít své rozhodnutí zpět.“
„Lojzíku, lupu.“
Klient se zadíval do petitu, který předtím považoval za mušinec. „Pokud nás přeperete,“ četl ohromeně.
Představitelé Společnosti se na něj vrhli a začali ho humánně škrtit. Pro jistotu mu ještě připlácli na obličej namočený polštář.

Třetí díl bonbónové ságy...
Přílet taťky orla se Šikovným bonbónkem v pařátech vzbudil v orlíčatech nefalšované nadšení. To se však brzy zvrhlo v šílenou rvačku, protože každé chtělo mít lesklou věc jen pro sebe. „Přestaňte, vždyť zboříte hnízdo,“ vykřikla zděšeně orlí maminka. Pozdě.
Konstrukce z větví se naklonila a sklouzla ze skály. Orlí mláďata na svých sotva opeřených křídlech jen s velkými obtížemi odplachtila do bezpečí.
„Zase nějakej pytlák vybral orlí hnízdo,“ zabručel ochranář v červené bundě, když viděl tu spoušť. „A ládoval se při tom bonbónama,“ dodal jeho kolega v černém overalu a strčil našeho hrdinu do kapsy. „Pojď, vypadá to na bouřku...“

Přimlouvám se za to, aby ten, kdo jako první odhalí identitu někoho ze zmíněných, dostal jeden bod navíc... anebo aspoň slibuju, že když bude dost komentíků, tak dám odkazy na YouTube :-)
Hajzlík s nařvaným ksichtem potkal na ulici krásnou holku. Nedokázal ji oslovit, ale chtěl poděkovat Bohu za to, že ji směl vidět. Napsal písničku – Gloria.
O pár let později jednu slečnu rouhačku napadlo: Ježíš umřel za něčí hříchy, ale ne za moje. A napsala písničku a zpívala v ní – Gloria.
O dalších pár let navíc kluk s nemožným účesem zpíval: Gloria – Cokoli budu mít, dám Tobě. Stal se z něj jeden z největších rockovejch frontmanů.
A ve stejný době jistej trouba s jinou Glorií pobláznil pár desítek tisíc normalizačních puberťaček.
Nezáleží na tom, jak se jmenuješ, ale co máš uvnitř.

Poznámka: Odkazuje na jeden slavný skeč, který si můžete prohlédnout zde.
Nemusíte umět anglicky, španělština postačí ...
Hlasatel: „A teď něco úplně jiného. Muž se třemi hýžděmi podruhé.“
Redaktor: „Ano, máme tu opět pana Framptona, který přislíbil, že tentokrát opravdu poskytne důkaz své... ehm... nadbytečnosti jistých partií.“
Frampton: „Nafilmoval sem se.“
V televizi se objeví jemné zrnění. Střih zpět do studia.
Redaktor (popuzeně): „ A to je všechno?“
Frampton: „Hu nás bejvá často mlha.“
Redaktor s kameramanem se na Framptona vrhnou. V televizi se objeví hrubší zrnění, pak znovu střih do studia. Frampton si zapíná kalhoty.
Redaktor (zuří): „Vždyť máte jenom dvě, chlape!“
Frampton: „A víte vašnosto, jak je pro vobyčejnýho čoueka těžký dostat se do televize?“

Tohle dvojité drabble volně vychází z dosud nenapsané povídky, v níž Hellboy a spol. pátrají po záhadně zmizelé zásilce vzácné skotské whisky. Není to spojler, pokud jí někdy napíšu, tímhle nic podstatného neprozrazuji :-)
Voda byla ledová, ale agent Sapien to nevnímal. Jestliže se na západním pobřeží Skotska měl vyskytovat mořský netvor, nikde by nenašel lepší úkryt než v tomhle jeskynním komplexu.
Náhle Abe strnul. Naskytl se mu neuvěřitelný pohled. Vnitřek rozlehlé podvodní jeskyně byl zaplněn fialově světélkujícími řasami, přichycenými na kamenech, které jemně osvětlovaly scenérii. Mezi řasami proplouvali obrovští, snad třicet stop dlouzí tvorové. Nevypadali nijak agresívně, spíš jako přerostlé ochechule. Ostatně byli býložraví – občas si některý z nich uškubl z trsu řas pořádné sousto.
„Pozoruhodné,“ zkonstatoval později večer Jack Murray, ekolog, odborník na mořské pobřeží a zoologický poradce výpravy B.P.R.D. „Ale vysvětlitelné. Řasy světélkují a tím si samy vytvářejí světlo pro fotosyntézu. A energii jim bezpochyby poskytují ti tvorové svým tělesným teplem. Abe, nebylo v té jeskyni o něco tepleji, než na volném moři?
„O dost tepleji. Ale za to nemohla ta zvířata, ale horký pramen tryskající z průrvy ve skále.“
„Škoda,“ zatvářil se zklamaně Jack. „Už jsem myslel, že jsme přišli na dokonalé perpetuum mobile.“
„Perpetuum nechte laskavě stranou,“ zavrčel Hellboy. „A horké prameny taky. Jednak pátráme po lidožravé bestii, což tihle miláčci asi nejsou, jednak je mi pořádná kosa. Neměl by někdo hlt vizoura? Single malt dvanáctka by to spravila.“

„Takže vy jste na první pohled rozpoznal příslušnost Jacka Stapletona k Baskervillům,“ zkonstatoval Watson, když s přítelem probíral podrobnosti jeho posledního úspěchu. „Obdivuhodná ukázka pozorovacího talentu.“
„No, víte,“ zapýřil se Holmes. „Ono to vlastně má kořeny v dětství.“
Watson se zatetelil blahem. Sherlock většinou o své minulosti nemluvil.
„Byli jsme si s bratrem Mycroftem k nerozeznání podobní. Rodiče nás rozlišovali jen podle účesu. Když jsem si to uvědomil, přemluvil jsem Mycrofta, abychom se začali česat stejně. Zmatek v rodině byl dokonalý. Ovšem jen do té chvíle, než jsem bratrovi rozplácl nos kriketovým míčkem. Pak už si nás nespletl nikdy nikdo.“

Druhá část Ságy o Šikovném Bonbónu. Psáno speciálně se zřetelem na přání Aries, Danae, Dangerous, Kleio, Neviathel, P.M.d.A a Profesora (v abecedním pořadí). Snad nebudou příliš zklamány/zklamáni. Ostatní zájemce o předchozí díl odkazuji na Vyslyšená modlitba.
Na hřebenové části túry se se Šikovný Bonbón rozhodl, že je čas změnit prostředí. Vyklouzl z kapsy chlapečkovy bundy a zakutálel se do kosodřeviny.
Starý svišť si všiml lesklého obalu. Nevím, co jsi, ale vezmu tě domů těm svým nezvedencům, pomyslel si. A učinil tak.
Mladí svišti byli nadšení. Vylezli před noru, kutáleli si s ním, vyhazovali ho do vzduchu a zkoušeli na něm své rostoucí řezáky. Zahnal je až varovný hvizd jejich otce, oznamující blížící se nebezpečí.
Ti svišti se dnes podezřele dobře baví, pomyslel si skalní orel a slétl dolů, aby si blýskavou věc také prohlédl.
Pokračování příště.

Rípčíp se díval z přídě Jitřního poutníka do vln a broukal si písničku, kterou ho naučila dryáda. Přemýšlel, jaké to bude na konci světa, v Aslanově království. Nedokázal si to tak úplně představit, ale nejasně tušil, že nebe tam bude modřejší, tráva zelenější a slunce jasnější. Protože tento svět je jenom stín toho pravého světa, po kterém tolik toužil.
Taky by mě ale fakt zajímalo, jestli tamní nepřátelé budou ještě zákeřnější, napadlo ho, když ho Eustác chytil za ocas a zatočil s ním ve vzduchu.
Pak zaklel, vytasil meč a začal bojovat o život. Jako už tolikrát, teď a tady.

Plachetnice uvízla mezi ostrovy. „Tak, co teď budeme dělat?“ zeptal se kapitán Bárta ostatních. "Zásoby se ztenčily na dvě procenta a boční vítr předčasných voleb nám bortí záď.“
„Ty si s tím nedělej starosti, miláčku,“ uklidňovala ho kormidelník Klasnová. „Po přistání stejně půjdeš bručet.“
„Já mám hlad,“ začala fňukat Karolína Peake. „Tak Vítka zabijme a snězme,“ navrhl snaživý Paggio. Ještě snaživější Jarolím mu zacpal hubu sextantem.
„Nehádejte se, děti,“ rozhodl Bárta. „Tuhle Radek vyleze na stožár a bude navigovat.“ Ostatní váhavě souhlasili.
„Zprava dobrý, tam už nic není. Doprdele, nalevo – komouši a ČSSD!!“
Vlajková loď Věcí Veřejných najela na útes.

Martha Jones, která Doktora neviděla už tři roky, náhle zahlédla jeho dvojníka v klobouku.
Donna Noble, která na něj už úplně zapomněla, se nekontrovatelně rozplakala a její dědeček vyběhl na dvorek a křičel: „Zasraný emzáci! Zasraný emzáci!“
Rose Tyler, která spala vedle jednoho z Doktorových klonů, se vzbudila, a po paměti sahala po jeho hlavě, aby se ujistila, že tam pořád nic nemá.
Rory s Amy se sešli večer doma jakoby nic a ohřáli si mraženou pizzu. „Vidělas Doktora?“ zeptal se Rory mezi řečí. „Jo,“ odpověděla Amy. „A vidělas, co má na palici?“
„No jasně. Ten stetson je prostě BĚS!“

Vražda na tyranovi není zločinem, opakoval si kolem dokola, když prchal hustým pralesem. A nezamýšlené ztráty jsou někdy nutné. Chudák ochutnávač, který zemřel místo vévody při pokusu o otravu vínem. Nebohá dvorní dáma, která se připletla do cesty jeho šípu vystřelenému z kuše. Dva strážní, které musel zabít při průniku do vévodovy ložnice a jeden další, kterého srazil na útěku. Ale doba si žádá oběti a ten, kdo slouží zlému pánovi, je sám zlý.
Kdyby ho aspoň nežrali ti zatracení komáři. Deset těch malých tyranů zabiješ a stovka dalších se ti usadí na obličeji. A tak se to pořád opakuje.

Naučil se v tom chodit.
I když byl v sáčku úplně navrchu, díky několika otřesům se mu podařilo procpat se na bezpečnější místečko dole. Naučil se uhýbat chtivým prstům a nenápadně postrčit jiného spoluvězně do cesty nenechavé ruce. Pak z bezpečí kapsy naslouchal mlaskavým zvukům a promýšlel další strategii. Ale nic netrvá věčně a šikovný bonbón zbyl najednou v pytlíku sám. A když i nejlepší strategie selže, je nutno se obrátit na vyšší síly.
„Pane Bože,“ modlil se, „daruj mi ještě aspoň den, aspoň hodinu života!“
A byl vyslyšen.
Chlapeček zahodil bundu se skoro prázdným sáčkem do kouta.
Pokračování příště…

Z Lotovy ženy se časem stala pěkná megera. Zamlada mužíčkovi dělala, co mu na očích viděla, k stáru ho jenom peskovala a prováděla naschvály. Ten den, kdy byla zničena Sodoma, ji ke změně návyků nepřiměl. Šla vedle zpoceného a schváceného Lota a čile držkovala.
„Každýho okřídlenýho pošuka vezmeš do domu, a on nám pak zapálí město nad hlavou. A já se ani nesmím ohlídnout? Natruc to udělám!“
„Ale neblbni, ženská...“
Zbytek příběhu znáte. Lot zaregistroval ticho, které mu zavládlo za zády, ale co se vlastně stalo, se nikdy nedozvěděl, protože se poslušně neohlédl. A taková to kdysi byla velká láska.

„Můžu jít s vámi?“ pípla Mary Sue Chudinka po sdělení, že v londýnském metru řádí kyberlidé. Odpovědí jí byl pohled tří párů útrpných očí a nebohé děvče radši zalezlo pod ovládací konzoli Tardis.
Nakonec se dohodli, že kyberlidi půjde zpacifikovat Doktor a Rory s Amy vyrazí na večeři. Zbývalo vyhodit Mary Sue, aby mohli zamknout. Ale kam se poděla?
Pátrali po ní neúspěšně třičtvrti hodiny. Mary se totiž propadla časoprostorovou trhlinou přímo na Hyperkrutou Přísnomantreu, kde v čele Zelených sosáků vybojovala dvaapadesát vítězných bitev s Modrými pidižvýky, takže se stala legendou. Zato Doktor tentokrát dostal od kyberlidí pěkně na prdel.

Navyklým pohybem vytáhl zpod postele vajíčko. Rozklepl je na pánev. Dosypal zrní do krmítka. Vyměnil vodu a posadil se k snídani.
Vzpomínal na všechny dívky, co s ním za ta léta cestovaly. Na Rose, Marthu, Donnu, Amy... Žádnou z nich nikdy nezajímalo, kde sehnat něco k jídlu. A navíc ho přiváděly do naprosto šílených situací. Tenkrát ho to bavilo.
Z myšlenek ho vytrhlo jemné oďobávání kotníků. Shýbl se a pohladil ji po hlavě. Spokojeně zakvokala.
Ovšem, slepice je trochu nudné stvoření. Ale na důchod ideální. A záleží jí na něm. Jinak by přece nenacházel každé ráno pod postelí to vajíčko…

„Tohle přece nemůže být konec,“ bleskne hlavou Hobu Gadlingovi, když vidí své mrtvé tělo, sražené červeným Vauxhallem. Kolem se sbíhají lidé, ale jeho skutečné já nikdo nevidí. Tedy kromě dívky v černém tričku s křížem na krku. „Podej mi ruku...“
Ne, ještě se nevzdá. Rozhrne dav, zvedne své mrtvé tělo do náručí. Je překvapivě lehké. Utíká ulicí, ale cestu mu zastoupí vysoký dům. Otočí se, opět uvidí tu dívku. „Podej mi ruku, Hobe...“
Probudí se, hlavu na hospodském stole. Pán Snů sedí naproti němu a pobaveně se usmívá. „Promiň, příteli, chtěl jsem tě jen trochu pobavit, když máme toho Apríla.“