Netuším co to je (originální)

Příběh Modroočky je skutečný. Co se jí stalo je hrozné. Bohužel to je ale zcela běžné. Něco podobného zažila každá čtvrtá žena. Ano, čtete správně. Dopady jsou na celý život.
Prevence je jediná možnost. V pěti letech na prevenci ale může být pozdě. Přesto se jedná o téma, o kterém se nikdy nemluví. Pro mnohé tabu.
Pro někoho není dvacet pět procent dostatečně velké riziko. Ostatní prosím, zjistěte si něco o prevenci a o tom, jak dítě chránit. Mluvte vhodně se svými dětmi dřív, než bude pozdě.
Pokud jste obětí, zkuste vyhledat pomoc. I v padesáti to má cenu řešit.

Můj deník začal u táboráku. Když zhasnul poslední plamínek skončily prázdniny. Začal nový školní rok. Ohýnek ukončil jednu etapu mého života. S nostalgií na ní ráda vzpomínám. Konce bývají nostalgické. Každý konec však přináší také nový začátek. Nikdy by mě nenapadlo, co mi život přinese. Jak bude bouřlivý. Dnes mě čeká nový konec a začátek. Některé věci je lepší uzavřít a už na ně nevzpomínat. Ta chvíle přišla právě dnes večer. Venku září spousta ohníčků. Do toho svého vhazuji svůj deník a všechny ty zlé vzpomínky nechávám uzavřené shořet. Poslední plamínek zhasíná.

Miluji tě.
Omlouvám se.
Prosím odpusť.
Odpouštím.
Děkuji.

Zařekla jsem se, že už nikdy nebudu brát drogy. Nikdy! Zato ujíždím na kávě. Denně jich dám tak deset, někdy i víc. S Martinem plánujem svatbu. Bydlíme v bytě u jeho mamky, spolu s jeho bráchou, nevlastním tátou, babičkou, dvěma psi, třemi kočkami a morčaty. Je to celkem pohoda. Jenom babi občas pronese: „Držte mě!“ Vstáváme většinou až odpoledne. Dáme si jídlo, co uvaří bavička. Večer jdeme ke stánku. Tam si dáme cígo a páv piv. Pokecáme s kámošema a k ránu se vracíme domů. Tak to jde den za dnem. Jenom ten alkohol si nerozumí s práškama, od psychiatra.

Poslední měsíc rychle utekl. Adaptační fázi jsem zvládla docela dobře. V úterý jsem zaspala, a proto jsem dostala trestnou čárku. Nakonec to ale nebylo tak hrozný. Hned o víkendu jsem ale onemocněla a musela do karantény. Tam jsem poslouchala jen hluk ticha. Celé tři týdny. Uvědomila jsem si, jak mi Martin hrozně chybí. Po návratu na oddělení jsem s ním začala chodit. To se ale nelíbí doktorovi ani psycholožce. I na čtvrteční komunitě všichni hlasovali proti nám. Vztahy tu jsou prý zakázaný.
Marin stejně za týden půjde domu. Uvažuji o tom, že potom podepíšu reverz a půjdu bydlet k němu.

Při čtení knih se mi líbí, když mě písmenka poskládaná do slov a vět vtáhnou do děje. Když na mě dýchají pocity postav. Některé knihy mi dokáží vykouzlit vykouzlit úsměv. Každý den v životě však nebývá jen plný sluníčka. Deník Modroočky vypráví příběh mého dospívání. Ne všechny zápisky jsou krásné. Můj život není jednoduchý. Možná za to mohou mé psychické problémy. Nejprve to začalo hlasy. Pak se přidaly i další problémy. Nakonec to skončilo hraniční poruchou osobnosti.
Pokud Vás můj příběh zajímá a máte odvahu přečíst si můj deník, čeká na vás třicet pět příběhů. Každý je na sto slov.

Snaha šokovat
Tetování
Hodně tetování
Tetování i v obličeji
Hodně tetování na obličeji
Piercing
Hodně piercingů
Výrazné líčení
Kapuce
Černý nebo pestrobarevný účes
Obojek
Roztrhané kalhoty
Špendlíky
Síťované punčošky
Těžké boty nebo Conversky
Odpor vůči předsudkům autoritám konvencím
Drogy
Hodně drog
Znechucení ze všeho
Znechucení ze života
Ne, to není známka punku. To jsem byla já. Byla to jen iluze. Obrovský omyl, který trvá hodně dlouho. Jen těžko to lze vzít zpátky. Stejně jako to tetování. Jeho rychlé a bezbolestné odstraněné totiž není vůbec levné. A dokonce ani rychlé. A bezbolestné už vůbe ne. Lživá propaganda.
Horší bolest jsem nezažila.

V mém deníku toho je ještě mnoho. Mnoho zážitků, na které bych raději zapomněla. O ztracených slepicích, o kterých si všichni mysleli, že to byla kuna. O čerstvě nařezaných kočičkách, o kterých si už všichni nemysleli, že to byla kuna. O smutných očích králíků a mnoho dalších příběhů plných bolesti a utrpení. Psát o nich nemá cenu. Stejně by nikdo nepochopil. Lidé by mě akorát odsoudili. Řekli by, že ta holka je naprosto zvrácená. Nebo by jen otočili hlavou, dívali se na opačnou stranu a stejně by si mysleli své.
Ani já to nechápu. Zdravý člověk by to nikdy neudělal.

Z neklidu už mě konečně propustili. Také mi zrušili ochrannou léčbu. Dostala jsem se na oddělení pro pacienty, kteří se léčí se závislostí a současně s psychickou nemocí.

Je to tu teda dost náročné. Budíček je už v sedm. A večerka už v deset. První týden je adaptační fáze. Předseda komunity mi přidělil patrona. Naštěstí to je Martin, kterého znám už tři roky. To ale nevědí. Po večeři můžu zavolat mamce. Ptám se jí, jestli jsem nebezpečná. Její odpověď mě zdrtí.

Musím nasadit všechny páky, abych to tu zvládla.

Po večeři mě ještě čeká mytí nádobí. V osm vyčerpaná usínám.

Myslí si, že všechno musí dovést k dokonalosti. Je to omyl moderní drezury. Jsou to šílenci. Zavřeli mě na neklid. Jsou tu samí blázni. Největší blázen je ta bába na mém pokoji. Pořád řve. Pořád dokola. Nedá se to vydržet. Navíc jí z břicha vylézá vetřelec. Brrr! Jdu říct sestře, že chci dát na jiný pokoj. Tohle se nadá vydržet. Budu jí muset umlčet polštářem. Být tady ještě chvíli, tak se z toho vážně zblázním.

Opravdu mě dali na jiný pokoj. Ale takhle jsem si to nepředstavovala. Přikurtovali mě k posteli.

Jsem opravdu tak nebezpečná? Budu se muset zeptat mamky.

Přemýšlím jak se rozhodnout. Žádná možnost se mi nezdá. Na žádné uzavřené oddělení nechci. Za takových podmínek se léčit nebudu. Někde si najdu bydlení. Zkusím nějakou kamarádku. Odpověď doktorky mě ale naprosto šokovala.

Modroočko, říkám to nerada. Po tom, co jste mi řekla, vás ale opravdu nemohu pustit domu. Jste nemocná. Potřebujete se léčit. Jste nebezpečná nejen sobě, ale i svému okolí. Navíc máte dost nepříjemný dojezd, který vše ještě zhoršuje. Vím, že nedobrovolná léčba nemívá valné výsledky, ale v tomto případě nemohu jinak. Musím požádat soud, aby vám nařídil léčbu.

Doktoři… Vidí narkomany a hned křičí hrrr na ně.