DMD č. 04. pro 4. 4. 2025. Téma: Hlava v oblacích

Allen hledal.
Hledal čistou formu.
Hledal extatické sdílení.
Hledal to vábivé absolutní 'flow'.
Cest volil mnoho.
Drogy.
Masturbace.
Chlast.
Znavení šílenstvím.
Ztrácel se všude na světě.
Na Kubě.
V Peru.
V Indii.
V Japonsku.
Dokonce i v Československu.
Poznal euforii i čisté zoufalství.
Poznal osamění smíchané s naprostým naplněním.
Poznal paranoiu, ztrátu paměti i naprosté pomatení smyslů.
Když ho Neal odkopnul, pozbyl to poslední.
Sebeúctu.
Teprve potom byla jeho mysl konečně čistá.
Psal.
Poezie vznikala divoká a nespoutaná,
netřeba bylo těch prostých výmyslů jako
rytmus, rým či téma.
Myšlenky se vymanily ze svěrací kazajky
a stvořily to nejčistší umění.
Kvílení.

Říkají jí, že by měla méně snít. Ona ale nesní. Jen se jí v mysli zjevují slova. Občas se vylijí jako voda z přeplněné studny, a ona pak ten příběh musí někomu vyprávět.
Jednoho dne na tržišti se to zase stane. Pozvedne zvoneček a lidé, co znají Akkonskou vypravěčku, se shluknou kolem ní.
S pohledem upřeným do nebe a nepřítomnýma očima začne zpívat.
„Ten příběh chci vám vyprávět, co včera stal se nám, ať ví to celý širý svět, že přišel Šejtán sám…“
Zamyšlený postarší johanita, procházející kolem, strne.
Zná to slovo.
A zná i člověka, ke kterému se váže.

Někdy, když si Radek prohlíží spícího Stanislava a jeho vlasy rozhozené všude po polštáři, oddá se představám. Dovolí srdci, aby si zapřehánělo. Ve dvaadvaceti letech se to ještě smí.
Sní o obyčejných věcech: jak se vodí městem za ruce, jedou spolu na dovolenou, chodí na obědy do té úžasné řecké restaurace. Jenomže pak chce víc. Společný život, svazek, rodinu.
Zamilované představy vystřídá realita. Ani po třech měsících ho nedokázal představit své sestře.
"Heleno, tohle je týpek, co mě dvakrát vojel ve skladu dřív, než jsem se ho zeptal na jméno..." není úplně nejlepší úvod.
Ale je Stanislav vůbec něco víc?

Nezáleži na tom, kdo jsem. Skládám básně, jméno teprve hledám. Teď však mám v krku knedlík a na duši smutek.

Terumi Fudžino. Krásná, usměvavá. Umělkyně jako já. Její smrt všechny šokovala.

Zastavil mě Takeshi. Má se připojit k Terumině zádušní mši. Pro slzy neviděl, tak požádal mě, a já teď dumám, jak sepsat requiem. Co bych pro ni neudělal!
Musel jsem usnout, park zahalila tma. A pak jsem ji spatřil! Vysoko na obloze, mezi potrhanými mraky. Nemohl jsem se mýlit! Terumina hlava!

„Tělo utonulého mladíka vylovili dnes brzy ráno. Proslýchá se, že se zadusil vlastním křikem. Celá věc se prošetřuje…“

Hrdlo údolí u Lavelanetu se otevřelo a už z dálky bylo jasné, že počasí v cíli cesty bude přinejmenším nevlídné. Mlha se valila přes Madoual a vzdálenější hory nebylo vidět vůbec.
Zabořila ruce hlouběji do záhybů pláště a snažila se v sobě najít myšlenku, kterou by se zahřála.
Na prahu soumraku sesedla z vozu, k útočišti se dalo vystoupat jen pěšky.
"Bertrandovy řeči," oddechovala znechuceně, "dokonalý klid a bezpečí... povídal."
"Na tohle... už jsem... moc stará. Vypustím duši... než dojdu... k prvnímu srubu."
Měl pravdu, bezpečí do konce života, ušklíbla se.
Přespala jednou a nechala si poradit.
Peyregade nebyla daleko.

Spím a sním.
Zdá se mi sen o sálajících kolejích a o černé mašince syčící parní operetu a o sytě zelených vagoncích a o pohodlném kupé a o muži, který v něm spí.
Spí a sní.
Spím a sním jeho spánek a sen.
A ten sen, co si ve snu dávám zdát …je něžně bělavě růžový, jako kvítek magnolie v brzkém předjaří …je sladce namodralý, jako led na čisté řece v mrazivém lednovém dni …je světle, světlounce žlutavý jako křídla žluťáska …je voňavý jako mámina náruč a zvučný jako její smích.
Spíme a sníme.
Jsou to dětské sny.
Ty létací.

"Můžeš jít, ale zítra tě tu chci vidět na kontrolu,"Blue ani nestačil domluvit a seržant už byl u dveří, odkud jen mávnul na pozdrav a zmizel. Doktor jen pokrčil rameny, bylo mu jasné, že tomuhle pacientovi bude mezi ostatními bratry líp než na ošetřovně.
Noha se hojila dobře. Jen by měl by zvolnit. Ale to bylo jako zakázat sokolovi létat.

Crevan na kontrolu zapomněl. Blue ho šel hledat. Našel ho, na střeše komendy. Stál vedle velmistra a něco mu nad mapou vysvětloval.
Blue se pousmál.
Byl to zas on.
Druhý muž řádu.
Dravec co přes mraky vidí svůj cíl.

Ráno pálí v očích – jehly to světla, které bodají, když chci spát. Hlava bolí jako střep na mraku alkoholového opojení. Hrobové ticho – mysl prázdná jako vítr v otevřených dveřích. Kde je ta láhev, která mi dělala společnost? Ztratil jsem se ve spleti chodeb náručí, polibky prchají do nebes, tvůj sladký parfém mi připomíná prázdná sklenička. Slyším známý hlas, který se však změnil ve vyčítavé tóny kosa venku. Budík nehlesl, neslyšitelný jako tvá slova, ale zrychlený dech přehluší výčitky. Pokoj se zmenšuje, nehybné čtyři stěny vítají květinový záhon vášně. Okus jablko snů v tvrdé peřině zklamání. Zhasni už konečně, slunce proklaté!

Já uchopil tužku, jež spadla mi pod nohy,
a všem okolo jsem začal kreslit úsměvy.
Smějte se, radujte se a buďte šťastní,
vyměňte starosti a všechno to trápení.

Já snil s volností, s hlavou v oblacích,
o tichu a o tom, jak hádky se vytrácí.
Iluzi tvořil jsem, svět lepší chtěl,
aby i ten mocný strach hned zmizel.

Já zadoufal, ať iluze skutečnou se stane,
temno a zlo, co jest, okolo ať přestane.
Přání jsem vyslal, v zázrak jsem čekal,
v co předtím jsem nevěřil, jsem doufal.
Avšak ty úsměvy zůstaly jen tmavě šedé,
vlepené ve stranách mého sešitu, ztracené.

Rozhodly se dvě blondýny, že si udělají piknik. Ta první navrhuje, že by se měly posadit pod stromem. Ale ta druhá říká: „Ne, ne, pojďme si sednout sem, doprostřed silnice, je tu krásný výhled!“ Tak si sednou na silnici.

Po chvíli jede auto, řidič prudce cukne volantem, aby do blondýnek nenaboural, a narazí do stromu. Rána jako z děla, náraz chlapíkovi utrhne hlavu a vymrští ji do oblak. Po chvíli se rozpleskne hlava vedle deky.

Blondýna, co navrhovala piknikování na silnici se otočí na tu druhou a říká: „Jen se podívej, jak bychom dopadly, kdybychom si sedly pod ten strom.“