DMD č. 4. pro 4. 4. 2023. Téma: Umučená mučenka

"Jak se řekne latinsky kolo s hroty?"
Iluminátor na chvíli odložil štětec se zlatou barvou. “Anastázi, neblbni, bratr armarius si toho všimne.”
“Chceš se vsadit?”
“Ne. Dost na to, že jsi uzavřel sázku tamhle s Řehořem.”
Bratr Řehoř zvedl hlavu od písařského pultíku o dvě místa dále a ušklíbl se na ně.
“Půl roku mi bude prát kutnu, to za trochu rizika stojí. Navíc je to naprosto nenápadné. Přidat každému světci v Legendě auree jedno muka navíc? Kdo by si toho všiml?”
“Klient?”
“Benediktinky budou nadšené!”
“Koho píšeš teď?”
“Svatou Kateřinu.”
“Chudák holka,” povzdechl si iluminátor a znovu uchopil štětec.

Sice ta naše poslední hádka byla pěkně drsná, ale usmiřování stálo za to.

Dívka, Hispánka, loupla očima po zvláštní květině s fialovým středem a modrými zakončeními.

Nechal mi památku. Jasně, že vim, že je to mučenka, a přitom z bižule čtverec. Zase zdrhnul.

Zavřela oči, pak zaslechla kroky a nejisté zavírání dveří.

„Jeremy?“

„D! Odtáhni ji!“

Vyjekla, když ji muž v černém saku přitáhl ke stěně. „Můžem, J!“

Cizáci vytáhli pistole a začali jako smyslů zbavení pálit po její ozdobě parapetu. Kroutila se, sténala, kvílela, až vydechla naposledy.

„Sorry, madam.“ Chlápek vytáhl tyčku s modrým světlem, blikla. „Je to nutné!“

„Pane Librisi, za co vděčím nečekané návštěvě?“
„Pojďte, prosím, za mnou, slečno Verisová,“ oznámil ji pan Libris. „Potřebuji vám něco ukázat!“
„Já…,“ začala váhavě.
„Nebojte, postaral jsem se, aby dnes knihovnu nikdo nenavštívil.“
---
Dorazili na místo. Před nimi stál kamenný podstavec se starou knihou.
„Víte, co je to za symbol, slečno Verisová?“
„Passiflora!“
„Přesně tak – passiflora…“
„Odkaz první knihovnice. Ta jediná, která byla kdy umučena. Pane Librisi, vy jste ji četl?“
„Jedná se o zapovězenou knihu, toto právo mi nepřísluší.“
„Vždyť je to vaše knihovna…“
„Knihovna patří knihovnicím. Jakou bude mít podobu a funkci záleží jen na vás, slečno Verisová.“

Čím více času v tom prokletém městě strávil, tím těžší bylo odjet. Když se pokusil vrátit do Prahy, nemohl najít peněženku, zranil si ruku a jeho autobus se krátce za městem porouchal.
Přestal pokoušet štěstí.
Pronajal si v centru garsonku s výhledem do dvora. Byla prázdná, jen na okně sesychala jakási rostlina. Zeptal se majitelky, co je to za druh.
"Mučenka. Přivezla jsem si ji z Jižní Ameriky. Chtěla bych si vypěstovat vlastní marakuje!"
"To se už asi nepovede," děl Artur.
"Proč myslíte?"
Z oškubaného stonku odpadl suchý list.
"Vám se nezdá…?"
"Až zplodí ovoce, ne abyste mi ho snědl!"

„Co blbneš, ty přece mluvíš španělsky dobře?“ diví se kamarádka, proč jsem se pustila do dobrodružství zvaného konverzace se Španělem v angličtině.
„To celkem jo, ale angličtinu potřebuju trénovat,“ utrousím kysele.
„Copak, nějaká trapná příhoda?“
„Hm, na téma každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán…“ zašklebím se. „Nabídla jsem pomoc jednomu zoufalému Amíkovi, který nebyl schopný se dorozumět s pouličním prodejcem v Ciudad de Mexico. Vyšla jsem z toho jako sexuální deviant.“
„To nechápu,“ nakrčila kamarádka čelo.
„Víš, co je passion fruit?“
„Já jo…“ vyprskla smíchy.
„Já už taky…“
„Vypadáš vskutku ještě teď dostatečně zmučeně. Ani stopa vášně,“ pochechtává se.

Z deníku profesora Brauna

15.dubna
Pokus číslo tři
Chattanooga Choo Choo. Všechny pokusné květiny reagují pozitivně, až na mučenku.

16.dubna
Pokus číslo čtyři
Smoke On The Water. Všechny pokusné květiny reagují pozitivně, mučenka se zavírá.

17.dubna
Pokus číslo pět
Take Me Home Country Roads. Všechny pokusné květiny reagují pozitivně, mučenka nereaguje.

18.dubna
Pokus číslo šest
Mamma Mia. Všechny pokusné květiny reagují pozitivně, negativní reakce u mučenky.

19.dubna
Pokus číslo sedm
Phantom Of The Opera. Všechny pokusné květiny reagují pozitivně kromě mučenky.

„Holky, kdy už nám ten šílenej chlap pustí pořádnou muziku, třeba Bachovu fugu
c-moll?“

Elzee uslyšela kroky vracejícího se Zaklínače. Byla napjatá, s čím od čaroděje přichází.

„Jak jsi dopadl, Geralte?“

Jak bych mohl dopadnout, pomyslel si Geralt. Tvářil bych se umučeně, ale neumím to. „Odešel jsem, příliš brzy. Příliš rychle.“

Elzee mlčela. Četla v jeho myšlenkách jako v otevřené knize. Nemusel nic dalšího vysvětlovat.

„Chápu to, Geralte. Ani, nevíš, jak ti rozumím.“
„Co máš teď v plánu?“

„Musím vydělat nějaké peníze. A příště nedebatovat a rovnou platit. Nenechat se mučit řečičkami, myšlenkami, pochybnými názory. Jít rovnou na věc a získat pomoc pro tebe. Dostat zaplaceno a odejít. To mi jde při jednání nejlépe.“

„Vypadáš, jako by tě někdo mučil,“ konstatovala mladší sestra.
Toninka se ušklíbla. „Učení. Brzy budou zkoušky. Jsem trochu nevyspalá.“ Množství jí nevadilo, nedostatek spánku zvládala. Horší bylo…
„Učenka mučenka,“ protáhla Leopoldina. „Lékařství by mě lákalo, ale jak tě tak vidím, přemýšlím, jestli by mi to stálo za to.“
Starší Doramo zvedla oči od knihy. „Musíš sama zvážit, jaké překážky ti stojí za to.“

Toninka jen pokrčí rameny. Mlčí. Sestry miluje, ale tohle je její boj. Radši jde pryč. Sestry dokáží vycítit i beze slov…
Jaké překážky jí stojí za to?
Ponižování ze strany arogantního asistenta Prinze?
Opravdu to musí snášet?

Římský kostel svaté Cecílie patří k svorníkům tisícileté historie Věčného města, místům, kde lze procházet staletími.
Už zvenčí za renesančním průčelím vidíme elegantní románskou věž. Uvnitř upoutá úžasná barevná raně křesťanská mozaika v apsidě. V půlkruhu kolem Krista stojí svatí včetně Cecílie.
Ovšem dole vidíme zcela jinou Cecílii. Sochu ležící pod oltářem. Ne spící oduševnělou světici. Jen mrtvé tělo s odvrácenou hlavou a pokrouceným krkem, ač jemně vypracované z bílého mramoru. Umučené, odhozené.
A pod podlahou se ukrývá jiný svět. Krásně vymalované výklenky stařičké krypty. A kolem ponuré chodby v místech, kde stával velkolepý římský domus, snad příbytek samotné světice.

The spoon spun around and around, now and then darting to the side in a surpise attack on the rim of the bowl. Little flecks of orange stained the tablecloth and napkin, vanishing when Aziraphale miracled them away, only to reappear seconds later.

"You're torturing that thing," he groused.

Crowley, who had somehow contorted himself into a position where his legs were hanging over and under one arm of his chair, shrugged and continued.

"That is champagne-infused passion-fruit sorbet. You haven't even tasted it."

"You know I don't really eat, angel."

"Then why-"

"I'm here to watch you do it."