Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
"Neville, potřeboval bych pomoc, kamaráde," požádal Ron hocha o pomoc.
"Ode mě?" Neville se tvářil překvapeně.
"Jo, potřebuju pomoc s úkolem do bylinkářství."
"Co máš udělat?" přisedl si Neville k Ronovi a oči mu zářily. Byliny a rostliny, to bylo jeho.
"My máme nějaký úkol?" zeptal se toužebně.
"Jen já," zasmušil se Ron. "Prýtová mi řekla, že musím splnit mimořádný test, jinak budu muset opakovat ročník," zrudly Ronovi uši při tomto přiznání.
"A co máš udělat?" zeptal se Neville.
"Postarat se o tuhle," sáhl Ron do hábitu a vytáhl...
"U Merlina, co jsi té ubohé mučence udělal?" vykřikl Neville zděšeně.
Vím, že v Bradavicích se dělají zkoušky na konci ročníku a ne tato forma, ale trochu jsem si to upravil pro své potřeby.
Tento a některé následující díly seriálu zahrnují popis tvrdého zacházení, které zažila hlavní postava. Čtení příběhu může být pro někoho příliš těžké. Obsah je znepokojující a může vyvolávat nepříjemné pocity a flashbacky. Pokud začnete vnímat, že se vám tyto věci dějí, přestaňte číst. K textu se můžete postupně vrátit, nebo ho nemusíte číst vůbec. Buďte k sobě laskaví a respektujte své síly a hranice a to, co můžete a co už není únosné. Přesto vše si myslím, že není zbytečné o této problematice psát, protože se tak můžeme naučit předcházet dalším případům a chápat oběti.
Nezletilí mohou číst jen po uváženém souhlasu rodičů.
Varování pro seriál: (psáno bílým textem)
sexuální násilí, násilí na dětech, sexuální zneužívání dětí, abúzus, mentální anorexie, automutilace, suicidální myšlenky a pokusy, psychóza, sadismus a další.
Lampy zhasnuly, hvězdy zmizely a dokonce i měsíc přestal svítit. Žádné světlo. Všude kolem mě je jen temnota černější než nejsmutnější myšlenky. Nikdo nepřijde na pomoc.
Připadám si jako rostlinka zašlapaná do země. Jako umučené poupě potřísněné černou krví, která nejde smýt. Dokonce ani sedřít s kůží.
Bude to naše tajemství. Nikomu to neříkej. Nikdo by ti stejně nevěřil. Bylo by to ještě horší a mohla by sis za to sama. Akorát by tě zavřely do děcáku. Stejně je všechno jenom tvoje vina. Měla by ses stydět. Bude lepší, když na všechno zapomeneš.
Proč? Proč? Proč!
Bude lepší, když zapomenu.
Stránka obsahující tento zážitek byla z deníku vytržena a nedochovala se. Že nešlo o pouhou fantazii Modroočky dokládají písmena protlačená na následující stránku.
Rozhodně nelze souhlasit s jednání ani tvrzením agresora. Jeho chování je neomluvitelné.
„Mám bolesti,“ pronesla s trpitelským výrazem. „Ale nebojte, to zvládnu.“ Její hlas zněl, jako kdyby se omlouvala. Pohlédli na sebe. Je tak úžasná. Ale přece po ní nemůžou chtít, aby jim pomohla s hlídáním dětí.
„Květa se na mě zase dívala v práci tak spatra,“ zaštkala. Ta Květa musí být asi pěkná blbka, pomysleli si. Vzali tu nebohou trpící bytost s sebou na letní dovolenou. „Nechci vám být na obtíž,“ ujišťovala je. Pořádně se nikam nepodívali, ale udělali dobrý skutek.
Mobil zuřivě zvoní, už posedmé. „Zase to naše bebíčko?“ otázal se nevrle. Nechali telefon zvonit. Mučenku umučila nemožnost dále mučit.
It was a cold Friday evening in London. Last week, he was already dressed up, ready to get lost. To forget his pain. Except, he didn't. Meeting Henry still felt like a dream. They haven't seen each other since. Henry didn't send a note. And now, Victor was sitting at the dining table with Emily. They were having supper.
"I am not sure whether you or the fruit look more devastated," said Emily and Victor looked up in a confusion. "You are torturing that poor thing," she added, pointing at his plate. He looked down and stopped. They were quiet.
Vyšel jsem brzy, abych došel včas. A konečně se blížím k tomu správnému místu, o kterém vím jen JÁ. A které najdu v tomhle lese jen a jen JÁ!
Roztahuju sáček, ve kterém je pro ni ten dokonalý dar. Dar, který díky ní pokvete dál.
O jejeeej, cesta ji dala zabrat. „Vypadáš dost zmučeně, Mučenko.“
Klekám si. Kypřím hlínu a vkládám do jejich útrob kořeny té dokonalé květiny.
„Víš drahá, ten název mi tě připomněl. Pevně doufám, že máš radost, že jsem nezapomněl na tvůj významný den…Den tvého výročí.“
Usmívám se na neoznačený hrob.
„Uvidíme se zase za rok, drahá.“
Vítejte ve fenomenálním entrée Zary Zabini, proslulé travičky a matky jedné prodavačky se zeleninou (a taky Blaise Zabiniho samozřejmě, hlavně nezapomínat)...
„Nemůžeš jednou,“ přivítala Thursday svou matku zvedající se ze salátu, „prostě normálně přijít? Pěšky?!“
„Netrefila bych,“ odvětila paní Zabini a z lodičky si oklepala rozmatlanou papriku. „Musím říct tvému otci, aby dal konečně opravit tu protipřemisťovací bariéru.“
„Neuklízej to!“ sykla Thursday, když si všimla matčiny hůlky. „Někdo tě uvidí!“
„Ty moje mučenko umučená,“ utrousila Zara a líbla dceru na obě tváře. „Tak to ukliď ty. Postarám se ti zatím o prodej. Ts, ts, ts,“ umlčela veškeré protesty a proplula na příď.
Než se Thursday vynořila z rozšmajdané zeleniny, obsloužila její matka celou hordu uchvácených kolemjdoucích. A nechala si všechny dýška.
Dopolední slunce kreslí arabesky na cestě, jejich malá společnost se pomalu prochází, vánek jim čechrá myšlenky i vlasy.
„Není krásně?“ pronese s pohledem na dívku vedle sebe.
„Snad,“ odvětí teskně jim za zády paní Bennetová, „já nesnesu přílišné slunce.“
„Ale ten čerstvý vzduch – prospívá zdraví,“ odvětí zdvořile.
„Někomu jistě, ale s mými nervy – ach!“ ozve se tragicky.
„Slečna Mary vyprávěla o knize...“
„Neštěstí, jak ta holka jen čte!“ paní Bennetová si srdceryvně povzdechne.
Při příští návštěvě s nevinným úsměvem paní Bennetové daruje mučenku.
Ta sice v brzku zajde, nejspíš přesycená věčnými stesky, ale Mary Bennetovou přesvědčí, že si vybrala dobře.
Úponky mučenky obtěžkané uzrálými plody se vinuly po natažených lankách, jejichž hustá síť sice zabraňovala slunci v průniku, ale pod ní bylo ještě větší horko. Aspoň někomu.
"Bratři," promluvil správce velkostatku, "nikdo přece netvrdil, že po převratu bude na práci chladněji."
Chladná byla jen odezva třiceti sedících dělníků.
"Také bych rád bránil naše břehy," řekl správce co nejvzletněji. "Ale musíme bojovat prací!"
Utrhl bobuli.
"Každé prodané ovoce, přináší státu peníze na obranu. Zvětšuje naši sílu!"
Rozmáčkl mučenku v dlani, aby dokázal svou sílu, a po ruce mu stekla kyselá šťáva.
Dělníci se nepohnuli.
Druhý den přišli stávkokazi s nasazenými bodáky.
Master se nedivil, že si Doctor tu otravnou planetu dokázal zamilovat. Potkával se jen s těmi nejlepšími nebo těmi nejhoršími pozemšťany. Některé by šlo nazvat skoro zajímavými. Když se na Zemi zaseknul on, bojoval o holé přežití. A ve chvílích nejtemnějších... pracoval ve službách.
Právě hadrem dostal z pásu rozlitý sirup, když na něm přistál pytlík s exotickými plody. Spolkl výhrůžku smrtí. Začal markovat.
„Co je tohle?“
Zákaznice zamrkala. Pokrčila rameny. Zírali na sebe přes pandemické plexisklo. Pokoušel se jí telepaticky roztavit mozek.
„Asi máčenka nebo tak?“
Ve svých představách ji mučil tak dlouho, až ze sebe dostala slovo maracuja.
Ještě. Jeden. Krůček. Uf, fajn, držím se. Nožičky, balanc! Co to tam nahoře...? Talířek. Talířek ne, to by udělalo bum. Chňap chňap... kouká někdo? Čmajz! Kec. Hmmm, věda. To je zajímavé. Dá se do toho...? Eh fuj, brr, kyselý. Ale hele. Hníp hníp. Kape. Klouže. Prstíky počebujou trénovat. Kulička utíká! Hele, další... Spousta je jich. Dalo by se to nacpat... Eeeeee! Beeeee! Mám to v nose, dejte to pryč!
"Danísku!? Ježkovy zraky, takový svinčík! Odevzdej."
"Krimimi útočí."
Tak pochová mě tu někdo? Přináším oběti vědě!
"Na tohle by ani dvouvteřinový pes nebyl funkční..."
"Ne, ale máme tu jiné specialisty..."
"ŤUUU?"
