Equilibrium RPG

Bledé světlo zalévá náměstí. Tisícihlavý dav mlčky stojí a dívá se k lešení potaženému černým suknem. Napětí by se dalo krájet.
Dívka sotva odrostlá dětským střevíčkům se pomalu ale cílevědomě prodírá davem. Lidé si jí nevšímají. Už stojí v první řadě, odkud má dobrý výhled. Zvon odbíjí pátou. Na pódium vystoupá první odsouzený.
„Teď se nedívej, děvče, to není nic pro tebe,“ všimne si dívky jakási žena a snaží se jí oči zakrýt mozolnatou dlaní.
Ale dívka se dívá. Na uťaté hlavy, potoky krve i zírající dav. Letní slunovrat roku šestnáctistého dvacátého prvního už navždy ovlivní její vztah k lidem.

Trvalo to celé týdny. Prosila, naléhala a žadonila, až nakonec povolil.
„Opravdu to chceš?“
„Ano,“ špitla roztouženě, „bude to naprosto dokonalé. Přesně jako v knize.“
„No, to nevím, ale jsou to samí profesionálové. Opravdoví odborníci. Tak v pátek, zlato. Užij si to.“ Políbil ji na čelo, a naprosto ignoruje její napůl zmatený a napůl zděšený výraz, ji strčil do místnosti plné latexu, bičíků, kůže a různých oblažujících pomůcek a do péče vstřícného personálu, jenž skutečně ladil k vybavení místnosti.
Otočil se na podpatku, vydal se k autu a užíval si svých padesát odstínů ticha, protože ty za to opravdu stojí.

Edvin se probudil v mrňavé vlhké cele a s kocovinou, že by se dala krájet. Rozhlédl se, ale kromě záchodové mísy viděl jen záhadného muže v obleku a s kufříkem, jak nezaujatě hledí ven skrz mříž.
„Vítejte v Nova Prospektu, pane Harmaanene,“ oslovil probuzeného nepříjemně úředním hlasem a ani se nehnul, „omluvte ten únos, ale moji klienti si žádají vašich služeb v jisté... záležitosti. Odmítnutí, obávám se, není možné.“ Teď už se otočil a usmál, ovšem nebyl to hezký pohled.
„Postupujte obezřetně, pane Harmaanene,“ ušklíbl se, načež odcházel vysloveně podezřelými dveřmi v cihlové zdi, „jaksi vám... zapomněli zřídit úrazové pojištění.“

Bylo již dávno po zavírací době. Přesto se však v opuštěné knihovně někdo pohyboval. Stará knihovnice láskyplně kontrolovala knihy. Najednou se zablesklo a vedle ní seděl malý skřítek ve fráčku.
"Myslela jsem, že se nevrátíš."
Skřítek se zazubil a pokynul jí,aby ho následovala. Kolem začaly šustit otáčející se listy knih, které vzlétaly z polic a nakonec utvořily před ohromenou knihovnicí kruh
"Slíbil jsem ti, že ho uvidíš. Pojď. Čeká na tebe."
Ruku v ruce prošli a ona to uviděla. Svět za poslední stránkou. Jejich svět."
Knihovničino tělo zůstalo ležet na druhé straně. Bezvládné a v náruči knih. Usmívalo se.

Allaiy byl velmi přizpůsobivý. Vždy se naučil všechny zvyky a vzorce chování lidí země, kde zrovna pobýval. Těžší to bylo s jemnými nuancemi jazyka. I přesto byl však k nerozeznání od domorodců. Skoro vždy.
Nyní byla ve středu jeho zájmu angličtina. Seděl v knihovně a snažil se jazyk vstřebat za pomoci malé, světlovlasé kitsune.
"Takže když mi někdo řekne: 'Brake a leg', tak není nezdvořilý a ani nejde o lámání nohou?"
"Přesně. Nebrat to doslovně. Jako tenkrát když si té holce dal na rozloučenou cizí ksich a štěněcí tlapku. Vzpomínáš si?"
Allaiy se ošil. Na 'Pac a pusu' dlouho nezapomene.

Edvin se rozhlédl po bitevním poli a viděl, že je to dobré.
Jasně, všude se válely mrtvoly, hromady kostek a krvavé cáry z karet, ale vypadalo to tak nějak elegantně. Šklíba si pohrával s ptáčkem z mrtvého esa, Abrosius olizoval kostičky a zase se zmenšoval a Satan otvíral portál do normálního světa.
„Tož dělej,“ pobízel kníže pekel bludného Fina a ukazoval na jeho dva společníky, „chlapákovi pac, dámě pusu a mazej, nemáme na to celej den.“
Portál se rychle zmenšoval a Edvin nesnášel dlouhá loučení, takže mu návrh přišel vhod.
A vzhledem k časovému presu to vlastně popletl jenom trochu...

„Lehni. No tak lehni,“ ukázala prstem k zemi a po tváři se ji rozlil úsměv, když její mazel udělal to, co mu řekla. „Přetoč se, přetoč. Ještě jednou. Ty seš ale šikovnej kluk!“ pohladila a poplácala ho po čumáku. V krbu praskalo dřevo, plamínky vášnivě tančily a ona byla neživě krásná. Aby ne, když to byla upírka, Selen ap Cappalienti, Princezna noci.
„Tady, granulku,“ vložila mu do tlamy psí pamlsek a zase ho pohladila, když ho rozkousal a polknul. „Dáš mi pac? Dáš paničce pac?“ chytla do ruky podávanou tlapu.
„A teď pusinku,“ nastavila tvář a vlkodlak ji poslušně oblízl.