DMD č. 04. pro 4. 4. 2025. Téma: Hlava v oblacích

“Dazi, už máš zabaleno?”
Místo odpovědi zalezl pod deku, přitáhl kolena k bradě a zavřel oči.
“Dazi, loď nám letí už za dva dny.”
Hush trpělivě skládal všechno jeho oblečení do batohu, a on ho tahal ven a tvrdohlavě ho vracel do skříní, kam patřilo.
“Dazi, prosím, posloucháš mě?”
Vytrhnul se mu a vyběhl na střechu. Na obloze se nesměle ukazovaly první hvězdy, a Daze k nim křičel všechno, co nedokázal jinak říct. Dokud neochraptěl, dokud se nevyčerpal tak, že se neudržel na nohou, dokud nezůstalo jen přerývané dýchání a vzlykání.
Byl tu doma. Nechtěl už se vracet do oblak.

Nakresli mi strom. A na tom stromě ať rostou mé myšlenky, divoké to řeky.

Namaluj mi mrak. A na tom mraku plují mé sny, bezedné to vodopády.

Načrtni mi dům. A v tom domě žije má představivost, divočina to bez lvů.

Slož mi píseň. A v jejích verších se skrývají mé city, poryv jejich větru stonek ohýbá.

Napiš mi dopis. A v písmenech skáče má tvrdohlavost, mělčina to neznámá.

Zatancuj mi valčík. A v těch krocích padá má nevědomost, temná to paní.

Zahraj mi baladu. A za zvuků piana vynořuje se má nezkrotnost, kroky odchází ve stínu večernice.

Otevři oči…

Pozoroval ji, jak spokojeně brouzdá potokem, slunce prosvítající mezi listím osik kreslilo kolem jejích lýtek mihotající se zlatisté stíny. Vlastně se na ni nemohl vynadívat. Přes svou zdánlivou vnější obyčejnost v sobě měla cosi… jedinečného. Nešlo jen o to, že byla chytrá, vzdělaná a měla smysl pro humor. Bylo na ní něco Výjimečného. Vpravdě Výjimečného s velkým V. Tehdy to ještě nedokázal pojmenovat. Tehdy ještě nedokázal domyslet, co by to mohlo znamenat. Možná ho to ani nenapadlo. Možná si vůbec nechtěl připustit, ani podvědomě, že by se něco takového mohlo stát. Znovu.
Teď jen chtěl, aby tahle chvíle nikdy neskončila.

Šťastné dětství neměl. Otec pil a pro ránu nikdy nešel daleko. Snad už tehdy jeho duše začala snít o slavné minulosti a ještě slavnějších hrdinech.

Když studoval, minulost ho naprosto pohltila, ale u jiných nacházel jen výsměch.

"Jste naivní snílek, že tomu všemu věříte," říkali mu všichni. "V těch textech nemůžete hledat pravdu. Jsou to všechno jen báje a mýty."

Nevzdal se. Obětoval všechno, svůj majetek, práci a postavení. Všechno vsadil na jediné místo, na obyčejný pahorek v Turecku, ničím zajímavý.

Když se dělníci dohrabali k základům a odkryli tisíce zlatých a stříbrných předmětů, jeho duše se vznášela v oblacích.

Ranní rosa studí pod nohama, les voní pryskyřicí.
Anina vede koně a raduje se z krásného rána. A z toho, že se už nemusí věci vláčet na svých zádech. Januš vede druhého koně, na kterém sedí Meda. Přemýšlí, zda prodá obě zvířata, či jen jedno. Doufá, že během dne dorazí někam, kde budou moci na pár dní složit hlavu. Teď, kdy se pomalu schyluje ke sklonku léta, by mohli někde i práci sehnat… Jen se vyhnout vojákům.
Meda se natřásá v sedle a rozhlíží kolem sebe.

Vysoko nad nimi v té chvíli praská rozhraní. Šedočerný ghowarak prostrčí hlavu a zavětří.

Myšlenky se mi zastavily. Pusto v hlavě. Mha přede mnou, mha za mnou.
Ocitla jsem se v meziprostoru. Tohle není skutečné.
Hlava balón, mozek cukrová vata. Růžová zhořkla a zšedla v nejtemnější čerň.
Nedává to smysl. Slíbil na svou čest.
Měla jsem plán. Měli jsme plán. Myslela jsem, že jsme měli plán.
Vystoupat spolu do oblak. Dotknout se hvězd. Mluvit s mraky. My dva blízko nebe.
Vzdušné zámky se rozpadly. Cosi jsem přehlédla. Něčemu nevěnovala dost pozornosti. Byla jsem pitomá.
Sliby psané párou. Vítr je roznesl. Voli je vypili.
Vypařil se jako louže uprostřed léta.
Pro dvě slova: „Budeme tři.“

Vyjdou z lesa na rozcestí. Uvažují kudy dál.
„Tady už nebudou polomy,“ navrhuje Xénie širší silnici. „Větší šance, že někdo pojede.“
Evžen přikývne. Pak se zarazí: „Tamhle se něco zalesklo.“
Opačný obzor halí neproniknutelná tma a chumelenice.
„Něco kulatého pod mraky jako světlo na cibuli kostelní věže. Teď už taky nic nevidím. Třeba je tam vesnice.“
Lidé, teplo, jídlo, pomoc… Xénie bez váhání změní směr.
Evžen ji následuje, ale kroutí hlavou. Zahlédl ten odlesk docela zřetelně, proč zmizel? Úkaz se neopakuje. No nic, zjistí to, až přijdou blíž.

Obří zlatá postava s šesti končetinami nehlučně ustupuje ještě hlouběji do temnoty.

“Sehr geehrte Herr,” použil Antonín svou rok šprtanou němčinu, “není pravdou, že Beethovenovi prokousl ucho jakýsi pofidérní mravenec, nýbrž je pravdou, že umělce trápila otrava olovem, jejímž příznakem je i hluchota. Koncentraci ve vlasech měl téměř stokrát vyšší, než je běžné, trpěl otravou akutní. Taktéž trpěl hepatitidou B a dalšími nemocemi.”
Zvedl prst v typickém gestu: “Ti vaši zlatí mravenci, pokud se nemýlím, žijí v korunách stromů, ne pod zemí. Myslíte zajisté tropický druh Polyrhachis dives, že?”
Chlapík otevřel ústa, ale než stačil něco říct, Antonín mu blahosklonně pokynul. S hlavou hrdě vztyčenou odkráčel k hrobu dalšího velikána. Bez čepice.

Den první - pomalé jemné laskání pyje, možná až příliš nesmělé.
Druhý den - pomáhá si rukou, silné sání, jakoby spěchala.
Třetí akt - postupně zrychluje, těsně před výstřikem to ale pokazila zuby - škoda.
Počtvrté - dobrá práce jazykem, na chvíli jsem se zasnil, a poté výbuch orgasmu - zatím nejlepší.
Pátého dne - technika slabší, ale zdá se, že se vážně snaží a jde do toho s vervou.
Šestá - věnuje se nejen nástroji, ale i okolí, rafinované!
Sedmý kouř - chvíli dobré pak jakoby nevěděla jak dál, nakonec přeci úspěch.
„Čtyřka nebo šestka. Hmm. Bude to čtyřka. Melfisi, kterápak to byla?“
„Nawatri, pane,“ překvapeně vyhrkl Melfis.

Síla konejšila a hladila.
Berekovi bylo dobře. Moc dobře. Diametrálně odlišně od toho, jak mu bylo před deseti minutami.
Pak Síla odešla a zbyl po ní jen ten příjemný pocit. Jako když jste promrzlí a vypijete hrnek horkého kakaa.
Berek otevřel oči.
Gwen seděla u postele a usmívala se.
"Víš, že mi nevadí vaše zvídavost. Ale buď tak laskav, když už chceš mít hlavu v oblacích, vem si na to helmu, ano?"
"A nebo si pak tu hlavu pořádně usuš. Ale to ty ne... ty vlezeš rovnou do průvanu...," mručel Tyros.
Berek se ušklíbl. Procházka v mracích za to stála.