Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Starší dívka postupovala metodicky podél cesty, oči nalepené na zemi.
Mladší, ještě holčička, rvala se smíchem plné hrsti trávy o kousek výš a házela je přes kamennou zídku. Zvonky plechově cinkaly.
"Clari? Clari, stačí!"
Ovce za zídkou byly jiného názoru.
Maličká si nasbírala plnou zástěrku a vyškrábala se nahoru.
"Na ovečkaaa... Bibii, ovečka nece!"
"Tohle ovečka jíst nebude, Poupátko. Podívej se na pastvinu. Trávu vypasou k zemi, boryt zůstane stát. Je hořký. Schovej ho, doneseme ho do barvírny."
"Bibii!"
"Dobré nebe, kolik jsi ho tam naházela!?"
Skočila přes zídku.
"Copak, myslela jsi, že ovečka ho sní a ponese modrou vlnu?"
Domenge shodila plášť z ramen hned za dveřmi a oklepala z lemu sníh. Spěchala ke shodišti, v duchu už u krbu. Přesto stále pozorná, zachmuřila se s pohledem ke kuchyňským dveřím.
"Strávila jsi odpoledne v barvírně," uhodila na dceru, která se usadila u ohně s vyšíváním. Nebyla to otázka.
"Maminko..."
"Máš dřeváky už skoro celé modré. A ruce jak kdybys nedýchala."
"Je tam teplo! A aspoň ušetřím tatínkovi cestu."
"Guilhèm si nemáchá ruce v kádích!"
"Barvy jsou kouzla, maminko," sklopila Biatris hlavu.
"Vím. A pozítří budeš fňukat, že se ti hedvábí zatrhává o kůži," podala dceři kalíšek s husím sádlem.
Odložila pomačkaný dopis a pomalu vydechla. Zprávy z domova četla v poslední době s těžkým srdcem.
Oči sledovaly bílé skořápky uvězněné v kameni, než se vrátily ke stolku. Omočila brk, ale ruka se znovu zastavila.
Sluch ji přes pokročilý věk nezradil. Obzvlášť zde v horách měla pocit, že slyší i vlčí kroky na lesních stezkách.
Kroky lidské nepřekvapily, snad jen, že byly dvojí.
"Èume?" předešla jeho pozdrav, "máš nového posluchače?"
"Ne, paní," usmál se, "pan Loìs přišel za vámi."
"Za mnou? Nejsem královna Alienòr, aby se na mě chodili dívat jako na památku dějin," smála se. "Ale jestli umí číst..."
Na královnu Eleonoru (Akvitánskou) se prý opravdu ke konci života chodili lidé dívat jako na historickou památku, neb se dožila úctyhodného věku osmdesáti či dvaaosmdesáti let. V podstatě to stáří nebylo zas až tak neobvyklé, ale na ženu, která porodila deset doložených dětí postupně dvěma znepřáteleným trůnům, absolvovala cestu do Svaté země, vládu dvěma královstvím a boje mezi vlastními potomky, to byl docela zásadní úspěch.
Žila v letech (1122 nebo) 1124 až 1204 a shodou okolností byla i tchyní včera zmiňovaného Raymunda VI. (to byl otec prodaného ženicha Raymunda VII.).
Naše Biatris se narodila v roce 1160 a dožila se rovněž věku úctyhodného, ovšem v podmínkách značně odlišných. Potkáváme ji zde opět v jejím finálním úkrytu v horách masivu Canigou někdy na prahu třicátých let 13. století (ještě pořád si nejsem jistá, čeho přesně ji chci nechat se dožít.)
"... a do nekonečna tam vidíš táhnout se hlavy kopců pokryté temnotou lesa, v dálce sněhem korunované. Modrý jas nebes na obzoru přechází do mléčně bílé a právě tam, kde nespatříš pastviny ani domek uhnízděný pod lesem a neuslyšíš klapot sekery, tam nejsnáz cítíš jeho přítomnost."
Poslouchala, obraz před očima, nerovný úsměv na rtech.
"Odpusť, synku, ale kdopak leze po kopcích, aby pocítil sílu Ducha? Kdo hledá slovo tam, kde život nepromluví? Tak jako zde, i tam co vidíš je vposledku dílo Zlého, byť tvým očím lahodí. To v duších lidí tady dole, obehnána zídkami osobního kamení, se pase pravda boží."
Jsem odpadla s dětmi a stěží jsem se vyhrabala z peřin, abych cosi sepsala... představa byla lepší, než skutečnost, ale nedá se svítit. Tož trochu teologie před půlnocí, nu.
Maminka občas naoko hubovala, že dětem tím neobvykle širokým vzděláním ubližují. Zpravidla těsně předtím, než rozšířila malou domácí knihovničku o nový svazek.
Tatínek si chválil, že může směle rozšiřovat obchod téměř do všech světových stran, že se to v další generaci neztratí.
Izarnovu maminku znala Biatris letmo odmala. Domýšlela si, že se pravděpodobně přivdala od Rhôny, po letech měla jen vzpomínku přízvuku.
Ještě než se stala její snachou, získala její klidnou důvěru a dveře otevřené ke skromné sbírce spisů. Oči rozšířené překvapením a touhou znát víc. Dřív, než ji Izarn požádal o ruku, žádala ona Clemençu, aby ji učila romanch.
Mirapeis, 70./80. léta 12. století.
Biatrisina rodina hovoří okcitánsky, díky literárnímu vzdělání ovšem umějí také francouzsky a latinsky. Provensálština je v podstatě variantou okcitánštiny, i když se v současnosti spíše přijímá jako samostatný jazyk. Rétorománština je další z jazyků stejné skupiny, vycházející z hovorové latiny. Podle toho, co jsem se dozvěděla během studií na romanistice, nejde o ucelený jazyk, ale o skupinu -nácti dialektů až samostatných jazyků schovaných v horách.
Kupodivu to odsud přes Lombardii do Provence a pak do Okcitánie vlastně nebylo dobově daleko, vazby tu byly čilé a intenzivní.
Když jela před pár lety s tatínkem na sever poprvé, velkou část cesty prospala.
Podruhé už nedovolila očím spočinout. Z velkého města si však pamatovala jen cihly, ruch trhu a tíseň, když mohutná řeka přes noc změnila barvu a nesla s sebou stromy a kusy mostů kdo ví odkud.
Tentokrát chtěla o řekách podél cesty vědět všechno. Čirý tyrkys Hersu nechali prvý den za sebou a setkali se znovu, až když spojil síly s temnou Arièjou. Ta po dalších dvou dnech odevzdala svoje vody Garoně. Tatínek vyprávěl o Aranu. Prý i tam v horách je tahle řeka šedá a tichá.
Obchodní kontakty nejednou zavedly Biatrisina tatínka až do Toulouse. Cesta na nějakých pět dní s koněm a vozem, malou upovídanou slečnu s očima navrch hlavy se hodí vzít někdy s sebou.
Kdo rád bloumá mapou a satelitními snímky, užijte si cestu po proudu Hersu (Hers Vif), Ariège a Garonne. Nebo proti proudu - hledejte prameny. To je fajn kratochvíle.
"Teď ne, slečno, krájím cibuli," ozvalo se Biatris na pozdrav zpod šátku, kterým si Margo chránila obličej.
"Nech mě pomoci. Víš přece, že nemám slzy," zasmála se než stanula kuchařce po boku, "tak se to přece na prádle povídá, ne?"
"Vy si to snad užíváte," mrzela se starší dívka.
"Nějaká moje část zajisté. Jiná, než která chodí zpívat do kostela. A ještě jiná, než která chodí hledat zjara k řece křivatec."
"Pak nemají klevetit. Copak z toho nemáte strach?"
"Je to jen plácání hadrem, Margo. Sama víš, že plakat umím."
Kuchařka si povzdechla.
"Jen si pro to vybíráte neobvyklé důvody."
Mirapeis, 1174
Margo je jen o nějakých pět let starší než zde čtrnáctiletá Biatris. Stavovské rozdíly jsou alespoň jedné straně k smíchu, stejně jako lidové řeči o jevech nepřirozených.
Obratným slovem podnítit duši, nabídnout ratolest, otevřenou náruč. Poskytnout dobu milosti všem, kdo sami přijdou, svěří svá slova a odevzdají svá srdce, aby je přijali zpět pokorná, kající, otevřená novému životu. Správnému životu.
Pečlivě naslouchat, poznávat, porozumět... zaznamenat.
Přijetí, milost a odpuštění dláždily cestu podezření, udání, výslechu a trestu. Oka sítě stále menší, vlákna pevnější, seznam jmen a míst delší.
Pryč byly doby vlažných slibů panstva i biskupů, doby her na vlastních malých dvorcích.
Kdo se odvážil své srdce uchovat, kdo si zlomené urval zpět a nechal srůst jako dřív, stál na hraně propasti.
Zopakování jména se rovnalo zapálené hranici.
Poučná poznámka o biskupské a papežské inkvizici to be continued.
V textu drabble je shrnut princip postupu té druhé.
"Slýchala jsi mě od kolébky. Máš hlas, ruce i srdce na správném místě. Zvaž to ještě, naše dveře jsou otevřené."
"Skutečně, tetičko. Však už jsme o tom tolikrát mluvily. Nejsem jako vy. Ani jako Josèla."
Starší sestra krátce vzhlédla.
"Obdivuji vás. Věřím, že vám Bůh požehnal nad jiné," zahnala odmítavé gesto starší ženy, "Mně povolání neudělil. Cítím, že mám jiné a někdy je srdcem vidím tak jasně, jako barvy slunce svýma očima."
"Bojím se, maličká, že si vybíráš cestu trnitou."
"Nevybírám, vede mě. Věřím mu stejně, jako vy."
Jacma si povzdechla.
"Přivedeš na svět nové duše."
"Třeba je Josèla zachrání."
Stále v Mirapeis. Z povahy tety Jacmy se dá soudit, že ten rozhovor mohl probíhat opakovaně v širokém rozpětí kolem Biatrisiných dvaceti let. Tetě pomalu táhlo na šedesát, starší sestřička se blížila třicítce.
Rekvalifikace (neúspěšná) je snad zřejmá.
Svěcení kataři - Dobří křesťané (Dobré ženy a Dobří muži), kterým se někdy pro zjednodušení, ale nesprávně, říká parfaits, se věnovali kazatelství a také vedli a spravovali v okcitánských městech a městečkách domy, ve kterých se shromažďovali věřící, kde se čekatelé na svěcení věnovali studiu a řemeslu (často tkalcovství), které dům a společenství živilo.
Hluboko v katarské teologii je zakořeněná myšlenka, že duše lidí jsou vlastně dušemi andělského původu, které ďábel při svém pádu strhl z nebes a uvěznil je do těl v hmotném světě, který si přetvořil k svému obrazu. Duše se mohly díky kázání slova božího rozpomenout na svůj původ a díky smíření pomocí jediné katarské svátosti - consolamenta - se mohly po smrti člověka vrátit k Bohu. Přísně vzato ovšem plození dětí znamenalo vytváření nových pozemských vězení pro tyto duše, takže prodlužovalo jejich utrpení v tomto světě.
Říkávalo se, že děd zažil ještě dobu šťastnou, otevřenou. Měl i šťastnou ruku na výhodné obchody. Už se neříkalo, proč se upil a jakou bídou se musela babička s dcerkami protloukat, než našla svou skálu a vybojovala jim všem místo na slunci.
Doslova. Když vrátila duši Bohu, teta hladce vstoupila do jejích šlépějí a dům na rohu náměstí zpíval slovem božím, pílí věrných i pohodlím jistoty.
Neteřinky jí rostly po boku, starší se slibem odhodlání v očích. Mladší? Od mala lekala okolí, jen otevřela ústa. Zlé jazyky si špitaly.
Za severním obzorem se začal lámat svět.
Snad ji alespoň provdají?
Za mě jsou tam partie alespoň dvě a každá jinak začarovaná, ale možná to není vidět...
snad se mi povede ještě navázat.
Pro kontext dodejme, že prarodiče zažili skutečně ještě klidnou dobu koexistence katarské církve v obecné populaci a rodiče i teta vyrůstali ještě také v období, kdy hrozba byla neurčitá, vzdálená a neúčinná. Během života Biatris, jejích sourozenců a potomků to všechno poněkud... nabralo spád. Ale snad mi témata ještě dají, abychom se dozvěděli víc.
