Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
"Neboj se, Gertrud, vždyť tě čepec stíní až na bradu. Děláš, jak kdyby tě slunko mělo sežrat." Bledá dívčina se však dál držela v podloubí a rozpakovala se vyjít za přítelkyní na náměstí. Svěží jaro se na jihu přehouplo v léto během týdne a dlážděná plocha žhnula jako plameny, před kterými na podzim utekla. Navzdory horku se otřásla. Biatris se zatím lehkým krokem vrátila zpátky. "Kdyby sis přeci jen spálila nos, umíchám ti mastičku." "Těžko si zvykám, slečno. Květnové ráno je u nás jak když slunce svět políbí... a tady je to jak kdyby se mu už dralo do postele."
Margo si pro svou píli se slavnostní večeří vysloužila bohatou chválu celé rodiny. Nikdy by si ale nepřisvojila cizí zásluhy, takže bystře oponovala jedinému synovi pána domu, když zmínil křupavé tmavé sušenky se silně kořeněnou chutí, jaké na svátečním stole ještě neviděl. "To není moje práce, pane, to Josèla." Miqueu se zasmál. "No jistě, to jsem si mohl myslet, že v pečení má prsty naše velká sestřička. Jsou velmi zajímavé, Josi." "Děkuji, bratříčku," odvětila potěšeně jmenovaná, než jí tvář zase zvážněla. "Recept mi dala Gertrud. Tam u nich je prý na Vánoce dělávají." "Měli bychom uprchlíkům nějaké schovat," poznamenala Domenge.
Kde se nám v Okcitánii vzali uprchlíci z německých zemí zatím nebudu rozmazávat... třeba témata ještě dají.
Teplý odpolední vítr zvedal z cesty okrový prach, když zaklepala na vrata truhlářova dvora. Pravidelné drnčení pily utichlo. "Co potřebuješ?" utrhnul se bez pozdravu rudolící vazoun a krčil obočí plné pilin. "Poslat někoho do domu Dobré paní Jacmy, zkontrolovat stavy," odvětila Biatris podobně úsečným tónem. "Dneska jeden zavrzal." "Kvůli jednomu vrznutí ztratíme půl dne? Kdo to zaplatí?" "Stefe," narovnala se Biatris do plné výše svých třinácti let a pomyslela na maminku, "tvůj mistr ví, že naše rodina nezůstává nikde dlužna. Dojdi pro něj. Jestli se tkaní zdrží kvůli zadřeným spojům, můžeš jít se svou Azalais k oltáři třeba ve spodkách."
Biatris chvatně skryla knížku, když vkročila ctihodná Jacma. Ostřížímu zraku však neunikla. "Který svazek tě zaujal, nejmilejší? Těšila jsem se na tvůj hlas, mohla bys nám po večeři opět předčítat." "Já...," klopila oči dívčina, neobvykle opatrná na svá slova. "Nemyslím, tetičko, že by tě nejnovější fascinace naší Bibi potěšila," poznamenala starší sestra. "Josèlo! Chceš mi říci, že Biatris pod tvým dohledem čte nevhodnou literaturu?" Tentokrát se starší ze sester neměla k odpovědi. "Jsou to písně vévody Guilhèma," připustila opatrně ta mladší. Blesky v očích ctihodné dámy zmírnil potměšilý úsměv. "Tak? Jen čti, má milá. Nahlas. Zamyslíme se nad jejich výkladem."
Biatris se před tetičkou, představenou místního katarského společenství, nejspíš řádně zapotí nad výkladem dvorných písní vévody Viléma IX. Akvitánského. Nicméně, teta Jacma se nezdá. Je žena vzdělaná a kdysi snad i byla mladá ;)
Obzor už se zcela ponořil do tmy, když Tomas vyšel na zápraží. Jeho druh se dotkl ramene drobné ženy, která dřímala na lavici u zdi. Vzbudila se lehce a zvedla k nim tvář s nevyslovenou otázkou. "Je smířen. Slova modlitby Boží vyslovil sám." "Zmínili jsme se pastýřům. Jestli v noci odejde, pošlete pro ně, pomohou vám." "A pokud ne?" "Zprávu pro nás můžete nechat i zítra. Budeme se držet nablízku." Spatřil úlevu v očích znavených strachem. Viděl, jak jimi blýskla k ohništi a v duchu přepočítala zásoby. "Udělej, co bude potřebovat. Možná ještě bojuje, nehodí se ho obírat o síly."
Jediná katarská svátost - consolamentum - fungovala jako svěcení mezi Dobré křesťany, i jako smíření před smrtí. Člověk se skrze ni zavazoval k askezi a životu podléhajícímu přísným pravidlům katarské církve. Neznamenalo to však, že po přijetí consolamenta umírajícím je nutné, aby tento držel půst. Myšlenka, že takoví umírající drželi záměrně hladovku nebo že je dokonce jejich rodina držela o hladu z obavy, aby se neprohřešili konzumací zakázaných potravin, je pozdější mýtus pramenící z nepochopení nebo překroucení skutečnosti. V době bojů se někdy skládal slib a modlitba katarským představeným předem, aby duše byla připravena přijmout consolamentum i v případě, kdy už umírající nemohl modlitbu sám před smrtí vyslovit, protože byl např. v bezvědomí. V době pronásledování pak byla důvodná obava, že žádná dvojice Dobrých křesťanů nemusí být v potřebnou chvíli nablízku, aby consolamentum udělila.
Závaží na nitkách jemně tančí v pravidelném rytmu. Dvakrát vpřed, jednou vzad, prostřední sada naopak. Nepozorovaná tichá řada čísel někde hluboko v mysli překrytá veselou písní na rtech a čerstvým světlem ranního slunce na dlážděné podlaze. Vedené zkušenými prsty, barevné snopky kreslí na široké stuze jeden pletenec za druhým. Jásavá barva oblohy a jasná kručinková žlutá pro maličkou krásku s kučeravými vlasy.
Nitonka zvedne hlavu, prstíky zabořené do hladkých prohlubní ornamentů na dlaždicích. Jemný zvuk cinkajících kamínků láká k průzkumu. Neviditelná síla odhodlání podpoří nejisté nožičky, ručky se v touze dotknout opatrně odlepí od země jako tahané na provázku.
Figurky z masa a kostí, k věčnému a přesto konečnému hemžení odsouzené. Hračky nepřehledného množství, jeho dílo, jeho pýcha nad vlastní mocí, jeho pocit svobodného záměru. Vězení pro vnitřní světlo, umlčené, zapomenuté, stržené z věčnosti jeho pádem. Lopotí se světem za sny bez cíle, aby se vracelo stále znovu a znovu bez záchrany slovem. Hledá krásu, zisk, spokojenost. Rukama, očima, jen srdcem ne.
V planinách nicoty se rozléhá hlas. Hledá ústa, jimiž by promluvil. Podněcuje touhu a živí ji vědomostí. Rozsvěcuje světlo a vysílá bojovníky, kteří duše z prachu vyzvednou. Odpouští duchem.
Všechny nitky nakonec drží v rukou pouze On.
tak si trochu zopakujeme tu dualistickou teologii...
Podat to dopodrobna by bylo na dlouho, ale základní a nejuznávanější pojetí vzniku světa v katarské věrouce hovoří o tom, že Bůh stvořil svět, jak známe z prvních slov bible, ovšem hmotu pak přetvořil ďábel/Zlý/padlý anděl, který byl po vzpouře proti Bohu svržen z nebes a s sebou strhl třetinu andělských duší. Ty uvěznil do hmotných těl, takže zapomněly na svůj původ a byly odsouzeny se vracet stále znovu v nových tělech. Úkolem katarských kazatelů bylo přimět tyto duše aby se rozpomněly a mohly se smířené vrátit k Bohu, opustit pozemský život. Kataři ve svém pojetí světa nerozlišovali peklo, dalo by se říct, že peklem byl právě pobyt duší na zemi (a chtě nechtě mám občas pocit, že v tomhle s nimi někdy musím souhlasit).
"Zbytečně děláš dusno, Arnau. Nevíš, kdy se to proti nám může obrátit." "Obrátit? Nesmysl. Vždycky jsme byli lidi poctivý. Jeho milost se zaručila a svatí páni si vyslechnou každýho bez postihu, kdo přijde sám. Tak ať si poslechnou, jak Peyre odmítá každej dobrej obchod a jak stará Joana porád mele vo pekle."
"Jsi Arnau, syn Bertrana z Cailhau?" "Ano, ctihodný pane." "Jméno tvé matky Marty je vedeno v seznamech. Tví sousedé potvrdili, že její bratr je kacířským kazatelem, který na svých cestách přebýval i ve tvém domě a jedl u tvého stolu." "Já... pane..." "Uznej svůj omyl a přijmi pokání!"
Mimo příběh Tisserands, přesto ilustrace podoby postupu papežské inkvizice, která v místě pátrání nejprve nabídla dobu milosti, kdy mohl každý věřící předstoupit a vyznat víru, případně poskytnout výpověď o dalších členech společenství. I katarský věřící mohl předstoupit, uznat svou chybu a přijmout pokání, stejně jako věřící pravověří, kteří třeba katarům pomáhali. Po jejím skončení inkvizice prošetřovala a vyhledávala podezřelé, na které dostala udání. I ti mohli svůj "omyl" odvolat a přijmout o něco těžší trest, který mohl v horších případech zahrnovat i vězení. Odsouzení Dobří křesťané (katarští představení), kteří odvrhli svou víru, mohli zpravidla vstoupit do kláštera. Zatvrzelé, nebo ty, kteří odvolali, ale byli znovu shledáni odpadlými při dalším vyšetřování, čekalo předání světské moci a ošklivé ukončení života. Podezření, často přenesené na celou rodinu, bylo tím závažnější, čím častěji se jméno objevovalo v inkvizičních registrech (inkvizitora vždy provázel písař, aneb hádejte, odkud máme většinu doložených písemných pramenů...). V době intenzivního pronásledování znamenalo druhé zopakování jména v registrech zpravidla neodvolatelnou vinu a trest za ni.
Omlouvám se, že jsem musela hned na první téma začít takhle zostra. Snad to jindy vyvážím nějakým tím poetičnem a vřelostí okcitánské krajiny.
Na mapy a papíry rozložené po stole padne stín. "A sakra." "Neklej." "Spala jsi dobře?" "Možná moc dlouho. Bolí mě rameno." "To je určitě od tkaní." "Co děláš?" "Ladím letopočty."
Autorka nenápadně schovává seznam postav a životních dat pod mapu. Mladou dámu v karmínovém šatu naštěstí zaujal tlustospis u autorčina opačného lokte.
"Krásná kniha, co je to?" "Diplomka, moje." "Napsala jsi knihu!? Mohu si ji přečíst?" "Spoilers! Ehm... budu ji v dubnu potřebovat." "A potom?" "Myslím, že už tak máš problémů dost. Ještě vidět do budoucnosti a udělají z tebe čarodějku než se stihneš vdát... ups!" "Já se vdávat nebudu!"
Byla ukrytá na Peyregade už téměř rok, když z nížin přišla ta nejhorší zpráva.
"Proč pláčeš, tetičko?" Miria se i v tuhle chvíli usmívala.
Nemyslí jí to, nemá všech pět pohromadě, řekla hospodářka hned první večer. Čí je to dítě se nikdy nedozvěděla.
Biatris se podlamovala kolena žalem. Ze vzkazu nebylo jasné, co se stalo s obyvateli města.
Jenže to prostoduchá holka nepochopí.
"Bolí mě srdce, holubičko. Vojáci jsou mu moc blízko. Mám strach."
"O hladu nebudeme, neboj. Babička říká, že dokud se o chleba můžeš podělit s myší, není zle."
"Kde je tvoje babička, Mirio?"
Usmívala se dál, neodpověděla.
Je podzim 1209. Biatris se ukrývá na statku Peyregade, kam odešla po jedné noci na Montséguru. Vojska Simona z Montfortu nedávno dobyla Mirapeis (Mirepoix).
Hraji si trochu se slovy, ve staré francouzštině souri znamená myš (v moderní je to psáno souris), zní a vypadá (skoro) shodně jako všechny jednotné osoby přítomného času slovesa sourire, usmívat se.
Děkuju vám všem za čtení. Původně stěží vymyšlená linka příběhu se mi v hlavě rozrostla a asi mám do zásoby na další duben... nebo na jiné tvoření.
