Tisserands (originální fandom)

Letos jsem opět psala střípky z vlastního historického fandomu Tisserands (Tkalci) z oblasti Okcitánie na přelomu 12. a 13. století, kdy se postupně smráká nad početnou populací katarských věřících.
Ve větším záběru v rámci tohoto koutku světa se objevují události velké historie týkající se křížových tažení, půtek místního panstva, biskupské i papežské inkvizice, ale i historie malé, každodenní, která se točí kolem rodiny paní Biatris, dcery obchodníka s látkami z města Mirápeis (Mirepoix).
V rámci jinak chronologicky neuspořádaných kousků vznikla malá navazující linie velmi vedlejší postavy, kterou jsem provázala odkazy v záhlaví jednotlivých kousků, a která začíná zde: Vůně domova

Teplý odpolední vítr zvedal z cesty okrový prach, když zaklepala na vrata truhlářova dvora.
Pravidelné drnčení pily utichlo.
"Co potřebuješ?" utrhnul se bez pozdravu rudolící vazoun a krčil obočí plné pilin.
"Poslat někoho do domu Dobré paní Jacmy, zkontrolovat stavy," odvětila Biatris podobně úsečným tónem. "Dneska jeden zavrzal."
"Kvůli jednomu vrznutí ztratíme půl dne? Kdo to zaplatí?"
"Stefe," narovnala se Biatris do plné výše svých třinácti let a pomyslela na maminku, "tvůj mistr ví, že naše rodina nezůstává nikde dlužna. Dojdi pro něj. Jestli se tkaní zdrží kvůli zadřeným spojům, můžeš jít se svou Azalais k oltáři třeba ve spodkách."

Dívala se za bývalou chráněnkou Domu se smutkem, který jen těžko přenechával místo naději.
Od počátku tušila, že svědomí nedovolí modrooké dívce sáhnout na život, nad kterým měla plnou vládu, ač ho ještě nedržela v rukou.
Matka zase věděla, že úkryt v pevných zdech světic římské církve by pro mladou ženu byl trnitý ne tolik pro vnímaný hřích, ale pro čirou pevnost její rodné víry.

Sklonit hlavu musela stejně. Čekal ji venkov a role, kterou neznala.
Biatris jí k vozu přinesla balíček pozorností navíc.
"Všechno už mám s sebou," usmála se Gertrud s dlaní na břiše.
Vdovec Rovier potřebuje syna.

"Vojsko seberou, to už je na jistotu. Je to jen otázka času."
Biatris se bezděky otřásla. Tváří v tvář lidské hlouposti jí statečnost nechyběla. S leskem zbraní a hladem plamenů to bylo jinak.
"Odejdu co nejdřív."
"Obrať se na Montségur. Za ty tři roky od Shromáždění docela rozkvetl," usmál se nevesele Bertrand. "Je tam klid a bezpečí."
Netušila, jak opuštění domova přenese přes srdce, ale rozum měl navrch.

"Paní Biatris?" čeledín Dobrých křesťanů přešlapoval ve dveřích na dvůr, když odcházela.
"Joios, že? Povídej," vyzvala ho pozvednutou dlaní.
"Kdybyste tam nebyla spokojená... moje teta má tím směrem malé hospodářství na samotě."

...nebudu ti déle už o tom vypisovat, srdce mi puká jen pomyslím na tvé. Dobře jsi před rokem učinila a omlouvám se ti, že jsem pochybovala. Jisté je, že kdybych v tu dobu nebyla zde, už bych nebyla vůbec. Takto se mi podařilo shromáždit kolem sebe v krátkosti některé naše ženy z Mirápeis i zdejší a společně budeme hledat bezpečné přístřeší jinde, zde rozhodně zůstat nemůžeme. Ty však jsi sama a bez podpory. Prosím zvaž ještě své kroky. Vždy můžeme dál kráčet společně, i kdyby to nakonec bylo přes hory. Pošlu ti znovu zprávu z nového útočiště.

Jos.
Pam.
F.

“...a tak při svém pádu strhl z nebes třetinu andělských duší a uvěznil je do pozemské hmoty, kterou sám přetvořil po svém. To jsou lidé, my všichni, naši sousedé a bližní, odsouzení k vezdějšímu soužení, než se duše rozpomenou a vydají se zpět k Bohu. V jejich probuzení leží váš úkol.”
"Hej, a potrestal ho někdo?" špitla za pokrčenou dlaní Claria.
"Koho?"
"Zlého, ďábla, přece."
"Hmmm... ne? Tedy i samotný pobyt na zemi je trest a jestliže je tu s námi..."
"Takže nastrčil lidi, aby to odnesli za něj?"
"Učíš se rychle, sestřičko."
“Ty, Bibi, není ten ďábel trochu zbabělec?” 

Přesvědčit otce, že dcera dávno mrtvého ztroskotance a ženy, která doslova vlastníma rukama a slovem postavila pevné základy nejstaršího domu Dobrých křesťanek ve městě, je výhodnou partií, se zdálo téměř nemožným. Zdálo se, že boháč prohlédl, až když na vlastní oči spatřil, jak se upracovaná druhorozená dokáže v jeho látkách nést a jaké má oko pro barvy.

Guilhèm Tolzan zatím vedl boj na dvou frontách. Ryba dosud spokojeně plující s proudem se potřebovala opřít o zapomenuté roky učení, oprášit založené svazky a zjistit, jak se rozvazuje vlastní jazyk, než s ním Domenge Lobetová byla ochotna prohodit více než 'dobrý den.'

Tam na straně polední možná nečekají ženy, zlaťáky a sláva, ale přístup k námořnímu obchodu, volání Stolce a jistota hranic tváří v tvář drzému Aragonu, ty rozhodně ano.

Tahání za nitky zpovzdálí se nevyplácí, slovo sebejistých pánů odnáší vítr jako prach. V hrdých panstvích po koruně ani pes neštěkne.

Rychlý plamen války dusí kamenné zdi a jedovaté bažiny. Rytíři krále opouštějí jakmile splnili závazek, aby je vystřídala slabost, které neunikne. V patách se mu města i hrady obracejí zpět na zpupnou stranu.

Vytrvalé čekání a nevyhnutelná ruka osudu jsou tím, co nakonec zlomí jihu vaz. Svatý král přihlíží hraběcímu pokání.

"Maminko..."
"Už vím, dušinko," zarazila Domenge Biatris hned ve dveřích. 
Přítelkyně jí stála po boku, oči přikované k zemi.
"Ale jak?"
"Posaďte se," zvala je ke stolu, kam kuchařka právě odložila kouřící džbánek. "Margo pořizovala na večeři ryby. Ten bídák si tě naneštěstí ještě bere do úst," zamračila se, než Gertrud přistrčila kalíšek.
Biatris se ulevilo. Jestli je maminka na jejich straně...
"Nemusíš mluvit, děvče. Stejně jako jsi nechtěla, aby o tobě rozhodovala moje sestra, nebudu zde mít poslední slovo já. Ta těžká volba je tvoje, ale na všech cestách tě můžeme doprovázet."
Proud slz se konečně prodral na povrch.