DMD č. 21 pro 21. 4. 2024. Téma: Úsek častých nehod

“Řekni mi, že si to vymýšlíš.”
Dots cítil, že rudne až po uši, a litoval, že si kdy sundal přilbu.
“Jako kdyby se ti nikdy nestala nehoda.”
“Nehoda je jedna věc. Tohle je zápletka pitomého holorománu.”
“Zas tak…” pokusil se mu skočit do řeči, ale Lefty se nedal.
“Zamiloval ses do chlapa, na kterýho si měl smlouvu,” vyjekl.
“Došel mi karbonit,” zamumlal Dots: “Byli jsme spolu měsíc sami.”
“A nebylo to poprvé ani naposled.” Lefty si povzdechl. Dopil, co mu zbývalo ve sklence.
“Pojď.”
“Kam?”
“Kousek odsud je salón. Necháš si vytetovat značku, ať si příště pamatuješ, kam se řítíš.”

„Je tu Míla Váňová.“
Šéf zezelenal, ale Ruda se usmál: „Můžu?“ tázavě kouknul na šéfa, kterej toporně kývl.
Ferda se otočil k šéfovi. „Jdem koukat. Tohle bude stát za to.“

Ruda to uvedl velmi zdvořile, ale pak otevřel složku.
„Mohla byste mi poradit s nějakými výdaji pana Havlíka? Třeba tady, třicet tisíc za elektro.“
„Ale rozbila se televize.“
„Za týden dalších deset tisíc.“
„To byl sporák, vadná plotýnka. Tonda mi vypomohl.“
„A čtyřicet tisíc v nábytku.“
„Polili jsme sedačku a koberec.“
„Aha, aha, samé drobné nehody.“

Míla vypadala zaraženě, ale Ruda už to neprotahoval, ta na Tondově smrti rozhodně nevydělala.

Diviš Veverka mě pozdraví trpkým úsměvem a jde pomoct Sabině odnést vybavení z auta do odstíněné chráněné místnosti v druhém patře.
Solnická zavede mě a Romana do pokoje s nástěnkami polepenými různými papíry. Různé rukopisy. Pokusy o nákres struktury kletby. Adamovy kresby.
„Jak s tímhle můžete pracovat?“ řekne Roman. „Potřebujete minimálně trojrozměrné rozložení. Dovolíte?“
Solnická se pousměje. „Proto jsem vás sem vzala.“
Roman vezme celé propletené schéma z nástěnky, odmanévruje je doprostřed pokoje a začne rozkládat do prostoru.
Shora zaslechnu ránu a Sabinu nadávat. Solnická zvedne oči ke stropu.
„Pátý schod do druhého patra je ruplý. Pořád na to zapomínáme.“

Zase tam byla ta skvrna.
Doufal, že třeba jen někdo hází balonky s barvou, jako protest proti… Nenapadalo ho proti čemu. Jeho firma vyráběla to žluté chlupaté na tenisové míčky.
Raději moc nezkoumal, co jsou ty divné kousky.
Jednoho dne si zrovna vařil kafe, když se ozvala strašná rána. Vyběhl k oknu, ale zahlédl jen červenou postavu, jak se odlepuje od skla a padá k zemi.
Výtah nikdy nejel pomaleji.
“Jste v pořádku?” zeptal se opatrně.
“Nálepky,” zaskučela postava.
“Cože?”
“Pořiďte si ty pííp nálepky na okna,” řekl Deadpool: “až tady jednou narazí Spíďa, tak ten to tak snadno nerozchodí.”

Nejhorší není tma nebo to, kolik nás tady už je. Nejhorší tu je nuda.
Někteří z nás tak vyprávějí historky. O holkách, o Vánocích, o rodičích. Někteří brečí. A třeba tady Kenneth dělá vtípky. Prý:
"Víš jak by se mělo Gacyho stavebnictví říkat? Úsek častejch nehod!"
Kenneth ví, že to není vtipné, ale i tak to zopakuje pokaždé, když se otevře poklop a my potichu mezi sebe přivítáme dalšího. Mačkáme se jak sardinky; už dávno došlo místo.
Úsek hodně častejch nehod.
Děláme vtipy, vykládáme historky. A hlavně čekáme. Skončí to někdy? Kdo ví. My jsme mrtví, a času máme dost.

Žena jde na gynekologickou prohlídku.
Vejde do dveří, svlékne se, usadí se do křesla a roztáhne nohy.
V pootevřených dveřích se jen mihne bílý plášť a ozve se: „Vejš!“
Žena poslušně zvedne nohy, co nejvýš může, ale přesto slyší křik: „Musíte vejš!!!“
Popadne tedy nohy rukama a silou si je přitáhne k uším.
Najednou vidí, jak se k ní blíží skupina mladíků s vytřeštěnými výrazy a v jejich čele obrovský chlap v bílém plášti s břitvou v ruce.
„Ješiš tohle tu máme furt! Řeknu vám to ještě jednou a polopaticky: Gynda je v prvním patře, tady jste v učňovským holičství!“

Toto se zadíval na maličký kousek budovy utopený v zeleni ostrova.
„Tam Freyu drží?“
Gerem přikývl.
„Z přístavu se tam dostanou celkem snadno, my ale takhle na očích vyjet nemůžeme. Tohle je jediné místo, odkud můžeme vyplout, a kam se vrátit, aby nás rovnou nechytili.“
„Nic moc,“ zabručel Toto, když viděl vlny rozbíjející se na balvanech.
Gerem se zadíval k ostrovu. „Tudy sám a v noci loďku nenavedu, i když jsem to zkoušel už mockrát. Musíme být dva. Rozumíš moři? Umíš plachtit?“
Toto pokrčil rameny.
„Nevím.“
Když se Gerem naštvaně nadechl, dodal:
„Velíš ty.“ Pousmál se. „Neboj, rychle se učím.“

Potopený škuner, ze kterého zachránili hrstku přeživších. Místní rybáři věděli o dalších dvou. Jen za poslední týdny. O kolika dalších, co nikdy nedoplují do přístavu, nevěděli? Zdejší vody se staly pro osamělá obchodní plavidla nebezpečnou oblastí.
Kapitán La Gavioty byl rozhodně schopný. Všehoschopný.
A nebral zajatce.

Sestoupila do podpalubí. Muži se tísnili jeden na druhého. Zahlédla mladého Johna. Ochotně se přidal k posádce v naději, že pomstí své druhy. V dlani svíral medailon.
Pan Milton v uniformě poručíka rázem dospěl. Setkali se pohledem.
Poslední slova povzbuzení. Poslední rozkazy.
Pak se vrátila na palubu.

La Gaviota se blížila.
Začala hra nervů.

„Tady?“
„Chceš na výlet?“
„Nechat Benediktýnku samotnou?“ zděsil se. „Čeká tam? Vždycky stejný?“
„Vím já?“
„A rovnou…?“
„Co myslíš? Jako že předtím kino, večeře a tak?“
„Třeba.“
„Jsem vegetariánka, Myšáku. Nevečeřím s nimi! A stejně to takhle sovy nedělají.“
Myšák dál zíral do mapy.
„Takže tohle je úsek častých ne…“
„Cože?!“
„Ne, nic.“
„Protože moje ptáčata nejsou žádné neho…“
„Náhod!“ zachraňoval Myšák.
„Spíš úsek občasného nezávazného sexu,“ houklo Sovátko. „A jestli Týnu ohmatáváš proto, abys jí zakryl uši, tak vejce uši nemá!“
Myšák uši měl. Přitištěné ke skořápce. A úsměv od ucha k uchu.
„Slečna Občasná nezávazná náhoda už ťuká!“

Nemluvilo se o tom. Předseda to zakázal. Navíc ty jamky se nezdály hluboké.
Na pláni se zhoršila viditelnost. Dusivá informační mlha, slizké hromady nesmyslů, polámaná fakta.
Ministryně zdravého rozumu, extrovertní diblice, překročila hranu. Stačil jeden neopatrný krok, kdo je nedělá, drobná zrníčka ujela a s tichým svistem zmizela v podzemí. Vrhla se na fotografa. Stlačila ho pod sebe, šlápla mu na hlavu. Běžná praxe. Ruce sklouzly po šikmém svahu, nebylo se čeho zachytit. Pravda neexistuje, jistoty se rozdrolily. Zmizeli v podzemí.
Drobné stíny s kyblíky a lopatkami capkaly v zástupu dolů Rudolfovou štolou. Na večeři. Na pohádku, kde zlo nevítězí.