Creosote bush

Po dešti vykvetla larrea. Pryskyřičná vůně naplnila ráno, krása brala dech. Tupě jsem civěl do křoví, v hlavě černo.
Je mi sedmnáct, nic neumím, nic nemám. Nikoho nemám, jen mámu někde u Rena. Nemám páru, jak se za ní dostanu, jak jí dostanu z komunity, natož jak dostanu depresi z její hlavy.
„Zírání na keř pomohlo naposledy před více než dvěma tisíci lety,“ ozval se za mnou Frank.
„Nemá se podpálit, aby promluvil?“ zeptala se Naty a zacinkala klíčky od auta.
„Seber se, odjíždíme.“
„Kam?“ zašeptal jsem.
„S tebou za tvou mámou. Nenecháme tě to řešit samotnýho. Už nám věř.“