Loučení (ale jenom na týden)

Stojíme v chodbě, objímáme se. Za chvíli mu jede autobus. (Autobus, metro, tři hodiny vlakem na trase, kde se vždycky něco semele, plus cesta pěšky.)
„Jednou přijde doba, kdy nebudu muset do Zlína,“ prohodí s nadějí.
„A celý svět bude růžový a plný jednorožců?“ odpovím se smíchem. Vím, že pak přijdou další výzvy. Ale těším se.
Usměje se. Ztuhne.
„Co?“
„Jednorožec.“
„Jé, toho posílá Apatyka.“
„Cože?“
„Jsem ti neříkala, že píšu? Jejda... Hlavně ty věci nečti, občas je tam tvoje alter ego.“
„A jednorožci…“
„Neboj, tenhle se nezdrží. Čeká na něj strigga, Tora, Dede nebo Regi.“
„Já ti vůbec nerozumím…“