Krutá realita

Narodilo se jí víc dětí, než do kolika uměla napočítat. Malí, pobíhající, hladoví — neukojitelní. Neměla co dát. Bylo jich moc.
Pronásledovaly ji vyčítavé pohledy lesklých očí. Lačný nářek duněl mezi stěnami. Měla je chránit, ale sama byla uvězněna.
Horečka pohltila mysl malých stvoření. Začali blouznit, měnit se v divoké bestie, syčící a rvoucí se.
Snažila se je uklidnit, šeptala slova o sourozenecké spřízněnosti, o krvi, která váže. Ucítila první kousnutí.
Potřeba jíst byla silnější než mateřské pouto. Roztrhali ji.
Dny se vlekly v zápachu hniloby a neustávajících bojích.
Zbyl jen jeden. Obrovský. Nasycený.
Vyhříval se pod lampou v zapomenutém teráriu.

Paní Okurková se podívala na Marušku. Dcera leží na zemi, brečí a rozhazuje rukama a nohama. Ukázkové tantrum.
Co udělala špatně? Měla ji docela brzy, ještě jí nebylo ani dvacet let. Možná byla doopravdy moc mladá a teď ji to dohání.
Maruška odmlouvá, jídlo si dlouho vybírá a nakonec ho nejí, kudy chodí, dělá scény - rudne v obličeji a pro každou maličkost se dá do breku a když jí paní Okurková napomene, vyplazuje na ní jazyk. I dneska.
A to je přitom velký den paní Okurkové. Nebo si to alespoň myslela a s povzdechem sfoukla všech sto svíček na dortu.

Po devíti hodinách v kuse máte před sebou poslední část - cestu domů.

Park.
Fanda z osmičky dává vapo.

"Taky zdravím. Dneska mangový, čuchám. Běž radši na pizzu," podávám mu letáček s reklamou na začínající pizzérku. Ale stejně nepůjde.

Náměstí.
Honzik ze sedmičky si právě plácá s obecním bláznem.

"Aby byl dobrej," odpovídám s unaveným úsměvem a mávnutím.

Zahýbám směr domov.
Vojta a Ondra, oba z pětky, se právě noří do kontejnéru na papír. Přemítám, ale asi bych si taky vybral modrý.

Vojta zakřičí pozdrav a rychle zavírá poklop.

"Vyvážej v pátek, do tý doby radši vylezte."

Ozve se dunivé "jóóóó!"

V nemocničním pokoji stálo dítě a dívalo se z okna. Ani si nevšimlo postavy v plášti, která vklouzla do místnosti za ním.
Teprve, když mu postava položila ruku na rameno, otočilo holou hlavu směrem k příchozímu.
“Vy jste doktor?
“ᴅᴀ́ ꜱᴇ ᴛᴏ ᴛᴀᴋ ʀ̌ɪ́ᴄɪ.” Hlas příchozího zněl jako dva kameny drhnoucí o sebe.
Dítě se smutně ohlédlo na zastlanou nemocniční postel. “Udělalo se mi moc špatně. Tatínek říká, že to je zlá krev. Ale už je mi lépe.”
“ᴏᴘʀᴀᴠᴅᴜ?”
Postava dítěti nabídla ruku.
“Studíte.”
“ᴏᴍʟᴏᴜᴠᴀ́ᴍ ꜱᴇ. ꜱʟʏꜱ̌ᴇʟ ᴊꜱᴇᴍ, ᴢ̌ᴇ ᴍᴀ́ꜱ̌ ʀᴀ́ᴅᴀ ᴋᴏᴄ̌ᴋʏ…”
Ruku v ruce prošli dveřmi ven z pokoje.

"Ha, už vidím vrcholek, jen posledních pár metrů."
Anglický lord v tropické helmě měl vskutku pravdu. Jen několik posledních metrů a podařilo se mu dosáhnout náhorní plošiny. Vytáhl se nahoru a těžce oddychoval.
Jakmile nabral trochu dechu, spustil slavnostní řeč.
"Jeden z posledních limitů člověka padl, s dobytím tohoto vrcholu."
Jak se teatrálně otočil, všiml si konečně pestrobarevného stánku s občerstvením.
"Proč jsem se sem škrábal?! Jaké tohle je dobývání lidských limitů?" Lord se vztekal."Vždyť to bylo úplně zbytečně!"
"Ale nebylo," utěšoval ho šerpa. "Dneska je úterý, škrábal jste se sem pro Braníčka za polovic a párek k tomu."

"Mě strašně svědí tělo, co mám dělat?"
"Škrábej se," napovídají mi hlasy v hlavě.
"Ale to mi nepomůže, to bude svědit ještě víc."
"Tak si sundej ten kousavej svetr," radí kamarád.
"Ten svetr nekouše, to je možná tím jak jsem se spotil, tak proto mě to začalo svědit."
Podívám se na kamaráda a vidím jak má ruku v kalhotech a škrábe na stehnech.
"Taky tě to svědí, co?"
"Jo trochu, to je tím jak mám upnutý kalhoty a tře se ta látka o kůži. Zítra si vezmu volnější, ale co mám dělat teď?"
"Sundej si ty kalhoty, nebo se škrábej!"

Muž v maskáčové kombinéze nervózně pochodoval sem a tam chodbou rodinného domu.
“Neviděla jsi maskovací síť?”
“Zkusil ses podívat do kůlny?”
Neméně nervózní manželka postávala ve dveřích do kuchyně.
“Ne. Počkej, tady je.”
Maskovací síť byla v kumbále, hned vedle rybářské výbavy. Muž zkontroloval svoji výstroj, potom i v zablácených bagančatech nakráčel do obýváku. Ze závěsu na zdi sundal pušku a na stolek rozsypal krabičku munice.
“A nepřeháníš to? Je to jen hon na vejce pořádaný pro děti…”
“Mlč ženo.” Muž začal ládovat střely do kulovnice. “Vůbec nevím, jak někoho napadlo pustit k tomu děti, ty mrchy jsou hrozně nebezpečný.”

Nejdříve jen hrozně dlouhé čekání a drobná zklamání u každého dalšího testu. Rozhovory, vyšetření, fyzioterapie, vše bez řešitelné příčiny.
Vnitřní vyšetření. Bolestivé injekce, zblázněné hormony. Odběry, odběry, nekonečné odběry. Pořád sedět na té podělané koze. Embryotransfer. Těšit se a mít naději, že to třeba konečně vyjde.
Pak se konečně objeví dvě čárky. Tak jsou šťastní. Ultrazvuk na potvrzení. A pak ty známé bolesti. Krev. Zklamání. Ztráta.
Znova embryotransfer. Cyklus se opakuje. Embryí je málo, musí se opakovat odběr vajíček. Pak už to ani nezkouší s vlastními. Hledají dárce. Vajíčka, spermie. Postupně oba otupí, láska se vytrácí, naděje mizí. Jsou nešťastní.

Dnešní den bude pro zaměstnance obzvláště náročný, protože je 30 ks vajec jen za 90 korun. Před obchodem se už tvoří dav, složen ze všech možných skupin obyvatelstva, důchodci, studenti vysokých škol, rodiny s dětmi, podnikatelé, no prostě všichni. S aktuální inflací je tato akce na vejce vzácnost. Obchod právě otevřel a hon na vejce začal. Mezi dav se dostávají dva fitnessáci. Už doběhli k regálu, popadli vejce, jsou u pokladny ale co to, pokladní je zastavuje. Limit je totiž 3 plata na osobu, a oni mají dohromady 12 plat. Musí tedy jít nakoupit znovu, ale bohužel už vejce nejsou.

“No ne, co dneska lidi nevyhodí,” majitel šrotiště obcházel nový kus, který mu někdo zaparkoval u vrat. “No ale, když to trochu opravím, támhle ten pás vyměním, něco oleje… Mohlo by to znovu šlapat.”
***
“Pane, ten tank je vlastnictvím armády a armáda by ho chtěla zpět. Očividně to byl omyl ho vyhodit, ještě je pojízdný.”
“Nepřipadá v úvahu, jednou jste se toho chtěli zbavit, tak je to moje. Měli jste si to opravit sami. A beztak se výborně hodí k šrotování starých škodovek. Teď se rychle ztraťte, nebo uvidíte. Někdo od vás mi tu nechal střely s plochou dráhou letu.”