Equilibrium RPG

„Kolik máme ještě času?“ nervózně poklepával nohou a rozhlížel se po svých společnících, se kterými se pokoušel zachránit svět. Zase.
„Do úsvitu to musíme vyřešit,“ připomněla mu, opřená bradou o dlaň ruky a hleděla otupěle do prázdna.
„Ještě jednou si to shrňme,“ navrhnul trpaslík a poctivě si masíroval spánky.
„Zase? Tak dobrá… abychom našli další část skládačky, musíme vyřešit hádanku, která zní ,pravda se nachází za poslední stranou‘. To se dá brát doslovně, nebo také zcela úplně jinak,“ pokrčila rameny.
„A kolik je tu knih?“ zeptal se opatrně.
„Dva a půl milionu,“ špitla. Podobné hádanky nebyly v knihovnách zrovna oblíbené.

Na pařezu seděl obří fialový kocour a medovým hlasem předčítal koťatům impozantní kroniku.
„...Edvin pak zlovolné královně vyřízl srdce, odešel, a oslavy osvobození trvají dodnes.“
„Kam odešel?“ mňouklo zelené kotě.
„To se tu nepíše. Prý byl spatřen v Muminím údolí, na dvoře krále Artuše a v Egyptě během exodu židů. Někdo zase viděl, jak strká nos do Zapomenutých říší a jak pomáhá vortigauntům vyšperkovat jejich nejslavnější epos. Kloboučník si myslí, že šel osvobodit Jediland, ale podle mě se vrátil na Valhalu.“
„Třeba hledá Fušál,“ navrhl modrý kocourek.
„Nebo Atlantidu,“ přisadila číča hrající padesáti odstíny šedé.
„Možná. Uvidíme za jedenáct měsíců.“

"997, 998, 999, 1000. Jsme hotovi pánové. Jdem spát. Blbé cupcakes," zíval Matěj a usnul u polevy.
"Brou," mumlal kanibal a ustlal si na podlaze.
"Noc," broukl Liam a usnul na schodech.
A přišel sen.
Krajina vypadala jako by ji vytvořil Willy Wonka na LSD. Všechno bylo naprosto neuvěřitelně krémové a úžasně nadýchané. Incubus se rozhlédl a zjistil, že Kanibala pronásleduje jablkový koláč, který křičí: "Mám právo být sněden!", a Matěj se topí v řece profiterolek kvákajících: "Sněz mě. Sněz mě."
Sedl si a klidně ignoroval volání o pomoc.
"To jsou halucinace z otravy cukrem. To přejde," křikl, "alespoň doufám."

„Tady, tady!“ řval malý skřet a házel šiškama po obrovské chlupaté bestii. „Tvoje máma je tak tlustá, že fotka, kterou jsem ji pořídil minulý Vánoce, se pořád ještě tiskne!“ pištěl, ale teď už couval a obratně přeskakoval kořeny stromů. Bylo jisté, že se snažil toho strašlivého vlkodlaka nějak odlákat, ale od čeho a proč, to bylo tajemstvím.
„A z huby ti smrdí, jako bys žral mrtvý děti!“ pokračoval a sebevražedně ignoroval sílící vrčení.
„Tak už mě seřer, čokle!“ vypískl naposledy a lykantrop po něm skočil.
Ještě z jeho malých úst vyšlo tiché Kebab Akbar a po polknutí přišla krvavá detonace.

Milý deníčku,
dneska se stala fakt divná věc.
Utíkal jsem před těma holkama a rýžákem a docela mi to šlo.
Schoval jsem se v takovém srandovním altánku u jezírka.
Trochu jsem tam vyděsil nějakého pána, ale jenom omdlel.
Horší bylo, že mi Síla našeptávala samé divné věci.
Úplně jasně jsem cítil, že je někde blízko krabička určená k snědení a nikdo se k tomu nemá.
Prostě čirý peklo!
Nemohl jsem to tak nechat, jsem přece žedáj, ne?
Přeskočil jsem plot, šel za nosem a Silou a tu krabičku jsem našel a snědl.
A ty housenky v ní taky nebyly špatný.

Co si budeme povídat, krabička s nápisem SNĚZ MĚ nemohla nikoho z trojice hrdinů na toulkách říší divů moc překvapit.
Její obsah, špíz z housenek, co s trochou představivosti vypadaly jako marshmallows, už trochu jo.
Batman sice nedávno prokázal, že s hmyzem vlastně žádný problém nemá, ale teď dělal princeznu. Dorotka soudila, že není moudré jíst něco, co byla ložená past Srdcové královny, a Edvinovi se zase příčilo poslouchat příkazy nějaké piksly.
Ovšem protože Síla je mocná a stěny mezi realitami jsou v dubnu obzvláště tenké, problém se záhy vyřešil sám, to když kolem proběhl Simbacca prchající před slečnami Bennetovými.

Není lepší čas na vtipy, než brzké ráno.
"Jestli to zjistí, tak nás zabije."
"Nezjistí."
Liam a Leandros se skláněli nad notebookem a něco do něj horečně datlovali.
"Jak jsi ji sem natáhl?"
"Tajemství," smál se Liam a pokračoval v aktualizaci jejich fiktivního blogísku.
"Už je tady," ukazoval Leandros nadšeně. Jejich oběť se totiž právě nalogovala. Po přečtení dotazu oba zlotřilci vybuchli smíchy a okamžitě dívku nasměrovali na jimi vytvořené stránky www.thewayoftruewoman.org, které v předešlých dnech zaplnili radami a názory z jiných comicsansových blogů a poraden pro zhrzené ženy.
"Irena nás zakousne."
"A bude to stát za to."

"Proč Annabelle brečí?" ptal se Designera Liam.
"Chtěla ať jí něco nakreslím, tak jsem jí řekl, ať mi napíše co - aby si procvičila abecedu. Já ho nakreslil, ona se na to podívala a teď brečí."
"Ukaž mi to," řekl Liam a začal zkoumat kresbu. "Tu surikatu bych pochopil, ale proč je vedle ní ta pumpa? To je nějaké metafora?"
Designer pokrčil rameny "Vím já? To je prý z nějakého kresleného filmu."
"Blbče," Liam se zvedl a vzal uplakané upírče do náručí. "Neboj, to se sem tam stane každému. Já ti toho Pumbu namaluju, ale slib, že se ty písmenka naučíš."

„Něco mi tu nehraje…“ zamyšleně se rozhlížela po okolí a snažila se spatřit příčinu způsobující varovné vřískání jejího instinktu. Už nějakou dobu se tu šířil nebezpečně vystupující kult, jehož jednu z tajných buněk právě hledali. Jenže tady bylo jen pár domů a stará pumpa na vodu. Když na ni spočinula pohledem, zarazila se.
„Hele, není tu skalní podloží?“
„To je,“ přikývl trpaslík.
„A myslíš, že se tu dá narazit na podzemní vodu?“
„Fárej sto padesát metrů a možná,“ odhadl odborník a už mu došlo, na co narážela. Došlapal až k pumpě a odtlačil betonový blok, který odhalil vstup do podzemí.

Ve vetešnictví ovčí babičky bylo v předvečer závěrečné bitvy náramně veselo.
Vybavit armádu povstalců totiž není lehké ani v případě, že nenakupujete v zastavárně, jejíž sortiment sestává výhradně z vrácených nevhodných darů jedné nahluchlé zlaté rybičky.
„Ok,“ chraptěl Batman, jenž měl největší zkušenosti s podobnými inventurami, „chápu kladivo z houby. Dovedu si představit, proč někdo vrátil bezednou flashku, a co chtěl ten, kdo dostal tenhle ledvinový kámen MUDr. Tsu. Dokonce chápu i tuhle metrovou pružinu... Ale co mělo být tohle?“
Ukázal na vodní pumpu s cedulkou MAJETEK JANA JANSENA (na prodej).
Ovčí babička nezaváhala ani vteřinu:
„Valihrachovo přání, osobní Umpa-lumpa.“