Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
"Ty čteš!?" "Překvapuje tě, že jediný syn zámožného kupce umí číst? Taky počítat mě naučili..." "A nejenom plůtky v hospodě?" upustila na půl úst Biatris. "Ne, odpusť, bratře, jen tě málokdy vídám s očima zabodnutýma do písmen, pokud to nejsou řádky v účetních knihách nebo znaky na kartách... Vlastně to bývá jen u jídla. Potřebuješ jíst, abys četl?" pošklebovala se mu dál. Měla štěstí, že jí toleroval cokoliv a smál se s ní. "Alespoň to není naopak." Všichni sourozenci se na maminku překvapeně ohlédli. "Prosím?" "Když byl Miqueu malý, museli jsme každé sousto zaklínat básničkou. Ale znali jsme je zpaměti."
shodou okolností jsme se dnes s kolegyní shodly, že nutkání číst u jídla je v lidské populaci patrně silně zakořeněno...
Volně navazující drabble: Mise Volně předcházející drabble: Odlesky
"Zvažuji, že bych Gertrud pozvala k učení." Jacma to nevyslovila jako otázku. Se svou nejstarší společnicí se přesto toužila poradit. "Máš za to, že to děvče dokáže kráčet v našich šlépějích?" "Poctivě chodí poslouchat čtení. V řeči se mimořádně zlepšila. Její srdce je na prvním místě s matkou a sourozenci, ale Domu dává vše, co dokáže. Má otázky, její porozumění se neomezuje na přísady do polévky. Jejich otec musel být mimořádným znalcem Písma." "Věřím, má drahá. Přesto mám pochyby. Je to prosté děvče. Patří světu." "Yseldo, vzpomeň na svoje počátky," krčila rameny starší představená. "I z kuchyně může vzejít kazatelka."
Vzpomínka na zaslechnutou výměnu z minulého týdne vrtala mladé chráněnkyni domu dobrých křesťanek hlavou. Neuniklo jí, jak chmurně na Biatris zapůsobil střet s černookým mladíkem. Netušila, kdo to byl, a bylo jí hloupé se ptát.
Slavnosti k zahájení městského jarmarku na lukách za hradem předsedal sám pan Pierre Roger. Slunce se násobilo o množství zlacených erbů na tribuně, zatímco ze stínu blahosklonně zdravil své věrné. Jeho řeč i jednání jednoduchým, ale jasným způsobem vypovídaly o urozenosti jeho rodu.
Gertrud zkoumavě sledovala tvář pána z Mirepoix a jeho syna. Zdálo se jí to, nebo jim drzoun z tržiště byl trochu podobný?
"Josèlo Tolzanová!" "Biatris Olivièrová," ušklíbla se jmenovaná, ale úsměv jí zamrzl na tváři, když spatřila záblesk lvice v očích sestry. "Co se stalo?" lekla se. "Raimon se mi rozplakal u oběda, to se stalo. Matiu se přidal a na rozdíl od bratra odmítl i samotný chléb, nejen maso," rozhodila Biatris rukama a její hlas se nesl až na dvůr. Ctihodná představená si oddechla, že nejde o život. "Jsou to děti, Josèlo, berou všechno doslova! Když ti je svěřím, nečekám, že je budeš vzdělávat ve víře!" "Raimon se ptal, Bibi, znáš ho... Myslela jsem to dobře." "Znám. Vždycky je to dobře!"
Sedmiletý věkový rozdíl mezi starší a mladší sestrou už se mi nevešel. Že ta mladší navíc ječí na poměrně čerstvou katarskou představenou taky ne. Ale Biatris je to jedno, prořízlou pusu prostě nezastavíš. Teta Josi se tady asi rozpovídala o dietních pravidlech dobrých křesťanů a o období půstu. Chlapečkům je něco jako šest a tři roky.
p.s. varianta na konec dialogu (která mě napadla až v noci se zavřenýma očima): "... Odpovídala jsem pravdivě." "Jistě. A byla to dobrá pravda?"
Kámen se srdcem bijícím, otec podrží ruku nad věrnými svého kraje. Pozve je ke stolu, stane se jedním z nich rodinou i duší svou. Z jeho rukou vyrve město pyšné vojsko hada římského, které prolije nevinnou krev Besièrs a krajů všech od moře až k nám. Zkáza železná pohltí otce a do pustin vyžene syna. Získá nejtvrdšího nepřítele na tři tucty roků. Ten přesto zahnán do kouta vydá Bezpečnou horu ohni, aby pak nadobro zmizel v tmách.
Zpráva o smrti pána z Mirápeis zvonila Biatris v uších, když si vzpomněla na trhaná slova starého blázna, která zaslechla kdysi v mládí.
Pierre-Roger z Mirepoix starší (otec) byl místním šlechticem, který nejen držel ochrannou ruku nad místním katarským společenstvím, ale rodinnými vazbami i vlastním jednáním do něj osobně patřil. Zemřel snad koncem roku 1209. Mirepoix bylo dobyto a vypleněno křižáky v září toho roku. Panství bylo svěřeno jednomu z věrných (Guy de Lévis), zatímco Pierre-Roger z Mirepoix mladší (syn) se stal jedním z nejzatvrzelejších bojovníků na straně okcitánské šlechty a katarů (i když po masakru v Béziers už bylo všem jasné, že jen o náboženství tady opravdu nejde). Od roku 1234 společně s Raymondem de Péreille spravoval Montségur a velel tamním jednotkám. Byl tím, kdo stál v roce 1242 za masakrem inkvizitorů v Avignonetu, který vedl k obléhání Montséguru, ale také tím, kdo vyjednal s křižáky podmínky odevzdání Montséguru do jejich rukou. Pro útočníky z Avignonetu vyjednal amnestii, pro Montségur dvoutýdenní lhůtu pro uspořádání všech věcí a pro všechny, kdo se vzdají katarské víry, bezpečný odchod. Sám se hranici pod Montségurem vyhnul, ale zprávy o něm pak z pramenů zcela mizí.
Biatris si spojuje proroctví se skutečností zatím v bodě, kdy umírá Pierre-Roger otec, zatímco je skrytá nedaleko Montséguru na statku Peyregade a truchlí pro své ztracené rodné město.
Claria si nepozorovaně oddechla, když k platanu konečně dorazila sestřička, opřela se o pokroucený kořen, spustila vřetánko, kývla a začala zpívat. Dívenka popadla odloženou knížku a ztratila se na opačnou stranu kmene a záhy i do rozečtených řádků.
Vracel se od brašnáře domů, když zaslechl přes drobný lomoz města hlas, který ho před pár týdny překvapil v kostele. Tažen okouzlenou zvědavostí, Izarn brzy stanul na stinném plácku poblíž západní brány. U nohou zpívající dívky caparti z prachu stavěli svůj malý svět dřevěných koníků. "Zpíváš mrňatům rytířské písně?" pozvedl obočí. "Děti potřebují příběhy...," pokrčila rameny. "... s dobrým koncem. A nejen ony."
Možná neměl nárok na roli, v níž působil. Přesto byla vítaným světlem pro malé skupinky skryté ve stínech hor, odloučené od rodného výslunní, od hrdé bašty hrabství, které chránilo jejich otce i dědy. Možná neodolal nabídkám světa, pocitu nejbližší sounáležitosti v době hrozby a osamění, a neplnil sliby, které zosobňoval. Přesto byl nadějí, posledním poutem s hloubkou znalostí a s významem Slova.
Past postavená na povolání, na soucitu, na pocitu nenahraditelnosti, sklapla. Dobrý muž Guilhèm Bélibaste překročil hory zpět do Foix, místa, po kterém tolik jeho oveček prahlo, aby udělil své poslední consolamentum umírající. Vstoupil do světla, kterému nemohl uniknout.
Kradu úryvek z vlastní diplomky: ...Filip z Alayracu, poslední, o kterém existují zmínky, uprchl do Katalánska. Brzy se však vrátil za věřícími do Donezanu, byl zajat a pravděpodobně upálen. O zbývajících Dobrých křesťanech se již prameny nezmiňují. Soudí se, že byli dopadeni anebo utekli přes Pyreneje do Katalánska, kde dožili v ústraní.
Filip z Alayracu měl společníka, kterého sám vysvětil na Dobrého muže, aniž by na to měl formálně právo. Zanikající církev zajisté umožňovala výjimky. Teprve tento muž, Vilém Bélibaste byl posledním doloženým Dobrým křesťanem, můžeme-li jeho svěcení považovat za platné. V letech 1310 až 1320 se pohyboval po katalánské straně Pyrenejí. Setkal se tu s malými enklávami katarských věřících, kteří uprchli přes hory z hrabství Foix. Jediný Dobrý muž pro ně představoval jistou naději na přežití církve a jeho kázání prokazovala, že se dobře vyzná v písmu i v katarské nauce. Avšak Vilém Bélibaste osobně nedodržoval přísná životní pravidla, která byla určena Dobrým křesťanům. Putoval po kraji se ženou, kterou původně jen doprovázel a kterou v případě podezření prohlašoval za svou manželku. Jejich soužití však překročilo morální i náboženská pravidla a Raymonda Piquierová čekala Bélibastova potomka.
Vilém Bélibaste byl na počátku roku 1321 vylákán pod záminkou udělení consolamenta umírající stařeně do hrabství Foix a zatčen. Za promyšlenou lstí stál biskup z Pamiers Jakub Fournier, budoucí papež Benedikt XII., který byl v těchto letech dohlížejícím členem inkvizičních tribunálů v Toulouse i v Carcassonne. Vilém Bélibaste předstoupil před tribunál, odmítl zavrhnout svou víru a byl upálen ve Villerouge-Termenés na podzim roku 1321.
Gertrud se přece do výhně náměstí odvážila. Svou ochotnou průvodkyni stále potřebovala - naučit se po místním handrkovat s trhovci nesvedla. Přitom se toužila zavděčit Dobrým ženám, které ji přijaly pod svá křídla, a pomoci s hospodařením domu. Vybírala nejhezčí kusy zeleniny a bystře sledovala vážení luštěnin, když se z řečiště lidu za ní ozvalo hvízdnutí. Černooký mládenec si ji nepokrytě mlsně prohlížel. Zrudla až po kořínky vlasů. Biatris jí však i zde byla pohotově ku pomoci. "Varuju tě, kudrnáči, zpomal. Vidět tě moje teta, za rámeček si to nedáš. A tvoje macecha by si ještě přisadila," zasyčela. "Tch, čarodějko. Sklapni!"
Tak se stalo, že ctihodný vyslanec Stolce, neochvějný Petr z Castelnau, byl zákeřně zavražděn úderem do zad, když se chystal překročiti mohutné vody u města svatého Jiljí. Podle svědků se večera předchozího střetl v hlasitém sporu s hrabětem z Toulouse, který neprávem sejmutí trestů duchovních požadoval a jemu bezostyšně smrtí vyhrožoval. Vaše Svatost shledá, že není již nápravy možné pro manichejci pomýlený kraj tento a jeho vládce svévolné. Následuji svůj list s pospěchem, abych Stolec o těchto závažných událostech dále zpravil.
Arnaud Amaury odložil brk. O kolik více se mi ten hlupák hodí mrtvý je až s podivem, pomyslel si.
Vražda papežského legáta Pierra de Castelnau, který se v předchozích letech pokoušel kázat proti katarům, avšak musel se nakonec sám skrývat před hněvem obyvatel okcitánských panství, byla takovým Sarajevem křížové výpravy proti albigenským. Viník dodnes není jasně určen. Hrabě Raymond VI. by pravděpodobně nikdy pokyn k takovému činu nevyslovil, doutnající konflikt si nepřál převést do vojenské roviny. Mohlo jít o svévolnou akci někoho z jeho okruhu... ovšem taková smrt jako roznětka se velice hodila do krámu a rétoriky Arnauda Amauryho, opata ze Cîteaux, který nakonec u papeže Inocence III. dosáhl vyhlášení křížové výpravy proti katarům ani ne dva měsíce po této události (atentát 14. ledna 1208, vyhlášení křížové výpravy 10. března 1208). Je tedy možné, že papežský legát prostě dostal ve vhodnou chvíli... padáka.
Ležela ve tmě, vrásky kolem očí jako závory v cestě spánku. V duchu stále slyšela zvonivý neteřčin hlas. Tu radost z lásky v něm, bezstarostnost i znalý vhled. Zakořeněná tradice připomínala, že vše světské je zlé. Manželství není svátostí, jen úmluvou a obálkou pro nové životy, nové pachtění, nové utrpení. A Biatris do něj právě tak, s plným vědomím vstupovala. Přitom právě ty nové duše, které může přivést, jsou ty, které ještě nedošly záchrany. Ty, které se teprve potřebují rozpomenout. Proto mají přijít mezi nás. Vstala, zapálila svíci a povzdechla si. Takové myšlenky bych si měla nechat na postní večer.
