Equilibrium RPG

„Všude se to hemží upířími útoky, ale ve vaší oblasti neproběhl za poslední dva roky ani jeden. Jak to?“ ptal se zamyšleně profesor.
„Je to jednoduché,“ odpověděl starosta, „dovolte mi názornou ukázku.“
Přešel k oknu a ukázal na krásku, která se procházela noční zahradou. „Návnada. Kořist tu bude za chvíli.“
Zanedlouho se ze stínů vynořil upír a vrhl se na dívku. Ta však uskočila a strčila ho do jámy plné bahna.
„To je první fáze - znehybnění. Teď přijde to důležité,“ vysvětloval starosta.
Kolem upíra na dívčino písknutí seběhl dav a začal do něj bušit cepy.
„Ještě po to nemáme název.“

„Trhlina vysychá.“
„Netřeba trhliny, on vůkol vězí.“
Edvin díky blízkému setkání s podlahou a hranou stolu nedokázal pořádně zaostřit, ale to, co právě vešlo do kukaně, rozhodně nebyli lidé. Obě shrbené postavy hovořily hrubým, mimozemským hlasem a mírně si šlapaly na jazyk, ale ještě podivnější byl jejich vzhled. Například ta třetí ruka uprostřed hrudníku...
„Zde, pohleďte.“ Na zmateného Fina mířil dlouhý prst a každý z tvorů ho zkoumal velkým, rudě žhnoucím okem. Vypadali zaskočeně a díky předkusu čtyř špičatých zubů mírně retardovaně.
„Proroctví přece mluvilo o mlátičce, jež uzurpátory rozezurpuje a zrno lidskosti očistí.“
„Paramtery oscilují, spokojíme se s máničkou.“

Liam byl z nadcházejícího večera nervózní. Ze začátku šlo všechno dobře a pak najednou…
„Pane Sullivane!“
Liam vyběhl na pomoc.
„Májo, nedělej to!“ Bral schody po třech a strhl Máju na zem, než stačila zvednout hlavu. „Májo, ne. Nesmíš to udělat.“
„Promiňte,“ hlesla zákaznice, „to je tím hlasem, víte?“
„Vím a teď vážně nepomáháte.“
„Omlouvám se.“
„Nemluvte, prosím.“
Liam Máju popadl, aby jí zabránil pohlédnout na klientku, což se cukrářka snažila udělat pokaždé, když dívka promluvila.
„Dívej se na mě. Pořád,“ řekl a táhl Máju pryč. „Omlouvám se, madam, hned budu u vás,“ křikl ještě nahoru.
Gorgona se chápavě usmála.

Den odevzdávání se blížil. Knihovna byla naprosto plná, ale kromě škrábání per po papíru či ťukání do klávesnice zde bylo ticho. Náhle jednomu ze studentů vyletělo z ruky pero, začalo se ve vzduchu točit a nakonec vybuchlo.
„Cos udělal!“ syčel na něj kolega, „používej Pravidla, než něco napíšeš. Ještě jedna chyba a může to špatně skončit.“
„Mě už ten váš gramatický nacizmus pěkně štve,“ práskl s Pravidly osočený mladík. „Zapínám spellcheck a na Pravidla vám se*u!“
Ostatní se zvedli jako jeden muž, aby ho zastavili.
Světla pohasla a knihovnou se rozlehlo temné hučení. Něco se blížilo.
„Pozdě. Už je tady. “

Edvin po půlhodinové procházce zchátralou věznicí zapadl do relativně zachovalé bachařské kukaně a začal prohledávat šuplata. Našel pár propagačních letáků a dokonce mapku, ale všechno to bylo rusky a tedy k ničemu. V úplně spodním šupleti ležela láhev vodky.
Postavil ji na stůl, posadil se, dal si nohy nahoru a vzpomínal na Sampovu teorii univerzálního obilného překladače. Po chvíli váhání do sebe tu čirou tekutinu obrátil a očekával, že osvícen duchem Yrjö Jyhläa rozlouskne záhadu vězení jedna dvě.
Místo překladu ale zaslechl volání docela jiné, táhlé, značně silné a na nelidsky se zvyšující frekvenci.
„Kšáááááááááááááááá!“
Z té židle samozřejmě sletěl.

Říká se, že cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly. Víla to určitě myslela dobře a nemohla vědět, že přehlídka spodního prádla bude na poslední chvíli zrušena a nahrazena přehlídkou módní avantgardy.
Modely se střídaly, Kanibal trpěl, Liam se tvářil britsky, Designer byl zaujat a Matěj čekoval fejsbučík.
"A nyní jeden z nejlepších zimních modelů večera: Lydia, v bílem kožíšku s mahagonovými knoflíčky..."
Kanibal začal nadskakovat a šťouchat do zbytku skupiny. Všichni vzhlédli.
"V karotkovém kloboučku s až jarně zelenou ozdůbkou," dokončoval již do salvy smíchu moderátor.
"Já ji beru a dám si ji dušenou," křičel Kanibal. A byli vyvedeni.

Mříž povolila a Edvin konečně opouštěl mrňavou vlhkou celu.
Jeho plán byl jasný, musí zjistit, kde vlastně je, a podle toho se zařídit. Už při chůzi chodbou ho jímalo neblahé tušení: opadaná omítka, děravá střecha, sem tam depresivní nápis v azbuce. Nikde ani noha, a to by se spokojil i s useknutou.
Teprve v jedné cele našel cosi jako vodítko, na zdi a směsí krve psaný deník nešťastného vězně.
Listopad. Na snídani mrkev, na oběd zima. Mrkev dobrá, lepší než kámen, konečně přešly halucinace z hladu. Večer poprava. Takový je život.
Edvin z toho pochopil, že je asi v Lotyšsku.

„Takže ty půjdeš za rovná se a přibude ti znaménko mínus. Jak nemáš? Hmm… ale tu ruku stejně nepotřebuješ.“
Z knihovny se kromě mumlání ozývaly také výkřiky, ale většinou byly v půli přeťaté hlasitým „puf“. Sia opatrně nahlédl dovnitř a spatřil jednoho z účastníků konference, jak zamyšleně listuje knihou a kolem něj postávají podivně lidská čísla a písmena
„Mohu nějak pomoct?“
„Ah výborně, tady vás máme, odmocnino! S vámi to magické x možná najdu.“
„Cože? Ne,“ protestoval Sia, ale bylo mu to málo platné.
Kouzelník máchl hůlkou a všechny si naaranžoval do příkladu.
„Teorie! Css. Bez praxe to prostě nejde!“

Zatímco se Edvin dobýval z mrňavé vlhké cely, v Black Mesa East zvonil telefon.
„Učinil jsem senzační objev!“ zdravil doktor Kleiner rozespalého kolegu a koukal na něj z obrazovky dálkového hovoru, jako by právě rozštěpil atom tužkou dvojkou.
„He?“ opáčil Eli Vance, sedal si na židli a byl připraven se nechat ohromit.
„Moje simulace vyhodnotila, že okupace Země skončí nanejvýše za osm dní!“
„Nemožné!“
Následné zkoumání zdrojového kódu odhalilo, že doktor při vší své genialitě neinicializoval proměnnou PocetHrdinuDorucenychNevysvetlitelnouSilou a skočila mu tam vzpurná dvojka z předchozího výpočtu.
Oba vědci se tomu ještě zhruba sedm dní smáli.

Sotva muž s kufříkem odešel, byla mrňavá vlhká cela svědkem strašlivé tragédie. Edvin totiž zjistil, že tam leží ještě něco, a vzhledem k okolnostem mu vyhrkly slzy. Objal to krásné, ale chladné tělo, sevřel jej v náručí a teskně mu lkal, neboť takový osud si prostě nezasloužilo.
„Neví, kdo ti vdechl duši, neví, kdo tě z prachu dřel,
že by zuřil ovšem tuší, kdyby tě teď tady zřel.“
Vážně nevěděl, kdo jeho věrného společníka stvořil, ale důrazně mu teď v duchu doporučoval, aby se nedíval. Osušil si oči, omluvil se a zdrceně vrazil dokonalé ostří Excaliburu mezi mříže jako páčidlo.