Equilibrium RPG

Loď proplouvala pod temnou oblohou, zásoba akvavitu se povážlivě tenčila a zpěv přiopilé trojice záhy přehlušil zpěv jiný, zpěv velryb. Obrovští kytovci, z nichž bylo jen tu a tam vidět ocasní ploutev, lákali posádku do vody trochu jako sirény, jen jaksi méně sebevražedně. Netrvalo dlouho a padl návrh jít si s nimi zaplavat.
Jediná přítomná dáma sice protestovala, že u nich, v patnáctém století, je to považováno za nevhodné, leč jediný přítomný mutant ji přesvědčil, aby si dala ještě trochu živé vody, a zanedlouho už všichni tři skákali do moře.
Plavky samozřejmě vůbec neřešili, ostatně byla tma, tak jaképak copak.

Netrvalo dlouho a vyšlo najevo, že Edvinova předchozí obezřetnost nebyla tak docela neopodstatněná – na lodi se totiž skutečně jeden upír nacházel, spící agent, který se tam dostal společně s várkou zachráněných kolonistů. Jediným štěstím posádky bylo, že šlo o náhodu, on s tak velkým štěstím vůbec nepočítal a musel nějakou dobu setrvat v roli špinavého sedláka, než vymyslí, jak své pozice využít.
Edvinovi i jeho dvěma kolegům by jistě zvládl přinejmenším dost pokazit rekreaci.
Naštěstí ale neodmítl pozvání na akvavit, po pár sklenkách se jim ke všemu přiznal a všechno dobře dopadlo, aniž by bylo třeba vyvíjet nějakou nadstandardní aktivitu.

Někomu by mohlo přijít zvláštní, že trojice jako stvořená k boji s nějakou tou náhodně nalezenou armádou pekelných monster i nadále setrvává v bezpečí dřevěné lodi a oddává se vysloveně rekreačnímu taktizování, leč přesně to se i nadále dělo. Edvin, bělovlasý muž s divnýma očima a nezdravě opálená Francouzka totiž ani nadále nejevili zájem odložit kostky a chopit se mečů, ačkoliv mohli již dávno vytáhnout proti zrůdám nejrůznějšího charakteru. Nezachránili zatím jediného draka, nevyplenili jediný sirotčinec a vlastně si na konto nepřipsali jediný zářez.
Mohli si za to všichni rovným dílem? Zcela určitě.
Mrzelo to některého z nich? Ani náhodou.

Na to, že se na lodi nedělo vůbec nic dobrodružného, si Edvin ty dny náramně užíval. Tak moc, až se o slovo přihlásila léty prověřená podezřívavost a jeho napadlo, jestli to není nějaký podraz.
Opatrně si přeměřil bělovlasého chlapíka i nehezkou vesničanku a přemýšlel. Mohli by to snad být nastrčení agenti nějakého toho drzého upířího klanu, co ho přišli nejprve uchlácholit falešným pocitem soudružnosti a pohody, aby ho pak snáze zabili, dost možná definitivně? Nevěděl.
Raději tedy nenápadně sáhl po nejlepším příteli všech váhavých lovců upírů, a protože v něm oba své společníky viděl, mohly jeho zbraně odpočívat i nadále.

Ještě před pár lety by Edvin neváhal a se dvěma společníky, které mu obstarala náhoda, by vyrazil… vlastně kamkoliv. Možná dobýt nějakou tu pevnost, možná zachránit pár sličných draků, skoro určitě posekat pár upírů a ochutnat nějaké to exotické pivo.
Ale letos to bylo jiné. Letos nechal oba své meče ležet a stroj času přepnul do režimu spánku. Letos toho prostě hodlal udělat co možná nejmíň a ti tři tak strávili hned několik dní předstíráním, že jsou někdo jiný, koukáním do tabulek a střídavým velebením a proklínáním pravidelných akrylátových mnohostěnů.
Po všech těch předchozích letech to byla docela příjemná změna.

Lady Thrúðr svého muže milovala, jinak by ho už ostatně dávno zabila, ale na chvíle, kdy jednou ročně sebral dva náhodné kolemjdoucí a vyrazil za dobrodružstvím, se vlastně docela těšila.
I letos to vypadalo slibně. Ti dva, co dorazili, byli sice trochu divní – on smrděl trollí močí, ona kouřem – ale vypadali přesně jako ten typ hrdinů, co s nimi Edvin již zanedlouho vytáhne do nějaké té vzdálené říše. Osobně jim připravila lucerny a už jen čekala, jak odtáhnou a bude mít loď pro sebe.
Ovšem i když čekala až do desíti, oni v jejich světle pořád jenom hráli dračí doupě.