Pamatuji si to jako včera, krásný letní den, slunce hřeje na kůži, deka rozložená na hebce zelené trávě, vzduch provoněný květy a létem, v uších dětský smích. Otevřu oči a vidím své tři malé děti jak dovádí na trávě opodál, hrají na babu, běhají, smějí se, výskají. Jsou plné radosti a energie. Můj manžel leží na dece vedle mě. Brýle položené na dece u hlavy a nad nimi otevřená kniha s větrem přetočenými stránkami. Jeho ruka v mém klíně svírá mou sukni. Jemně ji pohladím. Otevře oči a usměje se svým překrásným úsměvem. Vzpomínka končí přiběhnutím našich ratolestí.
Teď už je to dávno a bolí to. Velmi to bolí. Víc než cokoli jiného.
První mi zemřel nejstarší syn, který se chytl špatné party, vyhodili ho ze školy, následně v 19 letech utekl z domova a dozvěděla jsem se o něm až od policie, kteří mi přišli oznámit tu nejhorší zprávu, co matka může slyšet. Předávkoval se.
Nesla jsem to špatně, musela jsem chodit na terapie. Byla jsem ale silná pro moje dvě další děti. Manžel to nesl také špatně ale byl mou velkou oporou.
Pět let na to jsme zjistili, že mé druhé dítě, má jediná dcera, má rakovinu plic, kterou původní doktor diagnostikoval jako astma. Doktoři se po tři roky snažili jak mohli. Trávili jsme s mou dcerou jako rodina mnoho času a snažili se její trápení zlepšit a doufali v to nejlepší. Bohužel na své 22. narozeniny už se nevzbudila.
Byla jsem vyčerpaná a zdevastovaná. Manžel ještě ten samý večer v hádce prohlásil, že jsem nás proklela. To mě neskutečně ranilo. Člověk, kterému jsem věřila, dala mu vše, co jsem jako člověk mohla a milovala ho nade vše. Další den se domů nevrátil. Původně jel za rodiči na vzduch abych se prý uklidnila. Cestou ho ale potkalo neštěstí. Ten večer pršelo a byla kluzká silnice. V zatáčce dostal smyk, prorazil svodidla a jeho auto s ním se zřítilo ze srázu. Havárii nepřežil a já se to dozvěděla ve zprávách, když jsem viděla na záběru našeho patrona, malá plyšová růže co visela v autě. Byla znak naší rodiny, měla kvést jako růže.
Jeho ztráta a ztráta mých dvou dětí mě neskutečně zničila. Tři roky jsem strávila v blázinci. Můj nejmladší syn s jeho přítelkyní se o mě následně starali 2 roky.
Ve 24 letech ho přítelkyně podvedla s jeho nejlepším kamarádem. Snažila jsem se mu pomoct, ale stál si za svým. Týden se choval moc hezky, jako by se přes to dostal. Mýlila jsem se. Každý večer chodil domů z nákupu, jenže dnes nepřišel. Volala jsem mu, ale bez odpovědi. Volala jsem i jeho bývalé, ta o něm nevěděla nic, jelikož přerušili kontakt. Když nepřišel ani další den už mě napadaly ty nejhorší myšlenky.
Třetí den se ale vrátil. Byl opilý a neskutečně špinavý. Za dva měsíce se z něj vyklubal alkoholik, který málo chodil domů. Začal být vůči mě agresivní, někdy na mě i vztáhl ruku. Ale já ho milovala, byl to můj jediný syn, jediné dítě, jediný člen rodiny.
Na jeho 23. narozeniny domů nepřišel. A nepřišel ani celý další týden. O měsíc později mu selhaly játra a celkově orgány kvůli alkoholu.
Teď tu ležím v posteli, matka duchů, vdova. Už nemám pro co žít. Na nočním stolku leží prázdná krabička od paralenu a kolem prázdná plata.
Začíná se mi chtít spát. Už jdu za vámi.
