DMD č. 21 pro 21. 4. 2024. Téma: Úsek častých nehod

Velká síň je fajn, víte? Taková prostorná. Svíčky jsou začarované tak, že na vás naštěstí nekape vosk. A ta obloha!
Když prší (prší skoro pořád) je to jako okno do mraků; jakoby nad vámi byla skleněná střecha, akorát můžete krásně koukat, protože se nezaprší ani nezamží.
Úža.
Akorátže...
„Bacha!“
Jak tak obdivuju oblohu, málem jsem vrazila do nějakého prvňáka.
„Pozor!“
Ne, to jsem nebyla já. Lidi tu do sebe prostě vrážej. A do toho...
„Ouvej!“
Kdekterá to bere jako příležitost zakopnout a spadnout na Draca Malfoye. Nebo Snapea.
Měly bychom je zachraňovat.
Gwen se tváří nespokojeně.
„Třetí už dneska nevodklínám.“

"Mamí, zavezeš nás? Já udělám oběd." Mládě dovádělo v kuchyni - bažanta s rýží, já se vděčně vrhla na domácí práce.
Ještě tuhle kočku očistím, blesklo mi hlavou, a popadla dřevěnou sošku a běžela k umýva...d...luuuů............
Najednou mi zmizel svět před očima a já sama sebe viděla, jak se kácím k zemi a vydávám šílený hysterický ŘÉÉÉÉÉV!
Válela jsem se na podlaze a mezi rukama svírala své před měsícem operované koleno, které se při uklouznutí na hrstičce rýže převrátilo naruby.
Drahoušek totiž dal trošičku našemu pejskovi na zem, jenže pejsek očividně rýži nechtěl.
Povím vám, taková rýže, ta jede!

Drobky na stole.
Drobky na zemi.
Drobky všude.
Rád jí ve stoje.
Rád chodí s jídlem.
Odmalička.
„Proč u toho stojíš? Sedni si s tím jídlem.“
„Co tu zase chodíš s tím rohlíkem?“
„Prosím tě, sedni si a jez to nad talířkem.“
Drobky, drobky, drobky.
Na stole, na podlaze.
Nejen drobky.
Brambory skáčou z talíře. Za nimi kus řízku.
„Jejda, to samo! To byla nehoda!“
„Sedni si k tomu pořádně, zase to bude všude,“ je v tom trocha rezignace. „Tady by se ještě slepička najedla… Aspoň si to po sobě ukliď.“
„Můžu si to sníst u počítače?“
„TY?! Rozhodně ne!“

„Už jsi zachránila všechny, které jsi zachránit mohla, a jsi spokojená?“ ptal se Sirius.
„Ani zdaleka,“ zavrtěla Hermiona hlavou. „Mám ještě velké plány, ale teď na to půjdu chytře.“
„Však jo, jsi moje veliká šikulka,“ přikývnul s potutelným úsměvem.
„Napadlo mě, jestli se ke mně nechceš přidat. Je to zábava…“
„Já vím,“ odpověděl a na její udivený výraz doplnil. „Snad nemyslíš, že jsem tuhle věcičku v dětství nevyzkoušel…“
„Povídej, přeháněj. Taky jsi někoho zachraňoval?“
„Asi nejvíc sebe. Bylo to období, kdy doma jedna nehoda stíhala druhou. Tu jsem spadl ze schodů, nešika jeden, tu jsem si přivřel prsty do dveří…“

"We need to have a conversation."

Kryten didn't look up when Lister entered Starbug's kitchen, though he seemed to be drying the dishes more frantically. "Conversation, sir?"

"That thing you said earlier, about the Nova 5 not being the only assignment you were on where everyone died."

"Oh." His glove-like hands were a blur, now. "Did I mention that?"

"I looked it up in that news-wiki we downloaded on the last derelict. There are 200 all-crew fatalities reported where your name is mentioned."

"It's a common name!"

"2X4B-523P?"

Kryten sighed. "It's a... known issue with the X4B-series. We're accident prone."

"Lapkové se vraceli touto cestou, ale možná pak někam zahnuli," prohlížel mapu Matěj.
"Jak tedy zjistíme, kde se lapkové skrývají?" přemýšlel Bušek.
"Mám nápad!" píchl prstem do mapy Ondřej. "Zde leží cesta, kde se stává nejvíce přepadení. Zde je druhá nebezpečná cesta. Jsou k sobě celkem blízko, takže je možné, že oboje přepadá stejná tlupa loupežníků. V úseku mezi těmito cestami také mizí mnoho lidí. To znamená, že loupežníci sídlí někde mezi těmito cestami. A jelikož jsou dobře vyzbrojení, znamená to..."
"...že jsou nejspíš všichni z Chotěšovské tvrze!" skočil mu do řeči Matěj. "Se ti to povídá, když jsi místní."

„Ke všem kulhavým kobylám,“ zaklela Róza a tak tak chytila rovnováhu. „Co je? Už potřetí mám pocit, jako by mi někdo podrazil nohu!“
Filippa se zamračila. „Motáme se v kruhu. Tady jsme už byly.“ Ukázala svítivou špičkou hůlky na tmavý stín u zdi. „Tenhle kámen si pamatuji.“
Róza se rozhlédla. Pak přimhouřila oči. „Hele, asi máš pravdu! Já si zas pamatuju tuhle prasklinu, vypadá jak vřed na nose báby Cukrový!“
Filippa neodpovídala. Zírala do tmy před nimi.
Róza natáhla krk. „Co je?“ sykla.
„Něco je před námi. Nebo někdo,“ zašeptala Filippa. Opatrně ruku s hůlkou stáhla.
Světélko na špičce zhaslo.

V hale urgentního příjmu existovalo pár míst, na nichž docházelo k úrazům častěji než jinde. Od slavné rekonstrukce statistiky zaznamenaly 37 pádů do fontány, 24 zranění v dětské herně a 16 uklouznutí na vodě vyteklé z nápojového automatu.
Pro doktora Lloyda však byl nebezpečný především prostor recepce.
Během prvního dne v práci ho tam omylem srazili záchranáři. Jednou mu na hlavu spadla zářivka, podruhé se zase pořadač na karty rozhodl přistát na jeho noze. Před 14 lety tu málem vykrvácel.
„Fraktura,“ konstatoval Krum, když mu pod recepčním pultem kontroloval pravou paži.
„Hm,“ zabručel Edward. „Ne že by mě to překvapovalo.“

Stojíme v chodbě, objímáme se. Za chvíli mu jede autobus. (Autobus, metro, tři hodiny vlakem na trase, kde se vždycky něco semele, plus cesta pěšky.)
„Jednou přijde doba, kdy nebudu muset do Zlína,“ prohodí s nadějí.
„A celý svět bude růžový a plný jednorožců?“ odpovím se smíchem. Vím, že pak přijdou další výzvy. Ale těším se.
Usměje se. Ztuhne.
„Co?“
„Jednorožec.“
„Jé, toho posílá Apatyka.“
„Cože?“
„Jsem ti neříkala, že píšu? Jejda... Hlavně ty věci nečti, občas je tam tvoje alter ego.“
„A jednorožci…“
„Neboj, tenhle se nezdrží. Čeká na něj strigga, Tora, Dede nebo Regi.“
„Já ti vůbec nerozumím…“

Byli jsme zrovna s kolegou zabráni do duchaplné konverzace o produktivitě našich třiceti odborových organizací, když z okýnka výpravny zazněl Páťův hlas.
„Sašo, nástup!“
Odložil jsem hrnek s kávou, srovnal košili a přispěchal k němu.
„Osmnáctka pátá rozstřelila nějaký auto mezi Divadlem a Národkou. Z nástupní vyjedeš v 10:37 a už to dojezdíš. Je to do tří, budeš mít dvě hoďky přesčas.“
„Proboha, kam koukal?! Takovej přehlednej úsek! Kdyby to bylo na Podbabě, tak neřeknu, ale trefit auto v neděli dopoledne u Národního divadla?“
„Seděl v tom Mikeš.“
„Aha. Tak to se divím, že ty auta nesejmul rovnou dvě.“