Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
"Bernadon? Neměla jsi náhodou ještě nedávno plnou hlavu Rémina?"
"To je pryč," ušklíbla se kamarádka.
"Nech mě hádat: koukáte po něm všechny?"
"A je na tom něco špatně? Tobě se zas líbí nevím kolik chlapců najednou!"
"Že se mi líbí neznamená, že je chci domů!"
"Ty se nechceš vdávat?"
"Zrovna dvakrát ne," pokrčila rameny Biatris. "Rozhodně si nepotřebuji dělat naděje osmkrát do roka."
Hýčkala si svoje pochybnosti. Byly doby, kdy se viděla ve šlépějích babičky a tety, ovšem bez jistoty přesvědčení. Hledala se.
Příští léto prochodila s Izarnem podél řeky. Nemusela váhat, když ji pozval poprvé.
Catarina se jí smála.
"Věříš, že svět byl stvořen ďáblem?"
"Ne, ctihodný pane. Ale vlky, vosy, krupobití... ty stvořil ďábel."
"Uznáváš svaté? Věříš v moc svátostí?"
"Ne, pane, to jsou zbytečné výmysly."
"Ale máš manželku, zde přítomnou Joanu. Kdo vás oddal?"
"Kněz, u nás v kostelíku."
"Klaněl ses ale kacíři Rigautovi a přijal jsi od něj požehnání."
"Bývali jsme sousedé, pane."
"Koho necháš povolat ke svému loži ve své poslední hodince, abys ulevil své duši?"
"Těžko říct," pokrčil Tome rameny. "Bude-li nablízku Dobrý muž... pokud ne, kněz postačí."
Inkvizitor si v duchu rval vlasy. Písař si podpíral čelo dlaní.
Bojovali s neuchopitelnou mnohohlavou stvůrou.
V pozdní době pronásledování katarů, kdy už nemohli Dobří křesťané pravidelně veřejně kázat a upevňovat víru věřících, se jejich nauka obzvláště v lidovém prostředí rozmělňovala do leckdy velmi zajímavých verzí původní teologie...
Okcitánština měla nakročena k titulu jazyka vzdělanců ještě před Velkým skokem. Těžko ale kdo mohl tušit, kam zájem o vzdělání a studium podnícený samou podstatou jeho vyznání dovede mladíka ze zapadlé vesničky ve vyprahlých horách nad Perpignanem.
Svět jako by sprintoval kupředu, když bylo náhle možné slovo přenášet vzduchem na nevídané vzdálenosti. V duchu poslání Dobrých lidí se šířilo do všech koutů laskavým srozumitelným jazykem a neslo myšlenky Velikých celého Středomoří.
Catorna se tiše usmála, než přejela prsty po spoji skafandru a znovu zkontrolovala výstupy na zápěstním displeji.
"Praotcové nemohli tušit, že jednoho dne skutečně vyšleme duše zpět ke hvězdám."
Sledovat nejdrobnější cestičky, kapky na písčinách, vlnky pod travnatým břehem.
Spodničku vykasanou nad kolena, sukně zmuchlané v pase, nohy po kolena v rychlé vodě. S proutěným košíčkem na lokti a se slamákem na hlavě stojí bez hnutí, prohledává očima břeh a snaží se přesvědčit sebe i kachny, že je zcela neškodná.
Hrám v prachu zadních dvorků nepozorovaně odrostla, ale tichá hra na lov dokáže rozbušit srdce děvčete, které má na náměstí držet klidnou tvář po boku váženého otce.
Vrátí se domů s plným košíkem. Maminka obratem pošle Clariu k chudým dveřím u východní brány do polí. Vlastních vajec mají dost.
Městečko u paty hradu bývalo zvyklé na vodu, která přichází a odchází s jarním táním. Laguny obvykle nepřežily letní žár a říčka se po zbytek roku držela na jižním okraji údolí. Nezřídkavá modlitba k místnímu světci prosila za úrodu, za méně rozpraskanou půdu.
Vojska udeřila na kacířské hnízdo s neobvyklou silou a po třech staletích dala kostelíku nového patrona, oslavovaného v den dobytí.
Osmdesát let dopřál Gauderic kukaččímu mláděti k osvědčení.
Jezero daleko proti proudu, ve kterém se shlížel Zelený kopec, těžko kdo znal. Než se jeho vody se hřmotem vyvalily přes zákrut u Nového mlýna a pohřbily staré Mirapeis.
Zase jsem odporný cynik, co vykřeše zlomyslnost z děsivé katastrofy...
Mirrapeis mívalo od roku 900 svého vlastního světce, Gauderica, ochránce před suchem a epidemiemi.
Zde je na místě připomenout, co jsem zjistila v rámci rešerše velmi čerstvě, totiž že současné Mirapeis (Mirepoix) v době mých příběhů neexistovalo. Původní městečko vzniklo na severním okraji údolí u paty srázu s hradem (dnes Chateau de Terride), v rozlivové oblasti řeky Hers, která se ale naopak držela při jižním okraji údolí (obvykle). Právě tohle městečko dobyli a obsadili v roce 1209 křižáci vedení Simonem z Montfortu, a na oslavu dobytí změnili zasvěcení místního kostela ve prospěch sv. Mořice podle aktuálního svátku (původní zasvěcení neznáme, ale je snadné si domyslet, že patřilo právě Gaudericovi). Mirapeis na svém původním místě prospívalo dalších osmdesát let, než se v červnu roku 1289 protrhla hráz jezera na přítoku Hersu - říčce Le Blau, třicet kilometrů proti proudu v horách pod hrádkem Puivert (Zelený kopec). Údolí obou řek je relativně uzavřené, dokud se neotevírá do šíře jen pět kilometrů nad městem.
Představit si výslednou přívalovou vlnu je bohužel až příliš snadné. Městečko na původním místě v podstatě beze stopy ze dne na den zaniklo a nové bylo vystavěno na vyvýšené terase na jižním okraji údolí během následujícího roku, když bylo jasné, že se řečiště posunulo na sever.
Ten můj cynik tvrdí, že to byla tak trochu pomsta vystrnaděného světce, který měl chránit město před suchem.
Bohoslužby neměl rád. Všemu dobře rozuměl, dokázal se vžít do příběhů, ale spojení s Nejvyšším chodil do kostela hledat ve chvílích, kdy nemusel vnímat stovku spoluměšťanů kolem sebe, poslouchat jejich dech, šepot, pohyb.
Sedával pod arkádou západní stěny, ze zvyku z dětství na zem, se zkříženýma nohama nechal myšlenky ubíhat vzhůru, nebo kamkoliv chtěly.
Náhodou tak spolu se zbožnými babkami poprvé zažil chvíli, kdy těžká klenba vrátila tóny živé a bohaté světské písně, tančící slova o rytíři a dámě, která zde nezněla o nic hůře, než zbožný zpěv shromáždění.
Trvalo ještě několik týdnů, než zjistil, čí hlas rozezněl jeho srdce.
A já si tu romantiku napíšu a hotovo!
(Téma je, doufám, vidět.)
(A teď jdu vyšilovat, protože jsme právě s Cábou zjistili, že původní Mirapeis, které křižáci dobyli v roce 1209, stálo na opačném břehu Hersu, odkud ho v roce 1289 smetla povodeň. Toliko k mé inspiraci současnou mapou, ha ha...)
Už od studií se Miqueu často zapomínal s Peirem v šenku.
Méně časté, zato vřele vítané byly návštěvy pod Izarnovou střechou. Biatris objevila v bratrovi nečekaně srdečnou strunu, když prvně sevřel v náručí synovce. Maličká Nitona si ho pak omotala kolem prstu.
Nebylo marno pálit svíce do noci, když vyprávěl barvité příběhy světa. Talent slova zdědil po otci. Dětičky mu visely na rtech, dokud jedno po druhém nepřemohl spánek. Naposledy si vzpomněl na příběhy svatých, které Peiro tolikrát nad sklenkou vylepšoval.
"Katežinu mám nejuači, stuejdo. Škoda, že na ni teta Josi nevěží," hlesla neteřinka, než se stulila Biatris na klíně.
Snad jsem vás dalšími členy rodiny a vůbec jmény nezahltila...
Jsme v Mirapeis (Mirepoix), asi v roce 1193. Biatris s Izarnem mají tři děti, z nich nejmladší je aktuálně asi pětiletá Nitona.
Miqueu je Biatrisin (jediný) bratr, asi o tři roky starší než ona. Peiro je místní katolický kněz, Miqueův nejlepší přítel.
Teta Josi je Biatrisina starší sestra Josèla, touhle dobou už svěcená Dobrá křesťanka a jedna z představených místního katarského společenství.
Hádáte správně, kataři moc na ideu světců nedali, zázraky i přímluva v jejich věrouce postrádaly smysl.
Tváří v tvář stájím šlechtěných koní bude chodit po kamenitých cestách bos.
Tváří v tvář zlatým nitím a zářivým ozdobám obleče nejprostší oděv.
Místo hole a meče se obrní laskavostí, vědomostmi a slovem.
Přesvědčit nemocné dítě přijmout lék vyžaduje mluvit jeho jazykem, přejít na jeho úroveň.
Jako jsou jejich domy otevřené, měly by být i naše. Jako se oni živí prací pro druhé, tak učiníme i my. Jako oni znají Písmo do poslední tečky, budeme i my jej studovat a předávat.
Poslední minci odevzdá domu v Prouille. Deset duší se obrátilo zpět k matce církvi.
Cesta řehole. Dlouhá a trnitá.
Řeč je o sv. Dominikovi a budoucím řádu bratří kazatelů (dominikánů).
Dominik během svého působení formuloval zásadní myšlenku boje s herezí, ovšem zcela v duchovní rovině. On a jeho první následovníci se pravděpodobně přímo inspirovali způsobem jednání katarských duchovních, od kazatelské činnosti, přes hluboké studium písma až po skromné asketické vystupování a otevřenost "řeholních" domů. To všechno ostře kontrastovalo s uzavřenými bohatými kláštery téže doby a se světskou mocí katolického kléru.
Během prvního desetiletí 13. století působil osobně přímo v Okcitánii. V Prouille u Fanjeaux založil první skromný "konvent", kde se usadilo deset žen, původně Dobrých křesťanek (katarských představených) obrácených na katolickou víru.
Samotný řád byl schválen/založen až v roce 1215, ale měl obrovskou popularitu a dost plošný úspěch v celé západní Evropě. V roce 1229, osm let po smrti sv. Dominika, byla řádu svěřena vedoucí funkce v nově formulované podobě vyšetřování hereze - papežské inkvizici.
Zprávy o vyšetřování přicházely nárazově, se zpožděním, zastřené fámou, záští a strachem. Někdy se jmennými seznamy, jindy obecné, plošné. Zdálo se, že někdy stačilo společné jméno. Rod, řemeslo, místo původu.
Biatris měla už málokdy sílu sama číst. Èume jí s velkým sebezapřením předčítal.
"Jak myslíš, že by naložili s námi?"
"Pro mě je to jasné," zachmuřil se.
"Myslím svou rodinu, kdysi," zahleděla se na strop. "Teta a sestra Dobré křesťanky. Bratrův nejlepší přítel byl kněz. Tatínek se klonil na obě strany a maminka spíše na žádnou. Moje zatvrzelé děti. Malá sestřička... Izarn... a cokoliv jsem já. Odsoudili by nás všechny?"
Prach letních ulic, vůni ovčích roun, omastek a kouř z kuchyně, stopy barev od kádí. Tisíce vlákének z tkalcovny, chmýří z draní, pot z polí, mléko a ještě mnoho jiných věcí z chléva.
Starosti z rodin, starosti o chléb a myšlenky na zítřek, příští zimu i další rok.
Stud z duše, těžkost ze srdce, slova z hlavy.
Skupina děvčat, prostovlasé, lněné hadříky v rukou. Zlatá hodinka červencového večera. Bez šatů, bez ostychu, bez rozdílů. Tyrkysová řeka laská kotníky, smích se nese utichajícím udolím.
Vydrbej se a smyj to všechno, Hers ať si to odnese a nikomu nevydá.
Dnes večeříme maliny.
