Krutá realita

Podobný kšefty jsem nikdy nemusel. Jedna věc je zmáčnout opravdovýho hajzla, druhá je jít na veřejnosti vyhrožovat pánovi, ke kterýmu chodíš celej život do pekárny pro pizza hřebeny. Jenže mu nechodily karty.

Ohákl jsem se, abych předem nebudil pozornost. S basebalkou schovanou v rukávu saka jsem vykročil ke stánku s perníkem.

"Pan Popelka nechává pozdravovat," prohodil jsem.

Chlápek za pultíkem se zarazil.

"Tady, tady, doneste mu třeba srdíčko," začal mi nabízet nazdobený perníkový tretky.

"Jasně, místo padesáti litrů mu donesu tohle," ukázal jsem na to největší pouťový srdce z perníku a nápřahem ho přelomil.

"Paní Popelková má taky radši prachy."

“Obávám se, že pro vás nemůžeme najít vhodné zaměstnání.”
Úředník se podíval přes stůl na žadatele. Mladý, urostlý a svalnatý. Kdyby jen nebyl tak blbý, pomyslel si.
“Já se opravdu snažím,” odpověděl žadatel.
“Víte, jste tady už šest měsíců. Na stavbě vás vyhodili, protože neumíte držet lopatu. Ve skladišti jste zbořil regál. Jako prodavač udělal manko takové, že Okay Elektro vyhlásilo bankrot. A to ani nezmiňuji ten incident s pumou.”
Úředník si povzdechl. Vyřadit z evidence ho nemůže, na schůzky a pohovory chodí.
Vtom dostal spásnou myšlenku. Stane se problémem někoho jiného.
“A co takhle rekvalifikace? Hned vám vypíšu formulář.”

V příštím životě budu zubařkou.

Umrtvím nerv, aby mi pacient nekecal do práce. S ochrnutou hubou to nejde.
Potom zapnu brusku.

Zatímco budu brousit zbytky zubu a cementu, povedu společenskou konverzaci se sestřičkou.

„Ty nový nože co teďka dělaj jsou úplně na prd.“

„Že jo? Voni mi k tomu dali vocílku. Já jsem si myslela, že to bude dobrý, když je to Solingen, ale vůbec. Dvakrát vařím a musím to nabrousit. Mě to tak sere!“

„Já mám na chalupě brusku. Asi si ji přivezu do Prahy a ocílku dám na chalupu. Co jinýho?“

„My máme obyčejnej brousek. Tak si vypláchněte.“

Tržiště bylo velké a stánků s cukrovinkami bylo víc, ale tenhle se vymykal. Desítky a desítky perníkových srdcí různých velikostí, výzdoba jemná jako pavučina, vzory složitější a zdobnější než krajky...

Nerozmýšlel se. Vystál frontu, vybral si to nejhezčí, a opatrně ho uložil do tašky.

Už byl skoro venku z tržiště, když se srazil nějakým chlápkem. Při praskavém zvuku strnul. Rychle koukl do tašky - bylo na dva kusy.

Chlápek zmizel.

Vrátil se, vyslechl si od trhovkyně upřímné politování, a koupil jiné. To už donesl v pořádku.

Že nebyl jediný, netušil.

Večer v postranní uličce u tržiště malý balíček bankovek změnil majitele.

"Ve jménu krále Jiříka, stůj!"

Václav Nebojsa nestihl ani vyrvat osikový kůl z dodělávající čarodějnice. Tohle by drábům nevysvětlil, takže raději zmizel v postranní uličce.

Políbil křížek na řetízku a prsty přejel po vytetovaném kalichu. Ani tohle by drábům nevysvětlil, ale král Jiří by určitě byl pyšný.
***

Fridrich Nebojsa vzhlédl k uřícenému klukovi.

"Pane Nebojso, přišli výběrčí! Rychle!"

Nebojsa zatnul zuby. Tohle nebude legrace. Popadl glejt a po krátkém zaváhání i mušketu. Počítat neuměl, ale sousloví padesát na padesát chápal až moc dobře.

***

Sebastián Mateo Nebojsa zlostně třískl pěstí o kapotu. Další flastr. Tohle měšťákům nedaruje. A poví to tátovi!

Ten dům na pokraji parku je jaksi vykousnutý. Místo jednoho rohu vznikl jakýsi výklenek, zastřešený, vydlážděný, dokonce se stolkem a lavicemi. S celkovou budovou docela ladí, řeklo by se, že měl stavitel trochu nekonvenční záměr.
Neměl.
Za války vybuchla v sousedství bomba. Jeden dům srovnala se zemí, druhý téměř také. Po odklizení trosek nakonec bylo pusté místo upraveno jako park.
Z třetího domu byla poškozena jen malá část, zůstával však dlouho neopraven. Nakonec zvítězila netradiční myšlenka, že otisk války už nezmizí úplně. Nakonec z upraveného výklenku vzniklo jakési odpočinkové místo, příjemné, jen tu přetrvává zvláštní zádumčivá atmosféra. Je dobré nezapomínat.

“Sedneš si na lavičku, budeš čekat a jakmile se ten perverza objeví, tak ho čapnem,” vysvětloval policejní kapitán.
“Jasný šéfe,” odpověděl hromotluk navlečený do o několik čísel menších růžových šatiček.
V parku se objevil muž s červeným květem na klopě. Zastavil u lavičky.
“Kristýnka258?”
“StaršíTatíq351?”
“Ani se nehni hajzle, NYPD.” Kristýnka258 výtáhl z kabelečky bouchačku a namířil na StaršíTatíq351.
“Děláte chybu!”
“Na zem!”
Z křoví vyskákalo několik po zuby ozbrojených agentů.
“Odhoďte zbraň, FBI!”
“Co se to tady děje, tohle je milionová operace!” křičel kapitán.
“Spíše omyl. Raději na to zapomeňte,” poradil mu StaršíTatíq351. “Nebo nás oba vnitřní audit zruší.”

„Hele, fakt, musí to vypadat přirozeně, tak vyvinuli zlatý mravence a ty toho nepohodlnýho člověka sežerou, jen velký kosti zůstanou.“ Honza zjevně přebral.
Pak zmizel. Později se našly jeho kosti. Prý. Řekl jsem kamarádům o té jeho teorii. Smáli se. Ožral jsem se jako prase. Doma jsem uviděl uprostřed předsíně velkého zlatého mravence a pak se začali objevovat další. S řevem jsem zdrhal…
„Prej viděl zlatý mravence,“ slyšel jsem hlas doktora.
„To je přece volovina,“ odpovídal kdosi. „Žádný zlatý mravenci nejsou. To je tím sajrajtem, co přidávají do pití, aby byli lidi neplodný. Místo bílejch myší vidí vožralý zlatý mravence.“

Dalibor si pískal. Proč by ne? Byl první krásný jarní den, slunko svítilo, ptáci zpívali. Akorát tak vyrazit si do parku. Nasál teplý jarní vzduch a zrak obrátil vzhůru.
Po nebi se proháněly mráčky a vykreslovaly nebeské zámky. Tu spatřil hejno tažných ptáků vracejících se po zimě z teplých krajů. Tam spatřil helikoptéru spěchající k letišti za městem
Zamyšleně kráčel ulicemi a pozoroval dění na nebeské klenbě.
Ulici před parkem zahlédl horkovzdušný balón, unášený větrem nad park. Třeba uvidí balón přistávat, napadlo ho, když vcházel na přechod.
Bohužel neviděl linkový autobus, který ho poněkud násilně poponesl o několik metrů dále.

Srážka vozů převážejících ostatky z hromadné nehody s dodávkami vezoucí výzbroj a výstroj na vrcholně středověkou bitvu není teoreticky žádná legrace. Prakticky jde ovšem o událost k popukání.

Nejprv palcáty a kropáče prorážejí haubnu, tříští sklo a bubnují na víka provizorních rakví. V linii za nimi zahání řidiče pod sedačky šik halaparten, pík a kůs. Mezi ostny ježků, kteří vzniknou z aut po šturmu dřevcových zbraní, pak kličkují umrlci mířící na steč s meči, sekyrami a tesáky. Ve chvíli, kdy už se dole na vozovce vše zastaví, se jedna uťatá hlava ještě chvilku nad fraškou vznáší a blahosklonně se usmívá.